Lavaredo Ultra Trail 2013 ze zadních pozic

Dopředu hlásím, že se v tomto povídání nedozvíte, jak vyhrát „ultra“. Je to povídání závodníka z davu, který dělá „křoví“ těm vpředu a užívá si to.

S kamarády Jardou a Petrem už jezdíme po horských maratonech nějaký pátek. Začalo to v roce 2008 Jungfrau maratonem, pak jsme poznali Tour de Tirol a další věhlasné alpské maratony.

V roce 2010 jsem dal s Jardou nultý ročník Beskydské 7 a o rok později jsme absolvovali celý Mountain Marathon Cup. Poslední rok a kousek jsme přitvrdili a zkusili pár „ultráčů“. V loňském roce jsme oběhli úspěšně (rozuměj ve zdraví dokončili) Zugspitz Ultratrail a na základě Samovy motivace jsme letos vyrazili do Cortiny d‘ Ampezzo na Lavaredo Ultra Trail.

Pobyt v Dolomitech jsme si chtěli užít, a tak, abychom nepřijeli do Cortiny těsně před závodem, jsme vyrazili z Prahy už ve středu 26. června. Závod měl dle propozic startovat v pátek ve 23:00.

Ve čtvrtek ráno se probouzíme do krásného horského rána s azurovou oblohou a sluncem oblizujícím dolomitský vápenec. Vyrážíme na obhlídku terénu v jedné z nejvýše položených částí LUT, pod masiv Lavareda a Tre Cime. Dole u jezera Misurina začíná pršet a až do noci nepřestane. Po návratu do Cortiny se jdeme zaregistrovat. Kontrola povinné výbavy je striktní a kromě povinného zdravotního osvědčení se pořadatel přesvědčuje na vlastní oči, jestli máte: čelovku, náhradní baterie, termo fólii, bundu a dlouhé elasťáky, nepromokavé kalhoty a bundu, teplou čepici a rukavice a také dostatečný rezervoár na tekutiny. Jardu nekompromisně vrací do hotelu pro zapomenutou čelovku; naše přímluvy nepomohly. I zde se vyplácí blízkost hotelu, mj. od registrace asi 150 metrů.

Pátek ráno, 14 hodin do startu, nás vítá zatažená obloha, ze které občas něco spadne. Po snídani jedeme na obhlídku druhé nejvyšší části, směr passo Falzarego (2105 mnm). Zhruba v 1800 m nad mořem začíná ležet sníh a s každým metrem nahoru ho přibývá! Na Falzaregu je ho 30 cm! Vracíme se na předzávodní rozpravu. Rozprava začíná a po pár úvodních větách je jasné, že nás čeká překvápko: po důkladném zvážení situace, prognózy počasí a poradě s místní horskou službou je Lavaredo Ultra Trail zkrácen na 85 km s převýšením 3500 m, vynechány jsou nejvyšší pasáže a nepoběžíme výše, jak 2100 mnm. Startovat se bude až v sobotu ráno v 8:00.

V sobotu se probouzíme do azurového rána. Na startu děláme poslední fotky a jdeme na to. Dieci, nove, otto, sette, sei, cinque, quattro, tre, due, uno, partenza! A už se to valí… Hlavně teď nikam nepospíchat. Po 2 km Cortinou odbočujeme do kopce. Přes hodinu stoupáme na cestu zaříznutou ve skále vysoko nad údolím. Zhruba po 4 kilometrech kličkujeme rychle zpět do údolí. Na 18. km u bývalé vlakové stanice Ospitale je první občerstvovačka a kousek za ní začneme zostra stoupat do Val Padeón pod Monte Cristallo. Od 1800 metrů se objevuje první sníh a na sedle je ho ke kotníkům. Přehoupneme se přes sedýlko a po úchvatném, i když rozbahněném single tracku sbíháme do sedla Tre Croci (1809 m) a dále pořád z kopce k hotelu Cristallo, kde je další občerstvovačka na 33. km. Z kopce mi to docela běží, ale začínám dost cítit kvadricepsy; později pochopím, že v této pasáži jsem mohl trochu zvolnit a pošetřit „brzdové“ svaly. Od občerstvovačky se hned prudce stoupá a místy se brodíme pěkným bahýnkem. Kopec je nekonečný a hlásí se první větší vážnější krizovka. Občas mě někdo předejde tak svižně, že si říkám, kde se to v těch lidech bere? Konečně se cesta narovnává a jdeme opět po úzké lesní pěšině, která se vlní nahoru, dolů. Povrch je příjemně měkký, ale je potřeba sledovat každý kámen a kořen. Při občasných výhledech vidím, že se zatahuje. Po „singláči“ sbíháme k jezeru Misurina, kde je zhruba půlka trasy a 3. občerstvovačka Kluci na mě mají zhruba 30-40 minut náskok; čekal jsem to horší. Na občerstvovačce shltnu chutný bujón, zředím ho colou, abych ho vzápětí zahustil parmazánem :-)) A jde se nahoru… U mýtnice, směrem na Lavaredo, odbočujeme z originální trasy a sbíháme úchvatným údolím Val de Rinbianco. Kupodivu stále běžím. Sbíhá se nás větší skupina, odhadem tak 20 závodníků a na úzké kamenité pěšině vysoko nad kaňonem potoka Rinbianco balancujeme po kamenech. Prudké serpentiny lesem po šutrech dolů a jsme v údolí Val della Riénza, kudy jsme měli seběhnout v případě původní trasy přímo z Lavareda a Tre Cime. Konečně jsem dole na rovině u jezera Landro. Dále se pokračuje po bývalé železnici, dnes cyklostezce směrem na Cortinu. Cesta je široká, sice mírně stoupá a dá se tu dobře běžet. Problém je v tom, že na to člověk musí mít morál a ten mi momentálně schází. Na další občerstovačku Cimabanche je to dlouhých a nezáživných 8-9 km. Na občerstvovačce doslova „sežeru“ co se dá. Kousek za občerstvovačkou začneme stoupat do údolí de Gótres, dlouho a místy hodně prudce, jak jinak. Další krize je tu v plné parádě: předchází mě paní bez hůlek takovým fofrem, jakoby právě začala a já umíral! No nic, jde se dál, to přejde, říkám si. Nahoře se otvírají nádherné výhledy na Croda Rossa (3146 m) a Croda de R’Ancona (2366 m); vylézá opět slunce a já fotím. Za sedlem Forca Lerosa začíná dlouhý seběh na Malga Ra Stua, kde je občerstvovačka, kterou potřebuji, jako sůl. Kupodivu větší část seběhnu a snažím se nevšímat bolavé a pálící čtyřhlavé saně stehenní. A je tu opět polévka, cola, parmazán, koláče, suchary s marmeládou a jiné laskominy. Stále odbíhají a dobíhají další borci a borkyně v různém stádiu jetosti :-)

