Sejdeme se u křížku aneb můj první SkyRace – Rosetta

Nicola Golinelli

Základem a počátkem všeho je, že nic neumím. S běháním jsem začal v 21 letech a s atletikou ve 24. Vysněná hranice deseti kilometrů pod 35 minut pro mě už začíná být začarovaná a nedostižitelná. Dlouhé roky jsem běhal canicross (běh se psem) a k tomu vše, co mi přišlo pod ruku. Od půlky po Dolomiťáka. A ve všem marnej.

Aniž bych si toho nějak všimnul, zamiloval jsem si delší tratě. Největší vliv na to má zřejmě fakt, že jsem se před třemi lety přestěhoval do Tanvaldu a pracuji ve 12 kilometrů vzdáleném Hudy Sportu v Jablonci nad Nisou. Mám staré auto, na kole se bojím a vlak mi přijde drahej. Tak jsem začal běhat do práce i z práce. Jelikož se dlouhá léta přátelím s Martinem Lukešem, který je na tom ještě hůř ultra než já, tak mi to nepřišlo nijak zvláštní.

Přišla první 24 hodinovka, přeběh Krkonoš s Pavlem Pfeiferem, druhá 24 hodinovka. S kamarádem Radkem Linhartem jsme si odběhli Krkonošskou výzvu a bylo to jasné. Jsem chycenej.

Takže když se mi ozval Pavel Brýdl, jestli s ním nechci jet na SkyRace do Itálie, tak jsem se jen zeptal doma Lenky a bylo vymalováno. Na závod jsme vyrazili ve čtyřech, Pavel, já a Martin a Radim Berkovi. Cesta byla dlouhá, ale díky Pavlovým zkušenostem jsme vesnici Rasura našli celkem bez komplikací. Nepříjemné bylo, že Pavel měl cestou silné žaludeční potíže, což nebyla zrovna ideální příprava na tak těžký závod. Hned od příjezdu do vesnice se nás ujal pořadatel a běžci tamního klubu, kteří na nás již čekali. Ubytování – prázdninový dům – čistý velký pokoj s palandami pro třicet lidí. První noc sami.

I když jsme si večer domluvili společný trénink s rumunskými běžci, šli jsme ráno běhat dřív sami, abychom mohli vyrazit dolů, do města na nákupy. V poledne jsme byli zpět a už nás vezli na oběd. Starali se o nás jako o vlastní. Vyfasovali jsme poukaz na večeři do malé horské hospůdky a šli lenošit. Místo spánku se strhla diskuse o správném výběru bot pro závod, do které si přiložili své i naši rumunští přátelé. Pavel se vydal přetestovat svůj botní arzenál. Tak jsem se také oblékl a šel se ještě proklusnout. Přeci jen jsem zvyklý brzy ráno vstávat, jít běhat se psem, celý den na krámě a navečer nějaké to sportování. Lenošení mě nějak unavuje.

Rozhodl jsem se dát si kousek místního kopce a proběhnout po šipkách závěrečný kilometr závodní tratě. Když už jsem běžel asi 5 kilometrů po šipkách, narazil jsem na chlápka, který věšel fáborky. Pozdravil jsem a běžel dál. Nějak mi to nedalo a vrátil jsem se zeptat, zda běžím správně po trase závodu. Sakra. Modré šipky byly ze závodu horských kol před dvěma týdny a ty bílé ze závodu do vrchu před týdnem. Klasika, to bych snad nebyl ani já. Vracím se za klukama s informací, že v závěrečném seběhu je jen krátký kopeček cca 500 metrů před cílem, kterou jsem dostal od zmíněného traséra. Ten byl jedním tak z pěti lidí, kteří ve vesnici mluvili anglicky.

Večeře byla úžasná, nacpaní k prasknutí odcházíme do pelechu.

Den D.

Budím se klasicky v půl čtvrté. Vykradu se z pokoje a venku si na vařiči vařím kávu. Jdu se projít po ospalé vesnici. Nikdy jsem v Itálii nebyl, ale jestli je něco typická vesnička v italských horách, tak je to určitě tahle. Nemůžu se vynadívat a snažím se zapamatovat si toho co nejvíce abych měl kam unikat v chaosu všedních dnů. Je příjemné teplo jen občas se zvedne vítr.

Předzávodní přípravu začínám podle Killianova hesla ,,Bolest je jen ve tvé hlavě“. Ránu o okenní rám přežívám jen tak, tak a veškerá bolest směřuje opravdu do hlavy. Rozklusáváme se cestou na start a již vydatně prší. S respektem si stoupnu do hloubi startovního pole a s klukama už jsem si ani nestihl popřát hodně zdaru. Nad námi krouží helikoptéra s kamerou a už běžíme. Chyba? Jsem moc vzadu?

