MS Trail IAU Annecy, pocity, dojmy…

Trochu opožděně, ale přeci něco málo od Anky …

Na Annecy jsem se hodně těšila, po dobrých výkonech na Perunu i Zegamě mě konečně čekalo něco malinko delšího v krásných horách kolem jezera v Annecy. A ještě k tomu se super počasím! Annecy je malebné městečko uprostřed hor na břehu obrovského jezera připomínajícího moře. Je zde i pláž, v jejímž bezprostředním okolí byl start i cíl závodu a kde jsme si po doběhu s radostí máčeli unavené hnáty :-).

Ale od začátku. Po příjezdu na hotel se mi hned začaly vracet pocity z velkých atletických akcí, které dobře znám z dob, kdy jsem ještě reprezentovala ČR, to je před narozením Leily a začátkem mé „skyrunningové kariéry“. Všude mumraj, spousty atletů v repre oblečení s visačkami na krku, probíhající porady jednotlivých týmů, vyhrazené místnosti pro registrace atletů, dále pro maséry, fyzioterapeuty…dopingovou kontrolu. Prostě hotel celý vyhrazený pro IAU. Ještě než se ubytujeme i nás „ovisačkují“ jménem, kartička na krku je prý důležitá, hlavně pro jídlo, které nám bez ní prý nedají. Ale nikdo to pak nekontroluje a tak se hezky nají i náš prcek Leila. Ubytování je skromné, náš pokoj je hodně malý, takže nic nevybalujeme a i tak máme problém se dostat ke dveřím koupelny a záchodu. Nevadí, to vyvažuje krásné okolí hotelu s vyhlídkou na jezero a kopce kolem a také dobré jídlo. A hlavně máme venkovní bazén! To nejvíce ocení Leila, plácá se v něm pořád a vůbec jí nevadí tropické vedro.

Večer pak absolvujeme zahajovací ceremoniál, který nás všechny dost vyčerpá, protože se vše hodně protahuje. Zaujala mě ale přehlídka skoku o tyči francouzských šampionů (pěkná podívaná), pak i seskok paraglajdistů na ponton na jezeře, jednomu to bohužel nevyšlo a skončil ve vodě. Pak následovalo už rychle servírované dobré jídlo ve stanu a kolem desáté večer pak hurá autobusem na hotel….Jsme docela vyřízení ale to nevadí, podmínky jsou stejné pro všechny, tedy unaveni jsou i všichni naši soupeři a zítra ráno nemusíme brzy vstávat, tak to dospíme. A je tu pátek, poslední odpočinkový den, takže odpočívat, jíst a vše připravit na závod, který startuje hodně brzy už ve 3:30h sobotního rána. Připravené balíčky s tyčkami a gely odevzdáváme Rudovi Královi a Samovi na velké občerstvovačky s tzv. asistovanou pomocí. Tam nás pak oba budou čekat u našeho stolku CZE.

A je tu den anebo noc našeho závodu. Vstáváme kolem 1:15h (já vlastně ani nespala), pak rychlá „snídaně“ a ještě v polospánku nastupujeme do autobusu, který nás veze na start. Panuje zde dobrá nálada, někteří závodníci jsou takhle hned po ránu dosti upovídání a jelikož rozumím anglicky, naslouchám ve snaze zapomenout, co nás čeká. Na start dorazíme tak 45 minut před startem. Svlečeme svršky, trochu se rozběháme, odevzdáme batohy a pomalu se řadíme na start. Kupodivu se všichni z naší výpravy ocitneme dost vzadu za lajnou, ale dopředu se už nedostaneme…tak alespoň to nepřepálíme. A je tu start.

Po startu běžíme ještě asi 3km po asfaltové rovině městečkem, běžím spíš volněji společně s Petrem Mílem a trochu se posouváme dopředu. V prvním kopci mi však mizí a já se snažím držet rozumné tempo a pořád se propracovávám dopředu. To ještě nevím, že se na trati budu potkávat i s ostatními našimi kluky, tedy kromě rychlíků Zdendy a Honzy. První úsek běžíme ještě za tmy, pořád stoupáme i když pozvolna lesem, sem tam nějaký seběh. Na této části tratě nás čeká dlouhý kopec, výběh na cca 21.km, první velkou občerstvovačku s Rudou. Při výběhu se potkávám s Petrem Králem, pozdravíme se, chvíli běžíme spolu, ale pak mi Petr utíká…asi, jak sám popisuje svou taktiku, se vydal „na lov“ nějakého zvoleného běžce před ním. Pak když ho dožene, „uloví“, vytyčí si další oběť. Zajímavý přístup :-).

