Finiš pro bronz a čtvrté místo týmu ME Ultra Sky (ITT)

Druhý červencový víkend 2015 se vypravil početný Czech Skyrunning Team do Val d’Isere na poslední dějství European Skyrunning Championships 2015 v Ultra SkyMarathon® na těžký a především pro běžce ze země bez vysokých hor krajně nevyzpytatelný závod Ice Trail Tarentaise.

Tento nejvýše položený závod v Evropě se startem v 1850m, nejvyšším bodem nad 3650m na Grande Motte, dalšími dvěma výstupy nad 3000m a zhruba s 50km tratě z celkových 65km nad hranicí 2500m neprověří jen fyzickou kondici závodníků, jejich umění se pohybovat v náročném terénu, ale i jejich adaptaci vysoké nadmořské výšce.

Prakticky všichni nominovaní členové týmu se k tomu postavili dost zodpovědně a podle svých možností se snažili o předzávodní trénink ve vysokých horách.

Jak to začalo …

Ale vraťme se alespoň v krátké rekapitulaci k předchozím dvěma závodům mistrovství.

Na SkyMarathon® na Zegama-Aizkorri se podařil první slušný bodový zisk zásluhou 12. místa Anky Strakové a 21. místa Honzy Zemaníka. Devadesát bodů, to nebyl špatný vklad, i když i zde to mohlo být lepší, pokud by se Honzovi Havlíčkovi závod lépe povedl, udržel velmi nadějnou pozici z první půlky, kterou ztratil, když mu došla energie v závěru.

Na následující Vertical Kilometer® v Chamonix sice neodjeli dva nominovaní běžci, do kterých jsem vkládal šance na body, ale i oslabená sestava přivezla pěkných 96 bodů za 10. místo Ivy Milesové a 20. místo Honzy Havlíčka.

Po těchto dvou závodech jsme tedy měli 186 bodů a byli na průběžné sedmé pozici.

Jak to dopadlo …

Vše se tedy mohlo rozhodovat na Ultra SkyMarathon® ve Val d’Isere. Sestava, která sem jela byla velmi silná i přesto, že pro zranění nakonec nemohl startovat nominovaný Petr Míl.

Také výsledek myslím předčil jakékoli očekávání a mile překvapil nejen vlastní závodníky, ale i mě a popravdě i lidi z ISF.

Po neskutečném boji vydřela Anka Straková historicky první medaili z Ultra SkyMarathonu na vrcholné akci (mistrovství), když doběhla na nádherném třetím místě. Míša Mertová po problémech v první části sezony ukázala, že běhat opravdu umí a v konkurenci ME vybojovala šesté místo. Můžeme jen litovat, že se do bodování týmu počítá jen jedna žena.

Ale ani chlapi se nenechali zahanbit a na bodovaných místech doběhli hned čtyři členové Czech Skyrunning Team. A to ti, do kterých jsem vkládal velké naděje, že skončí vysoko, nakonec nedokončili. Zdeněk Kříž potom co vybojoval výborné 13. místo na Lavaredo Ultratrail, se nestačil za dva týdny zcela zregenerovat. Po začátku, který vypadal velmi nadějně, bohužel na 30.km odstoupil, když cítil, že je zcela bez energie. Honza Zemaník se se závodem pral déle a odstoupil po boji až na 48.km. Předpokládá, že adaptace na výšku neproběhla optimálně a snaha jít naplno nad 3000m ho bohužel porazila. Dokončovat jen pro finišerské triko pak v jeho případě nemělo smysl, protože ho za tři týdny čeká další těžký závod v Itálii v Orobie.

