L’Echappee Belle – tvrdší než tvrdé

A s minimálním odstupem od závodu se mi stále víc vtírá do mysli na mou adresu „blbější než blbej“.

Po loňském UT4M, kde se obíhá Grenoble přes čtyři okolní masivy, se mi z nich nejvíce líbil právě úsek Belledonského masivu. L’Echappee Belle pak tento masiv přebíhá celý od jihu na sever a tak jsem si tuto věc zařadil do plánu na letošek.

Nakonec jsme sem jeli ve dvou s výborným společníkem a kamarádem Honzou Hanouskem. Cílové město Aiguebelle je díra mezi dírami a je zde jen jeden malý hotýlek, který se hotýlkem asi spíš nazývá, než by se tím živil. Dokonce i tato skoro jediná restaurace je v sobotu zavřená. Takže ubytování jsme neřešili, říkali jsme si, buď se vyspíme ve dvou v autě při sklopení zadních sedaček, nebo v malém stanu pro dva.

Ve středu v 13:00 vyzvedávám Honzu doma a bez větších problémů jsme ve víc jak 1000km vzdáleném Aiguebelle před jedenáctou v noci. Po krátkém hledání přeci jen nacházíme louku, kde tušíme parkoviště závodu, v rychlosti stavíme stan a v jedenáct už jsme ve spacácích a snažíme se naspat, co to dá. Měli jsme sice vzájemné obavy, kdo bude toho druhého víc rušit chrápáním, ale nakonec to bylo jedno. Daleko větší randál dělaly chladící agregáty supermarketu, u jehož zadní části jsme spali a v noci si toho samozřejmě nevšimli. Druhý den se jdeme podívat k cíli, je v pěkném parku s velkými stromy, tedy stínem a vidíme zde i nějaké stany a závodníky. Výborně, sem se přesuneme, výborné místo. Přejíždíme autem na jedno z posledních dvou volných parkovacích míst u parku, Honza staví stan a vše vypadá asi tak na dvě minuty optimálně.

Pak přijde pořadatel a nejen nám, ale i ostatním vysvětluje, že musíme pryč. Takže zpět na naši louku, tentokrát na opačný konec od agregátů. Honza opět staví stan, už by se tím mohl i živit …

Asi tak po pěti minutách k nám přichází další Francouz, který na kraji louky pálí hromadu posekaného křoví. Nakonec pochopíme, že nemají pro parkoviště k dispozici celou louku, ale jen její větší část a my jsme na té špatné. Přejíždím autem asi 100m, stan už nebalíme a přenášíme ho postavený. Hned napočtvrté máme optimální místo, kde už zůstaneme.

Je vedro a podle meteofrance to má být setrvalý stav, bez šance na mráček nebo ochlazení. Přesto pořadatel striktně trvá na povinné výbavě včetně termotrika s dlouhým rukávem, dlouhých kalhotách, rukavicích, waterproof větrovce. Jediné, co v daném počasí dává logiku je rezerva pití min. 1,5l.

Odjezd na start je plánový na třetí hodinu ráno asi 200m od našeho stanu. Chystáme tedy vše komplet již večer, včetně snídaně do autobusu, abychom mohli spát, co možná nejdéle. Jako drop bag dostáváme jen jeden, zato velký pytel, který nám však dopraví na dvě místa (61.km a 91.km). Vstáváme v 2:25 a ve tři jsme na parkovišti. Pochopitelně autobusy přijíždí pozdě a odjíždíme až po půl čtvrté. Škoda i ta další půlhodina spánku by se hodila. Ze startovního městečka Vizille toho moc nevidíme. Je ještě tma. Start je v parku u jakési sportovní haly. Je zde i nabídka malé snídaně. Kafe bych si dal, ale fronta je tak velká, že čas raději využiji na čekání ve frontě na záchod.

Šestá hodina, start. I když je ještě tma, čelovku nechávám v batohu. Kolem bude určitě pár lidí, kteří budou svítit, navíc se po startu půjde spíš nahoru. Začátek je opravdu po rovině v zámeckém parku a ani do kopce pak není třeba svítit. Cesta je široká a jde se poměrně vyrovnaným tempem. Až překvapivě dobře. Začíná svítat, až na zhruba 16.km úplná pohoda. Pohodlně do kopce, občas kratší a volnější seběh, který se dá opravdu bez problému sbíhat a rychlostní průměr vypadá tak, že si začínám říkat, jestli se pořadatel s těmi limity nespletl, jestli nejsou moc volné …

