Ultra Cavalls del Vent – pověst skvělého závodu nelhala

FacebookTwitterGoogle+PocketEmailPrintShare

CavalsdelVentLogoUltra Cavalls del Vent. Závod, který zná každý běžec v Katalánsku, závod, který znají dokonce i ti, kdo možná nikdy neběhali. Během docela krátké historie si dobyl ohromnou míru uznání, popularity. V posledních letech zájem o něj překračuje možnosti tratě a pořadatelů a tak se o 900 míst ve startovním poli pořádá loterie. Dalších zhruba 150 čísel si nechává pořadatel pro možnost přidělit je dle vlastního uvážení, například jako divoké karty pro top běžce.

Pro letošní ročník byly oproti loňsku připraveny minimálně dvě podstatné změny. První byla v prodloužení tratě na 100km s převýšením 6668m a druhá ne tak úplně v režii pořadatele, ale neméně důležitá a příjemná, bylo skvělé letní počasí s modrou oblohou oproti zimě a lijáku z loňského roku, kvůli kterému mnoho účastníků nedokončilo.

CavallsdelVentProfil

Na letošní ročník jsme se tedy z Česka hlásili tři. Já, Karel Nerad a Honza Havlíček. Je příznačné, že právě ten nejlepší z nás se přes loterii nedostal. Myslím ale, že Honza udělal chybu, když nedal na mé naléhání, aby napsal pořadateli a požádal o číslo s nějakým svým představením se.

Odhaduji, že by se v klidu mohl umístit kolem padesátky, protože pořadatel by mu s největší pravděpodobností to číslo na základě jeho běžecké historie v horách dal.

Oba jsme s Karlem měli trochu jiné plány, takže jsme nevolili společnou cestu. On navštěvoval a přespával u kamaráda v Katalánsku, já pak spojoval výlet na závod s pracovní cestou k našemu katalánskému obchodnímu partneru.

Takže ve středu 18.9. dobaluji a kontroluji věci, skládám zadní sedadla v autě, vytvářím ložnou plochu skoro dva metry dlouhou a rovnou na ni roztahuji karimatku a spacák, abych se pak po cestě moc nezdržoval a mohl jet, co to dá.

LuisAlbertHernandoTrat2

Ve čtvrtek si přivstanu, naposledy skočím ven s naší bulteriérkou Cymbou, dám jí pusu za ucho a před šestou vyrážím, abych se vyhnul zácpám na Pražském okruhu. Cesta je v pohodě, neprší, žádné prázdninové ani jiné zácpy, říkám si, dojel bych asi až do Bagá, ale nemá to cenu. Dorazil bych tam možná kolem 22. hodiny ve tmě a snažit se tam orientovat by bylo těžší než za světla.

Takže to zapíchnu kolem půl osmé na pumpě pár desítek kilometrů před Perpignanem, najím se a jdu spát. Snažím se zapamatovat si, v kolik se asi stmívá, abych věděl na závod, kdy je potřeba pamatovat na čelovku. Trochu mě však děsí silný vichr, který se zvedl s nápory větru, které ohýbají stromy tak, že raději přeparkovávám, abych nestál přímo pod nějakým z nich. I prostá chůze od auta do zázemí pumpy a restaurace není v tom větru snadná a říkám si, jestli tohle bude v sobotu na hřebenech, bude to hlavně o tom, nenechat se sfouknout. Po celodenní cestě docela snadno usínám, i když vítr cloumá autem, jako by ho chtěl převrhnout. Snad to nepřinese nějakou změnu počasí. Ve dne bylo krásně slunečno a teplo.

LuisAlbertHernandoTrat1

Další den se probouzím a zdá se, že změna počasí se nekoná. Po kafi vyrážím dojet ten kousek do Bagá. Konečně za Perpignanem přestává být cesta nudou, zajíždím do Pyrenejí a je na co koukat. Projíždím Font-Romeu, kde dlouhá léta žil a trénoval Kilian a kam jezdila trénovat i Paula Radcliff a vůbec se jim nedivím. Jen škoda, že to je těch zhruba 1600km od nás. Být to alespoň třetina, řeknu optimální místo tréninkových kempů.

Blížím se do Bagá, malého katalánského městečka a zkouším nalézt pomocí navigace, která mě navádí do jednosměrek v protisměru místo, které jsme si vytipoval ještě doma na mapě k parkování.

