Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky? Nebo fakt, že hranice mezi nenávistí a láskou je extrémně tenká. A asi takhle nějak jsem to měla s Nezmarem. Na jednu stranu jsem se zařekla, že už tenhle závod nepůjdu, že na hoblováni sjezdovek za neúnavného skrápění deště v šedo šedém zapadlém cípu naší země jsem moc cimprlína. Na druhou stranu si člověk zapamatuje ty pozitivní okamžiky a těch mám z loňska v sobě hodně.
Na ultra jsem se věru necítila, byla líná, nechtělo se mi běžet v noci, no prostě důvodů byla spousta. Zvolila sem tedy kratší Sky trasu. V pátek podvečer jsem se zážitkovým vozem ČD přesunula na Moravu, vydatně povečeřela, ráno nasnídala a přesunula se ze Studénky dále na divoký sever. Na závod jsem se těšila hlavně ze dvou důvodů. Startovka nabitá samými velkými jmény, jo, těšila jsem se, že si zazávodím a zkusím běžet co to dá. A pak jsem se těšila, jak si naplno užiju hezké pozávodní odpoledne.
Honza se kvůli momentální invaliditě zhostil role podpůrného týmu a fanouška v jednom. Na JUT se osvědčil a tak jsem byla moc ráda, že se o mě postará. Hned na začátek se musím veřejně pochválit, jelikož to nikdo jiný neudělá za mě neudělá, že ano. Sobota se vydařila :)
Pocitová teplota na startu nenasvědčovala nic strašidelného. Ale šedé nebe nad Beskydami nedávalo moc nadějné vyhlídky na změnu k lepšímu. Pod startovním obloukem se nás klepe asi 150, hodně známých, přijel dokonce i prezident naší malé asociace Sam, bystřický pan starosta slibuje v proudu slov mimojiné prize money do dalších ročníků (snad to stihne v tomto volebním období) , tři, dva jedna a už běžíme.
Začátek trasy je stejný jako vloni ultra. Díky husté mlze a tmě, do které jsme startovali vloni, jsem si pamatovala zhruba prvních 500metrů. Po asfaltce, k mostku přes. Ultra jsem šla vloni se sebezapřením a moc se mi do toho nechtělo. Možná i proto, jsem teď měla trochu rozporuplné pocity a obávala se, co mě čeká.
Obavy byly zbytečné, na rozdíl od mraků se rozplynuly v prvním stoupání. Z trasy jsem byla nadšená. Stoupání mi obecně sice moc nechutnala a se slzou v oku jsem vzpomínala na hůlky ležící pod postelí. Na druhou stranu seběhy byly naprosto luxusní. Terraclaw250 držely v rozmáčeném terénu jako přikované, lesní pěšinky se klikatily a mokré větve šlehaly do obličeje. Vše za pekelného soustředí, jestli se dolů dostanu vcelku.
Až na 28. km se mi běželo naprosto skvěle. Nic mě netrápilo, skoro bych tančila, zpívala a létala. Mlha,déšť, zima, nic z toho mě nemůže rozházet, jsem nezničitelná. Dokonce se mi jednou podařilo dostat na druhé místo před loňskou vítězku Zuzku Krchovou. Jasně, bylo to díky tomu, že si pod sjezdovkou na Velkou Čantoryji trochu zaběhla a jasně, že mě tahle přebornice ve zdolávání mrakodrapů vzápětí s úsměvem od ucha k uchu předběhla! Ve sjezdovce na Čantoryji, mě míjí taky Michal – spolubojovník z Tromsa a přátelsky mě povzbuzuje: “Ahoj, vypadáš bídně!”.
Polská vesnice, na jejím konci někdo dělá neskutečný kravál. Sklaní fanoušek Jenda mě informuje o situaci – Míša je neskutečná a o galaxii přede mnou, na Zuzku ztrácím asi 3minuty a za mnou prý dlouho nikdo není. Super, samé pozitivní zprávy, můžu si dál užívat a lítat po Beskydech. Na občerstvení na 30.km pod sjezdovku Soszow dobíhám s divným pocitem za zády. Jakoby mě někdo sledoval. Otáčím se, a sakra, to drobné, malé blonďaté, skoro neviditelné, to je holka. Mobilizuju síly, radši se nekoukám nahoru, tenhle kopeček/sjezdovka bude bolet. Spolu s Polákem Aleksandrem, který je vybaven pouze jednou hůlkou se motáme směrem nahoru. A Verča se za pravidlného odpichování přibližuje…Ajajaj, nahoře bych to chtěla rozběhnout, ale lehkost a dobrý pocit z běhu je tentam.
Začíná mi být opravdu velká zima (skoro jako v Norsku) a aby toho nebylo málo, kamarádky křeče se začínají hlásit o slovo. Lupnu jedno magnezium a v tu chvíli se Verča ladným skokem dostává přede mě a mizí v mlze. Poláci mají asi nějakou slavnost, míjíme davy dětí v pláštěnkách, skupinky důchodců. Zajimavé na nich je, že si nás (závodníků) vůbec nevšímají. Neuhýbají z cesty, nepovzbuzují, prostě jakobychom tam nebyli. Aleksander řve “uwaga, uwaga” a razí cestu, přičemž ve stoupání na poslední kopeček – Velký Stožek (978 m.n.m.), zlomí ten kluk šikovný i druhou hůlku.
Trasa je pořád stejně super, prudké stojky střídají zábavné seběhy. Bahno, střídá bahno. Terén nedá odpočinout a rozhodně se nenudím. Na sobě mám jen sukni, triko a návleky na ruce a to rozhodně není dost, po 3 hodinách v dešti a větru. Začínám se smiřovat s bramborama a veškerou energii věnuji termoregulaci. Poslední občerstvení na 34.km probíhám, nezastavuju, Verču mám pořád ještě nadostřel.
V posledním kopci mi bohužel definitivně dojde. Vybelhám ho jen taktak. Seběh je dlouhý, ale ne dost na to, abych ztrátu dohnala. Maky si pro nás nakonec přichystal jednohubku v podobě brodění Olše a ušetřil nám tak starosti s čištěním bot. Do cíle mě doprovází znova cinkání kravského zvonce – “děleeej, ještě 500 metrůůůů”
“Paráda, gratuluji, jsi třetí holka”. Matně si vzpomínám, že mi to asi říkal Vítek Otevřel (skončil na druhém místě, a nechápu, jak to dělá, že jen týdne po hodně náročném Ultra v Pyrenejích běhá jak kamzík). Neee, to není možné, vždyť mě předběhla Verča , Zuzka a Míša už tady musí být nejmíň hodinu. Jenže se vzápětí dozvídám, že Míša smolně seběhla z trasy a skončila po 46.km na druhé straně – v Polsku.
Ne tak úplně vlastním přičiněním se tak posouvám na bednu. Na jednu stranu mě to mrzí, protože Míša běžela vážně skvěle a vítězství bylo jednoznačně její. Na druhou stranu, i o tomhle je běhání v horách. Stát se může cokoliv a důležité je, to nikdy nevzdávat. Nebo jak bylo to heslo – ”Nevzdat se je výsadou rytířů” ? :)
Došlo i na ten pozávodní relax. Gulášovku jsem si přidala 2x, čaj si řádně osladila, padly i (stydím se) brambo(ů)rky. Malou čerstvě narozenou Makyho dcerku Klárku jsem sice zapíjela nealkem, ale i tak to byl vydařený večer.
Tak zase za rok v Beskydech. Tenhle mu(a)drunning stojí za to.
výsledky: http://live.timechip.cz/#2015/4/vysledky
Napsat komentář