S odhodláním se zvedám do posledních 17 kilometrů. Odbočuji na lesní cestu a nastává peklo: na mokrých vápencových kamenech a kořenech mé Inov-8-ty (Roclite 243) dost kloužou, takže vážím každý krok. Nechci v této fázi riskovat výron. Připadám si, jako bych měl na nohách lodičky s deseticentimetrovým jehlovým podpatkem!. Konečně suchý povrch. Sbíháme hluboko do údolí pod úchvatnými dolomitskými masívy v zapadajícím slunci, přebíháme několik potoků, kaňonů a vyschlých koryt; scenérie je opravdu nádherná. Lesní měkké cesty jsou balzámem na unavené a bolavé nohy. Začínám opět stoupat ke kaňonu řeky Fánes: hluboko dole v úzkém zářezu burácejí peřeje a vodopády. Nemohu se na tu nádheru vynadívat. Kdo tady poběžíte někdy v budoucnu, určitě se zastavte a udělejte si odbočku z cesty na jeden z výhledů. U malé lesní chaty je mini-občerstvovačka, jak milé! Grazie mille! Odtud je to asi 9 km do cíle a první dva kilometry jsou vražedné. Proklínám organizátory: to nejhorší si nechávají na konec. Vloni to bylo stejné na Zugspitze: poslední kopec byl také strašný a nekonečný, ale ten záverečný seběh to ještě trumfnul. Těžce oddychuji a vzpírám se na hůlkách. Tady se zocelují charaktery, soudruzi! Konečně jsem nahoře. Už je skoro tma, tak nasazuji čelovku. Psychicky povzbuzen tím, že to byl poslední kopec, rozbíhám unavené hnáty. Čelovky svítí do tmy a dole se v dálce objevují první světýlka Cortiny. Jak povzbuzující! Konečně začíná závěrečné klesání lesem do Cortiny, kam to je kolem 5 kilometrů. Z kopce mi to fakt už nejde, zakopávám o každý kamének. Předbíhá mě dost lidí a já nejsem schopen se chytit. Konejším se, že teď už na nějaké minutě nesejde! Vyhlížím lago Gedina, kde je ještě jedna občerstvovačka. Zhruba 3,5 km od cíle volám ženě, že jsem za půl hodiny v cíli. Já bloud! Byť je cesta široká a za normální situace bych to „pral“ dolů hlava-nehlava, jsem zlomen. Šourám se, jak hlemýžď. Sakra, kde je ta Cortina?! Musí to být dva kiláky do cíle a nikde žádná světla. Křižuji nějaké sjezdovky, cesty a pořád nic. Zatínám zuby, ty narozdíl od nohou drží. Konečně první domy a světla… Mozek ukecává nohy, aby předstíraly běh. A ejhle, funguje to! Znáte to asi všichni, kdo běháte nějaké delší štreky: je neuvěřitelné, kde člověk vyškrábne ty zbytky sil a do cíle vždy běží. Vbíhám na Corso d‘ Italia, doslova letím. Je tu docela dost lidí a všichni tleskají. Už to vidím: cílová brána, moje holky, beru Barču za ruku… Skoro jí nestačím! A je tu cíl! La bomba! Grazie tutti!!!

Odevzdávám chip a belhám se opíraje se o obě svoje holky do hotelu, kde už čekají kluci. Dáme alespoň espresso a pivko. S Jardou a Petrem ze sebe chrlíme dojmy. Jarda se směje a ptá se, jestli lituji, že nemohu běžet ještě těch 35 kiláků. V této chvíli mi fakt ke štěstí nechybí! V noci spím hodně špatně, nelze najít polohu, ve které nebolí nohy :-) Druhý den ráno se šouráme na snídani. Venku je nádherně. Ještě si vyzvednu finišerský dárek a jedeme domů.

Ve srovnání s Zugpsitzem je Lavaredo běžitelnější, i když je pravda, že jsme neviděli zbylých 35 kilometrů. Každopádně Dolomity jsou úchvatné a jedinečné! O tři dny později, když bolest nohou pomalu ustupuje si s klukama píšeme a je jasné, že nás už zase svrbí nohy!

Tomáš Bičík, 583., 15:18:22

Web závodu: www.ultratrail.it

Moje fotogalerie ze závodu:

https://picasaweb.google.com/108374504725662473448/LavaredoUltraTrail2013