Transvulcania – skvěle Ondra Fejfar

Share

OndraVitezHalfransvulcaniaKdyž byla v prosinci zveřejněna termínovka Skyrunner® World Series – SWS 2016, už jsem byl rozhodnutý, že do toho letos půjdu naplno. Jako prioritu jsem si určil kategorii Vertikální Kilometr, která mi je zatím nejbližší.

Místo do Číny, kde světová série pro letošek začínala závodem SkyRace, jsem se tedy vydal na Kanárské ostrovy, konkrétně na ostrov La Palma, který není z turistického hlediska tolik profláknutý. Mým cílem se stal závod Transvulcania, který už si ve světě vydobyl zvučné jméno.

Já jsem se připravoval především na Vertikální Kilometr, který se tu tradičně běhá jako úvodní závod SWS – kategorie VK. Dále jsem využil možnosti zaběhnout si další závod z hlavního sobotního programu. Vybral jsem si pro mě přijatelný SkyRace s délkou 24 km a převýšením +2100 m. Dva těžké závody ve třech dnech bude na úvod sezóny dobrá prověrka. Hodně jsem se na La Palmu těšil, protože se jednalo vůbec o mé první letošní starty v kopcích.


foto01_spolecna


Musím se přiznat, že jsem detailněji nestudoval o Transvulcanii informace předem a nechal se překvapit na místě, co tento tajuplný ostrov přinese. Místo toho jsem se radši soustředil na kvalitní přípravu, protože sezóna bude velice náročná. A tak se ke mně informace, že se Vertikal startuje intervalově, donesla ani ne týden před startem. No co, alespoň budu mít další novou zkušenost.

Na La Palmu přiletěla naše čtyřčlenná skupina v úterý večer, tj. dva dny před Vertikalem, přímým letem z Mnichova. Ve středu jsme se vydali na prohlídku trati VK, abychom věděli, do čeho jdem. Z naší skupinky byl na VK přihlášen ještě Honza Kocián. Start dole v Tazacorte vypadal motivačně a prvních 250 výškových metrů vedlo od moře serpentýnami v téměř kolmé skále. To je ono, takhle to má vypadat!

Z trati Vertikalu jsme viděli přesně polovinu, pak jsme to otočili a šli zpět. Ono i sejít těch 600 výškových metrů den před závodem na nohy nic moc. Zbytek trati bude překvapení, ale představu jsem si udělal dobrou. Je třeba dodat, že tento Vertikal na Transvulcanii je trochu netypický. S délkou 7,5 km a převýšením 1200 m je tedy delší, než bývá zvykem. Součet stoupání však poměrně dost převyšuje magickou hranici tisíc metrů. Na druhou stranu je i celkem běhavý, a to mi sedí. Botky jsem zvolil lehké X-Talony od inovejtu a ukázaly se jako skvělá volba.


foto02_profil


V den závodu jsem se dozvěděl, že startuji až v 18:21 jako čtrnáctý od konce. Prvních cca 120 závodníků startovalo v intervalu půl minuty. Posledních 25 závodníků, kde byli hlavní favorité, po jedné minutě. Z času startu jsem úplně nadšený nebyl, protože člověk nesmí celý den prakticky nic dělat a soustředit se pouze na závod. V 17:00 začali startovat první závodníci a atmosféra na startu byla báječná. Transvulcania právě začala!


foto03_start


Před startem jsem si opakoval, hlavně nepřepálit začátek! No samozřejmě, že jsem vyběhl, jak na startu patnáctistovky a mocně podporován diváky jsem se vydal vstříc prvnímu letošnímu skyrunningu. Úvodní serpentýny jsem vyběhl docela svižně, jinak to ve skvělé atmosféře ani nešlo. Přesto jsem si nechával drobnou rezervu pro druhou polovinu trati. Běželo se mi perfektně a v prostřední části jsem ještě dokázal přidat. Kilometry mi pípaly za 6:15, 7:04, 6:19, a to mě motivovalo ještě přidat. Trochu jsem se bál vedra a žízně, protože občerstvovačka byla na trati jen jedna v asi první třetině závodu.