Výborným a vyrovnaným výkonem v celém trvání závodu urval Honza Bartas umístění v první dvacítce, když postupně sbíhal jednoho běžce za druhým, posouval se pořadím a doběhl jen těsně za první ženou Emily Forsberg na 19. místě v mužích. Je vidět, že jeho pobyt ve Španělsku a trenérka v osobě vynikající ultra běžkyně (Nerea Martinez Urruzola) udělaly své a posunuly ho na úplně jinou úroveň než měl ještě loni. Doufám, že svou formu udrží a lépe ještě zlepší do příštího roku, kde by mohl využít znalost tratě na plánovaném mistrovství světa v Pyrenejích.

---

Další z našich chlapů doběhl do cíle Aleš Palko, který běžel závodem jako taková klidná síla. Na občerstvovačkách nespěchal, ale trvale se posouval pořadím až ke krásnému a ani jím nečekanému 26. místu v chlapech. Měl jsem radost z jeho výkonu s ním. Za svůj přístup si ten úspěch zasloužil. Snad se z toho dobře oklepe do dalšího týdne, kdy ho čeká Vertical a Sky v Canazei do SWS.

Také Vítek Otevřel si určitě spravil chuť po trochu nevydařeném závodě v Annecy a svým 30. místem byl dalším bodujícím mužem v našem týmu. Také on své výborné umístění docílil stylem postupného propracovávání se závodním polem. Myslím, že mu tento úspěch dodá další sebedůvěru a pomůže mu k výbornému výsledku na začátku srpna v Orobie.

I když ITT nebyl závod asi úplně na míru pro Pavla Paloncýho, chyběly zde minimálně dvě noci a víc, velké mapy a nutnost orientace, přesto Pavel zaběhl krásně a po volnějším začátku se dral pořadím vzhůru a doběhl mezi chlapy na 32. místě. Sice již nebodoval pro tým (bodují jen tři muži a jedna žena), ale získal si body pro sebe do SWS. Především ale asi podobně jako další, kdo doběhli na výborných pozicích si odnesl krásný pocit ze závodu a svého výkonu. Gratuluji.

Díky tomuto výbornému výsledku jsme pak v celkovém hodnocení týmů European Skyrunning Championships předstihli dosud před námi figurující Norsko, Rusko i Švýcarsko a posunuli jsme se na nečekané a naprosto skvělé čtvrté místo za tři hlavní horské velmoci a dominující skyrunning země Španělsko, Francii a Itálii. Nemyslím, že by naše umístění před ME někdo takto tipoval.

Podívejme se ale zpátky a zmiňme pár momentů a dojmů z tohoto pro nás historicky nejúspěšnějšího mistrovství i závodu.

Co se pořadateli povedlo

Určitě se většina účastníků shodovala na tom, že pořadatel připravil nádhernou trať, která se dá nazvat opravdu SKY se vším všudy. Trať ve vysokých nadmořských výškách s výstupem na opravdu dost vysokou horu, která je obvykle spíše cílem horolezců nebo zdatných turistů s lezeckými mačkami než běžců. Škálu povrchů od těch běhatelnějších po technické, velké úseky po ledovci. Určitě mohu jen kladně ocenit průběh prezentace a vyzvedávání čísel. Oproti loňskému MS v Chamonix bez jakýchkoli problémů, rychlé, s úsměvem. Občerstvení po závodě také myslím bylo absolutně dostatečné a pestré.

Co se pořadateli nepovedlo

Hlavní závod ITT a tedy i ME startoval ve 4:00 ráno a v časném dopoledni byl odstartován doprovodný závod Altispeed na 32km, který měl podstatnou část tratě společnou s ITT, na který se napojoval na Refuge Fours po sedmi kilometrech na zhruba 40.km ITT a pak s ITT pokračoval po stejné trase až do cíle. Kromě snad jen absolutní špičky závodu ITT (možná nějakých pěti závodníků) došlo k promíchání obou závodů. To mělo několik negativních efektů. Závodníci ME tak přestali mít představu, jak na tom jsou, kdo je jejich soupeř a kdo je z jiného závodu. Až zblízka mohli identifikovat běžce z Altispeed podle vyšších čísel nad 1000 na pinglech. Na některých úsecích, například na úzkém hřebínku se střetávali běžci jdoucí nahoru na Aiguille Pers do výšky 3386m a zpět a bylo zde najednou běžců více než dvojnásobek, co by bylo při jednom závodě.

