Začnu odzadu: DXT byl pro mě nejtěžší a nejkrásnější ultra-trailový závod, který jsem dosud absolvoval. Jasně, určitý podíl na tom má nádherné počasí, které v sobotu 7. června, nejen v Dolomitech, panovalo. Asfaltu minimálně (start, cíl, přeběh silnice na sedlech a jedna vesnice), jinak samé lesní cesty a pěšiny a především horské chodníky plné kamení, kořenů a sněhu. Pořadatelé DXT nám připravili úžasný okruh kolem Val di Zoldo. Pro běžce mojí kategorie (= „pomalík“ s cílem si to užít) se otevíral jeden úchvatný pohled za druhým.
Při příjezdu do Zolda jsem měl obavy z přesunů mezi bydlením (Albergo al Sole – www.albergo-al-sole.it, asi 10 km od startu), startem, registrací/cílem, ale nakonec to bylo bez problémů, pořadatelé kmitali shuttle-busy sem a tam. Setkání s částí české výpravy na předstartovní pasta party (Sam, Honza, Kristýna, spolu s Jardou a jeho doprovodem), o kterém píše jinde Sam, bylo fajn; hlavně jsme měli strategickou pozici pod párty stanem, hned u stánku s neskutečným výběrem koláčů, dortů, buchet a pravého italského espressa :-) Sežral jsem jich asi 10! … a myslel si, že mi to vystačí na sobotní závod (nestačilo).
Jedna z nejúžasnějších pasáží byla v první půlce za průběhem sedla Duran pod masivem Civetty: přeběhy sněhových polí v prudkém svahu, singly mezi klečí, náročný skalní výstup, a pak ty seběhy okořeněné skluzavkami po sněhu, kdy nikdo nevědel, jak a kde zabrzdí. Pořadatelé, podle mě, připravili první půlku náročnější, ale to neznamená, že v druhé půlce nebyly „špeky“. Jedno z nejúchvatnějších míst byl sestup kamennou strží, kde jsem se držel zajišťovacího lana a hůlky mi fakt překážely.
Na občerstvovačce na 29. kilometru jsem rozdýchával první krizi, ale na druhou stranu jsem měl náskok, proti svému očekávání. Krize trvala zhruba 6 kilometrů a mj. způsobila, že mi utekl Jarda Krameš. Po přeběhu sedla Staulanza na 37. km jsme vystoupali rozbahněnou cestou pod masiv Pelmo, kde následoval přímo pod jeho jižní stěnou pro mě druhý nejkrásnější úsek: téměř rovinatý trailík kosodřevinou. Cesta nás přivedla k jednomu z „nejvtipnějších“ úseků DXT. Mj. Sam to ani nezmínil :-)
Ceduli „If you want to cry, cry now!“ jsem si pamatoval z videa ročníku 2013, ale netušil jsem proč bych měl křičet. Cesta po zatravněném a zalesněném hřebínku najednou prudce padá asi 50 výškových metrů. Oči hledají kam si stoupnout, hlava přemýšlí, kam s hůlkama a ruce se drží křečovitě lana. Pohled dolů říká: nešlápni vedle, protože pojedeš tak 100 m do lesa! Na občerstvovačce před posledním kopcem mě předběhla Kristýna, ale neměl jsem na to se jí chytit. Do kopců mi to už od 30. km netáhlo; asi mi došly ty koláčky v žaludku Poslední kopec Monte Punta začal nevinně, a pak se zjevila druhá cedulka „If you want to cry, cry now!“ a podlomily se mi kolena! Ve výsledovce a v článku Sama mě najdete, takže víte, že jsem to dokončil a tudíž vyšplhal. Pohled z Pelma je naprosto úchvatný a kdo se tam na chvilku nezastavil a nezrohlédnul, udělal chybu. V podstatě se nám zjevila celá trasa DXT v celé svojí délce a kráse.
Před závodem jsem se obával závěrečného 7 kilometrového seběhu do cíle. Sice „kvadráky“ nadávaly, ale dal jsem to v kuse a předběhl jsem ještě pár soupeřů. Je zajímavé, že mě, Jardu Krameše i Sama shodně „zlomila“ záludnost v podobě průběhu vesnicí, kde jsme si mysleli, že máme kilák do cíle. O cedulce „Water 100m“ jsem si myslel, že to je špatný fór pořadatelů, a že se jedná o občerstvení v cíli. Nebylo! Do cíle zbývaly asi 2 kilometry.
Při závěrečném prudkém, ale terénně nenáročném seběhu 1,5 km před cílem, jsem si říkal, že všichni pořadatelé jsou „parchanti“ a „vykousnou“ si nás nějakou „prasárničkou“, až do posledního metru. Pak zbývalo zdolat již jen poslední kilák rozpálenou vesnicí, kopeček do cíle ke kostelu. 35 minut za svým původním plánem probíhám cílem. Půlhoďku v cíli vydýchávám úpal a nevim, co do sebe dostat. Studená sprcha mě postavila na nohy. Zůstávají úžasné zážitky! Sem se vrátím!
Tomáš Bičík, 10:35:03
Napsat komentář