Jak jsem porazil Kiliana

20.9.2014 Ultra Pirineu, 103km, D+ 6300m, čas 14:39:39, 29.místo

Baroko maraton mi, stejně jako Chlapečkovi ze silnice, příliš nechutnal. Bylo 6 dní po Trofeo KIMA a já měl plné nohy práce, abych si pro to pivo doběhl. Zhoršení o 20 minut bylo dobré znamení, že jsem na vrcholu formy a únava se mě netýká. Jak jen těch posledních 25 km bylo nekonečných. Dokonce jsem bednářskou pozici ztratil při výběhu posledního kopce. To byla práce hodná skyrunnera. Pivo v cíli chutnalo krásně, po dlouhé době česká zrzavá chuť.

Návrat do práce byl jako podle kapitoly: „Měl dovolenou, ať za ní platí“ z nestárnoucí příručky pro začínající kapitalisty – Ždímej dokud dejchá. O to rychlejší byl nástup tréninkové rutiny po dni volna. Ráno vstát, něco uběhnout, 13 hodin v práci, spát. Až do pátku, kdy bývá odpoledne čas na něco delšího. V sobotu vstát v půl šesté, ať se v horách uběhne co nejvíc, než začne pálit slunko. Hurá se zchladit do řeky s lahváčem a vychutnat si siestu. V neděli ještě jeden delší trénink, nakoupit gely na sobotu a spát. Čekal mě předposlední ultra závod sezóny a tušil jsem, že se v práci zase flákat nebudem. Předpověď se potvrdila a tak jsem s klidným svědomím v pátek požádal o uvolnění dříve, abych mohl dojet do Bagá před 22hod, kdy končila registrace.

Už od Kimy jsem se na Cavalls těšil. On se tedy ten závod letos poprvé jmenoval Ultra Pirineu, ale uznejte, že v době Ultra, Extreme, Brutal závodů či jiných Výzev, by lyrické jméno “Větrní koně” bylo příjemným zpestřením. Těšil jsem se, že se po všech těch technických závodech konečně proběhnu. Jenže po trápení na Baroku, topení se v pracovních povinnostech, a po článku od kamaráda z Babic o jeho výprasku významem i polohou blízko Waterloo, jsem se těšil méně a méně. Začal jsem pochybovat, když zradilo tělo dobytka, který je zvyklý naběhat 250km za měsíc, jaký účet asi vystaví mě? A co KiliJanek? Tomu vystavily stopku Céčka a neposedný žaludek.

Přípravu jsem osekal pouze na přečtění článků o minulém ročníku od Sama a Karla Nerada. Karel mě potěšil zmínkou o hudbě, která zní při startu. Je z filmu, který byl jeden z prvních, na který jsem jako malý kluk šel do kina. Skladba Promentory z finální scény Posledního mohykána. Jak tam Unkas běží zachránit Coru a zmasakruje ho Magua. Aby byl následně Magua rozsekaný Čingačgúkem. To vše na exponované pěšině nad hlubokým údolím. Dojemná scéna. Teď hlavně dokáži ocenit výkon Unkase, když vyběhnul na tu římsu. A následně i jeho taťky, který tam spolu se Sokolím okem vyběhne ne o mnoho pomaleji. Kdybych při závodech poslouchal hudbu, tak bych si ji rozhodně nahrál.

Z Madridu je to do Baga cesta na 6 hodin. Bez CD a klimatizace to není těch nejzábavnějších 6 hodin, ale dá se to přežít. V srdci Katalánských Pyrenejí jsem byl tak akorát hodinu před uzávěrkou registrace. Byl jsem nějaký podrážděný, unavený, bezdůvodně přednasraný na všechny. Na pořadatele, kteří nevěděli, jak se upravila povinná výbava, kteří po mě chtěli 10 euro na pojistku (poprvé nebyla v ceně startovného), kteří mi neřekli, že jsou dvě stanice, kam je možné poslat věci. Byl jsem naštvaný sám na sebe, že jsem se musel vracet do auta pro hůlky (na poslání na 37.km), abych v autě zjistil, že hůlky jsou u postele v Madridu – takže první horské ultra bez hůlek, skoro jako dospělý běžec. Na to, že nejsem dostatečně asertivní, abych se v práci vypakoval dřív a nemusel vše honit na poslední chvíli.

