Trofeo KIMA – pureskyrunning – 15km běhu, 20km odpočinek chůzí, 15km běhu

Pierangelo Marchetti zemřel při záchranné akci 8. července 1994. Říkalo se mu Kima a na jeho počest uspořádali jeho přátelé v roce 1995 závod Trofeo KIMA, který se běhá po Sentiero Roma – treku ve vrcholových partiích údolí Val Masino. Přes sedm průsmyků – Passo Roma (2894m n.m.) Cameraccio (2950m n.m.), Torrone (2518m n.m.), Averta (2551m n.m.), Qualido (2647m n.m.), Camerozzo (2765m n.m.), Barbacane (2570m n.m.). Z tohoto asi nejtechničtějšího závodu se ze dvacet let stal mýtus, legenda a jeden ze závodů, který by si žádný ultra běžec neměl nechat ujít.

Respekt? Docela jo. Nervozita? Velmi moc. Strach? Ne. O Kimě slyšel každý, koho zajímá běhání v horách. Padesát kilometrů v italském Val Masinu, 4000m převýšení. Žádné výjimečné parametry. Pak se podíváte na fotky z trati, případně video z minulých ročníků. „Co to je za blbost?“ Klučina s číslem se po řetězu pouští kolem záchranářů zavěšených na skalách. Kde se tam jako běhá? Jak se tam můžu dostat a zkusit to?

© Ian Corless (iancorles.com) – Trofeo KIMA

Naše skyrunningová asociace je mladá a jako takové se jí letos při závodech světového poháru vychází vstříc. Samovi se podařilo získat jedno číslo na Zegamu a při otevření registrací i na Kimu. To jsme si ještě mysleli, že bude těžké se tam dostat. Nakonec, asi měsíc před startem, bylo pořád ještě 50 volných míst a tak se mnou jel ještě Kuba Řídel, Zuzka Urbancová a Kristýna Hájková. Což bylo fajn, protože bez Kuby bych neměl auto a jak se tam dostat. A legrace s ním je docela taky.

Val Masino je od Prahy daleko. A pokud nechcete kupovat dálniční známku do Švýcarska a Rakouska, pak to je ještě o pár hodin dál. Vyrážíme v pátek večer a po pár zastávkách na spaní v autě se postupně dostaneme až na start závodu někdy kolem sobotního poledne. Ubytovali jsme se v hotelu Miramonti v jednom pokoji pro 4. Po obdržení klíče se holky vrhají na schody, je to přeci jen do prvního patra. Mačkám ovládání výtahu a předávám jim zásadu cyklistů z Tour de France, kteří mají zakázáno v hotelech chodit po schodech a jen jezdí výtahem.

Ubytujeme se a čeká nás dlouhá procházka k místu startu na registraci (bydlíme totiž nepřekonatelných 200m od startu), oklikou návrat do hotelu s nepořízenou, lehký oběd s degustací místních piv a diskusí o tom, kdo bude spát na zemi. Já našel tento super závod, Kuba řídil, Kristýna zařídila ubytování, takže… Pak jsme se uložili k poobědovému spánku, ze kterého nás budí až obsluha, že nese 4. postel.

Jdeme tedy na registraci znovu a zažíváme první zklamání. Celý závod má tak trochu punkový nádech říznutý klasikou 80. let. Těšili jsme se na startovní rozlišováky s čísly místo klasických papírových čísel, na dvě trička, batoh a spoustu dalších věcí, které inzerovali na webu. Bohužel, pan vedoucí mezinárodní skyrunningové asociace, Marino Giacometti, asi letos šetří a tak nedostáváme ani píšťalku na přivolání první pomoci. Trička nakonec dostáváme, krásné outlety od Salomonu. Nemůže být každý závod posvícení a možná je lepší, že využije startovné na vrtulníky.

