UTVA – zážitek z těch nejsilnějších

Share

LogoTOPUTVA

UTVA – 95km/7400m – divoké, krásné, boj o přežití, úchvatné…nekonečné, vyčerpávající…prostě neskutečně vzrušující, technicky extrémně těžký a nekonečně dlouhý závod ve španělských Pyrenejích. Pyreneje pro mě teď znamenají divokou krásu, žádné cestičky jenom kámen, kámen a ještě více obrovských balvanů, spoustu jezer a vody…a k tomu i několik ohlodaných kostí od krav a jiných zvířat. Kdo je snědl a naporcoval, nad tím radši nepřemýšlím…přeskakovali jsme je na trati.

Ale pěkně popořádku. Loni po ME – absolvování Trans d’Havet jsem si myslela, že to bylo parádně těžké a že už asi nebude moc těžších závodů, samozřejmě delších ano, ale ne o moc náročnějších. Letos mě nejdřív pořádně překvapilo svou náročností, techničností a délkou kopců MS v Chamonix, ale tam alespoň byly docela normální stezky, které se obvykle nemusely hledat! Tedy jednou jsem taky zabloudila. Teď už mám v hlavě a paměti jenom UTVA…ze Chamonix si už po tolika zážitcích z Pyrenejí moc toho nepamatuji….tak to bylo vše silné, nekonečně dlouhé, úchvatné a někdy i naplněno strachem…asi mě to úplně „pohltilo“, stalo se to mou součástí.

UTVAtrat1

Jak jsem se k tak dalekému závodu vůbec dostala? Sam běžel víkend předtím v Andoře Ultra Trail a my tam byli s prckem Leilou a Míšou Mertovou na aktivní dovolené. Moc ráda bych taky závodila a atmosféra v Andoře byla úžasná, ale měli jsme sebou naši dcerku a já samozřejmě byla s ní, když si Sam užíval závodu. Tak jsme vymýšleli a hledali nějaký hezký závod víkend nato, kdy mohl Leilu hlídat zase Sam a hlavně aby to nebylo daleko. Nakonec se k nám přidala i Míša, která sice v Andoře závodit měla a to jako loňská vítězka na Celestrailu 80km, ale závod na 80km by byl pro její zraněnou achilovku určitě moc. V Esterri de Aneu, španělských Pyrenejích, běžela pak CRVA 44km a doběhla na krásném 3.místě!

Esterri d’Aneu nebylo daleko, vzdušnou čarou asi 30km od Andorry, po silnici autem to bylo ale 130km a dobrých 2 a půl hodiny. A tak naše dobrodružství začalo. Do Esterri d’Aneu jsme se přesunuli v pátek, den před závodem. Měli jsme zamluvený apartmán na 2 noci, ale já jsem si moc spánku v krásné posteli neužila. Noc před závodem, jsem byla hodně nervózní ze všeho, co mě čekalo a po slovech sympatického chlapíka, který vytyčoval trať, že to bude strašně těžký, samé kameny, žádný chodník, půjdeme v noci, hodně 50 procentních stoupání… jsem vůbec nemohla usnout a nenaspala skoro vůbec nic. Zvládnu to? Neztratím se? Nesežerou mě medvědi? Ale co, mám telefon, zavolám Samovi, když bude zle. Ale co mu řeknu, když nebudu vědět, kde jsem….jak mi bude moct on pomoci? A pořád dokola jsem musela nad vším přemýšlet. Další noc jsem až do 4hod rána byla na trati, pak šla trochu spát a vstávala kolem 9h.

UTVAmapa

Závod se startoval v sobotu v 6hod a tak jsme se domluvili, že budeme (já a Sam) vstávat nějak po půl páté. Leilu jsme samozřejmě nechali ještě spinkat. Samovi dalo hodně práce, dostat mě z postele, byla jsem docela grogy pro skoro probdělé noci. K našemu překvapení venku lilo. Ještě včera hlásili dobré počasí a teď tohle. Ach jo, co si dám na sebe…Naštěstí bylo docela teplo, déšť ustával a tak jsem na sebe natáhla ty samé věci, které jsem měla připravené. Měla bys něco sníst, slyším od Sama, ale můj žaludek toho zatím moc nechce a tak jsi jenom dvakrát kousnu z bagety s marmeládou. Zato na startu a hned na začátku závodu se žaludek přihlásil, že by tedy teď už určitě něco chtěl! Na start, který je asi 150m od našeho apartmánu mě doprovodí Sam, ale nezůstává se mnou, vrací se za Leilou a Míšou. Míšin start na 44km byl v 7h.

