Seběh pod vrcholem - Anka

Seběh pod vrcholem – Anka

Climbathon, Mount Kinabalu, Borneo – The worlds toughest mountain race

Toto povídání bude i přes mnohdy užitý přítomný čas o závodě, který se již nekoná. Tedy on se koná závod stejného jména, na stejném místě, ale je to závod, který dobrovolně odhodil svou výjimečnost a jedinečnost.

Tento závod je společně se Sierre-Zinal a Grossglocknerem mou srdeční záležitostí. Z těch třech jmenovaných je i nejtěžším a nejvíce exotickým. Běžela jsem ho 6x v letech 2000 – 2006, v roce 2003 jsem se kvůli únavové zlomenině paty nezúčastnila. Kromě první účasti v roce 2000, kdy byla pro děsné počasí zkrácena trať a kde mě porazila Angela Mudge, jsem při všech svých následných účastech vyhrála. Pak jsem měla v roce 2006 těžkou autohavárii při závodech v Nigérii a trvale jsem si poranila loket a ruku. S tím by bylo asi hodně náročné absolvovat tak těžký technický seběh a i výstup, kde se v místech přidržujete lana a zapojujete obě ruce. Tak jsem tam přestala jezdit. Každopádně jsem si říkala, že se tam možná přece jenom ještě vrátím…To teď ale padá, protože změnili trať a ta mě neláká…neběží se totiž na vrchol Mt.Kinabalu (4095mnm), nejvyšší horu jihovýchodní Asie a zpátky.

Trasa původního závodu

Trasa původního závodu

 A jak to všechno probíhalo?

IvaSebeh

Iva Milesova – při seběhu pod vrcholem

V sobotu ráno v 5hod nás všechny závodníky ubytované v Kinabalu Parku vzbudila siréna. Tak brzy ráno ve tmě, se moc dobře nevstává, ale start byl v 7hod u Timpohon gate, vstupní brány do národního parku a tam nás musely ještě dovést autobusy. Takže lehká snídaně, toast, kafe, obléct se a honem na autobus. Bylo fajn, vidět všechny ty malajské holky a i ostatní veselé lidičky (organizátoři, muži, kteří s námi jeli na start pomáhat a povzbuzovat nás…), jak mají už po ránu dobrou náladu a na každého se usmívají. Hned vám to zvedne náladu. Pak následovalo lehké rozcvičení, focení se s domácími závodníky, všichni zahraniční obvykle mají tu čest, no a pak jmenovitá prezentace startérem, který si postupně odškrtával všechna přítomná čísla.

Marco de Gasperi - držitel rekordu tratě

Marco de Gasperi – držitel rekordu tratě

Ještě než začnu popisovat, jak pro mě obvykle probíhal závod, napíši něco o trati. Trať byla dlouhá 21km s převýšením 2300m. Start byl u Timpohon gate – brány do Kinabalu Parku v cca 1800 mnm a na 9km jsme vystoupali na vrchol Mt.Kinabalu do 4095mnm. Pak se běželo zpátky po té samé trase, ale nekončilo se u Timpohon gate, ale pokračovalo se v klesání po silnici až do místa ubytování běžců, headquaters Kinabalu Parku, což bylo 12km. Asi 3km pod vrcholem, se nachází chata Laban Rata, kde obyčejně turisté, kteří jdou Mt.Kinabalu pokořit, přespí a druhý den ráno vyšlápnou s horským průvodcem na vrchol. Časově je to něco málo za půlkou stoupací částí závodu, odtud se už běží jenom po skalách a lávových kamenech. Zde je už trať po celé své délce označená bílým lanem, aby se nikdo neztratil. V některých místech jsme lano používali na tahání se a při běhu zpátky jako „jištění“. Na vrcholu vždy stálo několik rozhodčí, zapisovalo časy a přitom vše hlásilo do vysílačky. Informace o průběhu závodu tak dostávali i fandové v cíli.

Anka Straková (Pichrtová) - držitelka rekordu

Anka Straková (Pichrtová) – držitelka rekordu

Takže zpátky k závodu.

