Letošní vrcholná akce pro náš repre tým je za námi. Je za námi spousta krásných zážitků, spousta bolesti a velké bojovnosti. Jsou zde jasná pozitiva, pár negativ a i jedno velké zklamání. Přesto celkový dojem z akce, naší výpravy a jejího vystoupení je pro mě jednoznačně kladný.
Tak si to zkusme shrnout a začněme od toho zklamání, ať mám to nepříjemné za sebou.
Tím zklamáním pro mě a nejen pro mě byla neúčast Ivy Milesové a zvláště pak i forma, jak k této neúčasti došlo. Prostě si myslím, že není normální když je vše dohodnuto daný sraz k odjezdu, nepřijede se na něj. Nemyslím, že je normální, že řidič musí sám volat, co se děje. Nemyslím, že je slušné nedorazit ani na domluvený náhradní sraz na druhé straně Prahy a až na další urgenci nepřítomnosti, lidem, kteří již tak ztratili dost času, oznámit, že nikam nejedu. A rozhodně si nemyslím, že je solidní, oznámit mi neúčast na MS formou SMS v den odjezdu v devět hodin, kdy je jasné, že jsme již na cestě a nelze již nic moc vymyslet. Chápal bych to v případě nějakého akutního případu, ale vágní „jsem nemocná, neodjela jsem s ostatními“, když se ještě ráno kolem odjezdu komunikuje s řidičem, mi přijde pro mě ne moc dobře pochopitelné. Jednoduše řečeno, myslím, že tak se zkrátka nejedná.
Ale zpět k tomu hezčímu, co nás v Chamonix potkalo.
Z Česka to je dost daleko. Z Prahy zhruba tisíc kilometrů, z Moravy jasně ještě dál. Takže první na chatě Tupilak byl Honza Bartas z Madridu. Letadlem do Ženevy a shuttlem až k chatě to měl docela komfortní. My pak měli štěstí, že jsme na něj narazili před obchodem, kde jsme dokupovali nějaké jídlo. Tak jsme se vyhnuli hledání chaty ve svahu nad Les Houches, jejíž adresu mi ani jedna z navigací, co mám nevzala.
Ta chata byla myslím prvním větším pozitivem. Horská chata mimo ruch města v krásném prostředí s výhledem na masiv Mont Blanc byla sice v některých ohledech trochu střídměji vybavena, ale nás 21, kdo jsme ve středu dorazili, jsme se sem v pohodě poskládali. Vybavená kuchyň a velký společný prostor byly místem setkávání celého týmu i doprovodu.
To dodalo celé akci perfektní atmosféru. Myslím, že bychom podobnou atmosféru v žádném hotelu nevytvořili a stálo by nás to násobně víc peněz.
A plynule se přeneseme do čtvrtka, které přineslo první zklamání z organizace. Předpokládal jsem, že podobně jako v případě ME v Itálii loni, vyzvednu bez problému startovní čísla pro celý tým. Omyl. Když jsem dorazil do stanu, kde probíhalo vyzvedávání čísel, bylo mi vcelku striktně oznámeno, že takto tedy ne. Každý závodník musí osobně s dokladem přijít k prezentaci a číslo si osobně přebrat po kontrole povinné výbavy, kterou musí mít sebou. Fakt legrace. Dole se mnou byla Klára Rampírová, Míša Mertová a Kristýna Skupienová. U prezentace na open závody vcelku volno, zato u pultu pro prezentaci závodníků na MS chumel lidí včetně TOP závodníků. U open prezentace lidí jak psů, tady sice asi tři ženy, ale jen jedna mluvící anglicky a kompetentní přijímat platby a dělat změny.
Po skvěle strávených třech hodinách v dusnu stanu rozpáleného sluncem jsem se konečně dostal na řadu a mohl alespoň provést změnu registrace na VK z Ivy na Míšu a zaplatit startovné za celý tým. Ostatní závodníci z týmu pak postupně přijížděli dolů do Chamonix a po delším čekání dostali svá čísla. Tak to opravdu nebylo moc povedené. Především ta kontrola povinné výbavy den a více před závodem mi přijde jako naprostý nesmysl. Zvláště když pak při závodě vidíte, jak na povinnou výbavu někteří běžci kašlou. Ale o tom dále.