Před vstupem do startovní zóny nám kontrolují povinnou výbavu a zase můj starý známý sympaťák, stavitel tratě, mi říká, že bych si měla do Isilu na poslední velkou občerstvovačku nechat poslat i dlouhé kalhoty, prý bude asi pršet a nahoře bud zima. To jsem ještě netušila, co všechno mě čeká…

perfilUTVA2014

Start malinko po šesté, chvíli se protáhla kontrola povinné výbavy. Vybíháme ještě za tmy, za chvíli se však bude rozednívat a tak skoro nikdo nezápíná čelovku. První 2km běžíme po silnice a já si přeji, abych už šlapala do pořádného kopce. Všichni běžíme tak nějak dohromady. Po 2km silnice vbíháme do terénu a přes menší kopec se dostáváme do vesničky Jou, pak do vesnice Espot. Odtud už vybíháme na náš první větší kopec po lesních stezkách s kamením a kořeny, cca 5km, převýšení 800m a sklonem místy kolem 45%. A pak dolů po úzké stezce až na Planes de Son. Máme za sebou cca 22km +1584 a – 1020m. Tak zahřívací část máme za sebou. Já dokonce i s problémem rozthlé tkaničky. Asi na 8km se mi zdá, že mám nějak moc volnou levou botu, ale to se mi stává docela často a tak zastavuji, že ji dotáhnu a co nezjišťuji, praskla. Vezmu její dvě části a snažím se je alespoň nějak svázat dohromady, moc úspěšné to ale není, i když na chvíli to drží. V duchu děkuji Samovi a jeho prozřetelnosti, že mě včera strčil do báglu 2 náhradní tkaničky se slovy: Když ti tkanička praskne, závod pro tebe skončil. Na vem si je! Poprvé v životě a určitě ne naposledy jsem si je tedy poctivě uložila k fólii. Na 22.km je první velká občerstvovačka a já místo jídla řeším právě tu tkaničku. Mladá slečna od pořadatelů mě pomáhá, ale jelikož je pomalá, beru provlékání do vlastních rukou. Nejdříve jsme ale museli uvolnit tu roztrženou nůžkami, které nám ochotně podal jeden ze zdravotníků. Zatím mi utíká první žena se kterou jsme tak nějak společně běžely, ale to teď nemůžu řešit. Hurá, tkanička je na místě, uvázaná a já běžím doplnit láhve, sním pár kousků melouna a snažím se neztrácet moc času. I když moc dobře vím, že závod právě teď začíná a to vertikálním km, pak přijdou na řadu divoké hory, strmé srázy, žádné stezky a haldy kamení.

UTVAtratVK_Tesol

Z Planes de Son nás tedy čeká VK, výběh na vrchol Tesol, 5km / +1150m a to v něm ze začátku byly i seběhy! Sklon je místy kolem 55%. Odpípnu si čipem start měřeného vloženého závodu, ale moc to neřeším, na vrcholu Tesol závod nekončí a já chci doběhnout do cíle. Kupodivu se mi běží a pak jde docela dobře, je vedro, hodně piji a posouvám se trochu dopředu a ve druhé polovině předbíhám i zatím první ženu. Super, jenom doufám, že na vrcholu bude nějaká voda! Na Tesolu jsem nejrychlejší žena a pohybuji se v menší skupince chlapů. Výhled na úžasné vrcholy Rocablanca, Pinéto, které jsou součástí národního parku Aigüestortes a St. Maurici…jsou odměnou za dřinu při škrábání se na vrchol. Se začátkem VK zmizely stezky a chodníky a tady na hřebenu jsou už jenom samé kameny a těžký technický terén, skoro se to nedá popsat. Snad jenom tím, jak jsme po kamení klouzali jako po sněhu a padali jako shnilé hrušky. Ještě teď koukám na svůj rozbitý loket a natlučená kolena.