Také a hlavně v sebězích měli rychlejší běžci z ITT někdy problém s předbíháním již těch pomalejších z pole Altispeed. Se zákazem „střihat“ serpentiny to pak mohlo někdy dost ovlivňovat závod ME.

Poslední a dost podstatný problém, který tento souběh dvou závodů způsoboval byl na občerstovačkách. Již na první společné na Cascade (ITT-48.km, Altispeed – 15.km) bylo na občerstvení dost husto a často se nedalo ani dostat ke stolům nebo k dolití pití. Vzhledem k tomu, že se zde v tomto čase stále bojovalo o bodované pozice a v případě žen o medaile, tak to určitě nebylo šťastné řešení.

Ale opravdový problém pak byl na 55.km ITT na poslední občerstvovačce před cílem, kdy scházelo něco kolem 10km. I přesto, že byla občerstvovačka na Col de l’Iseran, kam vedla silnice a kam se tedy dalo bez problému dopravit prakticky neomezené množství pití (vody, coly a podobně), již v době, kdy zde probíhali závodníci stále na bodovaných místech pro ME, jim začalo docházet pití a nestíhali doplňovat.

Na tuto občerstvovačku dorazila Anka s Nurií Dominguez současně a bojovaly o bronz. V pravidlech bylo řečeno, že na občerstvovačkách smí doprovod závodníkovi pomoci. Tedy jsme vzal Ance lahve, že jí je doplním, než si něco případně vezme k jídlu. Na stole nebyla ani kola ani voda. Když jsem se začal dožadovat koly, začala paní štrachat pod stolem a otevírat teprve novou láhev (pochopitelně maximálně napěněnou). Když jsem ji chtěl lít do láhve, tak se se mnou o ni začala tahat, že mi dá, jen do šálku, do lahve ne. Vodu ve velké lahvi, kterou tam položil jiný závodník zpět raději hned vzala z mého dosahu, abych ji náhodou nemohl použít k dolití lahve. Nakonec jsem si kolu doslova vyřval a pro vodu jsme musel obíhat stoly k jakémusi barelu, ze kterého jsme ji mohl nakonec dobrat. Dost nepochopitelné chování od osazení občerstvovačky v době, kdy zde bojuje čelo ženského závodu. Myslím, že trocha zaškolení by pro ně od vedení závodu neškodila. Porovná li se úroveň zde a na Makyho Perunu, tak Makyho tým jsou čistí profesionálové na nejvyšší úrovni.

Kapitolou sama pro sebe, která si zaslouží i kritiku pořadatele přímo na ISF, pak byla věc pravidel, jejich výklad a dodržování.

Týkalo se to především povinného oblečení. V pravidlech na webu bylo, že závodník musí mít kryta lýtka a dlouhé kalhoty v pinglu k použití jen pro případ nouze. Na brífinku, který probíhal stylem, že spíkr mluvil pět minut francouzsky a pak to překladatel přeložil dvěma větami, se nejprve zopakovala informace o krytí lýtek s tím, že i stehna musí být krytá celá a může zbýt jen malý kus holých nohou kolem kolen. Následně se objevily dotazy k tomuto tématu a konečná informace byla, že závodníci mohou běžet klidně jen v krátkých šortkách a krátkých ponožkách, ale pro úseky na ledovci musí mít zcela kryté nohy i ruce.