Ne nespletl. Především zhruba odtud začala být trať natolik technicky náročná, že zatím jsem asi nic těžšího nezažil. Samozřejmě ne celá trať vedla po stejném povrchu, stejně ale mám v hlavě a před očima především tento typický obrázek. Šplháte do prudkého kopce obrovským kamenným polem z volně naházených balvanů různé velikosti, mezi kameny díry, do kterých byste se bez problémů vešli. Některé kameny drží, jiné se viklají. O jaký druh se jedná poznáte, když na ně stoupnete nebo hůře v sestupu skočíte. Konečně máte to prudké stoupání za sebou. Přehoupnete se přes okraj a hřebínek a vidíte do jámy hluboké několik stovek metrů, obklopené po celém obvodu skalami a kamennými poli. Po jednom z nich se musíte dostat na dno, abyste šplhali po protější skládce kamenů, jakou hned tak neuvidíte do protilehlého sedla.

A pochopitelně jak je v letošním létě zvykem, mají meteorologové snadnou práci. Stačí jim jen nastavit předpověď na něco přes 30°C a pak jen přenášet Ctrl-C Ctrl-V do dalších týdnů. Je jasno, bez nejmenšího náznaku mráčku a jestli si v Andoře mysleli při Rondě, že ví, co je vedro, tak by se měli jít něco naučit na Echappee Belle. Po zkušenost z Rondy, kde jsem kvůli přehřátí a neschopnosti jíst skončil již někde na 42.km jsem se snažil poučit a něco se sebou udělat. V podstatě jsem rezignoval na závod s časem a využíval každého potoku, každé říčky, většiny horských jezer k ochlazení, namáčení čepice, výměny studené vody do lahve. S přibývajícím časem a vedrem jsem pak většinu občasných skalek, které tvořily v prakticky jinak nechráněné krajině kousek stínu, využíval k ochlazení a třeba jen na minutu dvě si zde sedl nebo i lehl, abych ve vodorovné poloze srovnal žaludek.

I díky tomu jsem neměl moc velkou rezervu na průběžné limity, které jsem původně bláhově považoval za bezproblémové. Začínám skoro nevěřit, že se vejdu do limitu na Base Point 1. Mylně si myslím, že je ten čas do 2:00 a když mi dva Francouzi sedící u trati říkají, že limit je out, ještě mě v tom utvrdí. Přesto jim říkám „I try it“ a říkám si snad to dopadne. Pochopitelně se nevolí přímá a kratší cesta, ale obíhá se to širokým obloukem. Naštěstí jsem se spletl a limit je do 4:00. Na první Base Point, kde mě čeká drop bag na 61-62.km tak dorážím zhruba hodinu před limitem, ale nesnažím se nic uspěchat. Potřebuji se najíst a napít. Dávám polévku, kafe. Do drop bagu jsem si dal z domova připravené těstoviny, ale po otevření krabičky to vzdávám, v tom vedru to začíná snad kvasit. Děs. Takže ještě trochu suchých špaget, nějaký sýr.

Do začátku závodu jsem vzal prakticky nové HOKA ONE ONE Speedgoat, které jsem v úterý před odjezdem proklusl na asi 10km. Výborná bota, která mě příjemně překvapila, jak držela na prakticky jakémkoli povrchu, šotolině, hlíně s trávou, kamenech, v prudkých stoupáních i klesáních. Tady se přezouvám do Stinson Trail jen abych ulevil nohám jinou botou s plánem na dalším Base pointu po 90.km si vzít znovu Speedgoat. Po zhruba půl hodině v asi 3:39 vyrážím dál. Ani v noci se neochlazuje a odhaduji, že je stále i ve vyšších polohách přes 20°C. Návleky na ruce, které jsme vzal na start jsem použil možná tak na dva kilometry po startu.