Závěr prvního velkého kopce už běžíme po loukách, trať je vytyčená hořícími faklemi, pomalu se rozednívá a já pociťuji krásu a romantiku, která mě dobíjí. Už slyším diváky, vidím velký stan. Vbíhám dovnitř, zdravím se s Rudou, doplňuji láhve namíchanou vodou s kolou, beru si i nějaké své tyčky a taky zbylý gel po Petrovi Mílovi. Péťo děkuji, hodil se. Při výběhu ze stanu mi z láhví stříká kola na všechny strany a to se ještě bude opakovat na všech dalších občerstvovačkách. Už teď jsem uleptaná a mokrá a i nějací diváci, co mi fandili kolem. Svítá, běžím už bez čelovky. První delší seběh a já se dostávám asi před tři holky, co to tolik nepouští, běží se mi hezky. Přede mnou další chlapi, zbíhám je. A teď to přišlo, nějací chlapi přede mnou špatně uhli z cesty a já samozřejmě za nimi. Značení bylo deštěm trochu zničené, tak jsme to prostě spletli a pádili dál z kopce dolů. Až po chvíli spatřím závodníky běžící zpátky do kopce, že prý běžíme špatně. Ach jo a teď zpátky na rozcestí…Ztratili jsme tak 5-10 min a samozřejmě i nějaké ty síly. Ale nic se nedá dělat, závodíme dál. Po několika minutách dalšího seběhu zase předbíhám ty samé holky co předtím, koukají trochu divně…Pak se trať srovnává, běžíme přes vesničky a lesem zase do kopců.

Před prostřední občerstvovačkou se Samem a Leilou nás čeká ještě jeden kopec, na konci docela technický přes různé skalky a kořeny, pak technický seběh přes kameny a nakonec delší asfaltová rovina až k tělocvičně s občerstvením. Tento kopec běžíme společně s jednou Nepálkou, je moc fajn, tak se různě střídáme podle toho, komu to momentálně jde lépe. V závěru seběhu ji ale utíkám a už se na trati nepotkáme. Dostala jsem se i před Vítka Otevřela, kterého evidentně trápily velké problémy. Dobíhám na druhou velkou občerstvovačku do tělocvičny, kde na mě u stolku čekají Sam s Leilou. Jsem moc ráda, že je vidím! Sam hlásí, že jsem 13. a doplní mi pití. Já zatím vyměním boty, doplním gely a tyčky, něco sním, vypiji, pozdravím ještě rozespalou Leilu a vybíhám dál. Doplněná cola znovu stříká na všechny strany a paní uklízečka tělocvičny bude mít po skončení závodu co dělat. Rada bych se jí omluvila.

Teď, za první polovinou závodu, přichází pro mě ta nejhezčí partie závodu, opravdový kopec a výběh až do nádherného sedla, no nepamatuji se na jeho jméno. Dle mě se mohlo běžet až na zasněžené vršky nad a za ním, ale to by už asi bylo příliš a koneckonců nejsem pořadatel závodu. Tady se zase posouvám v pořadí dopředu a předbíhám další závodníky jak muže tak ženy, na některých je vidět, že toho mají doopravdy dost. Těsně před výběhem do sedla potkáváme horské kozy, vypadají spíš jako ovce s kozími rohy, jsou parádní a pro mě další úžasný zážitek na trati. Tato část mě opravdu nadchla. Pak následoval asi nejdelší seběh v celém závodě, který dost prověřil naše stehenní svaly. Mně tolik nevadil a snažila jsem se ho běžet rychle, i když někde tomu vadily velké kameny. Konečně jsem byla dole, předběhla jsem ještě nějaké chlapy z Jižní Afriky, Islandu…Tak teď mě čeká poslední velká občerstvovací stanice a už „jenom“ jeden kopec! Paráda! To jsem ještě nevěděla, že ten poslední kopec bude opravdu dlouhý, ke konci prudký, plný kamení, skalek a pálicího sluníčka.