Registrace nakonec vyšla a já dostal další závodní tričko. A číslo. Nechal jsem si přeměřit myslitelné i nemyslitelné části těla. Jednak abych pomohl vědě a taky abych konečně zjistil, zda se mi tímto druhem sportování daří něco shodit ze svého pečlivě pěstěného pivního bříška. Pak jsem se vydal za kamarády z Madridu na pozdní večeři prodiskutovat volbu správné taktiky. Byli jsme v restauraci hotelu Salomonu, kam však na jídlo zamířily i hvězdy jiných týmů – Alberto Hernando (Adidas) a Nuria Picas (Buff).

Spát jsem se chystal u auta s možností úprku do něj, pokud by počasí vyžadovalo. Zaparkoval jsem blízko sprch a dál od chodníku, abych se s karimatkou vešel mezi auto a obrubník. Spát se mi moc nedařilo. Odjížděla auta závodníků z nočního závodu, přijížděla auta s pařícími obyvatelkami Baga , prostě byl ve městečku docela provoz. Ještě, že platí pravda o nedůležitosti poslední noci před závodem. Při snídani kolem 6 jsem si vzpomněl na svoje vodácké začátky. Sušenky Chips Ahoy propaguje i Kilian a tak musí být ideálním zdrojem energie pro ultra běžce. Navíc tady, asi 20km od rodného domu legendy. Pak jsem se opět trochu nepohodl s pořadateli, kteří mi nebyli ochotni poradit, kde jsou záchody. Ideální naladění před závodem.

K náměstí přibíhám asi 10 minut před startem. Dost na to, abych se mohl zahřát proplouváním masou těl směrem ke startovnímu oblouku. Náměstí je to krásné, ale malé. Bylo tam těsno a ta ulička, kam nás chtěli hnát, byla asi široká a asi z kopce. A spousty lidí už mělo připravené hůlky!!! Takže přežít start bude nejtěžší část závodu, blesklo mi hlavou. Nálada se mi od pátku nezlepšila a tak jsem nedočkavě očekával start. Hned po startu došlo k zábavné tlačenici uličkou. Díky tolika lidem se daly pošetřit nějaké síly, protože jsem se země moc nedotýkal. Výběh probuzenou vesnicí byl svižný. Stejně tak svižně jsem zpomalil, hned jak přišel první náznak výstupu.

Než jsme se vydrápali z mlhy lesem, tak jsem byl otrávený ještě víc. Velká spousta lidí vůbec nebrala ohledy na mé postavení pracně vystrkané na náměstí a drze mě předcházela. Pak se chvilku běželo a bylo první občerstvení (Rebost) . Už jsme byli nad mraky a bylo krásně. Čekal nás celý den v horách a počasí si to chtělo užít s námi. Na drobnou chvilku to rozehnalo i mraky Pučmeloudovy nálady v mé hlavě. Než jsem musel polykat hořkost předběhnutí druhou ženou. Vzápětí i třetí. To byl jasný signál, že se můžu klidně vyčůrat, protože dneska si mě dá kdokoliv. Když jsem se zastavil a než jsem našel potřebné náčiní, udělalo se mi tak zle, že jsem se musel opřít o strom a trochu si odplivnout. Pak jsem se trochu děsil, že to půjde i spodem. Bylo mi velmi slabo a čůral jsem opřený o strom jako po 5 pivech. Takové stavy jsem naposledy míval ve 13 letech, kdy jsem omdlíval, třeba při skákání přes švihadlo.

No, takže mi tělo vystavilo účet. Potkalo to Radka, potkalo to i tebe, co se dá dělat. Zkusíš přejít hřebem, dojít do Bellveru a svezeš se autobusem domů. Tohle léto nebudeš první ani poslední. Něco jsi i odběhal a jednou to DNF přijít musí. Výklusem jsem zažehnal nejhorší a vydal se na posledních 800 výškových metrů, na nejvyšší vrchol závodu, Niu di’Aliga (2514m n.m.). Pořád mě někdo předbíhal, ale mě to bylo tak jedno. Třásl jsem se zimou, sprostě nadával kamzíkům, kteří vedle nás skotačili na loukách. Hnusnej kýč. Sluníčko zalilo horské pastviny a bylo to skoro krásné, kdybych neměl blbou náladu a pocit na umření. Něco jsem po cestě jedl, i pil. Ale nejlépe mi šlo cestování startovním polem dozadu. Ach, chlapík v kloboučku a s vycházkovou holí. Skoro mě to i donutilo zrychlit. Jenže mi to bylo jedno a taky jsem s tím nemohl moc dělat, takže nedonutilo. Hlavně už být nahoře a pak jen 13km dolů na konec.

