Denisa a Chamonix 2014 …

Jaro 2010. Zkouškové období, nestíhám, času málo i na to, abych stihla aspoň jednou ty otázky prolouskat, natož je docpat do hlavy. A už vůbec ne na to, abych cestováním kvůli hodinovému florbalovému tréninku zabila další dvě hodiny ve vlaku. No nic, na chvíli vyběhnu za barákem a ušetřím hoďky dvě. Výhodné, že? Kde by mě napadlo, že florbalka zůstane od podzimu 2010 už netknuta v ochranném vaku a já budu už nejen z časové úspory, ale hlavně z naprostého nadšení z absolutní volnosti při pobíhání po okolí nazouvat místo sálovek už jen runningy … láska na první pohled!

Březen 2014. Otevírám email od Sama Straky s nominací do širší repre, ségra slaví a já jsem děsně vyděšená. Co teď mám jako dělat? To bych asi měla vyměnit mé intuitivní pobíhání po práci za opravdový trénink, respektive začít konečně opravdu běhat!
Červen 2014. Sedám do auta a odjíždím na MS ve skyrunningu. Co tam budu sakra dělat? Stále lehce v rozpacích, zda na to mám a jestli pata, která mě trápila celé letošní jaro, opravdu vydrží. I proto beru silný podpůrný tým – ségru Ivon v roli mé manažerky a fyzioterapeutky, přítele Mira v roli hlavního kameramana, mamku, aby zjistila, že i toto se dá přežít a již o mě při podobných akcích neměla strach, a taťku, řidiče a servismana všeho druhu. Ale hlavně proto, aby si taky oni se mnou užili jedny z nejkrásnějších dnů v mém životě.

Podle rozpisu účastníků zájezdu jsem ale skoro jediná, kdo velkorysé možnosti doprovodu využívá a v seznamu jednoznačně vyčnívá Krejčiříková+4. No jo, to ještě neví, jakého exota s sebou budou mít.
26. 6. 2014, 40 km za Ostravou. Čekám na benzinové pumpě na záchranu. Auto definitivně zradilo, konečná a já začínám plašit. Nakonec tedy měním oktávku modrou za bílou, přesedám k Peprovi (Petr Míl), Klárce (Klára Rampírová) a KiliaJankovi (Jan Zemaník) a úspěšně zmenšuji na dalších 12 hodin jejich momentální životní prostor v autě … Ještě jednou díky! Naštěstí už bez trablů fičíme stanovenou trasou, v Brně nabíráme Palonce (Pavel Paloncý), projíždíme Německo, Švýcarsko, konečně Chamonix, Les Houches a večer dorážíme na chatu Tupilak v protějším svahu masivu Mont Blanc. Paráda!
Můj podpůrný tým má několikahodinové zpoždění kvůli servisní prohlídce, změně vozidla a přeložení báglů … ale nakonec i mamčina téměř plnoletá 17 letá Matylda úspěšně parkuje u chaty vzdálené 9 km od Chamonix.
Po ranním čtvrtečním focení prý české skyrunning elity v týmových bundičkách navštěvuji Chamonix, bohužel kvůli registraci a kontroly povinné výbavy několikrát … dusíme se ve frontě prezentačního stanu, ultraběžcům startujícím už za pár hodin nezávidím, kolem mě padají na zem jako hrušky a šetří nožky. To že jsou běžci vytrvalci? :D Dostávám čip, číslo se jménem i vlaječkou, tričko, no jsem nadšená.

Páteční den pojímám jako den fandící, s celým podpůrným týmem fičíme na 60. km ultraskymaratonu (80 km/6000 m), potkáváme Sama s Leilou a konečně vytahuji českou vlajku. Stejně jako předchozí den je jasno, teplo a i my lenošící na trávě se začínáme péct. Respekt všem za jejich ultravýkony v takovém pařáku. Odpo startuje vertikal (3,8 km/1000 m), spěcháme na start načerpat atmosféru fandícího Chamonix, pro radost vybíhám první polovinu trati a nejraději bych maraton běžela už dnes. Krásné! Kilian probíhá asi centimetr ode mě a namlouvám si, že se mě určitě i lehce dotknul.

Sobotu prožívám v jakési apatii, jsem rozhodnuta nechat zítra na trati skymaratonu (42 km/2500 m) maximum. Ani předpověď hlásící vichřici a déšť připomínající vodopád, kvůli které se nakonec musí i měnit část tratě, mě nemůže přece rozhodit. Co tam budu zítra dělat?????
4:45 budíček. Šumění lijáku slyším i přes přivřené okno, venku totální tma … už si ani nenamlouvám, že předpověď počasí vychází maximálně na 50 %. Chce se mi spát. Žaludek nefunguje a ztěžka do sebe soukám aspoň banán. Sbírám své saky paky a s ostatními vyrážím do Chamonix. Hodina do startu, déšť ustává, v místě startu zatím takřka nikdo. Pomalu se rozednívá, ale oblačnost je stále veliká.