Je to v klidné ulici na kraji městečka u řeky a velkého parku, který pokračuje do volné přírody. Na start i z cíle kousek, voda na umytí k dispozici, co víc si přát.

Po chvíli objíždění kolem se ve mně projevuje Pražák z mých prvních 40 let života a projíždím jednosměrku v protisměru. Nějaký chlapík mi ukazuje, že jedu blbě, ale dělám, že jsem jen pitomý a ne drzý a že to byl omyl. Účel světí prostředky. Jsem na místě, poslední místo k zaparkování v řadě, hned u mostku přes řeku a na cestu do lesa. Jako bych již vyhrál.

Na výdej čísel je ještě brzo, tak se jen tak poflakuji centrem městečka, koukám, kde bude start a cíl, koukám, kde bych se najedl. Pomalu se začínají sjíždět závodníci a jejich doprovod. V tak malém městečku a jeho centru se takřka tisícovka běžců prostě neztratí a tak člověk na každém kroku naráží na lidi, kteří již od pohledu budou zítra se mnou na startu a z většiny přede mnou v cíli. Nacházím slušnou restauraci, kde mají rozumnou cenu za menu s výběrem i vegetariánských jídel a než začne v jednu hodinu čas na oběd, dávám alespoň na žízeň pivo. Na to, že jsem přeci jen v zemi, kde má větší tradici víno, docela dobré.

Fajn, první část přípravy na závod je za mnou. Teď číslo. U auta balím do pinglu povinnou výbavu na kontrolu při vydávání čísel a do tašky věci, které si chci poslat na 39.km na Belver.

Výdej čísel funguje bez problémů, i na lámané vysvětlení v angličtině některých detailů dochází. Konzultuji změny v povinné výbavě, které byly ten den v pátek vzhledem k počasí zveřejněny na webu, předávám pytel s pár věcmi (triko s krátkým a dlouhým rukávem, ponožky a nějaká tyčka) na odvoz na Belver, nechám si zkontrolovat čip a jdu odpočívat.

U auta vlastně jen přidělám číslo na pingl, čipy na boty a vše ostatní mám připravené, jen to včetně oblečení rozmístím na zapamatovatelná místa v prostoru auta, abych to ráno ve tmě snadněji našel.

To počasí je nádhera. V dešti jen se zázemím auta by to byl docela opruz, takhle to jde velmi dobře. Stejně jsem skoro pořád jen někde venku. V parku, v městečku, prostě si jen tak užívám klidu před závodem.

UCVNuriaPicasPressConf

Jak je ve Španělsku zvykem restaurace na večeři otvírají docela pozdě. Ta mnou vytipovaná již pro oběd pak začíná podávat večeři až v osm, takže jdu ještě na tiskovou konferenci v prostoru cíle. Jsou tady všichni jasní favorité. V ženách je jednoznačnou jedničkou místní patriotka Nuria Picas, která bydlí v jen asi 20km vzdálené Berga. Mužskou kvalitu zde zastupují Luis Alberto Hernando, Miguel Heras a Tofol Castanyer. Aby zde byl také někdo zahraniční, je přizván Terry Conway z Británie, ale ten asi moc šancí na bednu mít nebude (nakonec ho poráží i dvě první ženy).

UCV3Favorite

Snažím se chytat alespoň něco ze španělštiny, ale moc se mi to nedaří a tak alespoň načerpávám dobrou náladu všech zúčastněných.

Po večeři jdu brzy spát, chci vstávat v pět, abych měl klid něco sníst, připravit a být na startu s takovým předstihem, abych nebyl úplně vzadu. Když jsem viděl tu úzkou uličku, do které se běží z náměstí po startu, bylo mi jasné, že tady se udělá špunt.

A je tu sobotní ráno. Na pátou hodinu jsem překvapivě čilý, vyspalý a když vidím, že počasí asi vydrží, tak se začínám čím dál víc těšit. Času mám dost, nespěchám, v klidu něco málo sním a vypiju, minimálně v začátku se to bude hodit. Na start to mám možná 300 metrů, cestou potkávám již nějaké běžce, ale do startovního koridoru se ještě všichni nehrnou, pak se již nedá ven na záchod. Prostě vstup je jen jednosměrný a prostor náměstí a startovního pole je tak malý, že sem již pořadatel žádné záchody neumístil. Říkám si, i kdybych musel chvilku po startu odskočit, ztratím méně, než v tom špuntu, takže vcházím kontrolou do ještě skoro prázdného startovního koridoru do vlny, kde bude stát 90% závodníků na její začátek. Jasně, že na tu pozici nemám, ale když už hodně ztratím na trati jiným způsobem, nemusím víc a úmyslně ztrácet ještě na startu.