Páteční start Ultra ve čtyři hodiny byl docela náročný. Vstávat ve dvě, něco málo sníst a vypít a pak honem do Chamonix slušně zaparkovat ne daleko od startu. To se povedlo a tak první starost za námi.
Naštěstí závodníci MS mají čísla do 200 a mohou do startovního pole do jejich koridoru jít předem, takže není problém být opravdu na špici na startu a neztrácet čas ve špuntech v užších místech počátečního drsného stoupání na Brevent, kde se na cca 7km překonává asi 1500 výškových metrů.
Kromě závodníků jsem dole na startu jen s Kristýnou, kterou čeká až odpoledne VK. Počkáme na start a jakmile se kolem nás přeženou závodníci, jedeme ještě do chaty, protože máme vyhlédnuto první místo na povzbuzování, kam se dá dobře dostat asi na 23.km a tam budou první závodníci nejdříve za dvě a půl hodiny.
Celé to je jedna honička. Na chatě něco málo sním a vypiji a pak již s rezervou jedeme na trať, protože bude fofr o místa na zaparkování a chceme chytit nejen naše, ale i čelo závodu. Ráno je ještě zima. Závodníkům určitě ne, ale nám když stojíme na trati v době, kdy začíná svítat a nejvíce se ochlazuje, mrznou ruce a zatím se spíš klepeme, než potíme. To přijde až později.
Jsme na místě, kde se sbíhá k silnici z hřebene velmi prudkým a technickým seběhem v horní partii se klikatící jak had. Kristýna zůstává u výběhu na silnici, já jdu fotit kousek dál na krátkou rovinku po seběhu, kde mám šanci vidět závodníky s předstihem a chytit je.
Stejné místo na focení si vybírá i Kilian, který sem přišel rovněž povzbudit přítelkyni Emelii Forsberg. Je asi fajn být tak vynikající běžec, ale místy mu tu popularitu ani nezávidím. Musí být otrava, když ještě krátce před probíháním vedoucího závodníka ho lidé kolem žádají o společnou fotku. S čitelnou známkou netrpělivost, ale přesto s milým úsměvem vyhoví i takovým požadavkům. Co si ale mám myslet o japonském závodníkovi, který když probíhá kolem se u Kiliana zastaví, začne ho chytat za ruce, vytahuje mobil a nechá se s ním fotit. Pak sbalí mobil a běží dál.
Ale vraťme se v čase chvilku zpět. Teleobjektivem pátrám v kopci po prvním běžci a když vidím modrý dres a vysokou postavu, odhaduji správně, že to je Luis Alberto Hernando. Ten také za chvíli dobíhá dolů a pere to šíleně. Již zde má na pronásledující dvojici Mike Wolfe a Francois D’Haene náskok skoro 6 minut.
Probíhají další a další závodníci a čekám, kdo z našich se objeví první. To ale již ve svahu vidím modrou sukni a modrobílý dres. Je jasné, že to může být jen Emelie Forsberg nebo Anna Frost.
Ze zatáčky na rovinku, kde fotím vybíhá Emelie, fotím ji ale také si všímám, že hned za ní je zde Honza Zemaník jako 33. v pořadí. To je nadějný začátek. Ze závodu mají běžci za sebou jen málo přes čtvrtinu a v tom vedru, které se na dnešek chystá se může stát mnoho.
Další naši probíhají, Radek Brunner, kousek za ním Honza Bartas a v závěsu Petr Míl, kterého jsem zde ani nestačil chytit, jen na něj zakřičet.
Pavel Paloncý již je ve větším odstupu a čekám na Anku a počítám ženy. Je mi jasné, že to dnes nebude ono. Některé ženy, které již proběhly, by měla Anka mít za sebou a když již proběhlo 18 závodnic a ve svahu v seběhu vidím známé triko, i podle stylu běhu vidím, že Anka není ve své normální pohodě. Ona, která seběhy miluje, zde nejde jak by měla a také když kolem mě probíhá, potvrzuje, že nedoléčené zranění v tříslech jí trápí víc než čekala.
Čeká jí v tuto chvíli ještě více než 60km a to není dobrá představa, když vidím, s jakou bolestí běží. Čekáme ještě jestli uvidíme Kláru, ale pak to musíme zabalit a jet zpět na chatu. Tady musím vysvobodit Míšu, která nám doposud hlídá Leilu, sbalit pingl na celý den a vyrazit znovu na trať někam kolem 60.km.