Po registraci spěcháme do stanu na technickou poradu. Tisíce slov italsky, pár slov anglicky. Bude tam prý hodně sněhu, hodně kamení. Jak Kuba poznamenal, tehdy nám měli říci, že kdo nepoběží v prostřední části po té naštípané žule, tak limit nestihne. Nejsem si jistý, zda dobře chápu povinnou výbavu a tak se jdu ještě zeptat: kalhoty pod kolena, nebo nad kolena kombinované s podkolenkami, triko, rukavice a větrovku. Budou tam nějaká občerstvení, ale kdo už nějaký můj report četl, tak ví, že tohle nechávám na překvapení. Na 50km si přeci nebudu brát vodu a natož nějaké pevné jídlo. Jedno z hesel závodu je totiž něco jako na lehko mezi oblaka.

Po poradě venku potkávám Iana Corlesse. To je ten, co na svých stránkách již před dvěma závody zařadil mé jméno mezi Ones to watch. Má racionální část samozřejmě tuší, že to je nějaké divné, proč by zrovna mě, zařadil mezi černé koně závodu. Druhé části mého já to ale dělá dobře a beru to jako základ pro budování běžeckého sebevědomí. Jak ho potkám, chci tomu přijít na kloub a tak se ptám, jak na mě přišel. Padají slova jako Sam Straka, email. Přes rachot bortícího se sebevědomí neslyším, co říká dál.

Na pokoji se ještě rozhoduji, zda si vezmu ledvinku, nebo si bundu ovážu kolem pasu. Holky si berou batoh, stejně tak Kuba. Na schodech hotelu zkouším, jak mi sedí Zuzčina ledvinka. Místo rozcvičení si tak dávám pár pater. Je to vlastně ale jedno, na Zegamě mě otravovala padající větrovka, tady to bude ledvinka masírující mi ledviny a utahující žaludek, abych se nepřejedl. Plním jí bundou a gely. Rukavice si dám za lem kalhot, aby byly po ruce.

Jdeme spát po desáté po diskusi o přísnosti limitů. Vlastně jsem je vůbec nebral mezi své starosti se závodem. Ale jak holky pořád dokola brebentí, že to nestihnou, tak se zamyslím a s mírnou obavou si uvědomuji, že to dokončení opravdu jisté není.

Moc se mi nedaří usnout, neboť jsem nervózní jako už dlouho ne. Myšlenky se točí kolem nedávného prozření „Takže vlastně dobrej nejsem, jen jsem žil v iluzi. To bude tedy zítra zase ostuda. Žádný body nebudou, radši se soustřeď, ať to aspoň dokončíš.“

Vstáváme před 5, kdy nám hotel připravil snídani. Zkouším novou předzávodní snídani – vlastně jen vynechám mléko. Kuba oceňuje, jak zvládám svoji nervozitu. Myslím, že si dělá prdel. Všichni jsou oblečení, jen já si dávám na čas. Na startu máme být v 5:45. V 5:48 se začínám mazat vazelínou a ostatní trpělivě čekají. Na startu jsme akorát, něco po 6. Zima není, světlo pomalu začíná. Už se mi nechce zvracet, ale do 6:30 jdu ještě 4x čůrat. Zánět močáku s nervozitou je opravdu jackpot.

Loučíme se s holkama a jdeme si s Kubou stoupnou do přední části startovního pole. Druhá řada je to správné místo. Před Kubu si stoupne malinkatý Španěl a blonďatá buclatá Švédka. K mému překvapení má Kilian malou silikonovou lahvičku. Asi stárne, mně budou stačit potůčky a občerstvení na cestě. S Kubou přemýšlíme, zda má Kilian smysl pro humor a jestli by ocenil stažení kalhot před startem. Pro nás by to byla jediná šance, jak mu ztížit vítězství. No, ale asi by mě porazil i s kalhoty u kolen.

