Z cíle a zároveň centra závodu Umagu nás na start do Lovranu kolem půl desáté odváží autobus, po cestě se chci ještě trochu prospat, ale za námi sedí nějaká ukecaná běžkyně co má potřebu dost nahlas povídat, takže ze spánku nebylo nic. Do Lovranu dorážíme asi 10 minut před startem, poslední kontrola vybavení v batohu, pomalu se šikujeme u startovní, pásky dívám se po soupeřích, hodně nebezpečně vypadá jakýsi natuněný Ital, jak kdyby vyšel rovnou ze salonu, no uvidíme, do uší řve hudba a speaker něco mluví do mikrofonu atmosféra jede na plne obrátky, tři,dva, jedna staaaart.
Někteří to rozbíhají do celkem vysokého tempa na to že je to 6km do kopce s 1400 převýšením tak to ženou dobře, stoupáme po asi tisíci schodech než se dostaneme do lesa, trail a další schody, a finální pasáž se začíná pěkně zvedat, to už opírám ruce o kolena. Zanedlouho je stoupání za námi, vybíháme na hřeben kde se spojujeme se stomilovkou, vítr je docela čerstvý ale zato pěkně osvěžující. Běžíme s Marou současně z vrcholu Vojaku, sbíháme ty co to hnali do kopca a míříme k první občerstvovačce a začíná mě jaksi bolet břicho, no to jsem fakt potřeboval. Na občerstvovačce si dám akorát pomeranč a fičím dál, Mára mi trochu utíká, břicho bolí snažím na to nemyslet a valím dál. Šotolinové cesty, které se střídají s někdy nepřijemnými hoodně kamenitými traily s místy mokrým vápencem, který klouže, trat je ale běhavá a jsem rád, že jsem si hůlky nebral.
A to už je tady další občerstvení Brgudac (26km), cola, voda, pomeranč, doplním lahve a valím dál, předbíhám lidi ze stomílovky jsou to povětšinou chodiči. V první půlce je technických pasáží docela dost a v jednom seběhu mi to uklouzne. Se poroučím k zemi, no nic jedeme dál, trochu bahna nikoho nerozhází, dotlučený nejsu. Trať začíná být víc technická, je třeba si hlídat každý krok, nechci se tu někde zlámat a to je ještě celkem kus do cíle. Dobíhám Máru prohodíme pár slov a běžíme k občerstvovačce v Trsteniku. Světla jsou někde v dáli a nás čeká výstup a seběh, technický a kamenitý ale jde to. Na občerstvovačce dávám polívku, doplním vodu a zase zpátky do hry. Začíná další stoupání kopce běžím, jde to perfektně cítím se svěží a v dáli začíná pomáli svítat, no super na to jsem se těšil, v tom vbíhám do mlhy začíná být pěkná kosa a pěkně foukat.
To už jsem na kopci nad Buzetem a dolů cca 10km seběh, záčátek opět mokrá tráva a šutry. Pěkně to klouže, tak si musím dávat bacha, vbíhám do lesa a tady je to lepší. Pouštím to, jak to mám ve zvyku a jedu si své blues, předbíhám stomilovniky, a hle předemnou taky někdo běží, hmm to bude asi ten první týpek, no takže ho mám, zdravím, předbíhám mírně zrychluji a dělám jakože nic. No tak teď začíná závod, to jsem si přál, šotolinové cesty se střídají s traily, probíháme vesničkou dále do lesů a dostávám se do finálního docela dlouhého seběhu do Buzetu.
Několikero serpentýn a otáčím se Švýcara nevidím, což je dobře, dostávám se až dolů do města chvilka po asfaltu, kruháč a už organizátoři ukazují na depo. Vbíhám dovnitř „forhandrydfry“ a uz mam v ruce pytel, ktery sem si tu poslal, dávám polívku, při jídle si cpu gely do batohu, jedna aquastamina do batohu, druhá do ruky. Přibíhá Švýcar, prohlížím si ho, vypadá dobře, ještě hlt koly a je čas běžet dál, žádné flákání. Proběhnu městem a už jsem zase v lesích. Ohlížím se nikdo za mnou, proč za sebou pořád někoho slyším – no asi únava.