Při znalosti toho, co mě na trati může čekat za terén vím, že do dalšího limitu v 10:00 zase tolik rezervy nemám, ale v tuto chvíli se mi jde docela fajn. Nejprve se sbíhá a terén není tak hrozný, takže popobíhám a říkám si, že je fajn zlepšit si průměr. Do kopce už to pak moc nejde, je dlouhý, prudký, na třech kilometrech asi 900m převýšení. Navíc mě začínají bolet záda, se kterými mám v poslední době problém a nemohu se ho moc zbavit. Potřebuji jim trochu ulevit, za svítání nacházím kousek od cesty trochu rovnější plácek, kde si lehnu, abych si na minutku dvě záda narovnal. Sundám pingl, lehnu si a … hned za asi půl hodiny se s leknutím probouzím, co je, kde jsem. To mi scházelo. V presu s časem a já usnu. Kdybych spal o hodinu déle, už nemusím nic řešit. Sbírám se a vyrážím do kopce. Když už si podle plánku myslím, že jsem na vrcholu, vyvádí mě pár pořadatelů na malé improvizované občerstvovačce z omylu a posílají na nekonečný travers. Ještě asi 100m nahoru a pak sláva … seběh. Horní část ještě neběžecká pro mě, ale níže se to začíná zlepšovat a snažím se běžet. Mám fakt strach, abych to do 10:00 stihl. Představu o vzdálenostech mi boří totálně nezvykle pomalé postupy a výkyvy v průměru. Moc nevím, kde se to ve mně bere, ale po těch 26 hodinách opravdu běžím a upřímně z toho mám radost. Na limit dobíhám s hodinovou rezervou, moc se nezdržuji, hodím do sebe obligátní polévku, naberu pár kousků sýra do kapes, doplním pití a vyrážím.

Mám z plánku jasnou představu, že mě teď čeká asi nejtěžší úsek. Vylézám nad hranici lesa, kde se k naší trati napojuje kratší trať na 85km a v tom počínajícím opětném vedru toho mám plné zuby. Visím na holích a táhnu se nahoru, když ke mně s úsměvem přichází mladá „madam“ a ptá se, Sam ? V první chvíli si říkám, co chce, má to přeci na čísle, tak asi trochu zblble a už ani nevím, jestli anglicky říkám, že jo. Pak si všímám jejího jména Blanka a ona už se směje a hlásí, že e ta Blanka Detlefs, se kterou jsme si psali před závodem a která nás zvala spát k nim domů ke Grenoblu. Je ještě vcelku krátce po startu, plná sil a pozitivní energie. Na první časové bráně byla o mnoho dřív než čekala a tak z ní nadšení jen tryská. Narozdíl ode mě, který jsem na chcípnutí. Snažím se jí přesvědčit, ať se se mnou nezdržuje a jde. Že se trápím a rozhodně do následujícího kopce žádnou skvělou rychlost nepředvedu a budu ji jen připravovat o čas. Ona mě galantně nechce opustit a já si říkám, kruci, ta mě chce zabít, vždyť přeci musí vidět, že ve snaze ji moc nezdržovat plivu krev :) Nakonec už fakt nemůžu, pověsím se na hole, Blanka pochopí v jakém jsem stavu a jde dál s přáním, abychom se viděli v cíli. Svatá prostoto, kdyby to bylo tak jednoduché.

Stoupám v poledním žáru dál. A opět přichází na řadu kamenné pole, kterým se dostáváme na Col Moretan. Poslední partie pod sedlem je tak prudká, že se málem převracím zpátky ze svahu a sotva visím na holích. Asi vypadám fakt blbě, protože při příchodu nahoru se mě pár lidí ptá jménem z čísla, jestli jsem opravdu OK. Jo, OK jsem. Do té chvíle, než se podívám zase na druhou stranu dolů a vidím ještě rozlehlejší a šílenější kameniště, pokud to je vůbec možné. Podle jména se ke mně hlásí běžec z kratší tratě a ptá se odkud jsem. Hned radostně hlásí, že on je z Israele, je tam odtud sám a ví, že my jsme zde z Česka dva a já jsem jediný Samuel ve startovce :) Popřejeme si štěstí a začnu se spouštět dolů. Na dvou kratších sněhových polích je natažený provaz, trochu si pomáhám. Bohužel právě v té partii není svah tak prudký a sníh je tak rozbředlý, že se nedá jet po zadku, jak to mám odzkoušené například z Rondy nebo Dolomoti Extreme Trail.

