Magredi Mountain Trail 100 mil – MMT100M

Share

MMT100MMůže za to moje hlava. Prostě dlouho nevydržím nemít něco nového v plánu, něco nepřipravovat, na něco se netěšit.

Po našem úspěšném výletu s Petrem Syblíkem a Ondrou Prokopem na noční 80km běh v Karlsruhe jsem opět začal prolézat web a hledat, co by se dalo dál vymyslet.

A dá se samozřejmě vymyslet ledacos. Do oka mi padla nová akce, první stomílový trail v Itálii. Lehce jsem Petrovi s Ondrou nahodil udičku zasláním odkazu a jestli by si nechtěli vyjet na tuto akci a oni překvapivě rychle kývli.

Přihlásit se, zajistit si lékařské potvrzení a rezervovat ubytování přímo v agroturistickém areálu Gelindo dei Magredi, kde byla též prezentace, start, cíl i vyhlášení byla vcelku legrace proti tomu pokusit se natrénovat ještě za léto něco víc pro klidnější mysl na startu mého prvního 100M závodu. Moje ne zcela doléčené zranění kotníku z Bratislavského maratonu mě limitovalo v rychlejších bězích, ale velmi volně jsem běhat mohl, tak jsem to přijal jako „výhodu“, že si trénuji to správné tempo. Jak daleko jsem byl od pravdy se ukázalo později. I to mé nejpomalejší tréninkové tempo bylo oproti tempu při závodu sprintem.

Zhruba v polovině září se nám náš výlet málem zcela rozpadl. Petr musel k našemu a pravděpodobně hlavně jeho zklamání kvůli zdravotním problémům účast na závodě odvolat a já měl namále. Potom, co jsem se z firmy projel do nemocnice Na Bulovce „žlutou linkou 155“ s kolikou způsobenou kamenem v močovodu, mi doporučovali vyndání v co nejkratším termínu. Moje argumentace, že mám závod v Itálii doktorku docela pobavila. Raději jsem ji nechal přitom, že se jedná o maraton. Kdybych jí řekl plnou pravdu, asi by se skácela. Nakonec se zřekla veškeré odpovědnosti a komentářem, že jsem tedy „případ“ jsme domluvili termín operace až po závodě.

Mapa
Mapa

Takže jsme ve čtvrtek 6. října vyrazili do Itálie jen s Ondrou a místo v autě a rezervované místo v pokoji využila Ondrova dcera Oldřiška. Na místo jsme dorazili někdy kolem osmé večer a jen jsme si hodili věci do pokoje, již jsme šli na jakýsi uvítací drink se studeným občerstvením, kde jsme poznali hlavní pořadatele a další závodníky. Po dlouhé cestě a před pátečním startem i následující bohatá večeře se hodila, navíc v atmosféře společného posezení s dalšími spoluběžci a pořadateli to jen dodává půvabu takovému závodu.

Není se asi co divit, že jsem před závodem již doma sledoval předpovědi počasí na ilmeteo.it pro místo startu i hory, kde jsme měli běžet. Zpočátku to vůbec nevypadalo růžově, mělo od odpoledne před startem lít jak z konve s bouřkami až do soboty rána.

Nakonec se fronta začala zpožďovat a poslední předpovědi již vyšly prakticky přesně.

V pátek jsme ještě šli do pokoje ze snídaně v pěkném počasí, ale krátce nato přišla větrná smršť se prudkým deštěm a bouřkou. Na závod by to byl fakt adrenalin. Naštěstí, odpoledne se již vše přehnalo, vyjasnilo se a ke kontrole vybavení před startem jsme již mohli jít v optimistické náladě za sluníčka.

Kontrola vybavení na závod byla půl hodiny před startem plánovaným na 18:00. Nebylo toho málo, co se muselo nést sebou, ale později jsem pochopil, že pro tento typ závodu to opravdu není zbytečné. Pro ty, kdo se ještě něčeho takového neúčastnili uvedu seznam povinné výbavy. Bylo to 1,5 litrů tekutin, rezervní jídlo, dvě čelovky s náhradními bateriemi, větrovka, termoizolační folie, mobil, obinadlo, píšťalka.