foto04_skala


Druhá polovina trati byla techničtější a členitější. Krátké prudké stoupání střídaly rovinatější technické pasáže, krátké seběhy a několikrát došlo i na lezení po čtyřech. Předbíhal jsem desítky běžců, kteří startovali přede mnou. Stále se mi dařilo držet solidní tempo a hlavou se mi honily myšlenky, jak na tom asi vůči soupeřům jsem. Byl jsem odhodlaný na trati nechat všechno.

Asi 1,5 km před cílem jsem zahlédl pravděpodobný cíl závodu, ale stále to bylo ještě hodně vysoko. Nohy začínaly tuhnout a v prudších pasážích jsem přecházel do chůze. Kde jsou ty rezervy…? Měl jsem už velikou žízeň a přál si být v cíli. Posledních 500 metrů už bylo silně za hranicí únosného laktátu v lýtkách a byl jsem rád, že jsem se nějak dopotácel do cíle. Přesto jsem z toho měl dobrý pocit. Z nadšeného komentáře z reproduktorů jsem začal tušit, že průběžně vedu. Skupinka doběhnuvších Slováků mi to s úsměvem potvrdila. Zmocnila se mě euforie.


foto05_finish


Nikdo další můj čas výrazněji neohrozil, až už se čekalo pouze na poslední dva borce. Andořan Ferran Teixido, loni celkově třetí v SWS – VK, měl čas o 1,5 minuty horší. Zbýval už jen muž se startovním číslem 1 a tím byl Kolumbijec Saúl Padua. Když jsem viděl jeho finiš tak mi bylo jasné, kdo dnes bude lepší. Nakonec jsem za ním zaostal o 40 sekund, ve skyrunningu však patří k absolutní špičce. Z výsledků se zpětně dozvídám, že na mezičase před polovinou trati jsem vedl o 23 sekund.

  1. Saul Padua 48:43

  2. Ondrej Fejfar 49:23

  3. Ferran Teixido 50:51

Dolů jsem si to sešel hezky po svých, ale ani mi to nevadilo, protože jsem byl stále plný endorfinů. Dole na mě nedočkavě čekala celá naše skupinka a gratulovali mi. Jan Kocián předvedl také výborný výkon a časem lehce přes hodinu byl klasifikován na super 26. místě.

Vyhlášení, které proběhlo už za tmy v Puerto Tazacorte jsem si náležitě užil. Navíc Španělé jsou dle mého názoru jedni z nejlepších sportovních fanoušků. Po vyhlášení mi přišel osobně poblahopřát předseda ISF Marino Giacometti, to mě moc potěšilo. A taky mám od něj pozdravovat Sama. Také jsem stihl prohodit pár slov s vítězným Kolumbijcem a dozvěděl jsem se, že v sobotu budeme stát na startovní čáře opět spolu. Na hotel jsme se dostali až skoro o půlnoci. Byl před námi den volna a příprava na sobotní závod.


foto06_vyhlaseni


OndraVKTransvulcaniaBedna


Odjezd na start byl v sobotu ráno v 5:30 autobusy vypravenými organizátory. Vzdušnou čarou je to k majáku ve Fuencaliente asi 20 km, ale cesta ve skutečnosti trvala hodinu a půl. Alespoň jsem si v buse ještě zdříml, ale do místa startu jsem se dostal pouhých 25 minut před výstřelem. Převlékl jsem se do závodního a šel odevzdat batoh pro odvoz do cíle. Obyčejně můj předstartovní rozcvičovací rituál trvá kolem 50-ti minut. Zde jsem na to měl „luxusních“ 15 – 20 minut. Tělo po ráno ztuhlé a lýtka po Vertikalu také nejsou v nejlepší kondici.