Na občerstvovačce vidím Rudu, doplním pití, jídlo a doufám, že voda mi vydrží až do cíle. Vždyť to už není daleko. Ze začátku byl ještě delší úsek po rovině, vesničkami a i když jsem byla už hodně unavená, snažila jsem se běžet. I kopec začínal pozvolna, táhlé serpentiny lesem, já si říkala, běž! I když se mi chtělo přejít do chůze. Nakonec jsem se snažila střídat chůzi a běh až do té doby, co se to začalo pořádně zvedat. Závěr byl nekonečný, ale byla jsem hnána sílou, že je to poslední kopec a pak už jenom seběh a tak jsem makala, co nohy šly. Těsně pod vrcholem dobíhám Petra Žákovského, dá mi loknout coly a jdeme společně dál. Trápily ho křeče, proto jsem ho došla. Na vrcholu hřebenu se nám skýtá skoro magický pohled na jezero a vše pod námi…paráda a teď už to jenom seběhnout…šupem dolů. Nebrzdím a makám, ale najednou se mi zvrtne noha a já si vzpomněla na Zuzku Krchovou v Zegamě, kde si kousek před cílem udělala pořádný výron a nedoběhla. Proto trochu zpomaluji a běžím z rozvahou…trošku brzdím :-) a pouštím Petra před sebe. Jakmile už terén není technický a dá se to pálit, opět to pouštím. Vbíhám do Annecy. Zde na nás čeká už jenom rovinka něco přes kilometr po asfaltové cyklostezce a budeme v cíli. Hurá! Běžím, snažím se až do konce. Těsně před doběhem do cíle na mě někdo troubí z auta. Jsou to bráchové Královi frčící už do Livigna. Poslední rovinku a doběh po červeném koberci si užívám, mávám divákům, krásná atmosféra, všichni řvou a fandí.

Jsem šťastná a unavená, ale není to tak hrozný. Dobíhám na pěkném 9. místě a mohlo to být ještě o místo lepší, kdybych nezabloudila, nevysypávala si kamínky z bot. Vždyť Švédka přede mnou nebyla ani celou minutku, tak příště. Za cílem spatřím kluky, jak sedí zničení pod nějakým přístřeškem…pak si všichni smočíme nohy v jezeře. Ptám se na Sama a Leilu a jdu je hledat mezi diváky kolem cíle. Mám je, to je paráda! O chvilku později se už s Leilou koupeme v jezeře a obě jsme vysmáté a spokojené :-).

Za mnou ještě dobíhají Vítek, Zuzka a Míša…a všichni máme svůj příběh, ti první ale i ti vzadu…příběh sebepřekonávání, plný úsilí, bolesti ale hlavně zadostučinění, které nejde popsat slovy. Je v nás, hřeje, tiskne slzy do očí…zážitek, který vám nikdo nevezme.

Závěrem:

1. Parta českého týmu byla super! Všem patří velké dík za company! Obrovské poděkování patří pak Samovi, našemu lídrovi, organizátorovi, technickému delegátovi, řidiči…a také Rudovi Královi za veškerou pomoc na občerstvovačkách!

2. Trať byla krásná směs trailu a hor, téměř celá se dala běžet, tedy pro ty nejlepší … pro někoho byla až moc „běhací“, pro někoho naopak, moc kopcovitá. Mě se líbila :-), i když značení mohlo být o malinko lepší.

3. Atmosféra byla taky super, opravdu velká akce i když někdy chaotická a nepřehledná. Diváci fandili na jedničku, i když jsem jim skoro vůbec nerozuměla.

4. Velké mínus má u mě už Samem zmiňované nedodržování pravidel, kde nejvíce trpěly právě malé země bez velkých suport týmů. To se Francouzům opravdu nepovedlo a jinde by to určitě neprošlo…určitě ne v USA!

5. Zážitek parádní a Češi se neztratili!!!

6. Leila si zaslouží ode mě pochvalu také, při nočním vstávání a v průběhu celé akce byla statečná a snad za nás všechny pořádně využila i hotelového bazénu. Jenom to jídlo by se mohlo zlepšit.

Same, ještě jednou moc děkuji, žes nám všem umožnil zažít tuhle „IAAF“ akci na vlastní kůži! Bylo to super!

Anka