Hlavně nepřepálit, ale stejně jedu jako nůž máslem. Každou chvilku musím vidět první skupinu. Po necelém kilometru zatáčka, rovina a …….a sakra. Přede mnou ještě tolik běžců. Při náběhu do terénu míjím naši rumunskou kamarádku. Zapojuji do hry své hole Leki carbon traveller. Pvní stoupání a hned chůze? To asi bude něco, ale stále se posouvám dopředu. Trochu se to rovná, travers – singltreky. První krátké seběhy, první problémy. Začínám tušit velké potíže. Boty kloužou, ale snažím se udržet zapracovaný ve skupině a nebýt pro ni nebezpečný svým škobrtáním.

První občerstvvačka je již na 3,5 kilometru. Raději zastavuju a poctvě piju dva kelímky, protože první křeč do lýtka se už dostavila. Kousek od druhé občerstvovačky 7,5 km přichází první krize. Pokouším se rozdělat gel, ale vůbec to nejde. Opouštím záda čtvrté ženy a piju ionťák, colu, čaj, vodu. Běžím dál. Seběh. Pořád prší. Chci běžet rychle, ale neustále mě něko předbíhá. Snažím se zrychlit, ale vůbec nevím, jak to na těch mokrých kamenech pustit. Na tomto kilometrovém seběhu mě předbíhá snad šedesát lidí. Co to ten chlápek volá? Otáčím se. Další občerstvovačka? Raději se vrátím a vypiju dva kelímky. Začínáme stoupat ke křížku – nejvyšší bod na trati (2142 m.n.m.). Vlévá se mi nová síla do žil, držím tempo a rychlou chůzí s holema zdolávám jednoho soupeře za druhým – to budou ty tréninky s Pavlem Štrynclem. Na vrcholu dávám druhý gel a sleduju jak mi kosmickou rychlostí mizí z dohledu pátá žena v pořadí, která ještě před vteřinou funěla vedle mě. Tak jo. Jdeme dolů. Rozběhnu to. No snad nikdo z nich nerozumí česky. Třeba si můžou myslet, že : ajajaj, sakra sakra, ty vole, no do…. je refrén nějaké oblíbené české písničky. Nejde to. Znovu a znovu to zkouším pustit, ale boty kloužou, nohy mě neposlouchaj a hůlky nepomáhaj. Stále prší a mokrá bunda kolem pasu, která je jedinou povinnou výbavou mi stahuje kraťasy. Běžím jako retardovanej. Sklon se už trochu zmírnil a stále se cítím celkem silný, jen to nějak prodat. Přicházejí traverzy protkané krátkými výběhy a seběhy. Užívám si to a zařazuji konečně běžeckou rychlost. Sbalím hůlky a jdu do nich. Jeden, druhý, třetí….paráda. V závěrečných dvou kilometrech si se dvěma borci nic nedarujem. Ani metr. Jeden nástup střídá druhý, riskuji i na mokrých kamenech. Vyhlížím krátké poslední stoupání. Tam je vosolim a pak finiš a bude to. Super, prvnímu se smekly boty, jdu vedle něj. Jde po čtyřech, já taky. Dávám do toho úplně vše. Na konci tohoto asi 150 metrů dlouhého stoupání jsem z nás první. Teď by měl přijít ten finiš. Diváci řvou…dúe čento finiš. Je mi to jedno. Nohy nemůžou, hlava nechce. Kousek jdu, pak to rozbíhám. Náš minisouboj jsem doběhl těsně druhý. Za povzbuzování Martina se řítím šťastný do cíle, 43 minut za vítězem a 13 minut za první ženou. Doma s chladnou hlavou jsem si stanovil čas 2.45 spíš jako přání s tím, že pokud by to šlo, tak se udržet první ženy. Ale tu jsem neviděl ani na startu, natož na trati. Alespoň že ten čas vyšel.

Do závodu jsem nastoupil možná s trochu větším respektem, než bylo nutné, ale o to víc jsem si ho užil.

Míří ke mě náš rumunský známý, který doběhl na třetím místě a srdečně se mě vyptává, jak bylo. Nacpu do sebe melouny, broskve, kolu a ,,běžím“ se na penzion osprchovat. Vracíme se na jídlo a závěrečný ceremoniál, kde kluci „musí“ podstoupit vyhlášení vítězů. Po šestnácté hodině vyrážíme směr domů. Do Tanvaldu přijíždím po sedmé hodině ráno naladěn vydařeným víkendem. Díky klukům, díky pořadatelům, díky ostatním pohodovým závodníkům, díky horám.

Na závěr chci říct dvě věci: