Úspěch skyrunnerů na Trail World Championship

Share

Na Perunu, mistrovství ČR ve SkyMarathon®, nebyly v sázce jen medaile, ale také pozvánky a nominace na světové závody, což pro mě bylo neméně hodnotnou motivací. Perun mi vyšel a s Jirkou Čípou a Pavlem Brýdlem jsme si vysloužili nominaci na mistrovství světa v trailu, které je každoročně pořádáno atletickou federací.

Tento ročník MS byl svou délkou spíše výjimkou, obvykle se běhá kolem 80km, tento rok pouze 50km s nijak hrozivým převýšením 2800m. Pro nás ideální, i když Pavel ani já jsme ještě nic tak dlouhého neběželi. Jirka naopak hýřil nadšením, že tenhle profil by mu mohl sedět – rychlých a běhavých 50km a minimum technického terénu. Tým žen zůstal bohužel při zranění Denči Krejčiříkové nekompletní a Míša Mertová s Katkou Matrasovou mohli bojovat jen o své individuální umístění. Autem to dalo 10 hodin a byli jsme ve vesnici Badia Prataglia uprostřed italských Apenin. Obklopily nás hluboké lesy, vyschlá kamenitá koryta strmých potoků a zvrásněné kopce – závod Trail Sacred Forests (posvátný les) dostal svému jménu asi celkem výstižně.

Všechny národní týmy ve svých teplákovkách a národních barvách, my na hotelu s krásnými Australankami, vždy zpívajícími a veselými Portugalci, obrovskou výpravou Francouzů a naopak dvoučlenným týmem Švédů. Ale i ti měli na rozdíl od nás svůj realizační tým. Mezi velké favority patřili kromě Francouzů také Španělé v čele s obhájcem Luisem Albertem, domácí Italové a hladoví Američané. Formát závodu? Uzavřený závod pouze pro reprezentace, do velmi prestižní týmové soutěže se počítají součty tří nejlepších časů, muži a ženy se hodnotí zvlášť. Takže velké výpravy nasadili maximální možný počet šesti běžců z každého pohlaví a tři nejlepší se počítali. Mít tam tak další tři vyrovnané závodníky…

Červeného Petra si hned po desetihodinové cestě a po téměř prozvracených serpentinách za celý tým vybrali Míša s Pavlem a neodbytným antidopingovým komisařům neochotně upustili dvě ampule krve, nic příjemného. Den před závodem klušeme, posíláme tam nějaké rovinky a chystáme se na večerní slavnostní zahájení. Vlaječka Czechoslovakia nezklame, Polákům aspoň otočili barvy na vlajce, abychom v tom nebyli sami. Naštěstí je teplo, protože kdybychom si na sebe s Jirkou museli vzít repre teplákovky, asi bychom italským reperům přebrali všechny fanoušky. Už nám chyběla jen čepice s rovným kšiltem a zlatý řetěz kolem krku, aneb když si objednáte velikost M a ona přijde z Ameriky (takže reálně L). Běžet v repre nátělníku, máme rozedřená ramena od batohu, vytahuji nůžky z lékárničky a stříháme rukávy u trika. Já pak i jeho spodních deset centimetrů, abych o to triko v kopci nezakopl. Jinak paráda. Sranda byla i na technickém meetingu, kde se postavil někdo z americké výpravy a navrhl, že bychom zrušili veškerou povinnou výbavu. Neprošlo. This ain´t no USA bro.

Sobota, start v 8 hodin. Atmosféra je parádní, pořadatelé poctivě kontrolují vše od izo fólie po píšťalku, pak už nestíhají, tak pouští všechny. Aspoň trošku je pod mrakem, 30 stupňů bude snad, až když budeme po poledni dobíhat do cíle. Čísla s vlaječkou máme vepředu i vzadu, aspoň budu vědět, koho předbíhám. V prvních pěti řadách je více holek, než chlapů (!, ach ta ješitnost), což se dvacet metrů po startu stává osudným Pavlovi. Nechce podkopnout malou Francouzku, zabrzdí a v ten moment ho někdo zezadu pošle na asfalt.




Začátek je svižný, všechny ty holky nechávám za sebou, ale stejně jsem na prvním kopci až sedmdesátý. Amíci jsou buď hodně nabušení, namotivovaní nebo si myslí, že běží rovinatou padesátku. Na prvním kopci jsou asi čtyři v první desítce, pak už jen postupně odpadávají a v cíli je jediným v první desítce ten, který v ní na tom prvním kopci nebyl. Jirka si běží svoje a celý závod se drží kolem 8. místa, které udrží až do cíle, parádní úspěch! Já v třetině trati předbíhám Pavla a očividně na tom není dobře, ale jak kolem něho v seběhu letím, tak zařvu, ať to ještě rozjede, ať bojuje za tým. Jsme tři, počítají se tři, žádný prostor pro špatný den. V cíli mi pak říká, že právě to ho hnalo vpřed.



Krásné traily, jeden dlouhý hodně nepříjemný seběh po cestě vyskládané kameny na stojáka, traverz kolem modrozelené přehrady, v druhé polovině více otevřených pasáží na skalách, chvilku i s lanem, všude divočina a lesy. Díky italskému kouči za to, že nám připravil občerstvovačky, v rámci MS byly totiž dvě, kde měly všechny týmy svoje lidi, kteří běžcům předali vše, co potřebovali. My jsme si to nachystali aspoň do tašky a modlili se, abychom to tam na stolečku s naší vlajkou našli připravené. Nejdřív předbíhám Brazilce, Lotyše, Dána, pak vidím Poláky a v druhé polovině předbíhám konečně i Italy (dva na třech kilometrech), Francouzce, Američany a i jednoho Španěla, to už vím, že neběžím úplně marně :). Už z několika metrů vidím vlaječku, každého povzbudím jménem, všichni opětují. Na třicátém kilometru, kde se běží po otevřené šotolinové cestě mám krizi, tuhnou mi kolena, musím zastavit, dřepnout si a protáhnout. Pak konečně přichází technický seběh, kde to znovu roztančím. Pořadatelé i karabiniéři nabízí na trase vodu, jeden z nich má v ruce i pivo, tak mu ho beru a dávám si dva loky. Paráda! Díky UmeElixíru předcházím křečím, vím, že to by byla jasná STOPka, kterou nechci dostat.




V posledním kopci mi to začíná parádně šlapat, baví mě to, předbíhám, užívám si to a letím nahoru, Ital Fabio Ruga, medailista z posledních dvou šampionátů Sylvain Court, Hayden Hawks, všechny ty nechávám za sebou, pak i Poláka Kamila Lesniaka (ten, co byl 5. na Ještědu). Chvilku si říkám, že bych třeba mohl dohnat i Jirku, ale to nevím, že ten kluk už je dávno v cíli! Poslední seběh letím, miluju, když slyším diváky a hlasatele a užívám si ten pocit, tak skvělý a pokaždé unikátní. V cíli 25. místo, Pavel Brýdl pak 39. o deset minut za mnou. Míša na 19. a Katka na 26. místě, taky super. Běžet v takové formě na každém jiném světovém závodě, je to asi top10, jsem méně než pět minut od takových hvězd jako jsou Nicolas Martin, Andy Wacker, André Jonsson nebo Luca Carrara.




Po loňském roce, kdy čeští kluci obsadili v Portugalsku 16. místo, jsme trošku vylepšili českou trailrunningovou pověst parádním 5. místem v hodnocení národů. Na večeři to rozjeli Portugalci, nejprve vyhecovali každého ze svého týmu a pak přešli k Francouzům i k nám, takže Jirka měl bezesporu přednostní právo si exnout dvě deci červeného. Závěrečný ceremoniál byl úžasný, důstojný, velkolepý, dvakrát se zpívala španělská, dvakrát francouzská hymna, z nějakého důvodu u nás s Jirkou skončily všechny lístečky na pivo a tak byla zábava.



Díky za možnost hrdě reprezentovat Českou republiku, skvělou partu a novou motivaci. V závodě by to nešlo bez energetických bonbonů od Chimpanzee a Ume produktům proti křečím, díky taky CRAFTu a LightBike za materiální podporu.

KOMPLETNÍ VÝSLEDKY

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*