Dolomity Extreme Trail – extrém, který nezklamal

Dolomiti Extreme Trail. Závod, který mě zaujal a na který se nakonec, snad i díky jeho představení na našich stránkách, přihlásilo 19 závodníků z Česka. Závod, který byl minimálně pro mě jiný než všechny dosavadní.

Co mi tento závod přinesl ? Určitě spoustu silných zážitků. Zcela jistě úplně nový pocit, když člověk po necelém kilometru ví, že to bude dnes peklo a doposud nezažitý stres, když kousek za třetinou závodu se až do konce třesu o to, jestli stihnu limit.
Závod nemá ve svém názvu přízvisko Extreme jen tak náhodou. Některé úseky skutečně jsou docela extrémní, některé vyplaví dávku adrenalinu, některé pak nečekaně pobaví.
Ale zkusím to vše možná trochu neuspořádaně a třeba i na přeskáčku zrekapitulovat.

Už když jsem s Honzou Pušmanem a Kristýnou Skupienovou ve čtvrtek ráno odjížděl do Itálie, neměl jsem moc dobrý pocit ze své „formy“. Po viróze chycené od dcery jsem v průběhu května spolykal nejdříve jedny antibiotika na zánět průdušek a když ty moc nepomohly, dojedl jsem týden před startem druhé na zánět pohrudnice. Opravdu skvělou přípravu jsem tedy uzavřel celkem 50km za květen a vzhůru do hor.
Když jsme přijeli do sluncem zalitého Forno di Zoldo, skoro se mi chtělo zapomenout na mou bídnou přípravu. Navíc předpověď byla podobně pozitivní nebo snad i lepší. Slunce, slunce, teplo, teplo. Hodně slunce, hodně tepla.

Ilustrační snímek z DXT 2013

Na večerní Pasta party se potkáváme s pár známými, Jardou Kramešem, Tomášem Bičíkem a Jirkou Neoralem. Hlavně, že nás neopouští dobrá nálada, že …
Ubytování máme zvolené dokonale. Od startu jsme asi 150m, ráno nám pan domácí připravuje snídani ještě před čtvrtou hodinou, jednoduše, není si na co stěžovat. Na startu jsme tedy za minutku, chvilku se ještě ohříváme v již otevřené cukrárně a pak již do startovního pole, které se začíná plnit.
V 5:30 vybíháme. Teplota je zatím skvělá kolem 13°C, do prvního stoupání pěkně na zahřátí. Ani ne kilometr po startu už však vím, že dnes to bude boj. Nohy tupé, jako bych snad nikdy neběhal a co hlavně, nestačím s dechem. A to jsme ještě pod 900m a stoupání je relativně mírné, běhací.
Velmi rychle se loučím i s ideou, že bych se udržel Kristýny, dobíhají a předbíhají mě Jirka Neoral a Tomáš Bičík. S výběhem do vyšších partií trati se zvyšuje i náročnost. Již na prvním opravdu prudkém stoupání v kamenité strmé stráni zažívám první adrenalinový zážitek. Shora se ozve mnohonásobný křik, kterému sice v italštině nerozumím, ale když slyším tlukot valícího se kamene a vidím ostatní závodníky, jak se tisknou ke skále nebo hledají jiný úkryt, tisknu se pod hustou kleť s vírou, že mě to snad mine. Naštěstí se kámen někde ještě nade mnou zastavil a nikomu se nic nestalo. Jen snad má dechová nedostatečnost se ještě trochu prohloubila :)

