Anka při rekordním běhu 2008

Anka při rekordním běhu 2008

Ti, kteří už běželi nějaký horský maraton anebo ultra trail, tento článek ani nepotřebují číst. V hloubi duše moc dobře vědí proč. Je těžké vyjádřit to slovy … ale v nitru běžce to zůstává navždy a stává se to součástí jeho bytí, povahy… A je to přirozené, protože příroda a pohyb by měly být člověku přirozené.

Tak jaká byla ta má cesta k horským běhům?

Když jsme byly s mou sestrou ještě hodně malé, mí rodiče dlouze přemýšleli na jaký sport nás dají, co bude pro nás nejlepší. A i když jsme nebydleli na horách, ale ve městě (Trenčín, SR), dali nás na sjezdové lyžování. Mysleli přitom nato, že lyžování je pohyb v přírodě, na čerstvém vzduchu. Dnes jsem jim zato moc vděčná a určitě i sestry. Nic lepšího nám nemohli dát, než ukázat lásku k přírodě, naučit nás makat a tvrdě pracovat, být přátelský k jiným, ale hlavně nám „darovali“ nezapomenutelné zážitky! V Trenčíně byl dobrý oddíl, fajn parta plná zanícených rodičů a dětí, co sjížděly menší kopec Soblahov jako Franz Klammer. Soblahov nebylo velké lyžařské centrum, byla tam jenom jedna, později 2 sjezdovky, dlouhé asi 500m, i když v jednom místě byly docela prudké. Po stranách jsme měli 2 vleky, samozřejmě kotvičky. Dodnes si pamatuji, že když jsem byla hodně malá, musela jsem kotvičku před každým sloupem přitahovat, aby se mi lano neuvolnilo a kotvička se nevyhodila, to znamenalo, že jsem vypadla z vleku. Ale zpátky k lyžování. Moc ráda na ta dětská léta vzpomínám. Lyžovala jsem od 2 a půl roku, první závod absolvovala v 5 letech. Jezdili jsme po celém Slovensku a nebylo víkendu v zimě, kdy jsme buď netrénovali anebo nezávodili. A kde? No přece v nádherných horách, Vysokých Tatrách, Nízkých Tatrách, Roháčích, Donovalech, Vrátné dolině… Nepamatuji si na víkend, kdybychom si přispali a koukali se na Studio kamarád anebo pohádky pro děti. Vždy jsme byli v přírodě, kopcích, horách. Lyžovali, chodili, běhali. Lyžování nebylo v té době tak finančně náročné, i když benzín se platit musel vždy. Ale vlekaři dostali slivovici, aby nás pouštěli zdarma a někdy dokonce i bez fronty a my místo oběda v restauraci dostali do ruky chleba se slaninou. Lyže se dědily, vosky v partě půjčovaly. Samozřejmě, že by bylo levnější sedět doma, ale ty zážitky si už člověk nikde nekoupí a naopak vám je už nikdy nikdo nevezme! Takže můj začátek – lyže a hory a k tomu super parta děcek a množství výletů na závody. Na jaře, v létě a na podzim jsme pak mívali „tréninky na suchu“. Nejčastěji jsme běhali na Soblahově, třeba i po sjezdovce nahoru a dolů. Byla to makačka, ale já už tehdy měla běh moc ráda a většinou jsem porážela na delší trasy (několik km) i všechny kluky. Někdy nám „na sucho“ nastavěla trenérka branky na trávu a my to sbíhali z kopce dolů na čas, to bylo legrace a pádů! Možná už zde se začínala „má kariéra“ jako dobré „sbíhačky“ :-).

Anka na trati

Anka na trati

V páté třídě jsem nastoupila Sportovní školu v Trenčíně, kde jsem dělala atletiku převážně na stadionu. Někdy jsme běhali i krosy a kratší běhy po silnici. Stadion mě tolik nebral, spíš se mi líbily krosy a tréninky v kopcovitém lesoparku Brezina. Jako mladší dorostenka jsem se stala dokonce mistryní republiky v krosu, myslím, že v Dubnici nad Váhem. Běželo se v kopcích s více seběhy… no a já v jednom z nich nasadila a holky mě už do cíle nestihly doběhnout.