Startu jsem se trochu děsil. Mizerně rozcvičený, ztuhlý, na záchod jsem si také dojít nestihl a ještě mi byla celkem zima. V trenkách a v tričku jsem v šestnácti stupních stepoval na startu, letmo se pozdravil s vítězem Vertikalu Saúlem a říkal si, ať už to radši odpálí. Startovní výstřel zazněl přesně v 7:30 s východem slunce. Zhruba pětistovka závodníků se vydala smyčkou kolem majáku vstříc téměř dvacetikilometrovému stoupání. Ještě doplním parametry Transvulcania Half Marathonu. Délka 24 km s převýšením +2100 m / -690 m a nejvyšším bodem na trati v nadmořské výšce 1950 m.


foto07_profil


První kilometry vedou stálým stoupáním po úzkých cestách pokrytých sypkým černým pískem. To není zrovna můj šálek čaje a prakticky každý krok mi lehce podkluzuje. Naštěstí tempo není vysoké a já se po startu usazuji v klidu kolem pátého místa, vedoucího závodníka mám na dohled. Závodníci přede mnou lehce zpomalují a můj motor se naopak začíná zahřívat na tu správnou teplotu. Lýtka sice nejsou to pravé, ale do kopce ani moc neprotestují. Zhruba po patnácti minutách dobíhám vedoucího běžce. Když mně začne připadat, že zpomaluje, nechávám ho vzadu a běžím si sám svoje tempo.


foto08_majak


Slunce se začíná drát nad obzor, všude kolem mě je černý písek a ztuhlá láva. Nikde nikdo a na trati panuje absolutní ticho. Začínám si uvědomovat, v jakém krásném prostředí běžím. Následuje asi kilometr po lehce stoupající široké cestě, kde je písek pevnější a s ním i pevnější odraz. Garminy mi hlásí kilometr za 4:15 tak to je tedy jízda. Ohlédnu se a za mnou nikdo. Nejsem však ještě ani ve čtvrtině závodu. Začínám se blížit k první občerstvovačce, které je na konci vesnice, kterou se probíhá. Celou vesnici lemují stovky diváku a hlasitě fandí, plácají mě po zádech a rozestupují se přede mnou. I kdybych chtěl tak tady prostě nezpomalím. Diváci jsou úžasní a podobně fandí celému startovnímu poli.


foto09_half


Nad vesnicí se měsíční krajina začne měnit v krásný borovicový les. Lesní cesty vypadají podobně jako u nás a stoupání není nijak extrémní. I když vím, že mám solidní náskok, běžím nyní naplno, protože mi tento úsek sedí a náskok na soupeře chci navýšit. To se mi podle všeho daří. Po hodině závodu začínám dobíhat první běžce Ultra, kteří startovali hodinu a půl před námi. Za pásmem lesa začne trať stoupat prudčeji a opět se objevuje písčitý povrch.

Běžců, které musím předbíhat je čím dál tím víc. Chvílemi mi připadá, že už je to nekonečný zástup lidí. Na úzkých cestách je předbíhání těžké a tak volím spíše stopu vedle cesty. O to více se však zahrabávám do písku a stojí mě to mnoho sil navíc. O běhu zde není vůbec řeč. Také mi začíná být zima, protože právě probíháme nějakým mrakem a místo pálícího slunce, s kterým jsem počítal, se teplota dostává pod deset stupňů. Běžci Ultra oblékají bundy a někteří dokonce i rukavice. Já se zahřívám zvýšením tempa, abych byl co nejdříve v cíli. Zbývá mi v ten moment ještě hodina do cíle.