UCVPredStartem1

Pomalu se to zaplňuje, atmosféra houstne, předstartovní napětí je cítit ze skoro každého. Až krátce před startem v sedm hodin přicházejí do první lajny i hlavní favorité. To je již v davu docela teplo a vím, že v prvních kopcích bude ještě větší. Pět minut před startem tedy sundavám větrovku, kterou jsme na sebe hodil ráno proti chladu a smotávám ji do pinglu. Ještě navléknout úchyty holí na ruce, hole do rukou, abych s nimi mohl běžet a nikomu nevadil a čekáme poslední minutky. Do toho hraje hudba, občas moderátor něco povídá ve španělštině nebo katalánštině, všichni jsme již nervózní, někteří ještě kontrolují upnutí pinglů, zdraví se, přejí si štěstí do závodu. Ano, to jsou také ty okamžiky, pro které se člověk rád něčeho takového účastní.

UCVPredStartem2

A již je tu start. Jsem vepředu, tak se dá běžet. Prakticky bez zdržení probíhám úzkou uličkou z náměstí na širší ulici a pokračuji městem s davem závodníků na jeho okraj, kde se začne stoupat do terénu. Fakt běžím. Myslím, že na to, že mě čeká ještě 100km v horách docela rychle. Přesto se to kolem mě valí. Všichni, jako by cíl byl po pěti kilometrech. Prostě rezignuji na to se teď s někým honit a snažím se krotit, abych se nenechal strhnout k nějakému závodění. Na to ještě bude času …

UCV2013Start

Od startu vybíháme ještě za tmy, ale nikdo nesvítí. Městečko je osvětlené a při náběhu do terénu již začíná svítat a na cestu ta trocha světla stačí. Vím, že kromě dvou malých hupů za první občerstvovačkou na Rebost a před vrcholovým stoupáním na Niu de l’Aliga jdeme vlastně prvních 14km jen do kopce. A ne ledajakého. Dostaneme se ze startovních zhruba 785m na nejvyšší bod trati ve výšce 2531m. Prostě tedy jdu, přizpůsobuji rychlost dechu, občas někoho předejdu, občas někdo mě, ale víceméně po tom úprku na začátku jsem se dostal do pozice, která odpovídá mé momentální výkonnosti. S východem slunce nad horami se odkrývá ta všechna krása kolem. Do kopce člověk nemusí tolik koukat pod nohy a hlídat každý krok, jako z kopce, takže je čas se i rozhlédnout. Potom, co jsem byl v červnu poprvé v Pyrenejích v Andoře, jsem zde podruhé v životě a zdá se, že si je začínám docela nebezpečně zamilovávat. Je to fakt daleko a i když se mi v některých ohledech líbí snad i víc než Alpy, není to na velkou frekvenci návštěv.

UCVTrat1

Pořád do kopce. Ty krátké hupy moc odpočinku nepřinesou, ostatně podobně jako skoro všechny další seběhy. Je to pro mě opravdu těžké. Seběhy mi obecně moc nejdou a v těžkém terénu již vůbec ne. Zde jsou všudypřítomné kameny, kořeny, klouzající hrubá šotolina. A navíc většina těch seběhů je podobně prudká, jako kopce nahoru.

Konečně se vydrápu k Refugi Niu de l’Aliga, kde podobně jako na jiných místech trati hodně pomáhají svým fanděním mnozí, kteří sem na trať vyrazili podpořit závodníky, vidět špičku. Ale je vidět, jak sportovního ducha všichni mají, jak si to užívají se závodníky, jak jsou tím závodem sami strženi a jak je to baví. Mnozí vydrží fandit od prvních závodníků po konec závodního pole a to s přibývajícími kilometry se sakra protahuje. Cestou potkáváme také velké množství běžců, kteří si prostě jdou proběhnout nějakou část tratě v protisměru a přitom fandí, informují o vzdálenosti k další občerstvovačce, prostě krása.