Naši závodníci se tomu podřídili, buď běželi v ¾ kalhotách a lýtkových návlecích, nebo v dlouhých elasťácích, případně jako Anka jen v krátkých elasťákách a ponožkách s tím, že si na ledovec brala z pinglu převlekové SKIMO kalhoty od KARPOS. Pokud by to tak dělali všichni, nebo pokud by to pod sankcí pořadatel vymáhal od všech, bylo by to OK, ale jak to chodí, pravidla platí jen pro někoho, nebo pro nás hloupě poctivé. I na oficiálních fotkách je například vidět Emelie na ledovci jen s vytaženými lýtkovými návleky, ale jinak jen s Salomon singletu a sukýnce. To samé druhá Magdalena Laczak. U chlapů pochopitelně situace obdobná.

Jak se zrodil bronz …

Letos bylo jasné, že kdo chce uspět na ME a ITT, musí se srovnat s vysokou nadmořskou výškou. Já jel na svůj další pokus o Rondu do Andorry a ME je dva týdny po. To dobře vychází. Do Andorry přijíždíme 23.6. a Anka s Míšou Mertovou zde tvrdě trénují ve výškách až do 4.7. Pak je převážím do Val d’Isere, kde již jen ladí a využívají dále pobytu ve vysoké nadmořské výšce. K datu závodu tak mají za sebou 18 dní ve vysokohorském prostředí. A určitě se to vyplatilo.

Věci na závod je potřeba nachystat již v sobotu večer. Start ve čtyři ráno nedává moc šancí něco nechat na neděli. Ve dvě vstáváme, holky dají lehce něco ke snídani, Honza Zemaník zkušeně jí v leže v posteli. Je relativně teplo, nebude potřeba se moc navlékat. Na start vezu holky, Honzu a Zdendu autem, zbytek jede v autě Aleše Palka. Potřebuji zde být o chvilku dříve, protože pořadatel má trochu zmatek v seznamu elity, kde nejsou všichni členové našeho týmu. Jsem tedy domluvený s člověkem, kompetentním za elite koridor, že se s ním ráno sejdu, dám mu seznam a budu asistovat u vstupu do koridoru a potvrzovat mu naše závodníky.

---

---

---

---

---

---

---

---

---

Vše dopadne dobře, naši jdou předem hned za startovní čáru. Zajímavé, že právě Anku pořadatel upozorňuje, že nebude li mít dlouhé kalhoty na ledovci, dostane 45 minut penalizace. Vedle stojící Polky v sukýnce si ani nevšimne :)

Je tu start. Ještě minimálně hodinu a půl budou potřeba čelovky. Z původně přihlášených 639 závodníků odstartuje 504 a i tak je to celkem dav, který se hrne kolem nás. O tom, jak byl závod náročný svědčí i to, že do cíle se dostalo jen 345 běžců a běžkyň.

Je ještě brzy, takže s Leilou jedem zpět do apartmánu. Dávám ji ještě na dvě a půl hodiny spát, zatím byla na své necelé čtyři roky fakt statečná :)

Chystám věci na celý den a využívám ještě wifi pro první informace z tratě. Všichni zatím běží dobře, Anka se pohybuje někde kolem čtvrtého, pátého místa.

Po sedmé budím Leilu, nacpu do ní něco k snídani a před osmou nakládám Lenku (ženu) a Karolínu (dceru) Aleše Palka a jedeme na 48.km na Cascade. Zde už se chystá občerstvovačka, vybíráme si dobré místo na terase pro výhled i pro možnost povzbuzení i možnost podpory.

Zatím se závodníci již dostali přes nejvyšší bod tratě Grande Motta 3653m. Anka si před ledovcem vytahuje z batohu kalhoty KARPOS, navléká je, navléká i Yatrax a šlape nahoru. Jde to, drží pozici a bezpečně se dostává i za seběh po ledovci dolů. Naneštěstí v pádu již skoro mimo ledovec, kdy se jí jinak nic moc nestane, zlomí hůl a dál jde jen s jednou. Já s problémy s příjmem dat mám poslední informaci o stavu z 30.km, kde je Anka stále na rozhraní 4-5. místa. Právě zde čeká Michal Chadim, aby povzbudil, případně někomu něco podal. Anka ho prosí o hůl, ale on je nechal v apartmánu. Naštěstí se po nějaké chvíli podaří přesvědčit další divačku, že Ance hůl půjčí za přísahu, že ji v cíli vrátí. Shodou okolností se ukáže, že bydlí ve stejném komplexu, stejném patře, o dva apartmány vedle :)