Trať dále stoupá k nejvyššímu bodu, míjíme druhou občerstvovačku a do závěrečného seběhu zbývá už jenom málo. Začínám věřit, že už mně soupeři nedoběhnou. Jen o vedení nepřijít v seběhu! V nejvyšších partiích naší trati svítí opět sluníčko a je docela teplo. V dáli zahlédnu moře mraků uprostřed vulkánu. Je to nádhera a skyrunning jak z katalogu. Začínám přes pět kilometrů dlouhý seběh občas proložený kratším výšlapem. Čekal jsem techničtější terén, ale je to celkem v pohodě. Nebezpečné je však předbíhání běžců Ultra, kteří jsou logicky o mnoho pomalejší. Dávám si pozor a nechci zranit sebe, ani je. Kde to jde, běžím naplno. Na dvaadvacátém kilometru jsem se rozvášnil za 3:13.

Černý písek mi připomíná sníh. No jasně, ten sníh, ve kterém jsem letos naběhal stovky kilometrů. Nikdy bych byl neřekl, že právě na Kanárech se mi budou tyto kilometry hodit! Seběh si užívám a těším se do cíle. Cestou míjím další běžce, během mého závodu jsem jich předběhl už stovky! Pořadateli bych doporučil posunout start závodu půlmaratonu minimálně o hodinu dozadu. Krajina se opět mění v borovicový les a blížím se do cíle. Jen škoda, že úroveň cíle v nadmořské výšce 1450 m je zahalena v mlze a je zde dost chladno.


foto10_half_dav


V cíli mi pořadatelé sdělují, že jsem o minutu a půl překonal traťový rekord Martina Dematteise (3. z ME v běhu do vrchu) z roku 2014 a jsou nadšení. Dvě minuty a půl minuty za mnou dobíhá Saúl Padua, který se postupně propracoval ze čtvrtého místa až na druhé. Srovnal jsem s ním tedy skóre na 1:1. Poskytuji rozhovory španělské televizi a užívám si to. Čekal jsem, že to bude horší, ale s formou, se kterou jsem se na Transvulcanii potkal, se prostě běželo báječně. Čekám, až doběhne Lenka s Honzou, pro které to zde byl hlavní závod. V cíli se potkávám s Markétou, která jako jediná z nás nezávodí a o to více fandí a čeká na Honzu.


OndraVitezHalfransvulcania1


  1. Ondrej Fejfar 2:18:30

  2. Saul Padua 2:21:02

  3. Jan Margarit Sole 2:23:11

Jan Kocián dobíhá celkově na 33. místě a Lenka Ungerová se dostala do top desítky žen a je mezi nimi 9. Ostudu jsme tu tedy doufám neudělali a všichni jsme spokojení. Večer jedem na vyhlášení, které samozřejmě patří nejvíce běžcům Ultra. Respekt všem, kteří tento závod dokončili. Já si však své chvíle slávy užívám a nasávám výjimečnou elektrizující atmosféru. Druhý muž z mého závodu Padua na vyhlášení nedorazil. Já ale na tyto závody nikdy nezapomenu. Vše je tu korunováno bravurní organizací.


OndraVitezHalfransvulcania


Rád bych zde také poděkoval za všechny super vzkazy, které mi před závodem i po závodě dorazili. Moc si této podpory vážím a dává mi to energii na sobě dále pracovat. Však i díky podpoře mnoha dobrých lidí můžu absolvovat celou letošní Skyrunner® World Series. Tohle byl doufám velice povedený začátek.


foto11_vlajka


Po závodě celá naše skupinka na ostrově zůstává. I tyto řádky jsou stále psány z La Palmy. Trénujeme tu, poznáváme přírodu, obdivujeme vulkán a národní parky. Už teď vím, že tu nejsem naposled. Má to tu zkrátka něco do sebe. Všude tu jsou přátelští lidé, kteří navíc Transvulcanií opravdu žijí. I více než týden po závodě mě tu poznávají různí lidé na ostrově, gratulují mi a chtějí se se mnou fotit. To se mi ještě nikde nestalo. Takže ADIOS příští rok!


Winners TrasvulcaniaVK2016


Winners TrasvulcaniaHalf2016


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*