UTVAtrat3

Výběh na Pinetó, seběh do Cabanes Valley, kámen a zase kámen, sráz, pak stoupání do sedla Bassiero, které je nejvyšším bodem závodu 2759m. Tohle stoupání mělo 2km a 500m vertikálních. Zde už běžíme/jdeme společně s Lolou, jak se v průběhu závodu dozvídám, která mě po výběhu na Tesol doběhla. Společně hledáme cestu, fáborky na bílých kamenech jsou vidět špatně, společně brodíme řeku. Já Lolu zachraňuji po pádu v seběhu, málem upadla z opravdu vysokého srázu. Zůstala ležet na kraji a já ji podala hůl a pomohla ji zpátky. Byla blázen, sotva se zvedla, běžela znovu jako šílenec a zase padala. Naštěstí to ale zvládala bravurně, pád – zvednutí…pád – zvednutí a nic ji neodradilo od riskování. To já jsem často myslela na Leilu i Sama a říkala si, že tady nemůžu zůstat a tak jsem byla opatrnější.

UTVAtrat4

Pak následovalo šplhání se na refugo Mataro, Gerber Valley a pak sbíhání, spíš slézání k ledovcovým jezerům Saboredo Lakes. Zde bylo opravdu obtížné běžet po obrovských balvanech, často se i hýbaly a jeden chybný skok, hodně snadno máte zlomenou nohu nebo i možná hůř. Snažím se kopírovat Lolu, ta bydlí o údolí dál, tak to tady asi dobře zná. Někdy ji pomáhám najít fáborek, nebo vlaječku a tím trasu, protože žádný chodník tady jednoduše nevede.

UTVAtrat2

Od ledovcových jezer dále klesáme do Ruda Valley a já cítím, že mi ubývají síly, Lola mi utíká, asi vypozoruje, jak na tom jsem, nasadí a vzdaluje se mi. V tu chvíli se ji nesnažím dohnat, ani běžet s ní, vím, že mě ještě hodně km čeká a její tempo by mě asi úplně zničilo. Nevadí, snad za chvíli budu už na Port de la Bonaiqua, velké občerstvačce a odpočnu si. Chvíle byla ještě docela dlouhá se závěrečným prudkým stoupáním. Na občerstvovačce už čekají usměvaví pořadatelé a nabízejí mi vše, co mají. Moc toho není, polévka, sendviče už trochu okoralé po tolika hodinách čekání na své strávníky, ovoce, sušenky. Vypiji 2 kelímky calda-polévky a co to nevidím, na stole leží nějaký kelímek s černou bublinkovou tekutinou, že by cola??? Mé oči se rozzářily, moje nejdůležitější složka pitného režimu je zde přede mnou. Na jiných občerstvovačkách ji nevedli. Ale proč jenom jeden kelímek?…slušně se ptám, jestli si ji mohu vzít a i když je jasné, že patří klukovi od pořadatele bez problému se jí v můj prospěch vzdá. Super. Pak sednu na židli, vyklepu kamínky z bot, vezmu si do kapsy banán a ještě pokukuji po sendvičích. Jeden z kluků říká, chceš jiný, čokoládový??? A já, proč ne! Vybírá pro mě zpod stolu pravděpodobně ze skrytých zásob pěkný sendvič s nutelou. Jíst ho už nebudu, ale strkám ho do zadní kapsy dresu, možná na něj dojde. Chudák Míša, ta byla hodně překvapená, když jsem ji po závodě poprosila ať mi vyprázdní kapsy na dresu! Na trať se teď už vydávám sama a mám obavy, že zabloudím…nespěchám a musím dobře koukat. Tato další část závodu měřila 22km a 2840 pozitivního převýšení ve velmi náročném terénu.