Kristýna již se mnou samozřejmě nejede, má odpoledne start VK, takže to musíme zvládnout sami. Dorazíme do Argentiere, vyjdeme kousek nad občerstvovačku, usadíme se v trávě a čekáme na čelo závodu. Po chvíli nás najdou další z Čechů na naší chatě, doprovod Denisy Krejčiříkové a tak se chystáme na společné fandění.
Podle očekávání první přibíhá Luis Alberto a je vidět, že na velmi dobře běhatelné šotolinové cestě se uvolňuje a odpočívá před následujícím posledním velkým kopcem. Běží i tak s velkým náskokem.
Těžká technická trať a teplé počasí s ostrým sluncem rozsekaly špici závodu opravdu důkladně. V hodině po Luisovi kolem nás probíhá pouze deset závodníků. Přes mobilní data se snažím alespoň trochu sledovat vývoj závodu a hlavně pozice našich závodníků.
To již víme, že se Honza Zemaník posouvá pořadím a také kolem nás běží na 23. místě, není před ním žádná holka a on vypadá dost dobře. To je šance na velmi kvalitní výsledek a Honza to potvrdí, když nakonec skončí na celkovém 22. místě v pořadí a to je v této konkurenci dobrý příslib i do dalších závodů a let. Honza má určitě potenciál se ještě hodně zlepšit a myslím, že má šanci běžně bojovat minimálně o první desítku ne li vyšší pořadí.
A opět se velmi blízko od sebe objevuje trojice našich dalších běžců Petr Míl, Radek Brunner a Honza Bartas. Nakonec ve stejném pořadí i doběhnou a všichni podají výborný výkon, když Petr Míl je do čtyřicítky a Radek s Honzou do padesátky v mužích. To fakt není špatné. Je vidět, že všichni byli do repre pozváni plným právem.
A opět počítáme holky a říkáme si, jestli Anka dosáhne na bodované alespoň 15. místo.
Šance podle předchozích mezičasů je a když kolem nás prochází Ruby Muir s rozbitými koleny a naznačuje, že končí, jsem trochu sobecky rád, že Anka bude u nás na 15. místě. Trochu si ale myslím, že ta kolena nebyla pravou příčinou vzdání Ruby. Skoro nekulhala, jen celkově nevypadala dobře, spíše si myslím, že její očekávání jako jedné z favoritek závodu byla vyšší než umístění v druhé desítce a ve spojení s únavou to nezvládla psychicky.
Na Ance bylo vidět, že se dnes trápí, že to opravdu bolí a jen její povaha jí nedovoluje nedokončit. Naštěstí zpráva, že po odstoupení Ruby je na 15. místě, jí polila živou vodou a se slovy „tak to bych asi měla makat“ už od nás odbíhá k občerstvovačce, která je asi 250m pod námi.
Na Pavla Palonce, který se propadl za Anku zde již nečekáme a jedeme do cíle. První chlapy zde sice již nestíháme, ale první Emelii již ano. Jo, ta holka umí běhat, to je fakt. O to větší respekt patří Honzovi Zemaníkovi, že skončil před všemi ženami. V Ultra Sky to není neobvyklé, že první ženy to natřou i hodně kvalitním chlapům a když se podíváte například na výsledky ME v Itálii z loňského roku, náš nejlepší závodník byl až za pěti prvními ženami.
Od Katariny Revayove … Díky
Mezitím, co se vše již připravuje na start Vertical Kilometer dobíhají Petr, Radek a Honza.
VK nebude snadný. První část je sice prudká ale v serpentinách běhatelná, tedy velmi rychlá. Poslední asi čtvrtina tratě je vlastně taková ferrata, kde se střídají stupy po skobách, žebříky, řetězy. Doběh do cíle je pak již na kyslíkový dluh. Vzhledem k tomu, že se startuje intervalově, musí každý do svého běhu dát vše, nenechávat si žádnou rezervu. Zde se znovu ukáže, co dokáže Kilian. Loni porazil špičku specialistů na VK v přímém souboji v Canazei. Letos na dálku v intervalovém startu porazil nejen skvělého specialistu Urbana Zemmera ale i Bernarda Dematteis, který letos těmto tratím prakticky dominuje. Čtvrtý pak dobíhá můj favorit Saul Antonio Padua Rodriguez. Po tomto závodě mají již asi všichni jasno, kdo bude vítězem kombinace. Po vítězství na VK by Kilianovi stačilo asi i jakékoli umístění v první pětce a skoro nikdo nepochybuje, že právě on je hlavním favoritem nedělního SkyMarathonu. Rovněž na VK v ženách se mezi typické specialistky Lauru Orgue, Christel Dewalle a Antonellu Confortolu vklíní na druhé místo výborná Stevie Kremer, která si tak vytvoří skvělou pozici pro celkovou výhru v kombinaci.