Anka Cauterets 2007

Anka Cauterets 2007

Po sportovce jsem udělala úspěšně přijímačky na trenčínské gymnázium a atletiku jsem první rok vůbec nedělala. Nějak mě to přestalo bavit a objevila jsem koně a jezdecký sport. Na konci prvního ročníku se pořádaly nějaké meziškolní závody a já byla vybrána na 800m. Vyhrála jsem a zaběhla ten samý čas, jako když jsem poctivě trénovala, myslím, že to bylo kolem 2:30. To mě zase nějak „nakoplo“ a já se k atletice vrátila. Tentokrát ne sportovní škola, ale atletický oddíl. Samozřejmě jsem pokračovala i v jezdectví a makání kolem koní. Takže můj den vypadal následovně: Škola, pak rychle domů, na kole na koně (to bylo asi 5km) a pak na atletický trénink. Kolikrát jsem přijela pozdě. No a večer za tmy domů, učení, úkoly. Ale stejně to bylo moc fajn 🙂

Anka MS 2004

Anka MS 2004

Pak přišla VŠ (FTVŠ – obor němčina, tělesná výchova) a můj odjezd do Bratislavy. I když mám koně dodnes hrozně ráda a s naším prckem za nimi chodíme každý den, tenkrát jsem je byla nucena opustit. Na VŠ jsem však nadále pokračovala s běháním a postupně se pomalu přesouvala z dráhy na silnici, do terénu a později do vrchů. No a když jsem objevila horské závody v Alpách, nemohla jsem se vrátit zpátky na stadion. Dodnes moc ráda vzpomínám na náš první výjezd na alpské závody, byl to Kitzbuhelhornlauf a Schlickeralmlauf v Rakousku. Jela jsem já, Robert Šádek a Franta Kolínek. Spali jsem „pod širákem“, v tělocvičně s partou dalších Čechů a jednu noc u Franza Puckla, ředitele Kitzbuhelhornlaufu, v garáži ve spacích pytlích. Myslím, že na Kitzbuhelhornlaufu jsem byla 3. a Schlickeralmu pak těsně druhá. Ale ten zážitek z těch štítů!

Ale zpátky k tomu, jak jsem se vlastně k vrchům dostala. Na VŠ jsem kromě běhání dělala ještě duatlony a triatlony. Tam jsem se potkala s Láďou Raimem, který mi o vrších řekl. Sám byl toho času českým nejlepším vrchařem a duatlonistou. Viděl totiž, že výborně běhám a mě tenhle typ závodů hodně zajímal. Já ale byla Slovenka a všechny závody se odehrávaly v ČR včetně kvalifikace na MS. Slováci to vůbec neběhali. No a já se rozhodla, že zkusím kvalifikaci na MS. Ta byla v roce 1991 na Alfrédce. Můj táta vzal škodovku a už jsme jeli. To jste měli vidět, jak na mě všichni koukali a ptali se, kdo to je? Já jsem nasadila triko s nápisem Slovensko a šla se rozcvičovat. Byl tam i Láďa, který mě seznámil s další vynikající českou běžkyní Radkou Pátkovou. Ta bohužel kvůli zraněnému koleni neběžela, ale moc fajn jsme si popovídaly a všechny povzbuzovala. Byl to závod nahoru-dolů, ten mám nejraději a i když jsem byla ještě juniorka, vyhrála jsem celkově ženy o asi 1:30min! A tak jsem jela na své první Mistrovství světa do italské Suzy. Tam jsem poprvé zazářila. V závodě juniorek jsem doběhla druhá za italskou Rositou Rota Gelpiovou, v družstvech juniorek jsme pak braly bronz. Druhý den jsem závodila za ženy, jelikož jsem si svou pozici vybojovala v kvalifikaci a doběhla jsem na 16.místě, první z reprezentace tenkrát ČSFR. Běželo se nahoru-dolů asi 8km po sjezdovkách plných bahna…super seběhy! U mužů tenkrát výborně reprezentoval na dlouhé trati jenom do kopce právě Láďa Raim a obsadil výborné 4.místo. Takže první MS, velký úspěch a běhání v horách mi natrvalo přirostlo k srdci. Od té doby se změnilo toho hodně, ale já pořád hory miluji a respektuji je. Až dodnes jsem z vrchařských šampionátů sesbírala několik cenných medailí. A jak na ně vzpomínám?