Na 48.km na Cascade, kde čekáme dochází první závodníci. Luis Alberto Hernando v čele již s náskokem před Manuelem Merillasem. Pak se začnou do pole motat závodníci z Altispeed a je konec s nějakým počítáním pořadí. Odhadujeme, že Honza, který se objeví z našich první může být tak kolem 23-25. místa. Vypadá dobře a věřím, že se mu to dnes povede. Druhého Aleše Palka skoro minu. Klasicky Leila potřebuje na záchod v tu nejméně vhodnou chvíli. Ale na odchodu z občerstvovačky ho ještě stíhám a vypadá v pohodě, v euforii, že to tak dobře jde.

Pak již vidíme Vítka Otevřela. I on dnes má nakročeno k lepšímu závodu než v Annecy. Ale to už vidím v zatáčce před terasou Anku. Volá na mě, že potřebuje hůl a bude měnit boty. Než dojde k občerstvovačce, skládám hole, vyndavám boty, nevím, jaké si bude chtít vzít. Pak už jí běžím naproti, abych jí pomohl u občerstvovačky. Zde to ještě naštěstí relativně funguje. I přes ohromný nával u stolů, kde je snad dvacet lidí z Altispeedu se podaří doplnit lahve a vzít nějaké banány. Anka se mezitím přezouvá. Bushida, která měla od startu mění za HOKA Challenger ATR. Bolí ji třísla a HOKA jí staví jinak nohy a věří, že jí to uleví. Narvu jí lahve do pinglu HOKA, banány do kapes dresu, sebere nějaký gel a tyčku, jednu hůl a vyráží. Na občerstvení dorazila třetí, ale tím přezouváním se trochu zdržela a Nuria Dominguez je teď zase před ní.

Anka se ve stoupání dostává před Nurii. Jak je běžné, nikdy nevyjde si zavázat boty napoprvé správně. Potřebuje boty trochu povolit, zastavuje. Nuria, se kterou se Anka zná ještě z minulosti například i ze Sierre-Zinal se zastavuje a ptá se je li vše OK. Ano tahle sympatická španělská veteránka je fair. Anka jí pouští před sebe a pořadí se v kopci ještě párkrát vymění. Anka se pokusí v seběhu Nurii cuknout, ale techničtější terén Španělé a Španělky umí. Navíc jí Anka na první pozici ukazuje cestu a Nurii stačí kopírovat Anky běh.

Oběma je jasné, že o bronz to mají mezi sebou. Polka před nimi má odstup a Anna Comet je zase o kus za nimi. Na Col de l’Iseran dobíhá první Nuria a hned za ní Anka. Zde se odehraje pořadatelský trapas na občerstvení, kdy ženám bojujícím o medaile na ME nechtějí dovolit doplnit prázdné lahve na posledních 10km. Naštěstí se zde nezdržela jen Anka, ale i Nuria a tak na odchodu z občerstvovačky jsou opět jen pár kroků za sebou. Anka v tuto chvíli čtvrtá.

Trať pokračuje na poslední kopec do 3000m na Tunnel Lessieres. Tady Nuria zabírá na maximum a trhá se Ance. V tuto chvíli se jí Anka neudrží a skoro si začíná připouštět, že i čtvrté místo je dobré. Nuria jí utíká, že ji Anka za chvíli nevidí. Začíná seběh k jezerům na konci sjezdovek nad Val d’Isere na Lac Ouillette. Nuria nikde, tak Anka běží jak je zvyklá, prostě naplno. Dobíhá k jezeru a najednou v dálce vidí Nurii. Hlavou ji bleskne myšlenka, že by ještě byla šance? Začíná úsek, který je Ance šitý na míru. Velmi prudký svah dolů po sjezdovce bez technických úseků. Anka to rozbalí a fakt, blíží se Nurii. Možná něco málo než tři kilometry před cílem v seběhu jde před Nurii a nenechává nic náhodě. Nedá Nurii ani šanci si pomyslet, že by se mohla chytit a snaží si udělat náskok, aby případně nedošlo na finiš na rovince před cílem.