Na vršku bylo hodně lidí, dost fandili. Jenže kdo na ně má náladu. Nahodil jsem svůj pečlivě nacvičený výraz z kanceláře a smál se na všechny kolem. Pak už občerstvení. Naplnili mi láhve, nesjel jsem po rampě jako Sam minulý rok a vydal se na seběh. Začínal krásně sutí a před námi se vinul hřeben, po kterém jsme měli ještě pár kilometrů houpavě běžet. Velký vápencový zlom a my měli utíkat přímo nahoře. Hele, z kopce mi to jde. Dokonce běží. Třeba to nebude tak zlé a do Bellveru už nebudu chtít blinkat ani čůrat v sedě.

Výhledy máme na skoro celou trasu, která nás ještě čeká i tu, kterou jsme už zdolali. Dokonce dole v údolí, mezi poli a silnicí vidíme větší vesnici, Bellver. Daří se mi držet pozici, dokonce i někoho předběhnout, ale rozhodně mi není hezky. Tak, jak by si to závod zasloužil. Bylo hezké ráno, sem tam diváci, heboučká, spíše více zvlněná cesta lesem. Po kamenech na výšvih, výhled do kraje, přeskočit chlapíka co se pouští po laně ze skalního prahu. Aha, to je to technické místo, o kterém psal Sam i Karel. No, technickým bych ho nazval možná před Buffem, nebo Kimou. Teď to bylo takové příjemné rozptýlení.

Bylo zajímavé sledovat, jak mé rozhodnutí to na Bellveru zabalit, příjemně působilo na můj stav. Už se mi běželo hezky, dokonce jsem pořád spíše předbíhal a hlavně mi už nebylo slabounce. Ovoce a občerstvení pomáhalo, asi i cola. Abychom si rozumněli. Nebylo mi slabounce, ale nebylo mi ani do zpěvu. Vzdání se jevilo pořád jako jediná rozumná alternativa. Těšil jsem se, jak mě to s Radkem ještě více sblíží. A navíc mě začal bolet kotník. Jasný další signál, že to dneska prostě nejde. Kolik jsem toho za léto naběhal. Na jedno maličké DNF mám přeci skoro nárok.

Po tomto výšvihu asi na 20.km následoval jen seběh. Až na 37.km. Někdy nádherný, po louce, s výhledy do okolních kopců. Někdy obyčejný po lesní dvouproudé cestě. Někdy zábavný korytem potoka po kotníky ve vodě. Někdy nebezpečný po mokrých uklouzaných vápencových oblázcích.

Tam mi upadl spoluběžec. Běžel přede mnou a ujely mu botky. Klouzal se po boku jako Marquéz při Velké ceně a jako v komixu se nezadržitelně blížil svým spánkem ke kameni. Ten obraz byl opravdu docela vtipný, tedy zpětně. V jeho průběhu jsem se k němu blížil se zatajeným dechem, jen abych z dvou metrů slyšel slaboučké “ťuk”. Jako když ťuknete lžičkou do vajíčka.

“Ty vole, jsi v pořádku?!?!” “Co co co?” Zvedám mu vlasy z hlavy, koukám co s ním je. Jen tenký pramínek krve mu teče po spánku. Uff. Co bych si s ním počal, kdyby ten náraz byl trochu silnější. Takhle se kluk jeden katalánská rychle oklepe a pádíme spolu dál. Je holt z jiného těsta, než ty u nás v hlavním městě nenáviděné hérečky s pruhovanými dresy, které padají, jen co jim náš galantní Pepe pocuchá účes a zlomí nohu.

Pak jsme vyběhli z lesa a začala nuda. Jen tedy asi 4 km, běh mezi polem a polem. Sem tam okořeněný přeběhnutím silnice. Na obhajobu pořadatelů musím uvést, že to má docela pádný argument. Trasa byla kdysi o 20km kratší – zhruba to seběhnutí z hřebene a návrat na něj. Jenže na ní nebylo moc míst k opuštění závodu, k jeho zabalení. A tak se bohužel před 2 lety stalo, že jedna závodnice neměla kde vzdát a jak pokračovala, tak následně podlehla vyčerpání a podchlazení. Takže z důvodu ochrany závodníků, se v první třetině přidala tato odbočka z hor do civilizace.

