Skvělý úspěch na European Skyrunning Championships – Finále

Po velmi dobře rozjetém ME v skyrunningu v Italském Canazei, kde jsme zásluhou Ivy Milesové získali první bronzovou medaili a tým byl po těchto úvodních závodech na pátém místě, se tento víkend 27.7.2013 konal třetí, finálový díl tohoto mistrovství. Poprvé se na ME běželo na distanci Ultra SkyMarathonu. Premiéru si závodníci odbyli na závodě Trans d’Havet, 50 mílovém běhu v oblasti Piccole Dolomiti a opravdu to nebylo lehké.

Ale začněme popořádku. Anka s dcerou a Míšou Mertovou zůstaly ve Val Gardeně a přejížděly do cílového městečka závodu Valdagna až ve čtvrtek. Já se po Canazei musel vrátit do Česka a do firmy, a tak jsem mohl ve čtvrtek ráno naložit v Praze moravskou větev reprezentace na Ultra Kláru Rampírovou, Zbyňka Cypru a Honzu Zemaníka.

Cesta i ve vedru v klimatizovaném autě docela jde, kilometry ubíhají. Jen úsek zhruba 60km z Rovereta do Valdagna serpentinami nahoru a dolů, který jedeme přes hodinu a půl, dává tušit že Piccole Dolomiti zase tak malé nebudou.

Dorážíme do Valdagna, na první pokus se trefíme k hotelu a na parkoviště na náměstí Piazza Roma. To nám jdou již naproti holky Anka, Leila, Míša a vítá nás i majitel hotelu, který prý před dvaceti lety nějakou dobu pracoval v Česku a lámaně česko-rusky se snaží o pár slov na uvítanou. Po peripetiích s rezervací se ukazuje jako velmi ochotný, milý a vstřícný. Dokonce bez problému a bez storno poplatku ruší rezervaci pokoje pro Jakuba Řídela a Ondru Skripnika, kteří dost na poslední chvíli změnili plány na příjezd a pobyt v místě mistrovství.

Ještě ve čtvrtek večer jedu s Klárou, Zbyňkem a Honzou do asi 10km vzdáleného městečka Schio, kde v prodejně AlpStation (partnera závodu a distributora značky Montura) je představení elity a drobné občerstvení. Občerstvení nic moc, pár sušenek, parmezán a pivo. Ten „kšeft“ ale byl fakt dobrý, rozlehlá hala rozdělená do řady oddělení a místností s průchody, plná běžeckého, outdoorového, lezeckého a skialp vybavení. Tady by si asi něco vybral každý.

Potom přišlo na řadu představení několika závodníků a závodnic z předpokládaného čela výsledkové listiny v čele s Kilianem a Emelií.

Pátek je pak již ve znamení odpočinku před závodem, vyzvednutí čísel, přípravy pinglů a všeho na start. Předpověď počasí vypadá zajímavě. Nečeká se žádné ochlazení, spíše naopak. Na ilmeteo.it lezou teploty na sobotu ještě výš než v pátek a obrazovka je celá rudá. Ve Valdagno je vedro k padnutí, neochlazuje se ani večer. Přesto nebo právě proto je docela tristní si do závodního pinglu balit povinnou výbavu, ve které jsou dlouhé kalhoty, triko s dlouhým rukávem a větrovka s minimální hmotností 200g. Jak jsme pak viděli na startu i v průběhu závodu, tolik poctivých, jako jsme byli my, asi ve startovním poli nebylo. :)

Zhruba v půl jedenácté se vydáváme z hotelu asi kilometr ke sportovnímu centru, odkud jedou autobusy na start do Piovene Rocchette. Start je v 1:00 v noci a na startu je stále vedro 25°C (během dne pak byla teplota 38°C). Je nám jasné, že to nebude žádná procházka. Koukám se po členech naší výpravy. Na někom není znát žádná nervozita, vypadá, jako by si jen přišel posedět a popovídat, jiný to očividně prožívá více a je vidět, že by bylo lepší, být již na trati. Do startovního koridoru jdem s mírným předstihem. Říkám všem, že by bylo dobře se nestavět moc dozadu, obíhání těch pomalejších v úzkých partiích by stálo moc sil a ztrátu cenného času. I když se svou výkonností samozřejmě do čela závodu nepatřím, jdu tam především s Ankou, abych ji při jejím prvním ultratrailu nenechal na startu samotnou a pokusil se ji udržet co nejvíce v klidu a pak ji popřát hodně štěstí. Stojíme možná tak v páté, šesté řadě, víc dopředu se Anka cpát nechce. Atmosféra houstne, blíží se start a již vyrážíme. Anka a i ostatní z týmu, kteří byli na dohled mizí, já se snažím držet rozumné tempo v úvodní pasáži na asfatlu, než se zaběhne do stoupání lesem.