A opět kameny. Ani nevím úplně přesně jak se to seběhlo. Bylo to rychlé a snad jen zpětně odhaduji průběh. Stojím bokem ke svahu a koukám kudy dál pokračovat. Na trochu pohyblivých kamenech zabalancuji, pokusím se chytit rovnováhu ukročením pravé nohy, ale zachytím o hranu jiného kamene a bez varování padám pravým bokem směrem ze svahu do kamenů. Je to tak rychlé, že tam ani nestačím hodit hůl a to je možná má klika. Nechci si představit, kdyby se mi v tom pádu karbonka zlomila a já padl na ni. Takhle tam jen instiktivně strčím ruku, LEKI poutko mi trochu ochrání dlaň, takže si ji rozříznu o kameny jen na dvou místech, rozšvihnu si předloktí, otluču rameno a prásknu se zboku do kolene. Jsem trochu v šoku, pomalu se ohledávám a sčítám škody a s úlevou zjišťuji, že asi nic není zlomeného, že mohu fungovat. Sbírám se a asi pro ostatní to musí vypadat hůře než to ve skutečnosti je. Z dlaně a předloktí mi teče krve jak z vola a běžec za mnou se několikrát ubezpečuje, že jsem OK a on může přede mě a nemá mi nějak pomoci. Jsem OK. Jen jestli jsem byl do této doby v tom kamení pomalý a zbabělý, teď jsem „podesraný“ ještě víc a tempo začíná limitovat k nule. Ani nevím, za jak dlouho jsem se dostal dolů, kde kamenné pole končilo u dalšího z mnoha jezer. Doštrachal jsem se k němu i mimo značenou trať, abych ze sebe trochu smyl tu spoušť a nestrašil spoluběžce a také se trochu schladil a vzpamatoval. V dálce už byly vidět stany menší občerstvovačky a já začal uvažovat, co dál. Bohužel, právě v tu chvíli jsem projevil svou blbost. Ještě na Base Pointu jsem si prohlížel profil tratě, který jsem měl povinně sebou v pinglu. Z toho jsem si zafixoval, že nyní mám ještě před sebou další velký kopec nahoru a kousek dolů. Abych to neprotahoval, to byl samozřejmě celý ten úsek mezi oběma Base Pointy a ne od poslední občerstvovačky. Takže od této polní stanové občerstvovačky by mě na další Base point čekal jen delší ale vcelku schůdný sestup a pak jen asi 400 výškových metrů na šesti kilometrech. Já jsem ale žil v přesvědčení svého omylu a byl tak pitomý, že jsem z lenosti ten profil nevytáhl. Na stanicích na tomto závodě neměli, co je dnes už dobrým zvykem, mít na profilu vyznačeno, co závodníka čeká do další kontroly a když jsem zde potkal Honzu Hanouska, který také spadl do kamenů a čekal na možnost dostat se dolů, vzdal jsem to.

Nechci tvrdit, že bych tu reálnou cestu do další kontroly stihl v limitu, ale určitě tam byla oproti tomu, co jsem měl mylně v hlavě šance a nakopal bych si za tu chybu a že jsem se nepřesvědčil a nezkusil to. Prostě člověk se pořád učí a pořád dělá chyby. Ale takové bych si rád odpustil.

Co víc. Po nějaké době čekání nám pořadatel řekl, že musíme sejit po značení po trati až na cestu, kam dojede auto. Takže stejně jsme šli po trati velkou část toho klesání. Tady nás naložili na korbu nějakého terénního auta a na té cestě natloukli zadky a kostrče. Možná to nejhorší z celého závodu. Večer jsme pak byli zpět v Aiguebelle. Sprcha, pivo, jídlo, pivo a ještě jedno jídlo. Pak spát, abychom mohli v neděli vyrazit domů.

Závod mě nezklamal, zklamal jsem jen sám sebe. Bylo to možná těžší, než jsem čekal a v současném stavu mé trénovanosti, mých časových možností to bylo opravdu na hraně dostat se do cíle v limitu. Trasa je nesmírně těžká, ale také krásná. Tak drsnou horskou přírodu člověk nevidí často. Po cestě se jde kolem nepočítaných horských jezer a jezírek, potoků, říček, vodopádů. Opravdu krása.

Je ještě brzo si plánovat příští sezonu. Sice je znám termín World Skyrunning Championships v Pyrenejích, kam pojede náš tým, ale i zbytek sezony budu muset plánovat podle případných závodů SWS. Pokud by to ale vyšlo, rád bych se sem vrátil. Minimálně proto, abych se přesvědčil, jestli jsem schopný překonat ty šílené kameny. Snad chodit trénovat do lomu …  :-) 

Díky za společnost Honzovi Hanouskovi, se kterým je radost cestovat, který se osvědčil jako skvělý demonstrátor snadnosti stavění jeho speciálního stanu během 30 sekund. Až bude chtít praštit se svou stávající profesí, má možnost uplatnit se v teleshopingu  :-) 

A díky mu za fotky, které udělal. Já telefon s foťákem ani nevytáhl. Dílem z časové tísně, dílem z pohodlnosti.

WEB ZÁVODU