Výborně zaběhne Honza Havlíček, který potvrdí, že je na něj spoleh a dokončí na 21. místě. Na stejném místě mezi ženami doběhne i Míša Mertová, která na poslední chvíli zaskakuje za Ivu Milesovou. Také Pavel Brýdl bojuje i přes bolest paty a podobně jako třetí z našich Radim Berka ze sebe vydává vše.
Ale to již cílem proběhlo 14 ženských na Ultra a já s napětím čekám, jestli Anka doběhne na bodovaném místě. Jo. Povedlo se. Čekáme v začátku cílové rovinky s Leilou, jsem s ní domluvený, že poběží s maminkou a já zatím budu fotit. Mám radost. Při těch problémech je to 15. bodované místo satisfakcí za bolest a únavu.
Sobota je ve znamení odpočinku a relaxace běžců z Ultra a posledních příprav běžců na Sky. My s Ankou pak máme v programu výroční mítink ISF v centru Chamonix.
Počasí je krásné a tak s jistým rozčarováním si vyslechneme informaci, že v 17 hodin bude brífing o změně tratě pro nedělní SkyMarathon. Předpověď je hrozná. Hustý déšť, který na hranici 2300m bude přecházet ve sněžení a hlavně prudký vichr s nárazy síly vichřice. Do toho si pořadatel nemůže dovolit pustit více než 2000 lidí a protože se musí rozhodnout včas, volí se náhradní varianta tratě. Je to smůla. Náhradní trať je jednoduše málo atraktivní, se spoustou technicky nenáročných a hodně rychlých úseků a především se vyhýbá těm nejkrásnějším úsekům na hřebenech kolem Chamonix. Také to, že se končí seběhem do Chamonix a ne výběhem nad, nenahrává Míše Mertové. Také ona má v sebězích problém s nohou, který ji ve stoupáních neomezuje. V závodě, co do kopce získá, v seběhu ztratí.
Takže v neděli se budíme do deště. Naštěstí předpověď nevyšla doslova a i když občas fouká dost silně, k vichřici to má daleko. Vytrvalý déšť a citelné ochlazení je však nepříjemné nejen pro závodníky, ale i pro diváky.
Přesto se prakticky všichni, kdo neběžíme scházíme někde kolem 10. km abychom povzbudili naše. V čele závodu je v tu chvíli šestičlenná skupina ve složení Kilian, Michel Lanne, Aritz Egea, Tom Owens, Zaid Ait Malek a Číňan Longfei Yan. Ti za to dost berou a některým ze skupiny se také to tempo vymstí.
Dobře to pak vypadá s našimi kluky. Na 22-23 místě jdou za sebou Honza Mrázek a Honza Havlíček, Na hranici čtyřicítky pak Pavel Brýdl a s malým odstupem Radim Berka.
Míša Mertová i Denisa Krejčiříková se pohybují v třetí desítce a vidíme, že dostat se do první patnáctky bude letos hodně těžké.
Jedeme s Ankou, Kristýnou a Leilou zpět do Chamonix a jdeme do posledního seběhu lesem před vběhnutím do města. Lije jak z konve.
Pak již slyšíme seshora povyk a za chvíli se objevuje Kilian. Je vidět, v jaké je pohodě. Sbíhá fofrem z prudkého kopce po kamenité cestě, ale stačí se přitom vesele bavit s Bruno Brunodem, který se k němu připojil v konci tohoto seběhu a v klidu s ním dobíhá až do cíle závodu.
Na druhém místě je zde Michel Lanne, který toto místo uhájí, ale třetí Švýcar a výborný běžec Marc Lauenstein (zde třetí) nakonec těsně podlehne Britovi Tomu Owensovi.
Na sedmnáctém místě se objevuje Honza Havlíček a vypadá to s ním skvěle. Dře na hranici možného a jeho místo v první dvacítce na tomto výborném místě je nádherným úspěchem. V cíli skoro zkolabuje, už si ho chtějí přebírat zdravotníci, ale naši kluci Radek a Honza Bartas ho zachrání a ujmou se ho.