Vybíháme a je to fofr. Ale ne jen prvních pár stovek metrů jako obvykle. Nejdříve nás čeká 15km k prvnímu sedlu, během kterých se nastoupá k 2000m. Jeden by čekal technický terén už od začátku, ale to právě ne. Prvních 7km je po asfaltce a do kopce. Hlavou se mi honí:

„Dneska mě už Emelie nepředběhne. Budu se jí držet.“

„OK, tak Emelie ne, tak Kasie.“

„No dobře, tak žádný holky, tady toho zelenýho kluka.“

„Ufff, tak tedy toho šedivého pána.“

„Kašlu na to, poběžím si to svoje!! Tohle nejsou lidi.“

„Měl jsem dávat pozor, když včera říkali o těch limitech.“

Byť se snažím to nepustit moc nad 6min/km, tak mě postupně všichni předbíhají. Dávám si limit, že jak mě mine Kuba, tak to zabalím. Ani první paprsky slunce nedokážou protrhnout temnotu mých myšlenek. Dneska to zase na body nebude. Takže první body do Ultra získá za rok Zemaník. No, co se dá dělat. Třeba to aspoň dneska nebude dlouho trvat.

Po 7km a 1000m nahoru se dostáváme do lesa a místo po asfaltových serpentinách jdeme kolmo nahoru a naštěstí nelidé kolem mě zpomalují do chůze. Chytám dech a mobilizuji síly na druhou polovinu kopce. Před tou je ještě vložený běžecký úsek po dřevěných lávkách kolem vyschlého jezera. Pak zase prudce nahoru.

© Ian Corless (iancorles.com) – Trofeo KIMA

Stanovená taktika před závodem byla totiž jednoduchá – 15km na krev, 20km odpočinek chůzí po suti a řetězech, 15km „no tomorrow“ seběh do cíle a bezvědomí.

První občerstvení na 13km, trochu vody a gel a konečně to začíná. Náhodně poskládané bloky žuly a já konečně i někoho předbíhám. Cesta mizí a místo ní nastupují červeno-bílé značky turistické cesty, které upravují směr pohybu. To je fajn, protože nikdo nemůže naříkat, že je zacpaná cesta. Prostě se valíme a sem tam i válíme po suti nahoru do sedla, kde je pomalu stejně lidí jako na Zegamě. Vrtulník čeká opodál a lidí povzbuzují jménem. Vbíhám do sedla a skoro přepadnu na druhou stranu kolmo dolů. Snažím se nandat rukavice, ale jsou mokré a na mokré ruce moc nechtějí. Záchranář mě uklidňuje a říká, že jako piánko, pohoda. Jak jako pohoda. Já chci aspoň trochu závodit.

© Ian Corless (iancorles.com) – Trofeo KIMA

Sam tvrdil, že mi závod bude vyhovovat, protože mám horolezeckou minulost. Naštěstí jsem mu zatajil, že jsem byl největší strašpytel v oddíle, a když jsem se někdy odvážil na písky, tak jsem si musel přibalit plenky. Kupodivu se strašpytel se mnou nahoru nevydrápal. Nasadil jsem rukavice, sevřel řetěz, nadechl se, upadl do transu a probral se až v cíli. Kilian to má fakt zmáknuté. Svíráte řetěz a běžíte vedle po skále dolů. Co to dá. Mimo řetěz mě předbíhá Ital, co tak hází na závodníky pod námi spršku kamení. Tak proto ta helma v povinné výbavě. Sbíháme/slézáme na sněhové pole, kde se nezkušení závodníci snaží něco vymýšlet a pomalu to schází. Beru připravené lano a běžím po prudkém sněhu dolů, dokud mi neuletí cvičky. Zbytek se setrvačností dojede až do suti po zádech. Hlavní je nepustit lano.

© Ian Corless (iancorles.com) – Trofeo KIMA

Tak začíná ta pravá Kima. Nohy rozsekané prvním výběhem nutíte skákat z jednoho bloku na druhý a hrát ruskou ruletu, který že je ten pohyblivý. Tělo se koupe v adrenalinu, kyselině mléčné, potu a mracích. Opojný mix. Sem tam zvednout hlavu, zda skáču správným směrem. Sbíhám další a další běžce. Vlastně chodce. Proč neběží. No dobře, běh to možná není ani v mém podání. Párkrát se mi podaří dostat kilák pod 9 minut. Sem tam se roztrhají mraky a pak je to krása.