V 7hod start. Po startu to hodně domácích Malajek, ale i veteránů dost napálilo. Ti však asi po 400m zpomalili a řadili se mezi zbytek. Já se dostávala do vedení nebo přední skupinky tak v průběhu 1.km a pak jsem obyčejně už běžela na čele sama a soustředila se na co nejrychlejší dosažení vrcholu Mt.Kinabalu. V roce 2006 mi byla sparingem na cestě k vrcholu až do závěrečných metrů Iva Milesová. Nejdříve jsem běžely cca 6km džunglí, jsou tam hodně strmé pasáže, stovky schodů a skoro žádná rovinka na odpočinek. Tahle část byla pro mě vždy nejtěžší a nejvíc mě bolela. Na 6.km jsme doběhli k Laban Rata, kde nás čekalo občerstvení a hlavně velké povzbuzení od lidí, co tam pracovali anebo vystoupali, to mě skoro vždy dodalo síly na zbytek posledních 3 krásných, ale pořádně dlouhých kilometrů na vrchol. Vše nad pásmem lesa, po skalách a lávových kamenech, ještě že tam bylo to bílé lano. No a pak vrchol, super pocit, plácnutí na vrcholovou tabuli, povzbuzení od rozhodčích, kteří mi dali napít, pár vteřin rozhlédnutí se nad mraky, když to počasí dopřálo, na kontury celého Bornea ponořeného v mořích. Úžasné, nezapomenutelné…A teď po 9.km neskutečné dřiny přišla má oblíbená část…prudký, technický a v závěru i rychlý seběh. To co jsme vyběhli, to jsme si museli i seběhnout a k tomu ještě další cca 3km po prudké asfaltce do cíle, ta hodně bolela, hlavně stehna, ale mně to tady vždy výborně běželo. Byla jsem už hodně vepředu, nikdo mně nehonil, tak jsem si to užívala. A nakonec vytoužený cíl, malajské bubny, ovace a kupa malajských novinářů…ani mě nenechali vydechnout, to mi však nevadilo. 21Km a 3:10hod bylo za mnou, bolel celý člověk, ale duše a srdíčko se vznášely tam někde vysoko v oblacích, dokázala jsem to!

Další medaile :)

Další medaile 🙂

Časový limit pro ženy a veteráni byl 6:30hod, pro muže pak 4:30hod. Dost kruté, když normální turista tuhle cestu zvládá za 2dny.

Zajímavosti z mých cest na Borneo

Nejrychlejší muž a žena na vrcholu Mt.Kinabalu obdrželi zlatý dukát jako prémii.

V roce 2004, kdy jsem udělala traťový rekord, bylo hrozné počasí, déšť, na vrcholu kolem 2 stupňů. Když jsem se dotkla vrcholové tabule, poprosila jsem rozhodčí o rukavice a dostala jsem ráznou odpověď NO!!! Tak jsem se otočila a co nejrychleji běžela dolů. Dnes se vůbec nedivím, proč mi je rozhodčí nedal, musel na vrcholu zůstat ještě kolik hodin a já byla za 30min už v džungli, kde bylo o poznání tepleji. V tomhle mém rekordním závodě se stala i velká tragédie. Jeden veterán zemřel na podchlazení a vyčerpání a musel být na nosítkách snášen dolů asi 7km.

Dvakrát byla v Malajsii se mnou i moje mladší sestra Jana a vždy běžela. Když se jednou dotýkala vrcholové tabule, rozhodčí ji s úsměvem oznamovali: Tvá sestra je už v cíli, vyhrála! A Janka si pomyslela…“Paráda a mě ještě čeká dlouhá cesta dolů“. Závod celý zvládla s minimálním tréninkem! A dobíhaly jsme do cíle ruka v ruce.

Závod běželi výborně i další čeští závodníci a to Robert Krupička, ten obsadil v roce 2004 3.místo časem 2:42:57 a v roce 2006 Iva Milesová, která mi dýchala na zády celý výběh na vrchol a doběhla pak druhá ve výborném čase a porazila i legendární Angelu Mudge!

