Milovat hory a excelovat v rovině

Alena Peterková v cíli PIM

Same, když si prohlížím tvé stránky a fotky, vzpomínám, jak mě hory osvobozovaly. Díky, že jsi to svým psaním a obrázky způsobil.

Na tréninky, soustředění na horách, jsem se vždycky hodně těšila. Prostředí mi dodávalo elán do tréninku. První kroky po probuzení směřovaly k oknu, jestli tam hory, se kterými jsem usínala, ještě jsou. A svou krásou, majestátností, klidem, nebo naopak svou silou při změnách počasí, mi připomínaly pokoru, kterou k nim mám mít. Byly to nádherné chvíle. Propojení mého koníčku, běhání, s masivy hor. Do kopců jsem se ráda vydávala. Ale pokaždé byl trénink spojen s časy. Všude, na každém soustředění na horách naměřený úsek, na kterém jsem si kontrolovala tempo. Čas pro mě byl výzvou. Dodržovat, překonávat.

Alena Peterková Vysoké Tatry 2012

Vybíhala jsem na horách úseky do kopců, nebo volné běhy, ale pak se zas vracela na měřený úsek a dodržovala časy, které mi dávaly informace, jak to bude vypadat po sjezdu. Nepřekvapovalo mě, že se mi na horách běhá hůř, mám těžké nohy, hůř se mi dýchá, běhám pomaleji. Teprve po několika týdnech se stav lepšil. To bylo přesně ono. To byl cíl. Trénovat v těžších podmínkách. A to hory poskytovaly s celou svou nádhernou kulisou.

Závod v běhu do vrchu jsem za celé své běhání běžela jen několikrát, neplánovaně. Když jsem například běžela běh na Radhošť, na začátku, než se trať zvedla, mírný údiv, myšlenka, že kde jsou všichni. Prostě start jako atlet, který rád překonává své osobáčky na dráze nebo v maratonu. Teď je rovina, teď se běží. Bez ohledu na to, co bude v nejostřejší části. A když se vybíhala koncovka sjezdovka, byly mé pocity, že pomaleji asi nikdo neběží a že mě všichni musí za chvíli předběhnout. Asi ty pocity měl každý, protože jsem se přes kluky poblíž „přesouvala“, přesto byla má slova v cíli, že už nikdy víc. Délka mi nevadila, ale ten úhel… No, bylo to zapojení úplně jiných svalů, než jsem byla zvyklá z běhů v nížině. A přesto, že v kopcích jsem doma běhala pravidelně, přece jen to byl jiný úhel a hlavně – ne na horách. Byl to nominační závod do vrchu (asi ME, je to dávno, už si nevzpomínám) a ten jsem s díky odmítla. Říkala jsem si, co bych tam dělala, vždyť v mém podání to na té sjezdovce už ani nebyl běh.

Potom přišlo ještě několik běhů do vrchu, ale i přes úspěchy v těch závodech, pokaždé s pocitem, že v ostřejších pasážích příliš atleticky nevypadám. A tak jsem k horám dále vzhlížela s úctou.

Ale těm, kdo propadli horským běhům, se nedivím. Krása hor, přírody, ten (pro mne) až nepochopitelný sklon, výška, pak vítání nahoře a pohled dolů… Nedivím se.

 _______________________________________________________________

Dívala jsem se na trasu Pikes Peak Marathon. Tak láká… Ale jsem vytrvalostní typ a abych byla schopná vyběhnout do 4 000 m, musela bych v takové výšce být před startem několik týdnů. První týden se vůbec nehnu. I klus je problém – myslím si, že běžím 5:00/km a ono je to 8:00 i víc …

_______________

Poznámka administrátora:

Osobní rekordy Aleny Peterkové

• 5 000 m – 15:53,09 – 17. září 1994, Ostrava
• 10 000 m – 32:27,68 – 15. července 2000, Plzeň
• půlmaraton – 1.11:02 – 24. září 1994, Oslo
• maraton – 2.25:19 – 18. dubna 1994, Boston

A aby bylo jasné, že i v kopcích to není žádná tragédie

Rekord Běh na Radhošť – délka 6,5 km převýšení 734 m – 36:14