Aspoň jsme nahnali nějaký čas a po 5 hodinách na cestě byli na 37.km. Kontrola povinného vybavení a jeho doplnění na další část závodu. Organizátoři totiž přišli s pro mě novinkou na ultra závodě. Povinná výbava od určitého časového okamžiku. Tedy, zatímco nepromokavá bunda byla povinná v průběhu celého závodu, čelovka a teplé triko jen od 18:00. Jak jsem doběhl do Bellveru, tak jsem se těšil, jak si sednu a promyslím si to vzdávání. Jenže mi nějak už vůbec nebylo slabo a kotník bolel pořád stejně. Jak tak nandávám věci do batohu, tak mě napadlo, že zavolám Zuzce. Měl jsem v plánu se zeptat, zda mě bude mít ráda i s cejchem DNF a jestli si mě bude vážit (já bych s tím i přes ty krásné výmluvy měl asi problém). Nakonec ze mě jen vypadne, že jsem mrtvej a že to bude teda hrozný. Zuzka mě uklidní, že jsem idiot a že běžím moc rychle a proto je mi zle. Kouknu na hodinky a vidím tempo lehce pod 8 min/km (ano Hustokrutore, to je v horách docela rychlé ;)). Aha, tak to bych mohl i zpomalit.

“Ale Zuzko, já jsem asi předposlední.” “Nejsi, jsi v první stovce.”

No, není to výsledek o kterém jsem snil, ale tak je tu hodně namotivovaných katalánců, je to oblíbený závod, žádný pouťák. Co jsem jiného mohl čekat. Po přebalení batohu se tedy vydávám dál. S tím, že to nějak dokončím. Po Bellveru se chvilku opět běží směr do hor a mě napadá, že bych třeba mohl zkusit být za druhým nejvyšším stoupáním za dalších 5 hodin. Tedy 70km za 10 hodin a to by bylo hezké. Od Bellveru až na vrchol stoupání je to 2100m nahoru a asi 24km. Dá se to občerstveními rozdělit na dva 11km úseky a poslední 500m vysoké stoupání. Pak je to z 60.km jenom dolů, až na 70. Tam si odpočinu a doběhnu ztracený čas.

Vydal jsem se tedy na stoupání a začal předcházet lidi. Po slabosti ani památky. Nevím proč. Podle měření jsem šel tento úsek i rychleji než to první stoupání a to výrazně. Důležité asi bylo, že mě to začalo hodně bavit. Taky jsem změnil taktiku. Soustředil jsem se vždy jen na tu část výstupu, který mě čekal. Něco jako, “k občerstvení dojdeš a pak uvidíš, co dál”. Cítil jsem, že nohy jsou zase v provozuschopném stavu. Žaludek neodmítal jídlo ani pití a mně se chtělo závodit. Předbíhal jsem jednoho za druhým. Vždy se snažili chvíli udržet, ale já poprvé vybíhal i kopcovité úseky, kde jsem je setřásal. Jestli jsem v první polovině připomínal Unkase, jak dostává nakládačku od Magui, teď jsem zestárl a kosil jednoho Huróna za druhým.

Na dalším občerstvení, 11 km po Bellveru mi hlásí 66. místo. Hezky, to jsem jich předběhl docela dost. Jdu dál. Vidím hezký modrý komplet Dynafit druhé ženy. Po chvíli jí předbíhám. Stoupáme lesem, po dřevařských širokých cestách. Po těch se běhá. Jak mě naučil Radek v červnu nad Vallorcine. Vbíháme do lesa, kolem mrtvé krávy na hřeben. Zase neskutečné výhledy do údolí Baga. Běžíme zvlněným terénem, o něco více stoupáme a mě se daří držet tempo. Jsem překvapený. Nemám žaludeční problémy, slabost, bolest nohou. Všechno dobrý.

Teda, dobrý by to bylo o hodně pomaleji. Tedy jinak, je to tak správná závodní rychlost, kdy cítíte, že chátráte a že to nepůjde do nekonečna. Zkrátka, jak říká ve svém vtipu Steve McQueen v roli Vina: ”Zatím to jde, zatím to jde, zatím to jde…”.

Z hřebene se sbíhá na občerstvení pod obávaným a nejprudším výstupem do výšky 2500m n.m. Seběh trochu technický. Nejdříve po jemné suti, poté po hrubší a vbíhá se do lesa. V něm po rudé hlíně a jehličí. Přes kořeny do údolíčka. Z něj malým výšvihem ke stanu. Tam mi hlásí 55. místo. Zajímavý průběh závodu, který já neznám. Držím se svého plánu a jdu zkusit vysápat poslední velké stoupání. Kupodivu síly pořád jsou. Až skoro na vrchol, kde se ozve první kreč do kvadricepsu. Jak tyto svaly musí horské běhy zbožňovat. Už od Bellveru, 5. hodiny závodu, jsem do sebe pral kažkou hodinu solné tablety. A stejně to nestačilo. Zkusím nové magnesium a zvyšuji dávky na 2 tablety každou hodinu.