Jak se dovídám až v cíli, nebyl začátek pro Anku optimální. Krátce po startu se jí rozletí sněrování na batohu Lafuma na prsou. Můj starší model je asi lepší, ne každá inovace je zřejmě k lepšímu. Zapnout to vše znovu za běhu je skoro nemožné, musí zastavit a to ji stojí spoustu míst v tom nejhorším momentu. Navíc po zaléčeném zánětu úponů v nártu má tuto oblast ještě dost citlivou a vychytat správnou míru utažení bot není jednoduché. Několikrát si musí převazovat tkaničky během prvních pěti kilometrů, než to lze považovat za přijatelnou variantu.

To mě již předbíhá Klára, která startovala přeci jen ze zadnějších pozic a mohu ji jen obdivovat. V pátek během dne ji začal bolet zub, se kterým byla před závodem u doktora. Pravděpodobně to vypadalo na zánět nervu. Vším, co bylo k dispozici si odpoledne před závodem vyndala v koupelně vložku ze zubu, aby se alespoň trochu zmírnil tlak, chladila a zkoušela, zda na tu bolest něco zabere. Moc optimálně to s ní nevypadalo a i když jsem věděl, že je Klára tvrdá, tak jít na start v takovém stavu a do podmínek, které se daly čekat, chtělo dost odvahy.

Trans D’Havet je závod v délce 80km a s převýšením 5500m nahoru a opět dolů. Je tedy jasné, že stoupání i klesání budou ostrá a odpočinkových pasáží moc nebude. Již v úvodních pasážích závodu, ještě v zóně lesa asi za 10.km se v seběhu objevují první dvě z jedenácti míst, která pořadatel na podrobné mapě trati označil jako nebezpečné. Je zde však asistence pořadatele, nasvěcují skalnatý úsek v sestupu a tak i pro mě to je bezpečně schůdné. Dokáži si ale představit, jakým tempem zde prefičelo čelo závodu.

Po občerstvovačce na 12,5km se opět začíná stoupat na druhé z vyznačených velkých stoupání na trati. Ale zde se musím zastavit. On ten profil vypadal trochu jinak, než jsme to cítili při vlastním závodě. Podle profilu to vypadalo na čtyři velká stoupání a pak již skoro nic a většinu závěru pak jen z kopce. Jak jsme byli naivní. Nakonec to mnohým připadlo, že těch kopců nějak přibývá a nemají konce.

Na dalším občerstvení jsme někde kolem 20.km a následuje seběh s pár hupy a již se blížíme k nástupu na cestu generála D’Havet s množstvím tunelů.

V tomto seběhu má Anka další problém. Přesto, že do čelovky dáváme nové baterie Duracell té nejlepší kvality, pravděpodobně se válely v obchodě delší dobu, protože Ance dochází světlo a část seběhu jde buď bez osvětlení nebo se snaží jen využít světla ostatních závodníků. Prostě pech. Mně se toto nikdy nestalo.

Následuje jedna z nejkrásnějších pasáží závodu. Stále do kopce, po cestě vysekané ve skále s řadou tunelů vyražených vojáky za I. světové války se šplháme vzhůru a hlavou se mi točí myšlenky na tu ohromnou dřinu, která s touto stavbou byla spojena. Nechápu také, jak tudy vojsko mohlo přepravovat těžké náklady, děla a podobně, když já jsem rád, že tudy dostanu nahoru jen sám sebe s malým pinglem na zádech. Ale co je naprosto úžasné je každé ochlazení v každém dalším tunelu. Špička zde je ještě za tmy nebo velmi brzy ráno za svítání. Já však šplhám do kopce již v žáru slunce a chlad každého tunelu působí jako dokonalý životabudič. Cesta ve skále nad srázem je obvykle do dvou metrů široká a s nastupujícím dnem se nám otvírají nádherné výhledy do propastí pod námi a na protější skály. Krása a to i po těch více než 30km, vedru a představě další více než poloviny závodu před námi.

Ale to již dorážíme na Monte Passubio. Je zde horská chata, vidím tam vcházet běžce a nepamatuji si, jestli tma je občerstvení nebo ne. Zkouším se ptát asi pěti lidí kolem, ale ani jeden nerozumí anglicky, tak mávnu rukou a zkouším běžet po hrubé šotolinové cestě dolů.