Trocha adrenalinu

Trocha adrenalinu

2001 Arta Terme, Itálie – MS, 2.místo za Melissou Moon, dobíhala jsem jí v seběhu před cílem, ale nedoběhla. Trať nahoru – dolů, hodně bláta, nic extrémního.

2002 Madeira – ME, 3.místo, družstva 3., super trať s těžkým seběhem před cílem, medaili jsem vybojovala právě v seběhu. Před cílem asi 400m jsem upadla a vymkla si nohu, ale nic mě nemohlo zastavit. Lidi měly spálené paty od brždění v seběhu, já ne :-).

2004 Korbielow, Polsko – ME, 1.místo s velkým náskokem!Závod, který jsem si moc užila, trať byla na mě jako ušitá. Seběh po sjezdovce, prudký, hodně rychlý a ne až tolik technický…prostě jako na lyžích!

2004 Sauz de Oux, Itálie, 2.místo za Rositou Rota Gelpiovou! Závod byl jenom do kopce, běželo se ve vysoké nadmořské výšce a já byla několik týdnů po olympijském maratonu. Asi 1km před cílem jsem nastoupila do čela, ale bohužel na posledních 400m, které byly už více méně po rovině mě přespurtovala Rosita.

2005 Grossglockner-Heiligenblut, Rakousko – ME, 2.místo za Andreou Mayr, jenom do kopce, nádherná příroda, hodně technický. Počasí bylo ale špatné, zima a déšť. Grossglocknerberglauf je jeden z mých nejoblíbenějších závodů, držím zde i traťový rekord. Na ME jsme bohužel běžely zkrácenou trať a závod mi až tak úplně nevyšel. Ale medaile z toho byla i týmová.

2005 Wellington, NZE – MS, 3.místo, závod nahoru – dolů, běželo se na okraji města, trať měla i hodně asfaltu a rovinatých úseků, byla bez těžkých seběhů, což jsem já postrádala. Atmosféra byla suprová, Novozélanďani sportu fandí jsou kamarádští a usměvaví. Vyhrála domácí závodnice spíš krosařka než klasická vrchařka. Družstvo holek bylo 3.

2006 Malé Svatoňovice, ČR – ME, 1.místo s velkým náskokem. Jeden z mých nejhezčích závodů s výborným týmem a super „fandy“! Běželo se nahoru-dolů, prudké výběhy, běhatelné rychlé seběhy. Jako tým holek jsme skončily druhé o jediný bod!

2007 Cauterets, Francie – ME, 2.místo, jenom nahoru. Moc krásný a těžký závod, asi od poloviny jsem to táhla, ale v závěrečném stoupání šla přede mě Norka a já doběhla druhá. Nádherné hory…Pyreneje..mystické. Holky běžely taky výborně a byla z toho i týmová stříbrná medaile.

2007 Ovronnaz, Švýcarsko – MS, 1.místo. Závod nahoru-dolů, těžké výběhy po sjezdovce a technické prudké seběhy, moc mi to sedlo, vyhrála jsem s velkým náskokem před Andreou Mayr, jako tým jsme byly těsně druhé.

2008 Three Peaks Race, Anglie, MS v horském běhu na dlouhou vzdálenost, 42km, krásný závod, hodně technický a po kotníky bahna, lidem tam zůstávaly v blátě i boty! Udělala jsem zde traťový rekord starý už hodně dlouho. Druhá byla Angela Mudge, má dobrá kamarádka.

Finiš v cílovém stoupání

Finiš v cílovém stoupání

2009 Soll, Rakousko – MS v horském běhu na dlouhou vzdálenost, 42km, 1.místo, pro mě úžasný závod z nejnapínavějším finišem! Ještě na polovině trati jsem byla daleko třetí se ztrátou cca 7 minut na první Rusku. Nevzdávala jsem to a postupně se propracovala na 2.místo. No a pak přišla na závěr prudká sjezdovka dlouhá něco přes 3km a já asi 300m před cílem uviděla před sebou zatím vedoucí závodnici. Tak jsem se do toho obula a předběhla jí, Ruska byla na mě trochu naštvaná, ale co se dá dělat. Výborně zde běžela i Míša Mertová, která doběhla desátá. Více se o tomto závodě píše i zde

http://skyrunning.cz/2013/01/09/tour-de-tirol-2009-a-mistrovstvi-sveta-v-horskem-maratonu/

Se závoděním ale i tréninkem jsem procestovala velký kus světa. Proběhala jsem evropské Alpy, americkou Floridu, Virginii, ale hlavně Colorado, byla jsem v Malajsii, Africe, na Novém Zélandu. Kdybych neběhala, asi bych se do všech těch nádherných koutů světa nepodívala.