Honza Mrázek bohužel v posledním seběhu neudrží nadějnou pozici a v poslední půlhodině ztratí kvůli bolesti ve spodní části plic dvanáct míst. Přesto dobíhá na body a na body v TOP 40 dosáhne i Pavel Brýdl, který určitě myslel na podstatně lepší umístění. Je to skoro nuda to stále opakovat, ale když to takto rekapituluji, tak těch, kdo vybíhali na trať s nedoléčenými zraněními, problémy, bolestí bylo mnohem víc, než těch relativně zdravých. A to ještě patří dík sestrám Ivoně a Denise Krejčiříkovým, které pomohly řadě běžců jako výborné fyzioterapeutky. Myslím, že tím, že nezávodila, tak více se této věci věnovala Ivona, ale nevím to jistě. Rozeznat je, mi dělalo celou dobu velký problém a většinou jsem opravdu na 100% nevěděl, se kterou vlastně mluvím. Každopádně ony to vědí, takže díky … :)
Míša a Denisa doběhly na 27. resp. 29. místě. Obě do toho daly všechno, bohužel to v danou chvíli na první dvacítku nevyšlo. Pro Míšu smůla, že trať se stala lehčí a rychlejší, pro Denisu to byla určitě krásná první zkušenost z takové vrcholné akce a porovnání s absolutní světovou špičkou. Prostě dobrý start k tomu, zkusit toho ve vysokých horách víc a posunout se k té špičce blíž.
Kromě již dříve zmiňovaných problémů při prezentaci byla slyšet i kritika na úroveň značení trati. Je sice hezké mít jako hlavního sponzora Salomon a značit trať jeho fáborky, ale popravdě kombinace černé barvy s bílým potiskem není úplně optimální a byl jsem schopen takový fáborek přehlédnout i jako divák. A co teprve běžec, který jde v únavě a nemá moc času se stále rozhlížet a hledat další značení. Značení prostě musí tlouct do očí, jinak nestojí za nic.
Další negativní ohlas jsme zaznamenal na organizaci občerstvovaček, kdy na rozdíl od většiny závodů chybělo před občerstvením upozornění, že třeba za 100 nebo 200m bude následovat pití nebo jídlo. Také situace, kdy si pořadatel nechá zablokovat občerstvovačku soukromým supportem Salomon týmu tak, že se k ní nedostanou běžní závodníci, nebo ji minou, není dobrou vizitkou pořadatele.
Také nás nepotěšila změna programu a času vyhlášení vítězů v neděli. Původní čas 18:00 se posunul na 16:00. Nevím, jaký by to byl problém rozeslat grátis všem závodníkům, kteří beztak do registrace museli udat svůj mobil, SMS s touto změnou.
Ale věc, která mi asi nejvíc vadí je nedůslednost pořadatele v uplatňování vlastních pravidel. Pokud vyhlásím povinnou výbavu, pak by ji měli mít všichni bez ohledu, zda patří k absolutní špičce nebo to jsou hobíci. Toto se pravděpodobně týkalo i Ultra, ale zcela markantní to bylo u SkyMarathonu. Zde byla jako povinná výbava větrovka, izolační fólie, mobil a půl litru vody. Nejen v reálu, ale i na fotkách z akce si můžete udělat představu, kdo toto ze špičky asi splňoval a kdo ne. Když pak od závodníků, kteří se pohybovali přímo na trati slyšíte, že vítězka měla na trati doprovod, který jí nejen instruoval kudy běžet, kde to je lepší, ale i jí pomáhal s výbavou, pak si uděláte ne dobrý obrázek nejen o konkrétní běžkyni, ale i chuti a schopnosti pořadatele pohlídat si dodržování fair play podmínek pro všechny. Já neříkám, že Elisa je špatná běžkyně a že by to bez takové úlevy nevyhrála také, jen si myslím, že to snad nemá zapotřebí.