V sedle je to opravdu pro labužníky. Vyběhli jsme na malou náhorní plošinu uprostřed pohoří. Trasa jí celou křižuje, takže si člověk zaběhá. Navíc víme, že jakmile se zlomí, tak následuje 6km seběh. Bylo hezké odpoledne, hezky to běželo po vápencových stezkách. Soupeři uskakovali na stranu a tleskali. Výhledy nekonečné, nikde ani mráček. Nemít v nohách už 60.km, tak by to byla pohádka (tady by se hodilo si znovu pustit Promentory). Na zlomu náhorní plošiny se nám naskytl pohled na klesání. Rychle 200m dolů, ale za odměnu dlouhý úsek přes pastvinu k dalšímu zlomu. To bylo tak krásné. Tam si dát piknik, utábořit se. Tam se pásli ti divocí koně, po kterých se závod jmenoval. Další kýč jako prase, ale tady už jsem měl dobrou náladu a tak jsem si jej vychutnával. Tak dobrou, že jsem si vzpomněl na Radka a čůral za běhu. Opravdu to jde. Pokud teda nejste na hygienu moc vysazení a opravdu se vám chce.

Sbíháme z pastviny na prašnou cestu, kde je kontrola. Pípne mi 44. místo. Nechce se mi tomu moc věřit, ale i tak to vlévá novou sílu do nohou. Odbíhám skupince a mířím k občerstvení. Teď už nás moc vysokohorských úseků nečekalo, tedy žádné. Spíš jen podhůří a 30 km běh lesem. Za povzbuzování spousty diváků přibíhám na velkou občerstvovačku, kam se také daly poslat věci. Nic nepotřebuji, tak jen plním lahve, beru meloun a mizím. Snažím se jej jíst při klusu a tak se trochu poblinkám. Nikdo kolem není a nejsme na přehlídce, tak mi to moc nevadí. Tehdy jsem se upnul k myšlence, že by to šlo dát pod 14 hodin. Stačí, když to bude opravdu 103 km a když udržím rychlost 8km/hod.

Přibíhám na občerstvení na 80. km za 11 hodin a kousek. Na posledních 23 km mám tedy 3 hodiny. A jsem 34.!!! Závod se změnil na masakr nevinných katalánců. Nezdržuji se a jdu vstříc posledním dvěma výstupům. Koukám na profil, kde to vypadá, že by měly mít maximálně 400m každý. Sbíhám pod první a předbíhám kluka, co se sotva vleče. Prý mu je zle a nemůže nic sníst. Vzpomenu si na zlatá slova Jardy v Londýně před dvěma lety, kterými komentoval cílovou rovinku: “Kouknul jsem na něj. Vidím, že je poblitej, já byl poblitej, tak jsem zabral ještě o trochu víc.” A tak jsem zabral o trochu víc a zmizel mu v kopci.

Tady už křeče do kvadricepsů byly poměrně nepříjemné. Ale jelikož jsem citlivý zhruba jako Terminátor, dařilo se mi je ignorovat. Bohužel se ale tempo výstupu zpomalilo a doběhli mě dva závodníci. Chvíli jsem se jich držel, dokonce je předběhl při klesání pod poslední kopec. Ale tam se nezdržovali a pláchli mi. To už bylo těsně před setměním a organizátoři připravili druhou kontrolu povinného vybavení. Tentokrát chtěli vidět věci, které byly povinné od 18:00 – čelovku a teplé triko. Pak nás pustili do posledního kopce.

Ještě bez čelovek si užíváme úvodní fáze přeskakování potoka a pak už funíme serpentinami v lese prudce do kopce. Vědomí, že to je naposledy, všem dodává sílu. Já se nepřibližuji k čelovkám přede mnou a ty za mnou také ne. V sedle dva tři kroky na protažení a pak už jen 7 km do cíle. Lesní kamenné cesty a pod sebou vidím čelovky. Řítím se dolů, co to dá. Křeče v nohách brzdí samy od sebe. Předbíhám chlapce co sotva jde a nadává, že ho bolí kvadricepsy. Jo, panáčku, to jsi asi jedinej, koho bolí nohy. Už jen kousek a probíhám posledním měřením, na 31. místě. Ještě vidím čelovky a jak přibíháme na silnici, dle doporučení Anky Strakové ignoruji občerstvení a běžím.