UCVAtmosfera1

Tak jsem na druhé a docela velké občerstvovačce na trati. Jak jsem zvyklý, moc se nezdržuji. Stejně nějak nemohu nic moc jíst, nemám prostě na nic chuť. Začíná být dost vedro, žaludek mám plný pití a jediné, co mi opravdu dělá dobře po celou trasu je krájený meloun, kterého sním snad dvě kila a pak jejich speciální kalný bujon nazývaný Caldo. Toho vypiju také minimálně dva až tři šálku všude, kde je. Takže zde jen tato kombinace, doplnit pití do lahví a pokračovat. Refugi se obíhá po takovém betonovém chodníčku se schody z takových těch čtvercových kovových sítí. Vedle pak je šikmá a docela prudká betonová rampa. Je zde plno, snažím se protlačit, všichni zde nepochopitelně postávají a zdržují se. Když vidím, že na schodech dolů je zácpa, přeskakuji na tu rampu a chci seběhnout. Skutečně blbost. Jak tam každý různě lije pití a vše kolem je mokré, i na té rampě je voda. V tu ránu mi vystřelí nohy nahoru, padám na záda a jedu z té rampy dolů. Instinktivně se snažím pád zbrzdit holemi, jenže levá se mi dostává do těch děrovaných stupňů a během tří měsíců ničím již druhé hole. Tentokrát naštěstí ne tak dramaticky jako na Ronda del Cims, ale celý spodek hrotu u hole je ulomený těsně pod tím minitalířkem. Na jednu stranu si nadávám, na druhou si říkám, ještě, že jsi celý a že ti zůstala skoro celá hůl. Tak jen upravuji délku, abych měl obě zase stejně dlouhé a pokračuji. Ono mi ostatně stejně nic jiného nezbývá. Prostě tu ulomenou si vždy dávám do slabší levé ruky, protože má tendenci podklouzávat. Bez hrotu jakž takž drží jen na hlinitém povrchu.

UCVHeras+Hernando

Následuje prudký seběh, kde mě zase spousta lidí sebere, pak krásné zvlněné partie po hřebenech a konečně další seběh a jen kousek do kopce k další občerstvovačce po nejdelším takovém úseku na trati, který byl 14km. Scénář se opakuje, prakticky na žádném občerstvení se nezdržím víc než pár minut, nejvíce asi tak pět. Často se tak míjím se stále stejnými lidmi. Oni mě udělají na trati, já jdu před ně na občerstvení a tak stále dokola. Po Serrat de las Esposes následuje docela prudký kopec, ale není tak dlouhý, aby člověka úplně vysál. Hlavně při představě, že na největší občerstvovačku v Belver to je skoro pořád z kopce.

Zde je opravdu plno diváků. Fandí v koridoru, kterým se přibíhá, jako by to byl již cíl. Je to příjemné, ale hlavně se z toho nezbláznit a nezačít finišovat. Na to je ještě brzo.

UCVTrat2

Vbíhám do obrovské plátěné haly, kde mě hned u vchodu zastavuje pořadatel a snaží se mi vysvětlit, že občerstvení až po čemsi, čemu moc nerozumím, co myslí. Již mám naložený talíř těstovin, když se mu konečně podaří mi vysvětlit, že musím nejprve ke kontrole povinného vybavení. Já myslel, že si mám nejdříve vyzvednout své věci, které jsem si sem poslal a marně mu vysvětloval, že z toho nic potřebovat nebudu. Tak mi nakonec ochotně podrží talíř a nasměruje k slečně, která trochu mluví anglicky. V rychlosti jí ukážu, co chce vidět (waterproof bundu, mobil a fólii), je to docela správné, protože někteří chytráci by si mohli některé věci povinné výbavy, které měl mít každý od startu nechat poslat až na ten 39.km. Beru si talíř s těstovinami od toho kluka, beru do pusy a málem vyklopím celý žaludek. Oni bohužel do těch těstovin míchali nějaké maso z konzerv nebo co. Maso normálně nejím a tohle fakt smrdělo po konzervách jak z doby, kdy jsem si je bral na přelomu 70-80. let v menze jako studenou večeři a pak vozil na hory. Prostě do dopadlo tak, že jsem se již nikde nemohl na ty těstoviny ani podívat, i když možná bych někde dokázal dostat i jen suché. Takže skončilo to zase jen u těch melounů a doplnění pití. Stihl jsem si ještě vysypat kamínky z bot a ponožek a snažil se honit čas. Co však nedovedu pochopit, je to, že na 39.km již lidé leží jako mrtvoly, další se nechávají masírovat, někteří vypadají, jako by zde chtěli zakotvit na dlouho, snad pořádat piknik.