Při seběhu mi nějaký Ital ukazuje přes údolí, tam že je ten nejvyšší bod tratě a naznačuje mezinárodním gestem zvracení, jaký z toho budeme mít pocit. Říkám si „hezky“, ale na druhou stranu by to mělo být poslední velké stoupání a pak již skoro jen z kopce do cíle. Velká chyba.

První bylo to, že jsem si trochu popletl, co mi ukazoval. Měl jsem zato, že ukazuje sedlo a on ukazoval vrchol. Další mou chybou bylo, že když jsme se z občerstvení na 42.km vyhrabali prudkým stoupáním lesem do sedla, s úlevou jsem myslel, že to je již to pravé sedlo. Nebylo. Následuje další krkolomný seběh, jeden hup a jsme na občerstvovačce na Passo Campogrosso, kde teprve začíná to pravé stoupání na ten pravý nejvyšší bod. Do skalnatého kopce se sutí, vše v bílé barvě dolomitského vápence se opírá slunce a žár je fakt dost slušný. Cesta se klikatí a nemá konce. Na jednom místě se leze po skále, kde jsou hole k ničemu, spíš překáží. Opět se střídavě předcházíme s tím Italem, který mi ukazoval před nějkou dobou, kam že to jdeme a naše výrazy hovoří jasnou řečí. Máme toho dost a občas mrkneme nahoru na stále dost vzdálené sedlo, kde vidíme lidi na kontrole jako drobné postavičky. Stále jsem v zajetí svých omylů a tak když se vyškrábu na sedlo říkám si s úlevou, to nejhorší máš za sebou. Kdepak. Další kratší seběh, za zatáčku a vidím, že vrchol je o kus dál a zhruba o dalších 200m výš.

I když se snažím na každé občerstvovačce pít, doplňuji poctivě dvě půllitrové lahve, cítím, že prostě nestíhám doplnit tolik tekutiny, kolik ztrácím. Naštěstí mám sebou lékovku s AntiCramps a tak se křeče nekonají. Přesto cítím, že míra dehydratace se zvyšuje. V tom vedru mi žaludek toho moc nebere. Do jedné lahve si dávám čistou vodu, do druhé míchám kolu s vodou. Kde to jde, dávám si v rychlosti polévku s nudlemi, vypiji ji, nudle sním. Z tyček, které mám v kapsách v pinglu sním v první půlce jen jednu Mars, pak již ani nemám odvahu se pokusit nějakou rozbalit. Stejně by asi byly totálně rozteklé a nepoužitelné. Občas si dám pár kostek parmezánu, ten nezklame, ale víc toho do sebe nedostanu.

Moje představa o snadnosti poslední části tratě od Cima Carega bere brzy za své. Kilometry ubíhaji hrozně pomalu a říkám si, že to snad nedám ani pod 20 hodin. Každé další stoupání a těch je nějak víc, než to z profilu vypadalo, mě vyvádí z rovnováhy a tak se těším na posledních 10 kilometrů, které snad by měly být již skutečně z kopce. Na poslední občerstvovačce na asi 67.km si pak dokonce říkám, že bych to mohl dát pod 18 hodin. Samozřejmě to je nesmysl, jen jsme se přepočítal a na začátku klesání, kde podle profilu odhaduji metu posledních 10 kilometrů, je mi jasné, že bych to snad mohl dát pod 19.