UTVA_Ankatrat1

Po doplnění zásob v Bonaique začíná třetí část našeho putování a to hodně technický úsek, ve kterém dominují seběhy, 1600m dolů. Ještě než ale začneme klesat, musíme vyšplhat na Cigalera Peak 2486m a pak už vstupujeme do Alt Pirineu Natural Park a dále klesáme k jezeru Garrabea. Naštěstí jsou na trati rozmístněni pořadatelé, vždy nějaký človíček stojí uprostřed divočiny a snaží se nám ukázat a vysvětlit, kudy máme běžet dále. V mém případě bylo vysvětlování někdy poněkud složité, jelikož katalánsky opravdu neumím. A tak to znělo např. takhle, tady proběhni mezi těmito dvěma jezery, pak přes to prostřední sedlo a pak tam bude někdo další…venga, venga. Kromě srázů, balvanu, kamení na trati přibývá i kluzké bahno, ale jezera a výhledy jsou úchvatné…ach jo, proč se nemohu zastavit a naplno je vychutnat??? Od jezera Garrabea klesáme o patro níže k další kráse jezeru Rosari. Pak nás už čeká jenom dlouhá rovinatější zakončená stoupáním do vesničky Isil.

UTVA_Ankatrat2

Isil, tam jsem se už moc těšila! Měli tam na mě čekat Sam, Leila i Míša a k tomu velké občerstvení.

SAM_3687-cpr SAM_3682-cpr SAM_3678-cpr

První chlapi

SAM_3705-cpr

První žena

Super, věděla jsem však, že pak přijde pro mě to nejtěžší…noc, extrémně těžké vrcholy a má samota. Neztratím se? Ale to až za chvilku, teď vbíhám do Isilu a už vidím Sama s foťákem a i když se mi už hrozně nechce běžet, alespoň trochu se snažím, bohužel na pořízených fotkách mou snahu moc vidět není.

SAM_3715-cpr

Nevadí, vbíhám do občerstvovačky, konečně přecházím z rychlé chůze do zastavení a už vidím Leilíka, sedícího na lavičce a ukazujícího na asi 20 pěkně vedle sebe naskládaných tyčinek a gelů. Mami, vyber si! Podívej, to je pro tebe!

SAM_3739-cpr

V tu chvíli ale nemohu sladké ani vidět! Sam mě začíná obskakovat a přinese mi 2 kelímky polívky, to je pro můj žaludek na vodě nejlepší. Ale bude to stačit? Pořadatelé mě varují, že je to poslední velké jídlo na trati, pořádně se najezte a vemte si něco sebou! Noc bude dlouhá! Můj žaludek toho ale moc nepobere a v kapsách mám ještě dost věcí z předchozích občerstvovaček. Poprosím Sama, ať je, pokud to je možné trochu vyprázdní a přemýšlím, co si vezmu sebou.

SAM_3731-cpr

Nakonec se rozhodnu pro kousek Samem a Míšou připravené bagety a pak v kelímku trochu těstovin a ještě jednu tyčku a gel. Doplním pití, vyměním boty, políbím milé a vybíhám do neznáma…úplně sama. Je 19 hodin a mě čeká noc v horách, to ještě nevím, že na vrcholcích mě postihne silný vítr a bouřka. Mám za sebou cca 64km a 5300m převýšení, teď mě čeká pokořit zbytek trati s nejtěžším výstupem potmě do sedla Montroig 2545m, kde v délce 6km s vertikálními 1400m!!! A to vše za tmy, po balvanech, v dešti a mlze. Zvládnu to? Žaludek už trochu stávkuje, tak alespoň pocucávám sladké pití a snažím se ukousnout něco z bagety, bohužel mi však vůbec nejde dolů krkem. Tak beru do pusy alespoň sladké gumové maliny obalené cukrem, které jsem si nabrala ještě na začátku závodu, Samovi se je nepodařilo z mých kapes v Isilu odstranit a já byla za to docela ráda. I Míša si na ně určitě vzpomene, jak jich několik nemohla z mé kapsy ještě po závodě vůbec odstranit. Promiň Míšo! Nejdříve nás čeká ještě jedno kratší stoupání a seběh před závěrečnou těžkou partií přeběhu několika vrcholů.