Mám opět maximální servis podpůrného týmu, s kamerami Miro a Jarek (kamarád z mého domovského oddílu VZS Ostrava), mamka s foťákem, taťka ověšen bundičkou a Ivon popíjející ranní kafíčko jako správná manažerka.
10 min do startu, asi jsem nervózní, Anička (Anna Straková) mě uklidňuje, je čas mizet na start. Číslo 72 mě řadí mezi elitu, průchod zepředu, otáčím se za sebe na stovky namačkaných běžců v open závodě … v jednom ze závodů, který jsem si chtěla nadělit na své třicátiny, stojím po boku Míši (Michaela Mertová) ve 4. řadě … a o 4 roky dříve. Neskutečné … lije nám za krk, je mi lehce zima, ale je mi KRÁSNĚ!
10 … 5… 3 … 2 … 1 … GO! Řítíme se natřískanými ulicemi, Chamonix burácí, atmosféra nemá chybu. Opět lije, během 1. kilometru nabírám plnou do obou speedcrosů, velikost vodních ploch po trase v prvních mílích mají občas blíž k rybníčku, než ke kalužím. Je mi to jedno, ani se nesnažím je obíhat.

V Angertiére přibližně na 10. km první občerstvovačka, vidím českou vlajku, beru ionťák, cucnu gelu a běžím dále, je něco před osmou ráno. Začínáme lehce stoupat, ale v podstatě až do druhé občerstvovačky je celá trasa jen lehce zvlněná, běžecká. Hodně běžců mě ještě předbíhá, necháváme mě to docela klidnou, běžím si prostě stále svoje. Budu ve Vallorcine, „Deniso!“, slyším své jméno, český skyrunningový tým povzbuzuje, co to jde, dostávám info, 3 minuty ztrácím na Míšu. Šíleně mi mrznou ruce, hlásím požadavek podpůrnému týmu a opravdu do 5 minut dostávám rukavice. Občerstvovačka na 17. km je znamením konce rovinatějších úseků trasy, hm melouny nemají, jé pomeranče! Sypnu 2 anticrampy, znovu cucnu gelu. Plánované 1000 m stoupání na Aiguillettes des Posettes do 2201m nakonec končíme o 200 výškových metrů níže kvůli předpovědi bouřek a vichřice … škoda … ale protože je tak hnusně, že není nic vidět, zase tak moc mě to nemrzí. O důvod více se zde ještě jednou někdy vrátit. Do kopce se mi konečně daří zase trochu předbíhat, jde to, je mi fajn, jen cítím, že mám opět tendenci ke křečím. Sypu opět 2 anticrampy. Ve 2000 m, Col de Posettes, nikde žádný kilometrovník, ale odhaduji, že jsem asi v polovině. Docela dost fučí, asi je i zima, všichni se oblékají do bund, nikoho nevidím v triku. Jen sebe. Přemýšlím, co je špatně. Ale mě je fajn, rozbíhám se. Protnu měřící koberec, loknu koly a sbíhám 600 výškových metrů do Le Tour a Tré le Champ. Slyším zvonění zvonečků kraviček, jé to je pěkné! Přesto chci být už dole, silný vichr je nepříjemný a bolí mě pata. Hodně. Snažím se to vytěsnit z mysli, bolesti neuhýbám a valím dolů. No pain no gain! Jsem dole, česká vlajka září přede mnou, krásné, podpůrný tým řve zase jako o dušu. Bolest se stabilizuje, neřeším to. Běží se hezky. Opět stoupám, jde to, ale sypu zase 2 anticrampy, tendence ke křečím se nemírní. Docela mi to utíká, krize nejsou, některé nechávám za sebou. Je to najs. Sbíhám. Je to děs. Technické úseky, mokré kořeny, kameny, balvany, všude bahno, ještěže běžím bez hůlek a jsou tam ty stromečky. Objímání není nikdy dost.

Konečně dole, show must go on! Odhaduji poslední stoupání do Flégère, nahoře poznávám záběry z Kilianova doběhu v předchozím roce. Kola, gel, kola, pomeranč do ruky, 4,5 hodiny na trati, tak snad už jen dolů do Chamonix. Počáteční prudký úsek seběhu se přece jen ještě narovnává a nabízí bonusové rovinky gratis. Já už chci dolů! Rubne mě tu jedna borka, kde ta se tu vzala? Obkružujeme celé úbočí, obtáčíme snad polovinu svahu, než konečně klesneme na úroveň Chamonix. Fičím, co to ještě jde, ‘How many kilometres?‘, volám na fanouška a už vím, že to mám snad za pár. Vbíháme na silnici, kilometr do cíle, borka přede mnou, tu musím dát! Ulice se nacpané, Chamonix opět vře jako ráno, předbíhám ji, skalpuji ještě dva k tomu, pozici kontroluji v odrazech skel obchodů … davy lidí povzbuzují bouřlivě, nechávají jen úzkou uličku k proběhnutí, připomíná mi to atmosféru na Tour de France … šílené! Česká vlajka v dáli, fanoušci již za koridory, poslední zatáčka, cílová rovinka … V čase 5:02:15 probíhám cílem závodu mistrovství světa jako 29. žena a 290. celkově… Jsem k.o, ale absolutně štastná. Sděluji dojmy, emoce, trochu mě mrzí, že aspoň ta pětihodinová hranice není pokořena, když už to nešlo ještě lépe. Postupně se dovídám umístění a časy ostatních našich běžců. V celkovém umístění národů nakonec český tým obsazuje konečné 10. místo z 47 hodnocených zemí.

Je třeba se sklonit před Samovou prací během posledních měsíců, která vedla a určitě ještě povede k většímu zájmu o skyrunning v ČR a pozvedne úroveň českého běhu zase o kousek výše. Díky Same za to, že jsem mohla být součástí vrcholné skyrunning akce tohoto roku a mohla prožít krásnou atmosféru celého mistrovství v partě nejen skvělých běžců, ale především pohodových lidí.
Denisa