AnnaFrostThomasLorblanchetLeadville2012

Thomas Lorblanchet na Leadville 2012 a v roli nosiče Anna Frost

Jaký je váš názor na funkci „pacerů“ při Ultra Trailech ? Jako na mnoho jiných otázek kolem běhání i na toto existuje více názorů. Můj je již delší dobu stále stejný.

Kromě akcí na druhé polokouli a asijského skyrunningového šampionátu, který z našeho pohledu nepřináší nic moc zajímavého, je v běhání po horách, jmenovitě v skyrunningu hluchá sezona. I řada těch skutečně dobrých až skvělých běžců přezula běžecké boty za lyže a věnuje se výbornému doplňku na zimu tedy SKIMO.

Já se potýkám s chřipkou, neběhám vůbec a tak mě znovu napadají věci, o kterých jsem již dříve přemýšlel a i o tom s jedním kamarádem diskutoval.

Řeč bude o jevu, který se neobjevuje ani tak u závodů Ultra SkyMarathon a zcela sporadicky v Evropě, ale v USA je u řady ultra trailů oblíbený, často regulovaný pravidly závodu. Tedy o „pacerech“ tedy doprovodu běžců.

Tento doprovod bývá na některých závodech povolený od určitého místa na trati. Názor na funkci a vůbec existenci tohoto doprovodu bude jistě dost subjektivní a mohu se zde pokusit jen shrnout můj názor na věc. Určitě bych byl ale rád za případné ať již podobné, nebo i protichůdné názory s argumentací, proč ano a proč ne.

Pro mě je běh v horách a v tomto případě ultra trail ryze individualistický sport, kde každý závodník by měl být zcela odpovědný za svůj výkon, každý by se měl s nástrahami tratě, problémy, krizemi vyrovnat v co největší míře sám nebo jen s pomocí dalších závodníků a každý by měl mít co nejvíce srovnatelné podmínky. Tedy občerstvení jen na pořadatelem určených místech, orientaci jen vlastní, podle značení závodu, nebo ve spolupráci s jiným závodníkem, po trase by se měli pohybovat jen závodníci a případná podpora fandů je pak možná jako statická (ne jako doprovod) a třeba i na různých místech trati.

Zcela upřímně mi vadí, aby doprovod na trati doprovázel závodníky i beztoho, aby jim jakkoli fyzicky pomáhal. Zdá se mi, že se tím tak trochu mění a možná i negativně ovlivňuje vztah mezi závodníky, než jaký snad je právě bez přítomnosti tohoto doprovodu. Jednoduše řečeno „pacera“ beru v závodě jako rušivý element. Zaniká tím pro mě právě ta sounáležitost závodníků, ten pocit, že jsme na to na vše stejně sami, že se tím sami více či méně úspěšně prokousáváme.

Na zdůvodnění přítomnosti „pacera“ v závodě jsem slyšel a četl několik argumentů.

Jedním z nejčastějších je, že doprovod je povolen až v druhé nebo pozdní části závodu, kdy závodník je unaven a „pacer“ mu pomáhá tuto únavu, ospalost překonat, psychicky ho zvednout. To samozřejmě je pravda, že tento efekt „pacer“ může mít, ale tak s tím přece každý musí počítat, že kupříkladu na 100 mílích bude po 100km unavený a s minimálně jednou probdělou nocí na trati ospalý. Pokud to není schopný zvládnout bez doprovodu, tak ať zatím zkouší kratší věci.

Argument bezpečnosti závodníků souvisí s předchozím a možností úrazů z únavy. Ale kruci, přeci běžci na ultra trailu nejsou žádné slečinky z fotbalového hřiště a vědí jaký sport dělají a do čeho jdou.

Ale OK, říkám si. Když Američané někdy až chorobně posedlí tím, jak se jistit před jakýmkoli potenciálním nebezpečím, povolí nebo přímo dají povinnost „pacera“, je to jejich věc a když se mi to nelíbí, nemusím se takových závodů účastnit. Ale řekněte, jak na mě může působit pohled na závodníky a často ty na samotné špici závodu, když jen tak nalehko bez zátěže běží k cíli za vítězstvím a v cíli se radují i z docíleného rekordu a vedle nich běží jejich „pacer“ s pinglem, ve kterém nese veškerou výbavu, jídlo, pití a závodníkovi to za běhu podává. To již v tom vidím něco dost absurdního, něco umělého, něco nenormálního, něco, co mi nejde dohromady s duchem tohoto sportu. Nějak mi ani nejde mít před výkonem takového běžce ten správný respekt. I když podobné služby v daném závodě nejdou proti jeho pravidlům.

Nakonec na videích níže můžete vidět rozdíl v přístupu k využití „pacera“ závodníky při jednom takovém typickém americkém závodě Leadville 100 miles.

Ryan Sandes na Leadville v roce 2011 si bez jakéhokoli ostychu nechává nést zcela vše a vůbec mu to nepřijde nenormální. Vše se podřizuje jen tomu v rámci daných pravidel dosáhnout vítězství a rekordního času.



Zatímco v roce 2014 – Rob Krar si nese jen flašku za trenkami a jeho „pacer“ nenese žádný batoh, jen vlastní láhev s pitím v ruce. A pak můžete kromě dalších závodníků v tomto videu, vidět i vítězku (Emma Rocca) jak jde s pacerem, on je ověšen jako nákladní mula a ona za chůze pojídá občerstvení, které jí jistě naservíroval :).



Jak jsem psal v úvodu, tento pohled na věc je čistě můj subjektivní. Ti závodníci neporušují žádná pravidla, pořadatelé si mohou pravidla svého závodu upravit podle svého, pokud závod nespadá například pod závody řízené pravidly ISF. Ale to nic nemění na tom, že je mi to podobně protivné, jako určitá „móda“ některých českých závodů a jejich pořadatelů vypisovat ultra trailové závody jen pro dvojice.