Poznala jsem zde celou partu Sky běžců! Byli jsme na diskotéce, v baru. Velká sranda, fajn parta. Pak nás pozvali i se sestrou na večeři do italské restaurace na pizzu. Platit jsme musely samy. 🙂

Po závodě jsme většinou ještě zůstávali tak týden na ostrově, jako skoro všichni závodníci z Evropy a užívali si pláží, koupání a malajské kuchyně. Jednou jsme se já i Robert hezky přiotrávili v lokální hospůdce…fuj, jak nám bylo další den špatně!

Po mém prvním vítězství nás už další roky čekali na letišti vždy novináři a já, několikrát s mým tátou, 2x s mou sestrou, pak s Robertem a s Ivou, jsme se dostali na přední stránky novin i s velkými fotografiemi. Climbathon je na Borneu velmi populární, u nás by se to určitě nestalo.

Většina domácích Malajců běhá závod v botách podobajících se kopačkám…au!!! Jsou výborní v těžkém terénu v džungli, hlavně v sebězích, po asfaltu to moc neumí. Jinak jsou skoro všichni Malajci přátelští s úsměvem na tváři, ochotně vám všechno vysvětlí a nikam nespěchají.

Jedna Malajka si tak 5min před startem dávala k jídlu natvrdo uvařené vajíčko!…možná jich bylo víc…

Ředitel závodu Balwant Singh Kler nosí vždy turban, je Singh a proto ho má pořád na hlavě a nesundává ho. Vlasy si totiž dle víry nestříhá. Moc mu chutnala naše becherovka 🙂 a jako rozhodčí se zúčastnil i olympiády.

Jedna z legend Skyrunningu Ricardo Mejia

Jedna z legend Skyrunningu Ricardo Mejia

Jména výborných závodníků, kteří zde startovali a dosáhli skvělých úspěchů:

muži: RICARDO MEJIA, JEAN PELLISSIER, BRUNO BRUNOD, AUGUSTI ROC AMADOR, IAN HOLMES, SIMON BOOTH, ROB JEBB, MARCEL MATANIN, MARCO DE GASPERI (rekord 2:33:56), LUCIO FREGONA, ROBERT KRUPICKA, KILIAN JORNET BURGADA, TOFOL CASTANER…

ženy: ANGELA MUDGE, ANNA STRAKOVÁ (PICHRTOVÁ) (rekord 3:06:54), CORINNE FAVRE, IZABELA ZATORSKA, IVA MILESOVÁ, ANNA SERRA, MONICA ARBID, EMANUELA BRIZIO, STEPHANIE JIMENEZ, MIREIA MIRO, ANNA FROST, lokální hrdinka DANNY KUILIN

Podrobnější trasa výstupu na Mt. Kinabalu

Podrobnější trasa výstupu na Mt. Kinabalu

Na závěr nebo i na začátek

Závod je to unikátní a jedinečný..“breathtaking“…tedy bohužel byl. Vůbec se nepodobá vrchům v Alpách. Zde se běžela část závodu v džungli, ve velkém vedru a pak jsme se dostali do „alpského terénu“ a běželi po strmých skalách a lávových kamenech až na kamenitý vrchol do 4095mnm. A z vrcholu je vidět celý ostrov, který obklopují moře. I lidi, závodníci, organizátoři zde byli jiní…jiná mentalita, skoro žádné vybavení, úžasný elán a chuť do závodu, všudepřítomný úsměv.

Je velká škoda, že v roce 2012 změnili trať na okruh, kde se už nevybíhá na vrchol, ztratilo to své kouzlo, obtížnost, tvrdost a majestátnost. Podle mého to byl krok vedle a závod tak promarnil své jméno a pověst. Možná se však někdy k původní trati vrátí…kdo ví.

Stránky závodu: www.climbathon.my

Poznámka administrátora: Snad jako by to postesknutí nad změnou tratě přišlo líto i pořadatelům. Pro rok 2013 se na webu pořadatele objevila změna, kde jsou v plánu dvě verze tratí. První kratší s vynecháním cesty na vrchol bude OPEN a druhá vedoucí až na vrchol a zpět po změněné trati v celkové délce cca 33km bude otevřena pro 110 registrovaných top můžů a 40 registrovaných top žen.

Takže dobré jméno si snad Climbathon uchová.

Změna je popsána zde: http://www.climbathon.my/the-new-challenge-2013/