A opět pro mě neběhatelné úseky dolů, kde jsou skalky, které se prostě neodvažuji překonávat jinak než krokem. Tempo je mnohem pomalejší než chci. Pak se však dostávám na šotolinovou cestu, o které nám Míša předchozí den říkala, že to je možná kolem 8km do cíle. Opět se mi zdá vše růžovější. Pak ale poznám, jak relativní je nejen čas, ale i vzdálenost. Fakt se již v tomto úseku snažím a v podstatě jen předbíhám. I řadu těch, kdo mě s chutí zařízli v předchozích prudších sebězích, teď sbírám a vidím, jak jsou často doslova prošiti. Já sice také, ale možná o maličko méně. Dobíhám ke kontrole a ptám se jak daleko do cíle. Slovu finish Ital většinou rozumí, tak se vždy dočkám odpovědi. Cinco kilometro, bravi, forza. Říkám si skvělé, podle hodinek to vypadá na lepší čas, než jsem ještě nahoře čekal. Běžím asi dvacet minut a další pořadatelé na křižovatce. Quattro kilometro, BRAVI. To snad ne. To musí být omyl. Další dobrovolník na trati. Gentile signora na můj dotaz za mnou volá skvělou zprávu. Do cíle 1,4km. Kontroluji hodinky a opět jsem plný optimismu. Běžím asi kilometr a je mi to podezřelé, žádné domy Valdagna v dohledu. Je to jasné, další informace hovoří o dvou kilometrech do cíle a po zhruba 500m to je již jen 2,2km do cíle. To již na další dotazy rezignuji a v mezích aktuálních možností se to snažím z kopce štípat, co to dá a začínám se obávat o hranici 19 hodin. Konečně vbíhám do Valdagna, ale jsem trochu dezorientovaný, odkud vlastně a kde ja asi cíl. Cesta je značená perfektně, oddělena od silnice kužely, lidé na chodnících fandí. A opět BRAVI, FORZA na mně volá paní u trati, do cíle jen centodieci metri (110m). Pohledem na hodinky vidím, že to je s rezervou. Běžím a snažím se poznat, kde jsem. Najednou si to uvědomuji a s hrůzou poznávám, že do cíle to musí být kolem několika bloků a našeho hotelu ještě asi 500m a že tedy moc rezervy nemám. Snažím se udržet tělo v běhu, i když se mu už nechce a „řítím“ se kolem fandících štamgastů předzahrádky našeho hotelu za roh a do cílové rovinky k cíli na Piazza del Comune. No, stíhám to jen tak tak. Plácám si s pořadateli v cíli, přijímám gratulace k dokončení a opravdu si jich dnes vážím. Beru finišerské triko, studené pivo a skládám se na lavici, abych se trochu po tom „finiši“ vzpamatoval, než půjdu mezi lidi. Po druhém pivu jsme již OK se dát k hotelu, který je v tu chvíli fakt úžasně položen maximálně sto metrů od cíle. Holky nacházím v hotelové restauraci u večeře. Kluci s Klárou jsou ve sportcentru na těstovinách. Sprcha, snad to nejlepší z dnešního dne, pak na spravení žaludku trochu výraznější Gnocchi s curry a další pivo.

A co další naši. Anka a Zbyněk doslova vydřeli body pro tým, které byly nutné pro udržení skvělého pátého místa. Anka po dlouhé pauze s omezenou přípravou v rovině, kdy nějaké kopečky si v posledních týdnech jezdila odběhat na Ještěd a do poslední chvíle léčila problémy s úpony nártu a palce, zabojovala, jak je jejím zvykem. Nechala na trati vše a dosáhla na výborné sedmé místo. Byl jsem rád, že se její dva pády obešly jen nějakou odřeninou a modřinou. Na řadě míst takový pád mohl být hodně nebezpečný. Rovněž Zbyněk Cypra i po účasti na Nízkotatranské stíhačce víkend před mistrovstvím podal nejlepší výkon z našich chlapů, zabojoval a v nabité konkurenci doběhl v mužích dvacátý, když jako jediný z našeho týmu skončil před Ankou. Klára pak ohromnou vůlí a statečností dokázala doběhnout na 20. místě v ženách přes zánět nervu v zubu, který ji trápil od pátku před závodem. Neuvěřitelné, že se postavila vůbec na start, neuvěřitelné, že dokončila, neuvěřitelné, že s takovým výsledkem.

Pro ostatní chlapy Ondru Skripnika, Jakuba Řídela i Honzu Zemaníka, stejně jako pro Kristýnu Hájkovou to byla určitě hodně dobrá zkušenost, jak se Ultra běhá ve světě a jaká je zde asi konkurence ve srovnání s Českem. Všichni, kteří dokončili, i když třeba ne podle svých představ, si v podmínkách, které v tomto závodě byly a při jeho obtížnosti, zaslouží uznání a já jim gratuluji.

Závod vyhráli a mistry Evropy se stali po právu ti nejlepší. Zcela mimořádným výkonem, když o zhruba jednu hodinu a 23 minut zlepšila stávající rekord tratě, zvítězila Emelie Forberg, která získala rovněž titul absolutní mistryně Evropy. Možná do poloviny tratě se s ní držela později druhá Nuría Picas, ael v druhé polovině se jejich odstup začal zvyšovat a nakonec je v cíli dělilo asi 12 minut. Necelou minutu za Picas doběhla další Španělka Fraile Uxue.