Moc ráda vzpomínám na mé tréninkové pobyty v Coloradu, konkrétně v Boulderu. Vždy jsem bydlela u nějakého kamaráda běžce nebo běžkyně. Boulder je „mekka“ outdoorového sportu, běhu, jak trailového, tak zde trénují i běžci z dráhy a silnice. Nesmím zapomenout ještě na velké množství triatlonistů. Je to běžecký ráj! Všude spousta trailů, nad Boulderem hory, do kterých se během dostanete tak za 30min. Nejznámější je zde „Mesa trail“, kde běžíte nad městečkem v parádním terénu, pořád nahoru-dolů, po kamenech, ve skalách, přes paloučky s krásnými vyhlídkami. Moc ráda jsem tam běhávala. Kromě technických trailů je zde velké množství měkkých rovných širších cest na rychlé běhání a úseky. Na trail jsem se vždy dostala tak za 5min klusu z domu, kde jsem bydlela. A hlavně skoro vždy svítilo sluníčko!! Mohlo být i chladněji, přece jenom jste v 1600mnm, ale slunce svítilo!

Když jsem zavítala do Boulderu poprvé, moc lidí mě neznalo. Bylo to krátce po mém úspěšném LA maratonu, kde jsem za 2:33 byla třetí. Bydlela jsem u kamarádky Kristen, která byla ultratrail-běžkyní. Někdy na začátku mého pobytu se mě zeptala, jestli bych s ní nešla na jejich společný trénink, trénink ultratrailové běžecké party. Já na to, proč ne, alespoň se dostanu na další krásná místa a s někým si zaběhám. Jely jsme tedy do blízkého národního parku, kde se celá skupina potkala na trailheadu. Byli tam vlastně samí muži a my dvě holky s Kristen. Ta je však pomalejší a dělá ultra traily spíše jen pro zábavu. Přehodili jsme pár slov, dobře si mě okoukli (nevěděli, kdo jsem) a řekli, že mají v plánu tak okolo 30km s dlouhým výběhem po kamenech k jezeru, pak okolo jezera a zase zpátky prudce po kamenech dolů. Rozeběhli jsme se a já se ze začátku držela s prvními dvěma chlapy, později moc dobrými kamarády, Buzzem a Danem. Jak jsme však začali stoupat po kamenité stezce prudce nahoru, zdálo se mi tempo pomalejší a přidala jsem. Za chvíli jsem už běžela sama a chlapy neviděla, vlastně jsem se neohlížela. Jelikož jsem zde byla poprvé, tak jsem si nebyla jistá, jestli já s mými orientačními schopnosti najdu tu správnou cestu. Naštěstí tam však nebylo více hlavních chodníku a já se držela značení. Po dlouhém stoupání tak asi hodinu a půl jsem byla u jezera, pak ho ještě oběhnout, to už bylo po rovině i když docela dlouhé, ale ta nádhera! Pak fofrem dolů, ať jim všem ukážu, že to umím. Vlastně ten technický seběh se mi moc líbil a nerada brzdím, to byl ten hlavní důvod, proč jsem dolů běžela rychle. Doběhla jsem na trailhead a pak ještě asi 25 minut čekala na Dana a Buzza. Když doběhli, kroutili nevěřícně hlavami a já jim radši ani neřekla, jak dlouho už tam jsem. Kristen to trvalo ještě mnohem déle, ale to bylo úplně v pohodě, protože jsem měla klíčky od jejího auta a mohla se převléct. Po této akci jsem se blíž seznámila se super partou bláznů ultraběžců a vyjela s nimi i na několik závodů. Jinak v Boulderu nepotřebujete vůbec auto, všude buď doběhnete, dojedete na kole anebo eko-elektrickými autobusy. Jsou zde i 4 velké „recreational centres“, kde máte pohromadě velký bazén, saunu, páru, vířivky, tělocvičnu, posilovny, gymnastické sály … vše pod jednou střechou. Platí se za vstup a můžete tam v průběhu dne jít klidně i vícekrát za tu samou cenu. Myslím, že to stálo tak okolo 6 dolarů.

Když si jdete v Boulderu zaběhat, klidně můžete potkat olympijské vítěze anebo mistry světa. A na trailu se každý zdraví. V životě jsem neviděla běhat tolik lidí!!!, kteří byli i hodně různorodí … od maminy z domácnosti po keňskou hvězdu! Věřím, že se tam ještě jednou podívám a navštívím své kamarády, nejraději se svou rodinkou :-).

Koho jsme za svoji běžeckou kariéru poznala osobně? Jonathana Waytta, Bruna Brunoda, Jean Pellissiera, Pabla Vigila, Richarda Mejia, Marca de Gasperiho, Kiliana Jorneta, Tonyho Krupicku, Rickey Gatese, Matta Cerpentera, Angelu Mudge, Annu Frost, Andreu Mayr, Melissu Moon, Antonellu Waytt Confortulu….

Rickey Gates, Anka, Brendy Erholz

Rickey Gates, Anka, Brendy Erholz

Wyatt a Antonella

Wyatt a Antonella

Pablo a Kilian

Pablo a Kilian

Jean Pellissier

Jean Pellissier

Angela Mudge

Angela Mudge

Rickey Gates - Skala (Norsko)

Rickey Gates – Skala (Norsko)

Bruno v seběhu na Climbathonu

Bruno v seběhu na Climbathonu

Jak vidíte, postupně jsem přecházela s klasických vrchů (8-12km) na delší horské štreky, horské maratony. Člověk se nemusí hnát hned od začátku, může si závod, přírodu více užívat, víc toho vidí a cítí … čím delší závod v horách tím méně jde o soupeře. Důležitost nabírá pokoření vzdálenosti, vrcholů, seběhů, ale hlavně svých vlastních potíží. Jste součástí závodního pole, ale ještě víc přírody a hor, kde to vše probíhá. Soupeř je víc kamarádem…

Vítězové 2008 - Anka a Marco

Vítězové 2008 – Anka a Marco

Mé nejoblíbenější skyběhy jsou Sierre-Zinal, o kterých Sam už napsal zde http://skyrunning.cz/2013/01/19/sierrezinal/ a Climbathon, o kterém jsem psala já zde http://skyrunning.cz/2013/02/13/climbathon-zavod-ktery-promarnil-sve-jmeno-2/. Pak ještě i díky průběhu a výsledku moc ráda vzpomínám na závod v Sollu. Sierre-Zinal je mou srdeční záležitostí, atmosféra a lidi kolem, kteří se starají o zvané závodníky, jsou prostě na magické úrovni. Pořadatelé vás neberou jenom jako eltiního běžce, ale i jako kamaráda, jednoduše řečeno člověka. Držím tam rekord a několikrát jsem závod vyhrála … všem ho vřele doporučuji! No a když se tam vydáte, v Zinalu najdete otisk mé nohy v betonu. Mají ho tam všichni vítězové, i Kilian Jornet, Marco de Gasperi anebo Angela Mudge.

Seběh pod vrcholem - Anka

Seběh pod vrcholem – Anka

Příroda, hory, pokora, dřina a kamarádství … tak se dají popsat dlouhé horské běhy. Ultra v horách jsem zatím neběžela, Sam ano. Myslím, že se „to“ stalo jeho součástí a už pro něj neexistuje cesta zpátky. A co ještě více? Chceme to sdělit i vám, co váháte. Jenom jednou to zkusíte, zažijete to a už se vám bude zdát směšná otázka, proč tolik dřiny. Běhala jsem i silniční maratony, dokonce i ten olympijský, stejně ale nejraději vzpomínám na běhání a závodění v horách. Tam je zážitek z toho všeho mnohem hlubší, čistší a víc poznáváte sám se sebe … alespoň tak to vidím já :-).