UCVNuriaPicasTrat

Za Belver následuje další dlouhé souvislé stoupání nějakých 14km, ale výrazně volnější než bylo to po startu. Někde v tomto úseku si také jedinkrát prodloužím cestu a ztratím asi 15 minut. Není to značením, to bylo po celou trať brilantní, s použitím reflexních prvků pro orientaci v noci a umisťované opravdu často a blízko sebe i na rovinatých úsecích bez odboček. Bylo to tak, že přese mě šel nějaký mladší Španěl po delší době, kdy jsem šel sám. Snažil jsem se ho uviset, abych měl nějakou společnost. Sice bez komunikace, ale alespoň vizuální. A tak jsem šlapal za ním a koukal mu hlavně na záda. Po nějaké době se otočí a z jeho španělštiny chápu, že dlouho neviděl značku. No, já také ne, když po nich nekoukám. Tak jsme se dohodli, že se podíváme ještě kousek dál a když nic neuvidíme, vrátíme se. Samozřejmě jsme se vraceli. Byla tam odbočka z hlavní cesty do kopce. Značená dobře, ale on ji přehlédl a já šel slepě za ním. Hlavně, že to nebylo víc nebo v nějakém větším krpálu.

Dosáhneme jednoho vrcholu, chvilku zase z prudkého kopce bez valného oddechu a čeká nás za občerstvovačkou na Prat d’Aquilo poslední stoupání do větší výšky skoro 2400m. Tady si již vyndavám čelovku a navlékám bundu. Klikatící se stezka po kamenité hoře nebere konce a na vrcholku stojí parta pořadatelů, kteří mocně vítají a povzbuzují každého, kdo se zde objeví. Dostávám se sem již se zapadajícím sluncem a počínajícím soumrakem. V údolí, které vidíme pod sebou je již tma, jen zde na vrcholcích je ještě trocha světla od slunce před chvílí zapadlého za obzor. Zdravím s úlevou, že jsem konečně nahoře ty dobré duše, které nám zde dodávají svým fanděním síly, tak potřebné do dalších fází závodu.

UCVboty

Ještě nerozsvěcím, v soumraku je trochu vidět, cesta není tak hrozná a kam vede vidím podle čelovek závodníků přede mnou. Dobíhám dva Španěly a přidávám se k nim. Pak již i já musím rozsvítit, cesta je prudší a víc kamenitá. Tady podruhé dnes padám, naštěstí po uklouznutí po kamenech jen na záda a bez následků. Volám za Španěly, kteří se ptají, že jsem OK a za chvilku je dobíhám. Bohužel v návalu nějaké zbytkové energie jdu před ně, po nějaké chvilce si nevšimnu kudy běžím a rázem stojím jednou nohou v bahně. Ve zmatku se snažím z toho dostat, přeskakuji na druhou nohu a propadám se až nad kotník. Paráda. Dalším skokem se z toho „bordelu“ dostávám ven, ale boty mám v tu ránu těžší o zhruba půl kila a snažím se to chvíli sklepávat, než mi dojde, že to asi bude muset trochu uschnout a pak to snad spadne samo. Takže se s tím smířím a pokračuji dál a znovu obdivuji ten nápad pořadatele natisknout na číslo hlavou vzhůru profil tratě. Mám tak stálou představu o tom, co mě ještě čeká a mohu se utěšovat tím, že to nejhorší je již za mnou. Pak si již říkám po kratším výstupu za Gresolet na 74.km, že kromě nějakých seběhů mě vlastně čeká jen jeden opravdu velký kopec. Jak jsem starý, tak jsme pitomý. Jako bych nevěděl, že mi seběhy často dělají větší problém než kopec nahoru a že když kopec na profilu nevypadá úplně strašidelně, ve skutečnosti může být fakt hnusný. Prostě opravdu se mi asi ulevilo až za občerstvovačkou na St. Jordi, kde se kus sbíhalo a pak následoval ten opravdu poslední nepříjemný kopec, krátký sice, ale docela prudký. Posledních možná 9km je již jen z kopce. Zpočátku prudce a pro mě neběhatelně, později slušná šotolinová cesta s ne tak prudkým spádem, kde mohu klusat a začínám předbíhat. Také si trochu přehodnocuji představy o cílovém čase a začíná být reálné se dostat pod 23 hodin.