Žuloví velikáni nade mnou, zelená údolí dole, lehká ledvinka kolem pasu, pár gelů, pití z tisíce potoků po cestě, po řetězech do nejvyššího bodu trati – passo Cameraccio 2950m. Občerstvení – vrtulníkem vynesené malé lahvičky na pití, 2 záchranáři, kteří hlásí naše čísla, tak jak probíháme.

A zase dolů, po řetězech. Pak ještě pět krát.

Tempo bylo mizerné a tak jsem netušil, jak jsem na tom s limitem. To byla nepoznaná zkušenost. Na limit jsem na žádném závodě zatím nepomyslel a tady najednou reálně hrozilo, že jej nestihnu. U časové brány v polovině trati – Rifugio Allievi jsme měli být do 5,5 hodiny. Myslím, že jsem tam měl hodinový náskok na limit. Na otázku, kdy musím být na Rifugio Gianetti mi pořadatelé odpověděli, že v 13. Dvě hodiny na 12 km, to bude pohoda. Sice jsou tam nejdelší řetězy a technické pasáže po skalních lavicích, brodění žulových ploten zalévaných vodou ze sněhových polí, ale pořád jsou to 2 hodiny na 12 km. Opouštěl jsem Rif. Allievi, v puse převalujíce čtvereček čokolády a minul ukazatel hlásající Rifugio Gianetti – 6,5 hodiny. Hahaaaa, a já to mám stihnout za 2?!?! Opravdoví vtipálci ti pořadatelé.

Předběhl jsem další skupinku závodníků a vydal se vstříc limitu. Do kopců jsem nešetřil stehna, seběhy v suti sjížděl, po kamenech skákal. Sem tam vcucnul gel. Pak přišla nejtěžší pasáž s řetězy. Asi 500 výškových metrů po mokrých řetězech a skále. Nahoru do mraků. Skyrunning? Těžko. Dole záchranář co do vysílačky huláká mé číslo, že jdu nahoru. Po nekonečné době, nahoře, v nitru mraků, záchranář huláká do vysílačky, že jsem nahoře a zkusím se spustit dolů. Ruce promrzlé z řetězů i v rukavicích. Místo poznávám z videa a tisíce fotek. Je to ten 5m schod dolů. Vidím Jordiho Saragossu, Iana Corlesse. Loví nejhezčí obrázky. Tak se snažím vypadat, že takovéto úseky si dávám k snídani. Hop skok a už kolem nich běžím dolů, směr Gianetti. V této dolině je sluníčko, mraky potrhané, výhledy neskutečné. Pizzo Cengalo, Badil, Porchelizo. Tady v té dolině jsem před 10 lety lezl a bál se zhruba stejně. Předbíhám horolezce, turisty, všichni fandí.

© Ian Corless (iancorles.com) – Trofeo KIMA

Na Gianetti dobíhám těsně před 13 hodinou a ptám se jak je to s limitem. Prý mám hodinu náskok. Aha. No, příště si limity napíšu, než abych věřil pořadatelům. Jen se napiju a mizím na poslední výstup a na slibovaný seběh do cíle.

Poslední řetězy, předběhnout mimo ně po skále vytuhlé závodníky visící na řetězech jako hrušky. Dobíhám anglicky mluvícího závodníka, Stu Air, který je mi povědomý z propagačních fotek skyrunningu. Tak mu říkám, že bych ho čekal vepředu. Odpovídá, že je ještě zničený z Hardrocku. „Ty budeš taky dobrej magor.“ pomyslím si, když mu třesu rukou. Je fajn potkat někoho, kdo to má stejně. V sedle Barbacan zaženu křeče vyfasovaným gelem a těším se na 15km seběhu.

Mokrá tráva, v ní kamenné metrové schody s řetězy a lany. Seběh se tedy odkládá. Asi 5 km k Refugio Omio. Pořád žádný moc běh. I když nakloněná drnovitá louka k běhu svádí. Když to zkoušíme, hned padáme. Mokrá žula nedrží, kravince smíchané s bahnem ještě o trochu méně. U chaty se jen napijeme a mizíme dolů.