V noci
V noci

Do závodu jsem nastupoval s tím, že chci hlavně dokončit. Natrénováno jsem neměl optimálně a přeci jen stín obav z pochybovačných úsměvů paní doktorky z Bulovky ve mně přetrvával. Říkal jsem si také, že by bylo fajn třeba s někým běžet kvůli lepší orientaci. Vše začalo jinak. Po startu jsem nevěděl, jestli opravdu běžím tak pomalu nebo ostatní tak rychle. Velmi záhy jsem se zhruba z poloviny startovního pole 56 závodníků, kde jsem stál na startu propadal na konec. Když jsem si pak cestou vyschlým řečištěm řeky směrem k horám musel dvakrát odskočit, byl jsem široko, daleko sám. Zde nastal první problém. To vyschlé řečiště bylo v rovině a minimálně stovky metrů široké bez jakýchkoli orientačních bodů a v soumraku i bez znatelných cest. Pravděpodobně i dopolední vítr se podepsal na značení, takže jsme najednou nevěděl, kde jsem a kudy dál. Na poučení před závodem nás upozorňovali, že to obrovské množství 27000 fáborků znamená, že jsou poměrně hustě a abychom nikdy neběželi dlouho, aniž bychom viděli další. To prý pak běžíme špatně. Takže podle těchto slov, jsem teď věděl s jistotou, že běžím špatně. To jsem již za sebou viděl dvě čelovky a radoval se, že se vše vyřeší. Bohužel oni také zabloudili a věřili, že já vím, kudy se správně běží. Po několikerém rozběhnutí se do různých stran se nám nakonec podařilo najít fáborek, spojit se a pokračovat po trati. Po zhruba 500 metrech se k nám z jiného směru připojily další dvě čelovky a dostali jsme povzbudivou informaci, že jsme rozhodně poslední skupinka závodu.

To už byla tma jak v pytli a před námi celá noc povětšinou lesem, tedy i bez valné výhody měsíce v úplňku. Zhruba na 17.km vyndavám před prvním velkým kopcem z pinglu hůlky a nesložím je až do cíle. S holemi to i do velkých kopců zatím jde dost rychle a postupně přeci jen občas někoho předstihnu, ale povětšinou zůstávám sám. Zhruba na třicátém kilometru dobíhám u jezera Barcis dvojici mladších Italů. Jeden z nich Spartaco je hovorný a pohybuje se podobným tempem jako já, takže se rád přidávám. V té době již opravdu je dost problém s rychlejším pohybem. Zde v horách je prakticky všude velmi těžký a kamenitý terén, kde člověk musí dávat velký pozor na nohy a kam šlape. To je pak v přímém protikladu s požadavkem rozhlížet se stále po stromech, kde je další značka trasy a nezabloudit. Ve dvou to jde přeci jen lépe a pokud jeden značku přehlédne, druhý ji spíše uvidí. Druhý Ital nekomunikuje, jen visí.

Podle informací z internetu jsem si dělal nějaké představy o trati, její složitosti. Nic se neshodovalo se skutečností. Všechny odhady byly více než nadmíru optimistické. Kilometry ubíhaly pomaleji, než jsem očekával a vlastně neexistovala moc místa, kde by si člověk za pohybu trochu odpočinul. Buď byl kopec brutálně nahoru, nebo dolů, k tomu samý kámen, kluzké sypající se štěrkovisko, nebo pokud se i cesta trochu srovnala, kameny a kořeny byly všudepřítomné. Po šplhání do kopců jsme zcela mokří, se vzrůstající výškou a pokročilou noční hodinou se ochlazuje, tráva je plná jinovatky, kameny občas klouznou, teplotu odhaduji na zhruba -3 stupně a moje jediná myšlenka je na suché oblečení a něco teplého do žaludku na prvním ze tří velkých občerstvení (jak by řekl Ital BASE VITA) s teplým jídlem a možností poslat si sem tašku s věcmi. Stále se točíme kolem kopce, cesta je nekonečná, mrznou mi ruce na holích, ale konečně se před námi objevují světla horské chaty a tak běžíme dovnitř. Honem najít tašku s věcmi, převléci se, mezitím než přinesou pastu, do sebe liji horký čaj, vyměňuji baterky v čelovce. Teplé těstoviny do žaludku jsou zázrak, ještě si nechám nalít horký čaj do všech tří půllitrových lahví a vyrážíme již jen se Spartacem zase ven. Třetímu z naší dosavadní skupinky se evidentně nikam moc nechce a když již za padesátým kilometrem vidím spát na lehátkách další závodníky, je mi minimálně jasné, že snad poslední nebudu. Po teple chaty se do nás venku opře mráz a v tu ránu se oba klepeme zimou, že ani nemůžeme mluvit. Raději se tedy na relativně slušnější cestě od chaty snažíme běžet rychleji, abychom se co nejdříve zahřáli. Co jsme za více než 20km nastoupali v rámci několika výběhů a seběhů od jezera Barcis na Piancavallo teď sbíháme během zhruba 10km na druhý břeh stejného jezera. Krátce za Piancavallem dobíháme dvojici Italů. Jeden se pak trhá a pokračuje rychleji, Paolo, se kterým pak strávím delší část cesty se k nám přidává a tak jsme zase ve třech. Na prudkých sebězích a v těžkém terénu si začíná Spartaco stěžovat na vnější vaz v koleni a viditelně zpomaluje. Snažíme se ho dostat alespoň do Barcisu, kde by mohl případně najít pomoc, protože je jasné, že z Barcisu dalších 100km asi těžko zvládne. Zde se tedy od něj odpojujeme a pokračujeme ve dvou. Moje propočty možných časů jdou k čertu, protože v Barcisu nás již zastihává svítání a něco přes 60km jdeme přes 13 hodin. Pravda, je v tom nějaké to hledání cesty, občerstvení a podobně, ale přeci jen jsem trochu zaražen tím nízkým průměrem a obtížností trasy.