NuriaPicasTrat1

Jak se přede mnou objevují čelovky, snažím se je dorazit a kupodivu se to začíná dařit. Prostě dobíhám ještě větší trosky, než jsem v tu chvíli já. Poslední dobou skoro vůbec neběhám po asfaltu. Teď narážíme na asi kilometrový přeběh po silnici z mírného kopce a jsem nadšený tím, že opravdu mohu běžet a snad to i běh připomíná. Beru další dva závodníky a zmocňuje se mě euforie, že teď opravdu závodím. Vyhlížím, kdy se objeví v údolí světla Bagá, potkávám dva běžce v protisměru, kteří mi potvrzují, že to do cíle může být tak 1500m až dva kilometry. Podle času na hodinkách a stávajícího tempa vím, pod 23 hodin to bude jistě. Pak přede mnou další zombie, které se již jen chůzí dostávají do cíle. Beru je, chudáci toho mají fakt dost. Já sice také, ale asi ten pocit lovce mě žene dopředu za dalšími čelovkami. Ti dva chlapi ale jsou docela dobří, registrují mě a také klušou. Snažím se zrychlit, trochu je stahuji, ale to jsme již v Bagá a blížíme se centru. Odbočujeme doprava po schodech dolů a je vymalováno. Zatímco oni to seběhnou, já nedokáži přizpůsobit krok podivné šířce schodů a tak to tak nějak podivně a hlavně výrazně pomaleji seskákávám. Nevadí. Již vbíhám mezi plůtky mířící k cíli, i v tuto divnou hodinu 5:45 jsou kolem fandící diváci, tleskají, volají. Jsem rád, že jsem tu, nohy jsou najednou lehké, jako bych v nich neměl 100km, probíhám cílem a vypatlaně se usmívám na fotografa, který mě chce vyfotit.

SamStrakaCilUCV

Bezva. Zdravím se a blahopřeji těm dvěma, kteří doběhli přede mnou, jdu si pro věci z Belveru, které přivezli zpět nedotčené a pak již jen těch asi 300 metrů k autu. Ta perfektní pozice, kde parkuji, se znovu prokazuje, nemusím se vláčet přes město ke sprchám, myji se ve fontáně v parku a pak zalézám konečně do spacáku. Po jedenácté začíná vyhlášení, kterého se chci ještě zúčastnit, než odjedu za svými pak již jen pracovními povinnostmi. Koukám, že opravdu vyhráli ti, které jsem si pro sebe tipoval, Luis Alberto Hernando a Nuria Picas. Koukám také, že běžela máma Kiliana, Nuria Burgada a dala mi něco málo přes půl hodiny. Fakt bych se měl nad sebou zamyslet 🙂 Asi stejně i nad tím, co jíst, když na nic nemám chuť. Sice jsem to absolvoval na asi dvě kila melounů, možná litr a půl bujonu, jednu Snickers tyčku a kolu, ale optimální doplňování energie to asi nebude.

NuriaBurgadaTrat

NuriaBurgadaFinish

Jo, je to fakt moc pěkný závod. Těžký prudkými kopci nahoru i dolů, technickým terénem se spoustou kamenů a kořenů. Když nevyjde počasí, může to být fakt hrůza. I nyní to občas dost klouzalo, být ten povrch promáčený deštěm, bylo by to hodně zajímavé a určitě mnoho lidí by mělo těžký problém s limitem. Pokud chcete zažít něco jiného než u nás a poznat i jiné hory než Alpy, doporučuji. Je to daleko, cesta na pár peněz vyjde, ale stojí to zato.