A přichází to, co bych hodnotil jako nej zážitek z toho závodu. V horních partiích zůstává spousta sněhu. Na traverzech, na stoupáních, ale především legračně na klesáních a někdy i slušně prudkých. Protože se v těchto chvílích pohybuji již docela vzadu, mám cestičky v travezech vyšlapané, podobně jako nacházím vcelku bez problému stupy do kopce.
Z kopce pak přicházejí v úvahu dva optimální způsoby, jak to absolvovat co nejrychleji a poměrně bezpečně.
Buď se dá klouzat v rozbředlém firnu po nohách (někdy jsou zde i dvě snad 30cm hluboké stopy na nohy, do kterých stačí vpadnout a držet balanc), nebo daleko zábavnějším způsobem prostě sjet kopec po zadku. Na mnoha místech jsou již od těch přede mnou koryta od zadků a tak to někdy jede fakt fofrem. Až si říkám, jestli to vždy půjde ubrzdit. Ale kromě srážky s jedním Angličanem, které se obešlo bez jakéhokoli problému, to vždy nějak vyšlo. A kde to bylo opravdu prudší, než je zdrávo, byla natažena lana, kterými se dala rychlost pohybu korigovat. Stručně řečeno, to mě v té mé bídě asi bavilo nejvíc. Prostě jsem byl víc připravený na sáňkování než na běh.
Co se týká mé pozice v průběhu závodu, ta se již stabilizovala. Tu jsem někoho předešel, tu mě někdo po zadku předjel, zkrátka jsem se vídal pořád se skupinou stejných lidí, potácejících se na konci závodu.
Na občerstvovačce na 20.km pak začaly mé obavy, které mi vydržely až kilometr před cíl. Jednoduše jsem si poprvé v životě nebyl jistý, jestli vůbec stihnu limit. Podle toho, jestli daná část tratě šla víc nahoru nebo dolů se střídaly vlny beznaděje s velmi mírným optimismem.
Na 37.km, kde byla polévka s těstovinami (a ta byla opravdu na žaludek skvělá), jsem byl z toho věčného počítání, kolik mi ještě zbývá času a jaký musím dát průměr, tak zpitomělý, že jsem na stole občerstvovačky zapomněl naplněnou láhev a všiml si toho až možná po 500m. Snažil jsem se sám sobě při návratu pro ni zpět smát, ale byl to smích dost křečovitý.
Nebudu popisovat každý kopeček, kopec, krpál. Moc rozdíl v nich nebyl, trpěl jsem v každém. Na poslední občerstvovačce 8 km před cílem můj limit byl hodně na hraně. Začalo škrábání se na poslední vrchol před cílem Monte Punto. Jirka Neoral den před závodem říkal, že je zde krásný výhled v rozsahu 360°. Měl pravdu, jen jsem si ho moc neužil. Jednoduše jsme neměl čas se nějak zastavovat.
Naštěstí následující seběh až v podstatě do cíle byl běhatelný, žádný technický problém. No, prostě jsem to zkusil a snažil se běžet v nějakém rozumném tempu, které bych byl schopný držet a nechcípnout při tom. Snad nejhorší bylo to, že občas se otevřel výhled mezi stromy do hloubky údolí a to se zdálo stále moc daleko. Navíc cíl byl ve vesničce nad Fornem u kostela a ještě jsem neviděl ani barák. Sláva, domy, to musí být ono. Podle hodinek ze mě spadává stres, to musím stihnout. Vbíhám do vesničky, rozhlížím se, jak to jde po věži kostela, ale ta nikde. Najednou hopla zatáčka nahoru do lesa a můj optimismus je na bodu mrazu. Jak to může být ještě daleko ? V jinak výborně připraveném a zajištěném závodě bych snad byl vděčný za značení alespoň posledních pěti kilometrů. Takhle jsem neměl nejmenší odhad, kolik mi zbývá. Navíc, jak jsem již poznal loni na Trans D’Havet, odhad vzdálenosti nebo informovanost dobrovolníků nebyla nic extra. Jak jsem psal poslední občerstvovačka byla 8km před cílem a možná 1500m před Monte Punto. Když jsem již po docela delším seběhu z Monte Punto a již v pásmu lesa dostal odpověď na otázku, jak daleko do cíle „… asi 8km …“ už jsem se víc nepokoušel.
Ale přeci jen každé „trápení“ má svůj konec a objevuje se ta pravá vesnička. Zde je konečně i značený poslední kilometr do cíle. Předbíhá mě Jirka Neoral a do limitu 12 hodin mám 10 minut. To již vím, že stihnu, i když v cílovém kopečku (proč kruci musí ty kostelíky stavět na kopci) ještě musím pro poslední nadechnutí přejít do chůze. V konci kopečku mě zdraví Jarda Krameš s přítelkyní, vysmátí Honza Pušman a Kristýna mě povzbuzováním drží v pohybu. Snažím se alespoň v konci nějak důstojněji doklusat, v cíli se zdravím s fantastickými lídry pořadatelského týmu Paolem a Corradem, kteří opravdu dokázali udělat nádherný závod.
Popravdě se nepamatuji, kdy jsem byl po závodě tak zničený, tak hodně použitý. Ten limit jsem stihl o zhruba 3 minuty a teprve v cíli se dozvěděl, že ho nakonec prodloužili pro větší množství sněhu a náročnější trať o hodinu na 13 hodin.

Snad jen to byl důvod, proč mě nedoběhli dva borci v zelených vestách označení „konec závodu“.
Kdybych měl vypíchnout výkony někoho z české účasti, určitě musím zmínit pěkný výkon Honzy Pušmana, který ještě v týdnu před závodem váhal, jestli kvůli problému s kotníkem s námi nepojede jen tak na výlet bez účasti v závodě. Nakonec v pěkném čase obsadil celkové 32. místo a i když byl zpočátku zklamán, že ho pár lidí v závěrečném seběhu vzalo, myslím, že nakonec svou účast bere pozitivně.
Určitě pro nádherný zážitek a velmi hezký premiérový výkon ve velkých horách si doběhla Kristýna. V ženách obsadila 19. místo a nechala za sebou spoustu mužských (v rámci české účasti byla 6. z 13).
Z celkem 509 přihlášených závodníků dokončilo v limitu 374.
Jestli si na začátek sezony horských závodů chcete na příští rok naplánovat pěkný závod se spoustou perfektních zážitků, určitě si zaškrtněte první víkend v červnu 2015 a dopište DXT.

Prvních deset mužů

Před závodem jsem si všiml před startovní linií výborné běžkyně Stefanie Jimenez a říkal si, proč se přijela jen tak kouknout, co může být důvodem. Její partner Fulvio Dapit nebyl na páteční prezentaci TOP závodníků představen, a tak alespoň všem vytřel zrak výborným časem pod 6 hodin.

Prvních deset žen

Česká účast

Do článku postupně doplním fotografie, které myslím ukáží lépe skutečnou atmosféru závodu a co nás na trati čekalo.

Kompletní výsledky