UTVAtrat5

K mému překvapení, před stoupáním do noci ještě jedna super občerstvovačka v nějaké staré chatě! Nadšenci zde zvonili zvoncemi, bubnovali, lidičky pobíhali v parádních kostýmech, povzbuzovali jako na Tour! Akorát zde přivítají tak maximálně 1 běžce za hodinu a plně se mu věnují. I já jsem byla moc ráda, za každou živou duši! Najedla jsem se melounů a do konce mi nalili i kolu. Ale byla teplá a já říkám, nemáte led??? Myslela jsem to z legrace, ale chlapík už nevím v jakém kostýmu otevřel v rohu chajdy lednici a nasypal mi kostky ledu do drinku. Já je nechala roztát a studený nápoj si vychutnala. Gracias, gracias!!! A už jsem mazala dále vzhůru k Montroig pasu.

Čelovku zapínám až krátce po desáté v údolí a začínám vidět nekonečně zatočeného hada vytvořeného z odrazek na šipkách jak stoupá úplně do nebes. To nedám, myslím si…ale co dělat? Stejně nemám kam jít. Tak to zkusím, tady nemohu zůstat…Co ty ostatky ohlodaných kravských kostí, co jsme přeskakovali na začátku závodu, nechci aby mě někdo sežral…co Leila a Sam? Napiji se a jdu pomalu dál, vlastně šplhám, lezu, sklon je skoro pořád kolem 50%. Začíná pršet a já oblékám nepromokavou bundu, ještě že jsem si ji před startem nevyměnila za tu slabší! Bude se mi moc hodit a v příštích hodinách zabrání podchlazení. Nekonečný výstup do Montroig sedla je za mnou a já si začínám věřit, že to dokážu. Snad už jenom seběh. Ale omyl! Ještě tři táhlá nekonečná stoupání do nebes kolem Estany jezer a to vše na vrcholcích v bouři a se silným větrem. I když mám hlad neřeším to, teď se musím co nejrychleji dostat dolů a začít závěrečný seběh, tam nebude tak foukat, bude tepleji. Klepu se jako osika, snažím se běžet, ale mokré kameny kloužou, potoky se mění v řeky a sestup se stává pomalým.

Několikrát se vymáchám v bahně, je mi zima…Konečně jsem z nejhoršího venku a dostávám se na pěkně běhatelnou cestičku s pozvolným klesáním k poslední občerstvovačce Sertari plain. I když je noc, panuje v otevřené boudě veselá nálada, bavím se s lidičkami, cpu se melouny, doplňuji pití. Tak jak ještě daleko musím? Tak 10km, usmějí se. To už zvládneš a teď to vím i já. Hezky se rozloučím, poděkuji a vydávám se na posledních 10m do Esterri. Terén už nebyl samozřejmě tak těžký, ale já byla unavená a chtělo se mi spát. Vždy mě probrala nějaká ta malá ferratka přes skalky, nebo pohled se srázu od úzké pěšinky. Ubíhá to pomalu, naštěstí je to už více méně z kopce. Přichází poslední checkpoint, v malé vesničce Cerbi a jsem překvapena, že zde vidím Sama. Hezké povzbuzení, říkám si, vrhá se na mě s tím, že mi ještě vymění baterky v čelovce, co kdyby mi došly. Nebyli jsme domluveni, že zde bude, ale měl prostě o mě strach a já to chápu. Byla jsem nahoře dlouho a k tomu ten déšť a bouřky. Loučím se a odbíhám. Běžím ve tmě a začínám se těšit na doběh do cíle. Konečně! Esterri, zase vidím Sama, běží se mnou, ukazuje mi cestu, ať ještě na konci nezabloudím. Vbíhám na náměstí s cílovou rovinkou pokrytou červeným kobercem a těším se na emocionální proběh cílem.

SAM_3749-cpr

Bohužel jsou ale skoro 4 hodiny ráno, skoro nikdo tady není, škoda, za dne by to bylo hezčí. Nakonec mi zatleská a povzbudí alespoň skupinka mladých lidí vracejících se nad ránem z nějakého místního baru. Za cílem si odpípnu čipem cílový čas a jsem hrozně ráda, že už nikam nemusím, dostávám finišerskou vestu, Sam mě fotí.