Start závodu u mužů předznamenala smutná událost. Alberto Hernando obdržel v pátek před startem zprávu, že se v horách ve skalách zabila jeho ex-přítelkyně. Zvažoval, jestli má vůbec běžet, ale pak se rozhodl, že startovat bude. Prakticky po celou trať se drželi spolu s Kilianem. Za velmi krásné gesto považuji fakt, že Kilian doběhl s Albertem Hernandem do cíle společně, i když minimálně v posledním seběhu by mu jistě byl schopný bez větších problému cuknout a utéct. Řekl bych, že to svědčí o ohromné lidskosti Kilianovy povahy a jeho schopnosti vcítit se do cítění druhých. Rovněž gesto ISF, kdy oba závodníci i přes rozdíl zaznamenaný čipovou technologií hovořil v desetinách sekund pro Kiliana, dostali zlatou medaili oceňuji jako krásné a sportovní.

Výbornými výsledky španělských běžců na trati Ultra se v konečném pořadí dostali Španělé před doposud vedoucí Itálii a splnili tak roli favoritů.

To, co asi nikdo před mistrovstvím nečekal od našeho týmu se stalo skutkem. V konkurenci 24 bodovaných států jsme se umístili na nádherném 5. místě a můžeme si říkat, co udělat lépe, co stejně, jak se připravit na mistrovství světa do Chamonix v příštím roce.

Pořadí muži

1 08:59:47 280 HERNANDO ALZAGA LUIS ALBERTO NATIONAL TEAM SPAIN

1 08:59:47 285 JORNET BURGADA KILIAN NATIONAL TEAM SPAIN

3 09:43:25 356 NEMETH CSABA MAMMUT PRO TEAM

4 09:55:23 136 BOHARD PATRICK TEAM LA FUMA INTERNATIONAL

5 10:01:00 286 JULIA BONMATI ARNAU BUFF PRO TEAM

6 10:01:20 398 QUERAL IBA?EZ REMIGIO IGNACIO FEDME

7 10:16:21 415 RUZZA STEFANO TEAM VIBRAM

8 10:16:39 370 PAWLICA JOSEF SKYRUNNING POLAND

9 10:20:18 288 KISS MIKLOS

10 10:24:28 284 ITURRIETA ZIGOR THE NORTH FACE

Pořadí ženy

1 10:21:32 21 FORSBERG EMELIE SALOMON

2 10:33:34 45 PICAS ALBETS NURIA FEDME

3 10:34:20 23 FRAILE UXUE ADIDAS TRAIL RUNNING

4 10:38:19 17 DOMINGUEZ ASPELETA NURIA FEDME

5 11:12:53 6 BOIFAVA FEDERICA ALPSTATION TRAIL TEAM

6 11:42:18 58 WERMESCHER ILDKO MAMMUT PRO TEAM

7 12:30:01 54 STRAKOVA ANNA CZECH NATIONAL TEAM

8 12:44:06 43 NIMES PEREZ TERESA TEAM LAFUMA IBERICA

9 12:50:59 35 MANKÓ OLGA A.E. MATXACUCA

10 13:12:04 1 ADRIAN CARO ROSARIO FEDME

Pořadí českých závodníků

20/25 11:28:43 200 CYPRA ZBYNEK CZECH NATIONAL TEAM

7/43 12:30:01 54 STRAKOVA ANNA CZECH NATIONAL TEAM

46/55 13:10:35 436 SKRIPNIK ONDREJ CZECH NATIONAL TEAM

48/58 13:16:03 409 RIDEL JAKUB CZECH NATIONAL TEAM

50/61 13:23:48 490 ZEMANIK JAN CZECH NATIONAL TEAM

20/117 15:48:10 48 RAMPIROVA KLARA CZECH NATIONAL TEAM

27/179 17:23:54 29 HAJKOVA KRISTYNA CZECH NATIONAL TEAM

201/234 18:57:49 446 STRAKA SAMUEL CZSA

Medailové hodnocení

Spain – 4 gold / 2 silver / 3 bronze

Italy – 1 gold / 5 silver / 2 bronze

Sweden – 3 gold / 1 silver

Czech Republic – 1 bronze

France – 1 bronze

Hungary – 1 bronze

Bodové hodnocení národů

1. Spain – 900 points

2. Italy – 862 points

3. France – 554 points

4. Switzerland – 462 points

5. Czech Republic – 326 points

Kompletní tabulka hodnocení národů:

http://skyrunning.com/images/stories/ranking/2013-euro-ranking.pdf

Kompletní výsledky

http://www.wedosport.net/live/index.asp?evt=31609

Doběh Kilian a Alberto

Doběh Emelie

Stránky závodu: http://www.transdhavet.it 

Děkuji za laskavý souhlas s použitím nádherných fotek z průběhu závodu, které nám poskytl Ian Corless (iancorless.com)