Ale Nuria Anku zná a ví, že je rozhodnuto. Ta to pere naplno dál a když ji od cílové rovinky vidím v teleobjektivu foťáku ještě na svahu sjezdovky, poznám, že to je ona. Takhle rychle se ze svahu nevalí nikdo jiný v okolí. Jen drobná postava a mračno prachu kolem nohou. Hledám, jestli někde kolem neuvidím Nurii, ale není tam. Vím, že je rozhodnuto, že má Anka bronz. Jsem šťastný. V cílové rovince Ance ještě s Leilou fandíme a voláme na ni. S úsměvem šťastná dobíhá do cíle s náskokem 2:07 před čtvrtou Španělkou Nurií Dominguez jako třetí v absolutním pořadí žen a první v kategorii.

MUŽI

1. Luis Alberto Hernando (ESP) – adidas – 7h43’00”

2. Manuel Merillas (ESP) – Mammut/Compressport – 7h50’27”

3. Clement Molliet (FRA) – 7h54’29”

4. Fulvio Dapit (ITA) – Crazy Idea /La Sportiva – 8h05’14”

5. Fabien Antonilos (FRA) – 8h10’25”

ŽENY

1. Emelie Forsberg (SWE) – Salomon – 9h17’21”

2. Magdalena Laczak (POL) – Salomon – 9h30’37”

3. Anna Straková (CZE) – Czech Skyrunning Team – 9h48’46”

4. Nuria Dominguez (ESP) – FEDME /Buff . 9h50’53”

5. Anna Comet (ESP) FEDME /Dynafit – 10h19’01”

Kompletní výsledky

---

A jak to cítila Anka ?

Jak probíhal závod?

---

Před závodem jsem vůbec nevěděla, jak budu snášet vysokou nadmořskou výšku. Ale já i Míša jsme se snažily udělat pro závod co nejkvalitnější trénink v Andoře 14 dní před závodem. Byly jsme podpořit Sama při jeho závodě a zároveň jsme pobyt v Andoře využily ke kvalitnímu tréninku a dovolené zároveň. Pak jsme ještě strávily týden ve Val d Isere, ale už jsme víceméně odpočívaly. A vyplatilo se.

Už v prvním kopci jsem cítila, že se mi běží hezky a většinou už na začátku poznám, že to půjde. Nohy šlapaly, dobře se dýchalo a tam, kde už jiní přecházeli do chůze, mi to šlo běžet, takže dobré znamení. Při dlouhém výběhu na Grande Motte jsem se pomalu posouvala dopředu a postupně potkávala i naše kluky :-). Nasadily jsme nesmeky a po ledu/sněhu šlapali nahoru. Zde mě moc gentlemansky pomohl Vítek Otevřel, vložil mi čelovku do báglu a vyndal sluneční brejle…ty se pak opravdu hodily. Grande Motte, parádní východ slunce a pak ještě parádnější seběh po ledové sjezdovce, to mám ráda. Pak se ale stalo to, co jsem vůbec nečekala. Uklouzla jsem a spadla rovnou na hůlku, ta byla vejpůl. Jedna hole pryč a jenom 20km za mnou, co budu dělat? Na ty prudké kopce a sníh jsem je hodně potřebovala.

