spacir_profilPřestože to standardně nedělám, rozhodl jsem se napsat pár řádků o povedené akci s parádní trasou.

Vše začalo 2. 5. po zrušení jedné soukromé akce z důvodu prý špatného počasí. Píšu mail pořadatelům Špacíru, zdali se neuvolnilo místečko v původně plné registraci. Nechci jít jako hyena, i když i tato varianta byla v plánu v případě, že by bylo beznadějně plno. Hurá, přichází mail od Dana Šebíka, že jim v tom dělám pěkný brajgl, neb už registraci uzavřeli. Nicméně mě zapsal, páč se prý míst uvolnilo pro celou mou rodinu 🙂

Je tady den D a já v pátek po práci nejsem nucen sednout za volant a pádit přes celou republiku jako je tomu v případě závodů v Čechách, např. v Krkonoších. Sedím si pěkně s nohama na stole, papám, aby tělo nabralo co nejvíce energie a koukám z okna, že je venku hezky 🙁 Je zataženo, vypadá to na déšť. Na poslední chvíli sedám do auta, do Vsetína to mám jen přes kopec. Pod heslem: „Poslední na startu, první v cíli“ se potkávám se známými a vyrážíme.

Protože se nejedná o závod ale pochod, začíná se pohodovým tempem. Potkávám stále více známých. Někdo mi oznamuje, že je tam někde i Tomáš Svoboda, a to předurčuje, že nepůjdu sám. Při stoupání na Vsacký Cáb se to různě dělí, a přestože je to pochoďák, odděluje se skupinka rychlejších a je pohoda a sranda.

Dle plánu nakonec zůstáváme s Tomášem sami a shodujem se, jak jsme rádi, že nemusíme jít v té mlze přes noc sami. Trať utíká jak po másle, není vidět ani na krok. Podezřívám Tomáše, že mu lépe svítí čelovka, později jsme se shodli na verzi, že je to jen pocit, protože mi v mlze zezadu podsvicuje nohy, zatímco můj LED LENSER mizí někde v tom bílém sFinstvu.

Před Solání po lehoučkém kufříku, byť trať oba známe, potkáváme nějaké lidi. Na otázku, kde se tady v noci a mlze, když by psa nevyhnal, berou, odvětí, že jdou Špacír a vyrazili o něco dříve, aby si to mohli v klidu užít 🙂 Utíká nám to skvěle, probíráme všechno od závodů, rodin, práce, po výměnu zkušeností,… no, hubu jsme nezavřeli.

Jeden z důvodů, proč se účastním Špacíru, je shoda první části trasy s trasou závodu Valašský hrb, který se zde koná začátkem června. Sice ji dobře znám převážně z běžek, chci si však osahat každý kamínek na trati 😀 Tahle mise končí míjením Třeštíku, kde na Hrbu bude otočka. Tempo máme stále konstantní. Shodujeme se, že Makovský průsmyk bychom mohli proběhnout za tmy (stalo se tak) a poté se již těšit na rozednění a ostré slunce. Kecám, je deka jako prase a budeme rádi, když ta voda zůstane nahoře v mracích.

Paradoxně míjíme partyzána na Makovském v době, kdy tady nikdo není. Avizovaná občerstvovačka bude ready až o několik málo hodin později, je to přece turistická akce. To pro nás znamená, že si všechno jídlo neseme celou dobu s  sebou. Stále se nám běží perfektně a libujeme si nad tím, že v podstatě na tu hrůzu není ani žádné velké bláto a po jehličí se valí naprosto úžasně. Z mého pohledu daleko líp než po tom debilním asfaltu. Na to Tomáš reaguje, že mu asfalt nevadí. Na rozdíl ode mě má za sebou několik klasických maratonů, já asfaltový běs ještě nikdy nešel… 😉

Při jednom ze seběhů vidím vyskočit tři laně. Volám na Tomáše, jestli je viděl (trochu se opozdil). Říká, že ne. Běžíme dále, smrdí to tady jako ve chlévě a úplně jde z toho místa teplo. Tady musely ležet, byly veliké jako krávy.

Stoupáme na Velký Javorník – sedlo, následně na Velký Javorník. Tomáš opakovaně ztrácí kontakt a já se definitivně rozhoduji zbylou půlku trasy zdolat sólo. U partyzána jsme se shodli, že by bylo možné za ideálního stavu dát celou trasu za 12 hodin. Tato myšlenka mě neopouštěla, tak jsem valil v nasazeném tempu, dokud to půjde. Do uší mi vaří na kytary Ironi a vůbec nejsou unaveni. Proč bych měl být já. Střídá je Mňága a Žďorb, Turbo, Olympic, Horkýžeslíže, Ozzy, ZZtop. Nekonečný koncert může začít. Ani mi nevadí, že jsem sám 😉 Probíhám přes zbytky sněhu. Udusaný pod pásy rolby ne a ne roztát.