Jedno z údolí
Jedno z údolí

Naštěstí nemám ještě představu, co nás čeká celou sobotu přes den. Alespoň trochu lehčích úseků stále ubývá, připadá mi to, že autor tratě (Ivan Cudin – vítěz Spartathlonu 2010 a 2011) nesnese, abychom chvilku zůstali ve stejné nadmořské výšce. Jakmile někam seběhneme, maximálně přetraverzujeme údolíčko plné suti a šplháme na další kopec, nebo po výběhu na vršek nám nenechá ani chvilku vydechnout a už nás žene po krkolomných cestičkách dolů. Asi nejhorší kopec nás čeká zhruba na polovině závodu. Na 80. kilometru překonáváme na cca 4 kilometrech výškový rozdíl 1080 metrů. Nahoru šplháme po jižní straně kopce. Dole se oba svlékáme jen do triček, přesto z nás lije pot proudem. Na vrcholku se přehoupneme na severní stranu, rázem jsme v mracích a začne sněžit. Rozdíl teplot tak 20-25 stupňů. Nechceme se zdržovat oblékáním, hlavní část seběhu bude zase po jižní straně, tak se snažíme to vydržet i s cvakajícími zuby. Můj kámen se mi zhruba od 60.km začíná drobně hlásit, tak se snažím raději jen co nejrychleji chodit, protože při chůzi hlavně z kopců nejsou cítit tak dopady a v hlavě mám pořád především myšlenku dokončit.

Protože po prudkém seběhu následuje relativně lehčí cesta dolů po šotolině, říkám Paolovi, ať běží, že je hloupost, aby se zdržoval se mnou.

Sám pak pokračuji k dalším údolním přehradám mezi kopci a za jednou z nich asi na stém kilometru mě dobíhá Ondra, o kterém jsem předpokládal, že je daleko přede mnou. Možná delší zdržení na Piancavallu, možná nějaké jiné zaběhnutí si a rázem byl za mnou. Skrz další kopce se dostáváme dvěma neosvětlenými tunely zhruba 1200m dlouhými, kde se Italové neobtěžovali izolací. Ze stěn a stropu crčí voda, opravdu jsme nečekali, že z tunelu budeme mít plné boty vody. Na druhou stranu nám ušetřily nějakou tisícovku výškových metrů, kterou bychom jinak přidali k již tak náročnému profilu. Společně pokračujeme dál. Ondra vždy kus kluše, já pokračuji dál co nejrychlejší chůzí a pomáhám si holemi. Již dlouho je nám jasné, že nás čeká minimálně část další noci. Jen se ve svých odhadech stále nejsme schopni smířit s tak nízkým průměrem. Ten se samozřejmě snižuje nejen poměrně pomalým postupem v těžkém terénu s převahou prudkých stoupání a klesání, ale také tím, že především za tmy je hledání další cesty stále komplikovanější. Se soumrakem jsme na cestě již více než 24 hodin, únava se hlásí, mozek se jen těžko soustředí, po závodě se s Ondrou shodneme, že jsme druhou noc měli oba zrakové halucinace. Každá značka nebo světlo se z dálky měnilo na postavy žen, zvířata, prostě cokoli utahaný mozek dokázal vyprodukovat. Lišejník na bílých kamenech vedle cesty se měnil na nejkrásnější grafiky se spoustou detailů, prostě nádhera.