© Ian Corless (iancorles.com) – Trofeo KIMA

Stu mi utíká. Ale předbíhám další tři chlapíky, než se dostanu do lesa. Běžíme přes turisty, všichni uhýbají a fandí. Snažím se děkovat a nespadnout přímo před nimi. To mi drží, až do výběhu na loučku. Tam házím na mokrých kamenech krásný parakotoul, roztrhnu si ponožky, trochu poupravím kotník a využívám svého obřího zadku k zmírnění dopadu. Přímo k nohám dvou plavovlasých turistek. No, stejně bych je v mém bahenním a voňavém trikotu nezaujal. Jen co se zvednu, zopakuje můj výstup klučina, který mě doběhl. Díky Paloncovi se mi od Andorry daří při dobězích do cíle zmáčknout ještě víc než před tím. Serpentiny v lese ignoruji a jdu přímo dolů mimo stezku. Jak jsme se to učili u Madridu. No tomorrow. Prostě dolů. Klučina se snaží, padáme. On se zvedá a protahuje křeč. Využívám toho a ztrácím se mu z dohledu. Předbíhám další dva běžce a letím pryč od mého pronásledovatele.

© Ian Corless (iancorles.com) – Trofeo KIMA

Po výběhu z lesa do Bagni Masino minu 3 sanitky, napiju se na předposledním občerstvení a běžím po silnici do vesničky San Martino. Tam jsou lidé na ulicích, v kavárnách, na balkonech a fandí. Je to prima. Ale já se snažím držet tempo pod 4:30 na km a utíkat směr cíl. Prý už jen 3 km, ale tyto lži všichni známe. Už ale vidím přistávat vrtulník v cíli, náš hotel, předbíhám posledního závodníka, omlouvám se mu, že jsem ho dostal na dohled cíle, který je na druhé řeky.

Sprint do cíle, ať už to je za mnou. Slyším své jméno, že se blížím do cíle. Probíhám za 9:04, na 59. místě. Hned za cílem je Zuzka a jak k ní mířím, tak tuším, že asi nestihla limit. Objímám hrazení za cílem a snažím se jí nepozvracet, když mi chce dát pozávodní pusu . Po pár minutách můžu mluvit a tak mi potvrdí, že ji zastavili na Rifugiu Allievi, když tam byla o 15 minut později. Vycházím z cílového prostoru, lidé v cíli tleskají. Mám docela dobrý pocit, že mám obě nohy, ruce a že žiju. Konečně se můžu přestat soustředit a normálně jít. Je to velká úleva mít to za sebou a tak se jdu do hotelu přebalit. Před hotelem potkáváme Kristýnu, také jí to nevyšlo. Hodím si jen věci do hotelu a jdu čekat na Kubu. Má nějakých 40 minut na doběhnutí v limitu.

Do 10 hodin to nestihne a tak se jdu osprchovat a přidat k holkám do jídelního stanu vedle cíle. Dostáváme těstoviny, prosciutto nebo studená žebírka. K tomu pivo. Starají se o nás moc dobře. Tak dobře, že nám neberou poukázku na jídlo a při čepování piva ji nekontrolují. Kuba přibíhá za 11:38 a sklízí největší potlesk. Na Rifugiu Allievi byl 15 minut po limitu a zkusil to dohnat. Limity mají ale nastavené dobře.

Chvíli po Kubovi dorazí do cíle tajfun a vyžene Italy domů. Zůstáváme ve stanu skoro sami, držím konstrukcí, Kuba pomáhá servírce natočit mu dvě piva. Pohodička. Postarali se o nás dobře.

Trofeo KIMA mohu jen doporučit. Všem, kteří „rádi vybíhají stoupání, které se ani vyběhnout nedají a sbíhají seběhy, které se sbíhat nedají“. Spíše tedy mladým bez rodinných závazků, aby si mohli bez obav užít veškeré obtížnosti, které trasa přináší. Možná se moc nehodí pro osoby trpící závratí.

Díky za možnost použít fotky od Ian Corless a Jordi Saragossa.