UCV2013Podium

A jak to dopadlo:

Muži

1 LUIS ALBERTO HERNANDO ALZAGA 10:23:09

2 TOFOL CASTANYER BERNAT 10:25:41

3 MIGUEL ANGEL HERAS HERNANDEZ 10:27:18

4 MANUEL MERILLAS MOLEDO 10:36:58

5 MIGUEL CABALLERO ORTEGA 10:48:05

LuisAlbertHernandoFinish 

Ženy

10 1 NURIA PICAS 12:05:44

12 2 UXUE FRAILE AZPEITIA 12:39:18

29 3 LAIA ANDREU TRIAS 14:09:20

46 4 TINA BES GINESTA 14:41:43

56 5 JUDIT FRANCH PONS 15:01:29

NuriaPicasFinish

Výsledky českých závodníků:

Karel Nerad – 356. celkově, 219. v kategorii 20:19:39

Samuel Straka – 477. celkově, 23. v kategorii 22:46:45

Celkově odstartovalo 840 běžců a 42 běžkyň

Závod dokončilo 628

KerelNeradCilUCV
Karel Nerad

Kompletní výsledky

http://ultracavallsdelvent.com/resultados.php?lang=es&y=2013

Video

Děkuji za možnost použít fotografie skvělého fotografa Jordi Saragossa

13 komentářů u „Ultra Cavalls del Vent – pověst skvělého závodu nelhala“

  1. Parádní výkon a až příště někam pojedeš tak dej vědět třeba bychom mohli jet dva. To se ale uvidí až po pražské stovce. Ještě si přečtu povídání Karla.

    1. Pokud nebude na P100 tak jako loni, tak budeme mít dost času se případně domlouvat 🙂 Jestli bude k -20°C tak bych asi moc zvažoval, jestli běžet. Loni jsem dokončil jen pro svou nechuť vzdávat a moc se mi to v další přípravě nevyplatilo 🙂

  2. Skvělý článek, dobře napsaný 🙂 Závod závidím. Já mám poslední dobou problém s nohou, po horách nemůžu ani chodit natož běhat, tak aspoň slintám na internetu 😀
    Jen tak mimochodem, čím to je, že takové množství lidí, kteří se věnují horským běhům/pochodům atp. jsou vegetariáni? Je to jen nějaká zvláštní shoda náhod, nebo za tím vězí něco víc? o.O

    1. Ahoj Eriku, snad ta indispozice neni na dlouho, snad si budes moci takovy zazitek uzit na vlastni kuzi, nebo spis nohy. Ja bych rekl, ze procento vegetarianu bude mezi bezci v horach podobne, jako ve zbytku populace. Snad se to spis o nich vic vi, takze to vic vynikne. Kazdopadne je to otazka osobni volby a myslim, ze vetsina by byla vegetariany i bez toho behu.

  3. Skvele napísaná reportáž o skvelom behu! Tiež som ju prečítal jedným dychom. Je to super prečítať si postrehy o takomto podujatí z prvej ruky. Snáď sa mi niekedy tiež podarí zažiť to na vlastnej koži…

  4. Ahoj:-),
    tak clanek jsem precetla jednim dechem. Zabral mi celou 1/2hodinu cesty autobusem do prace, ani jsem si nemrkla a uz jsem prestupovala na dalsi autobus-perfektne mi to uteklo. Fotky super, musi to tam byt nadherne. obdivuji vydrz tolika hodin za volantem, ale verim, ze za ten zazitek to stoji. Clanek moc pekny, nedokazu si predstavit pad v horach, ja predevcirem nestastne spadla na rovine, coz je opravdu komicke, ale odrena jsem fest a mam tak narazeny koleno, ze jsem vcera sotva chodila:-).
    Ja si ve stejny vikend jako ty poprve konecne zabehla vic nez maratonskou kilometraz na brnenskem masakru a byl to uzasny pocit. Dokonce mi v cili vyhrkla slza jako pri prvnim ubehnutem maratonu.

    Mej se hezky
    Tereza

    1. No, ještě že ty články nepíši stejně dlouho jak jsem na trati. To bys musela přejet na konečnou. 🙂
      Zážitky z těch hor jsou fakt super a stojí za všechnu námahu, problémy a nakonec i ty peníze.
      K těm pádům. Já jsem u nás na rovině upadl zhruba před měsícem a byl jsem potlučený mnohem víc než z těch hor. Prsty na ruce, které jsme si blbě vyvrátil mě bolí doteď.
      A k tomu Brněnskému masakru gratuluji. Je fajn začít doma, zjistit, že to je fajn a pak se člověk snáz odhodlá vyrazit ven do hor.
      Hodně dalších ještě hezčích zážitků. Sam

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Doplň odpovídající ... * Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.