S přibližující se Kohútkou dopíjím svůj 2 litrový camelbak s tím, že kousek za ní u křížku doplním vodu ve studánce. Jak si tak běžím, míjím křížek a studánka nikde. Marně přemýšlím, kde je nějaká další a ujišťuji se, že nejpozději na Papajském sedle. Na podzim jsem tam se synem odlovil kešku a následně několik dalších a byl jsem si fakt skoro jistý, že se tam napiju a hlavně doplním camelbak. A ono ho…, sice jsem tam našel nějakou stříšku podobající se studánce, studánečce… no, voda nikde a před sebou stoupání na Makytu.

No nic, začíná opravdový survival. Peru to furt pryč a dehydrataci už začínám opravdu pociťovat. (V cíli jsem se dozvěděl, že pod Makytou snad studna byla. Jenže na červené a já to pral po hřebeni – krásný kamenný výběh.) Doufám, že někde kolem Radošova (křížení modré, červené a zelené značky) najdu nějakou vodu a ono pořád nic 🙁 Nezbývá mi nic jiného, než jít na morál. Ve stoupání proti světlu vidím na větvích veliké kapičky vody. Bez rozmyšlení je lížu jako pes. Honí se mi hlavou, ty vole, borovička – houby, ze smrku borovička neteče.

Stále řeším problém voda. Jídla i gelů mám dost, sil taky…, tělo zatím funguje bez problémů. Koukám do kaluží nazelenalé barvy s různým druhem života v nich. Jak já tomu, co se v nich hýbe, závidím. Koupou se a při tom ještě mohou PÍÍÍÍÍÍT. Zatím se dokážu ovládnout a vyhodnotit, že do toho prostě nejdu, raději zdechnu. Později přehodnocuji situaci a činím rozhodnutí, že pokud bude voda alespoň trochu tekoucí, okamžitě jdu do toho 🙂 Stále nic, lízání kapek z větviček se již stalo folklorem. Bylo to, jako když pohladí.

Věděl jsem o jednom místě, kde jsou mokřiny, a na to sázím všechno, co mám. Bingo! Voda a trochu se hýbe, jdu do toho!!!!! Plním bidon, rozpouštím tabletu CARBONEX, musím za každou cenu tělu doplnit, co jsem mu vzal. Hallelujah! „Živou vodu“ cítím téct do všech částí vysušené mumie. Naprosto perfektní osvěžení mě dokonale restartovalo, nabírám zpět svižné tempo.

Sbíhám na sedlo nad Zděchovem (známým tím, že se tam jednou za rok jezdí motokros),

následuje stoupání na Filku. Sil stále dost, do cíle už je to jenom kousek. Běžím i do tohoto fuc…ng kopce. Myslím si, seběh a jsem ve Vsetíně. No a ten seběh není jenom seběh, je to nekonečný kua seběh. Totální lepkavé bahno mi proměňuje boty ve sněžnice. Běžím jak srna po obrně.

Konečně vidím Vsetín, nabíhám na cyklostezku, resp. travnatý pás vedle. Uff, konečně jsem ve městě, ohlížím se za sebe, zdali je „čisto“, a co nevidím… Někdo v červené bundě to pere za mnou. Tak to ti ani náhodou nedám, říkám si. Podřazuju o dva stupně, sešlapuju plyn na podlahu, řadím výš a ještě jednou! Otáčím se, borec nejde urvat. Zabočuji na most, znovu se otáčím. Už nemám na to víc zrychlit, sakra. Týpek naštěstí podběhl pod mostem a vyklubal se z něj domorodec, drtící svou dopolední desítku v pětkovém tempu. Už mám jasno, na základnu dorazím sám a v super čase i díky tomu sparingovi, který o tom asi ani nevěděl. Narovinu, asi bych ten závěr jenom šel, však už o nic nešlo.

Dorážím na základnu, zvoním na cílový zvonec. Je o mě postaráno. Nechápavé pohledy, co že už tam jako dělám, střídá dotaz, jestli si dám cílového panáka. ANO. Strašně jsem se těšil na kofolu, celou druhou půlku trasy. Máte? Ano. A dáte si polívku? Ano. Malá akcička, symbolické startovné a takový servis. Nabídka lavoru s teplou vodou, abych si do něj mohl vrazit nohy, mi po absolvovaném KILU za 11 HODIN, přišla jak z pohádky.

ZbynekCypraSpacir

Poděkování patří všem pořadatelům i pořadatelkám za bezva závod – nezávod. Tomáši Svobodovi za příjemný noční sparing, bez něj by mi bylo přinejmenším smutno.

Tak snad příští rok ahoj!