Co říci závěrem. Bylo to fajn. Sešla se zde výborná parta, která se pokusila udělat co nejlepší výsledek, bojovala, podporovala se, hecovala. Nakonec jsme v celkovém hodnocení národních týmů skončili na výborném 10. místě ze 47 hodnocených zemí. Já vím, že se nemá říkat kdyby …. Ale je fakt, že od sedmého místa nás dělilo jen zlepšit v jakýchkoli bodovaných místech o čtyři pozice. To opravdu není moc. Bylo to hodně vyrovnané a přesto, že náš tým nedosáhl na individuální umístění v první desítce nebo na bedně jako v Itálii loni, bodovalo zde mnohem vyšší procento běžců. Tým byl mnohem vyrovnanější a již nyní se těším na to, jak dále poroste, jak se třeba i další běžci budou snažit do týmu dostat, ukázat, že v horách umí a zkusit se nominovat na ME v příštím roce. Věřím, že i tento úspěch v Chamonix nastartuje další vlnu zájmu o skyrunning a bude se zvyšovat konkurence i v současné špičce.
Díky všem za jejich bojovnost, za jejich dobrou náladu a pohodu, která v týmu byla.
Ultra SkyMarathon výsledky pdf
Vertical Kilometer výsledky pdf
1 FRANCE 724
2 SPAIN 680
3 ITALY 512
4 NORWAY 410
5 USA 322
6 AUSTRALIA 290
7 POLAND 242
8 SWEDEN 240
9 SWITZERLAND 238
10 CZECH REPUBLIC 236
11 GREAT BRITAIN 232
12 HOLLAND 202
13 RUSSIA 190
14 GERMANY 142
15 NEW ZEALAND 124
16 JAPAN 116
17 CHINA 112
18 ANDORRA 108
19 CANADA 96
20 COLUMBIA 80
21 BRAZIL 66
22 BELGIUM 60
23 SOUTH AFRICA 56
24 MOROCCO 48
25 PORTUGAL 44
26 SLOVAKIA 44
27 BELARUS 42
28 ECUADOR 30
29 MEXICO 22
30 RUMANIA 18
31 DENMARK 14
32 FINLAND 14
33 GREECE 10
34 INDIA 8
35 LATVIA 6
36 LUXEMBURG 6
37 ARGENTINA 4
38 ESTONIA 4
39 ALGERIA 2
40 AUSTRIA 2
41 BULGARIA 2
42 CHILE 2
43 ICELAND 2
44 LITHUANIA 2
45 NEPAL 2
46 SLOVENIA 2
47 HUNGARY 2
Dík za hezké čtení a reprezentaci ČR.
Děkuji Same za výborný článek a celému týmu patří velká gratulace k výborným výkonům!!!
PS.: I já se těším na svůj první „sky“ závod.:-)
Díky za pěkný článek i vzornou reprezentaci ČR.
Zdravim, moc děkuji za clanek :-) doplnil mi moje otazníky- proc Iva neběžela a jak jste to tam všechno prožívali:-)
Všem gratuluji a obdivuji s jakými trablemi se dostali do cile, jelikož bojovat se musí !
P.S. Same opravdu moc povedene fotografie ze závodu, taky velice ráda fotím, a tvoje fotky lahodily mým očim:-)
Terezo, všichni, kdo byli v Chamonix v týmu projevili obrovskou bojovnost. Jak jsem psal, bohužel většina se potýkala s většími nebo menšími problémy. Tak to prostě chodí, když máš trénovat na vrcholové úrovni a nejsi nebo nemůžeš si dovolit být profesionál :)
Přesto nebo právě proto výsledek týmu zaslouží velké uznání a já všem děkuji.
Ahoj Same,
gratulace a obdiv všem účastníkům, Tobě pak dík za spoustu času stráveného organizací a zajištěním všeho potřebného. Rozhodně jste se neztratili, zůstalo za Vámi hodně velkých hráčů. Skvělá práce.
S úctou R.
Radku, té práce a času je fakt dost. Ale když jsou vidět nějaké výsledky, když se povede taková výborná parta a kvalitní výsledek jako v Chamonix, když vidím, kolik lidí nám drželo pěsti, tak to stojí za to.
No aby ne, pesti vam drzi spousta lidi. Pro me jako pomalyho hobika, co beha vice mene v placatym terenu, jste velikou motivaci!
krásné vyprávění Same, gratuluju celému týmu ke skvělým výsledkům a tobě pak zvlášť k úspěchu v organizaci české výpravy takovéto kvality; bude ještě lépe! :-)
Láďo, dík. Já jsem také optimista. Já fakt vidím, jak se zájem o skyrunning v Česku zvyšuje. Těším se, že snad za chvíli budu vidět na tratích nové tváře, které budou mít šanci prohánět již zkušené běžce.