Moc vhod nám přijde druhá občerstvovačka s teplým jídlem na asi 121.km. Dostávám se tam sice až po Ondrovi, ale nechci se zde zdržovat. Zase jen dostat něco teplého do žaludku, doplnit pití na cestu, navléknu na sebe větrovku, protože se venku opět znatelně ochlazuje. I dole je mráz, trochu se obávám, jak bude, až se dostaneme zase na vršky. Víme, že nás čeká ještě jeden velký kopec. Vyrážím tedy před Ondrou, ale tentokrát mě on dobíhá, když hledám další cestu a nemohu najít ve tmě značení, které je na druhé straně suťoviska. Pokračujeme dál krásnou krajinou s kaňony horské řeky. I když je noc, měsíc osvětluje převažující bílé vápencové skály kolem řeky. Pohled krásný, ale některé úseky, kdy cesta vedla po hladké skále bez znatelnější hrany byly pro nás v tu chvíli trochu víc adrenalinové, než bychom chtěli. Naštěstí se vše obešlo bez problémů a opatrným postupem jsme se vyhnuli případnému sklouznutí a pádu.

Další a poslední třetí občerstvení v teplé chatě bylo v Roadbooku závodu uvedeno na 137km, tedy zhruba 16km od druhého a asi 25km od cíle. Říkali jsme si, že to je snad trochu blbě takto krátce po sobě. Pořadatelé ale věděli, co dělají. Těch 16km nám trvalo snad něco kolem pěti hodin a i když závěr stoupání na chatu s občerstvením byl po asfaltu, byli jsme moc rádi, když jsme světlo chaty uviděli.

Tím, jak nám pravděpodobně poklesla pozornost na asfaltu díky dobrému povrchu, zažili jsme s Ondrou na této cestě řadu mikrospánků, kdy jsem ušli úseky cesty, aniž bychom o tom věděli. Dvě silná kafe nás na chatě postavila na nohy, talíř horké polévky s bílým chlebem pak pomohl žaludku.

Když jsme se již sbírali k odchodu, vpotácel se dovnitř další závodník. Jeden z organizátorů, Andrea, asi poznal, která bije, protože mu hned rozložil lehátko ke kamnům. Ital na něj padnul jak byl a v tu ránu byl tuhý. Do cíle se již nedostal.

Pak nás čekal již jen poslední krkolomný, dlouhý a prudký sestup po kamenech do nížiny. Na rovině pod horami jsem pak předešel dva Italy, kteří byli doslova na maděru a sotva pletli nohama. Ondra v tu dobu klusal přede mnou. Jenže pak jsme seběhli ze silnice a cest opět do vyschlého kamenitého řečiště další velké řeky a museli několikrát s Ondrou hledat cestu.

Možná deset, dvanáct kilometrů před cílem jsme se naposledy s Ondrou viděli. Oba jsme pak v tom řečišti zabloudili. Já si odhadem přidal minimálně 3-4km a tak se zhruba o pět minut přede mě dostali i ti Italové, které jsem dříve nechal daleko za sebou.

Snad alespoň pro ten pocit proběhnout cílem házím při vjezdu do areálu Gelindo dei Magredi za hlavu svůj kámen v močových cestách a rozbíhám se, abych těch posledních možná 300m překonal, jak jsem chtěl i větší část trasy. Za cílem stojí ředitel závodu Max Bello, kterého jsem viděl v průběhu závodu třikrát na trati, který stejně jako my nespal dvě noci a zvoní na mně malým kravským zvonkem místo obligátní medaile. Třeseme si rukou, děkuji mu za fantastický zážitek, který mi svým závodem připravil. Evidentně jsme oba spokojeni. Pak již jen rychle do horké sprchy, na zhruba dvě hodiny do postele, krásné počasí však táhne ven, užívat si ještě tu atmosféru, povídat s dalšími účastníky, účastnit se vyhlášení a kolem 16. hodiny odjezd domů. V pondělí ve dvě jsem konečně ve své posteli, vyřízený především spánkovým deficitem. Ale s krásným pocitem, že jsem zase zkusil něco nového.

Takže jsem nakonec oficiální kurs 162km s výškovým profilem +/-6500m s neodhadnutelnými zaběhnutími dokončil opět již za světla v čase 37:29:37 na celkovém 31. místě z 56 startujících a druhý v kategorii ze sedmi. Ondra doběhl za 36:56:34, 28. celkově a dvanáctý v silněji obsazené kategorii čtyřicátníků, kde startovali dvacet čtyři závodníci.

Pro všechny, kteří mají chuť ochutnat něco jiného než se dá běžet v Česku doporučuji navštívit stránky závodu www.magredimountaintrail.com a zaškrtnout si termín pro rok 2012 v kalendáři.

3 komentáře u „Magredi Mountain Trail 100 mil – MMT100M“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*