SAM_3744-cpr

V nohách mám 95km a 7400 výškových metrů. Z původně osmi přihlášených žen dobíháme jen dvě. Já druhá za 21:56:42 asi hodinu a sedm minut za Lolou, celkově třináctá. (Z celkově přihlášených 70 závodníků tohoto prvního ročníku dokončilo jen 34)

SAM_3750-cpr

A teď hurá spát!..vlastně ještě předtím musím vykonat několik neodvratných úkolů jako je například mytí. Do postele se dostávám nějak kolem půl páté.

SAM_3784-cpr SAM_3761-cpr SAM_3796-cpr SAM_3767-cpr

Na závěr jenom napíši, co mě tenhle závod naučil, mé pocity, postřehy.

  • na těžký ultra je důležité dobře se vyspat, recept na to bohužel neznám, mě se to moc nedaří

  • 50% úspěchu je alespoň relativně dobrý žaludek, já běhám na kolu a vodu, pokud mohu jím gely, tyčky, melouny, banány a ve druhé polovině mě vždy srovná polívka, pokud mi žaludek začne odmítat vše, cucám třeba medvídky anebo cukrové maliny :-), snažím se pomalinku jíst „za každou cenu“, raději ať mi je špatně, než ať mi dojde palivo

  • nikdy nepodceňuj oblečení, i když je přes den 30 v noci může klidně mrznout anebo přijít bouřka, nepromokavá bunda tě může zachránit od případného DNF, hlavně když víš, že budeš běhat v noci

  • snaž se běžet své tempo a ne závodit od začátku, ve druhé polovině můžeš klidně přidat a dohnat zameškané, na to je času dost, když ale přeženeš začátek, nikdo tě od půlky neodnese do cíle a věř mi síly se ti nevrátí

  • užívej si občerstvovaček a nikdy je nepodceňuj! Doplň, co můžeš, slušně poděkuj. Ti lidičky, co na nich dobrovolně pomáhají si zaslouží tvou úctu a respekt. Úsměv a poděkování jim je určitě zadostučiněním jejich vytrvalé práce, věř mi, budou tam ještě dlouho. Nikde jinde jako při ultra není propojení dobrovolníků, pořadatelů tak osobní a přátelské…z obou stran, užívej si i toho!

  • UTVA mi dalo silné zážitky, které se hluboko zaryly do mého nitra, úžasná divoká příroda, přeskakování ohlodaných kostí, skákání po ohromných balvanech, souboj s nocí, bouřkou a prudkými svahy…souboj sama ze sebou, někdy propojený strachem. Strach, který umocňoval sílu prožitků.

  • Při závodě se mi zdálo vše nadmíru nebezpečné, po pozdější úvaze, ale pomalu zjišťuji, že pokud jste fyzicky dobře připraven, materiálně dobře vybaven a nepodceníte sílu hor, zvládnete to. Samozřejmě s bolestí, pevnou vůli a tvrdou hlavou…Tak jak se píše na jednom mém triku, co jsem vyhrála v Americe: „Pain is the place to be“!

  • Když běžíte ultra jste jako v magickém začarovaném kruhu, když ho běžíte, nic jiného nevnímáte, nebo vnímáte vše?, jste jím úplně pohlcen, je silný, emotivní…Když se pak dostanete do normálního života, už nic nebude pro vás stejné, hluboko ve vaší mysli a neméně i duši jsou hluboké stopy zážitků z té „divočiny“ a vzpomínáte na kořeny dávného boje lidí o jednoduché přežití…(možná trochu přeháním, berte mě s rezervou 🙂 )

A nakonec ještě velké poděkování Samovi, za vše, co pro mě dělal a jeho vytrvalou podporu, také Míše za hlídání našeho prcka Leily a veškerou jinou pomoc a taky všem lidem, kteří nějak přispěli, aby se tento těžký závod mohl vůbec uskutečnit. A Míšo, ještě jednou ti moc gratuluji ke krásnému 3. místu na CRVA!

SAM_3610-cpr

Mějte se všichni krásně a přírodu s láskou hýčkejte ve svých srdcích!

Anka

7 komentářů u „UTVA – zážitek z těch nejsilnějších“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*