No tak, křečovat můžete nohy až v cíli. Chci ty čelovky před sebou. Hodinky pípnou, 101.km za 4:25. Ještě jeden takový. Vbíhám do lesa a předbíhám dva soupeře. Oni jdou po mostku přes řeku, já jí proběhnu. Musím jim rychle zmizet, aby je nenapadlo se zaháknout. Už bych rád viděl Bagu, ale ani světýlko. Začínám být zase drobně rozladěný. Spolehl jsem na informaci od pořadatelů, že chybí jen 3 km. A i podle hodinek to už nemělo být déle. Vybíhám z lesa a jsou vidět světla lidských stavení. Jo. To bude Bagá. Není to Bagá. V panice se otáčím, ale své poslední oběti nevidím. Prý už jen jeden km po silnici a jsem tam. To už byla pravda.

Probíhám cílem za 14:39:39 na 29. místě celkově a 28 mezi muži (z asi 880 kluků). To bych se po prvním kopci nenadál. Vlastně ještě ani po Bellveru. Jsem šťastný. Možná poprvé v této sezóně. Mám pocit, že se mi to povedlo a že jsem o moc rychleji běžet nemohl. Holky si mě vedou do stanu, přeměřit tělesné proporce. Pak už jen sprcha, jídlo, čekání na kamarády. Pivo ne, protože než přiběhli, mně se chtělo spát. Další noc bez spánku. Tentokrát v tělocvičně u sprch. Kam překvapivě celou noc někdo chodil se sprchovat. Ultra totiž, kromě jiného, výrazně zvyšují inteligenci.

Ultra Pirineu byl závod zařazený do národní skyrunningové série Španělska a Andory (National Skyrunning Series – Spain and Andorra). Díky mému umístění v něm, se mi podařilo skončit na celkovém 7. místě, o dva body před samotným Kilianem. Ano, já vím. On běžel jeden závod, já tři. Ale na to se historie neptá a existuje jedna výsledková listina, ve které jsem před ním. A ta je nezničitelná na internetu, tady pod článkem a u mě v pokoji zarámovaná na zdi.  

Závod Ultra Pirineu patří spíše k těm lehčím. Pokud bych zavel subjektivní Bártovu stupnici obtížnosti závodů, kdy KIMA bude 10 a Silva Nortica 0. Tak bych jej ohodnotil za 5 (Buff Epic 8, 80km Marathon du Mont Blanc 6, Zegama 5, atd…možná by to stálo za nějaký článek). Hodně, ale opravdu hodně úseků se dá běžet. A pokud máte dost surové síly v nohách, nebo jste horská blecha, tak se dá vyběhnout všechno. Bez hůlek to šlo, křeče do stehen trápily jen posledních 20km a to už se dalo doběhnout. Je pravda, že po závodě jsou nohy zničené víc, než jsem byl zvyklý. Je ale také pravda, že jsem se posledních 65 km dost snažil.

Cavalls del Vent je v Katalánsku opravdu jeden z nejznámějších závodů. Když jsem odjížděl z Bagá a už mimo hory se zastavil na pozdní snídani, tak po zmínce o Cavalls se o mě postarali jako o krále. Díky dostupné vzdálenosti z Barcelony nemusí být závod nedostupný ani pro české závodníky. Není to žádný typický nesmysl Pyrenejského stylu (Ronda, UTVA, Buff), ale krásný závod pro začátek s tímto sportem a opravdu nabízí poetiku skytou v původním názvu – Cavalls del Vent.

Výsledky měření tělesných proporcí před a po závodě (ano, běháním ultra se hubne, hurá):

Pro srovnání tabulka časů s vítězem:

SkyRunner National Series – Spain and Andorra:

1. Luis Alberto Hernando 220b.;
2. Jessed Hernández 182b.;
3. Sebastian Sánchez 165b.;
4. Francesc Solé 106b.;
5. Iker Carrera 100b.;
6. Xavier Teixidó 100b.;
7. Jan Bartas 90b.;
8. Kilian Jornet 88b.;
9. Yeray Durán 86b.;
10. Josep Cebria 82b.

Odkaz na záznam na Garminu: 

http://connect.garmin.com/activity/597496909