Budu všechny turisty kolem tratě prosit o její zapůjčení. Naštěstí na občerstvovačce na 30km mi pomohl Michal Chadim a společně jsme přemluvily jedno děvče, které jako jediné hole mělo, aby mi jednu půjčila s tím, že jí ji v cíli vrátím. Michale, ještě jednou velké díky. Spadl mi kámen ze srdce a hurá jde se dál, pasáže po 30.km byly krásné, louky, jezera, mírné kopce, vše hodně běžecké. Kromě toho, že mě tahalo pravé tříslo, běželo se mi super. A pak přišlo napojení na trať Altispeedu a já úplně ztratila přehled. Tušila jsem jenom, co jsem se dověděla od kluků, že se pohybuji někde kolem 5.místa.

Při výstupu na Col de la Rocheure se docela hodně při předbíhání závodníků z Altispeedu napovídám …. “silvuplé … mercí“. Taková menší zácpa, která postihla nás skoro všechny z ITT. Vícekrát potkávám Vítka, on je rychlejší ve výbězích, já z kopce. Je to ale prima, mít kolem sebe kluky. Dobíhám na Cascade, kde mě už čeká Sam, Leila, Lenka a Kristýna Palkové. Beru svou náhradní hůl, měním boty kvůli bolesti třísla. Doplňuji pití, jídlo a poprvé začínám tušit, že budu asi bojovat o 3.místo. Běžíme s Nuriou na druhý ledovec a vrchol Auguille Press. Nuria jde za mnou a já ji ujisťuji, že ať mi řekne, když mě bude chtít předběhnout, že jí pustím.

Těsně pod vrcholem zastavuji a povoluji tkaničky na botě, co mě tlačila. Nuria se zeptá, jestli je vše ok. Je a ona se dostává přede mně. Ne však nadlouho, v seběhu ji předbíhám. Ona se mne drží a „kopíruje“ mou stopu, běžíme zase společně až do posledního občerstvení na 55.km Col de l’Iseran. Sam a Lenka mi opětovně pomáhají s doplněním láhví a jídla. Cítím se dobře, jenom to tříslo. Z občerstvovačky jen s pár metrovou ztrátou na Nurii, vidím ji, jsem v kontaktu. Čeká nás ještě poslední kopec, tunýlek a dlouhý seběh do cíle. Nuria využije menšího náskoku, nastoupí a postupně se mi vzdaluje.

Já si jdu svoje, drápu se po kamenech k vrcholu, Nuria jde lépe. Nevadí, 4.místo je taky krásné a moc mi to nevadí, začínám se s tím smiřovat a těším se do cíle. Konečně je tu tunel a můj oblíbený seběh kolem jezera do cíle. U jezera nás ještě překvapí 3 „brdky“ a tady už nohy začínám cítit. Pak konečná stanice lanovky a seběh po prudké sjezdovce a pod lany dolů, netechnické, prudké, rychlé…makačka pro stehna. Ale to mám nejvíc ráda, tak to pouštím, co nohy vydrží, předbíhám jednoho za druhým…zase „silvuple-mercí“.

Spatřím Nurii a že bych ještě zabojovala? Paty pálí, pouštím to ještě víc a během vteřin Nurii předbíhám a peláším dál dolů. Paráda, vydržet do cíle a bude medalie! To jsem ale vůbec nečekala. V cíli mám obrovskou radost, vítám Sama, Leilu, Honzu a Aleše.

---

---

Za chvíli přibíhá Vítek, pak Palonc a zanedlouho i Míša. Všichni jsme spokojeni, všem moc gratuluji. A nejvíce Míše! Běžela skvěle a dokázala, že je velká bojovnice a závodnice. Míšo jen tak dále!

---

---

---

---

Poděkování. Kromě našeho skvělého šéfa a mého muže děkuji všem z českého týmu! Pavlovi, který zapůjčil Míše návleky na lýtka a mě hlásil pozici, Vítkovi za pomoc při vkládaní čelovky do báglu, Alešovi za povzbuzení a tomu nejrychlejšímu Honzovi za skvělé umístění. Míše za velkou bojovnost a odhodlání. A nakonec ještě jednou všem za výborné výkony!!! Nesmím zapomenout ani na Leilu, která s námi vstávala ve 2 hodiny ráno, aby už ve 4 hodiny povzbuzovala na startu a pak celý den na trati. Parádní tým, super parta.

Zážitky z tratě máme všichni, každý jiné, krásné, smutné, jedinečné…Zůstanou s námi, naplní naši duši. Slunce, hory, skály, obloha, jediný příběh každého z nás..ITT, Grande Motte. To se slovy popsat nedá, jenom prožít…procítit, proto to děláme :-). Tak co dalšího?

Anka

---

Nejen bronz, ale ohromný úspěch celého týmu

Ale vedle skvělého bronzu Anky z tohoto ME, zažil letos náš tým ve Val d’Isere něco neskutečného. Z osmi závodníků a závodnic sice dva nedokončili, ale ostatních šest se umístilo na bodovaných místech pro SWS a pro ME jsme zde získali 162 bodů a celkově pak jsme se ziskem 348 bodů obsadili úžasné čtvrté místo hned za horskými a skyrunning velmocemi Španělskem, Francií a Itálií.

---

Pořadí	Medaile	Země	SKY	VK	Ultra	Celkem
1	3+4+3	ESP	338	194	326	858
2	1+0+0	FRA	92	262	266	620
3	1+0+0	ITA	236	112	226	574
4	0+0+1	CZE	90	96	162	348
5	0+1+2	NOR	14	286	0	300
6		RUS	138	112	0	250
7		SUI	0	246	0	246
8	1+0+0	SWE	72	62	100	234
9	0+1+0	POL	0	0	194	194
10		NED	60	0	114	174
11		AND	0	158	0	158
12		POR	0	0	110	110
13		GER	88	0	8	96
14		ROU	60	0	0	60
15		SLO	0	60	0	60
16		SVK	0	48	0	48
17		AUT	0	0	46	46

---

European Skyrunning Chapionships

Anka Straková – 54(Z)+78(I)

Jan Zemaník – 36(Z)

Jan Havlíček – 38(Ch)

Iva Milesová – 58(Ch)

Jan Bartas – 40(I)

Aleš Palko – 26(I)

Vít Otevřel – 18(I)

Celkem ME – 348

---

Ostatní SWS

Iva Milesová – 54(I-VK)

Michaela Mertová – 66(I)

Pavel Paloncý – 14(I)

Celkem SWS Czech Skyrunning Team (po ITT) – 402

---

Chci tedy v první řadě poděkovat všem našim běžcům z Czech Skyrunning Teamu, kteří se bodově podíleli na tomto ohromném úspěchu. Zároveň ale i těm, komu se na body dosáhnout nepodařilo, ale kteří byli pro tým na závodech ME důležití, bojovali a pomohli vytvořit tu správnou atmosféru v týmu, která pomáhala ostatním k jejich výkonům.

Chci poděkovat všem členům Czech Skyrunning Association, kteří nám svým členstvím dávají důvěru a podporu a i jejich příspěvky pomáhají zajistit účast našeho týmu na těchto akcích.

Chci poděkovat těm, kdo svými finančními dary významně pomáhají asociaci v činnosti a velká část jejich darů je určena pro pokrytí nákladů reprezentace. Jsou jimi v abecedním pořadí: Ambrož Radomír, AVE Bohemia, Hanousek Jan, Luberda Petr, Mertová Michaela, Mynář Jan, Sanela.

V neposlední řadě pak patří velký dík našemu současně největšímu sponzorovi a hlavnímu partnerovi CZSA a reprezentace firmě HUDYsport ve spojení s La Sportiva.

---

Album fotek: https://goo.gl/photos/Czd7EiFYCiPw2z9u7

---

V článku jsou s laskavým svolením použity fotky vynikajícího fotografa Iana Corlesse (iancorless.com). Děkuji.

---