Kopce běžím, zase další traily, seběh, brod přes potok a další stoupání. Slunce už začíná pěkně hřát a to je asi kolem půl osmé, asi, nevím nechce se mi vytahovat telefon a hodinky nemám. Ten kopec je hodně dlouhý, když to jde, běžím, pak přecházím do chůze a vida, už jsem nahoře. Začíná běhavá pasáž teď někde v kopcích a louky, kde je dostatek ranní rosy a nohy dostávají napít. Probíhám přes další louky a každá vesnička mi přijde stejná. Jednou probíhám a vlevo zeď přede mnou cesta a jak jsem rozběhlý tak tam vjede auto. Já dobrzďuji rukama o spolujezdcovo okno, no tyy kokos, to bylo o fous..řidiči se omlouvám, asi byl vyděšený víc než já. Valím dál, na občerstvovačku už je to asi kousek, probíhám sady žádná jablka – jedno bych si dal. Osvěžuji se vodou, mírné stoupání a další vesnička, odbočuji doleva, běžím do kopce, vidím lidi, co skládají občerstvení. Přibíhám k nim, oni na mě hledí, že jako ne. OK, asi nějaký trh, běžím dál, jsem na konci vesnice a tak si říkám, to je ta smyčka ze stomílovky, do pytle!!! To jsem si zaběhl. Valím dolů, počítám minuty, kontroluji, kdy vyběhne někdo za mnou a nic… Hmm tak teď už jsem na té správné stanici Oprtalj (76km), pomeranč, kola, nezdržuji se, peru to dál.
Už jen třicet do cíle, to je pozitivní co a hladoví psi za mnou. Opět úžasný trail, valím si to jak Anton na Westernstates, teda aspoň se tak cítím. Síly je pořád dost seběh, výběh, a nastupují dlouhé šotolinové cesty. Není čas o tom přemýšlet, teď nebo nikdy. Musím běžet, žádné flákání. Dobíhám dalšího ze stomilovky to už jsou ti první. Francouze P. Boharda (vítež Tor de Giant), je jakýsi špatný, prohodím pár slov a už se těším na občerstvení v Grožnjanu. Je to v historickém centru, nestíhám se kochat doplňuji vodu a citron, pomeranč a valím dál, do nekonečných šotolinových cest. Otáčím se jestli za mnou nikdo není. Očekávám, že se někdo vynoří, tak pro jistotu nezpomaluji. Začíná být pěkné teplo, cesta odbočuje doleva a začínají další traily. Červená hlína, připadám si jak v Austrálii.
Potkávám dalšího stomílaře (celkově druhý) s ním už trochu pokecám. Je druhý, popřeju mu hodně štestí a běžím dál, to už jsem v Buje a do cíle jen 13,5 km. Na těch občerstvovačkách jsou ti lidi tak milí, to je ta jižanská vstřícnost, cola, dva pomeranče do ruky a teď není čas na nějaké serepetičky, je čas to pořádně rozbalit. Nechci si to nechat vyfouknout: Poslední úsek je po šotolinách v sadech plus nějaký ten australský trail. Kopečky vybíhám, ještě že nemám ty hodinky, to bych měl oči pořád na nich. Tak alespoň vytahuji telefon – něco po čtvrt na dvanáct, uff to bude asi dobrý čas. Nepřemýšlej a val to, říkám si. Teď další nekonečné cesty v sadech. Ještě, že tu je stín, závěrečný trail kolem příkopu, kde někdy tekla voda. Běžím pěkně svižně a přede mnou Umag na dohled.
Tak jo jsem tady. Vbíhám do města, organizátoři mě směrují do cíle, běžím ulicemi po značení a to jsem po chvíli jaksi ztratil a ocitám se u kostela a vidím cíl přes přístav. No do pytle zas další kufr..mažu směr cíl, co to dá, proplétám se mezi lidma a cílová rovinka už je přede mnou. A to už si opravdu užívám, nemohu tomu uvěřit, ale je to tak jsem první a dokonce i v tratovém rekordu 11:57:33. Pořád si to neuvědomuji, čekám v cíli, za chvílí je tu Švýcar a zanedlouho i Mára, ten bere třetí místo. Super.
Na stomílovce to měl Zdenda pěkně rozběhlé, kvůli zdravotním problémům se rozhodl ukončit, zdraví má člověk jen jedno. Trenér Pepr se na stomílovce taky neztratil na celkovém 12. místě. Sic to nebylo dle jeho představ, ale taky super. Na 80km mu nějaký dobrodruh v seběhu hodil kámen na nohu, tak to odnesl jeho malíček.
Na trat jsem zvolil boty Adidas Raven Boost, které perfektně tlumily na rozbitých trailech i na ostrych kamenech. Tady jsem poznal že to je opravdová „ultra“ bota a správná volba. A triko a kompresní kraťasy adizero Sprintweb zase pěkně luftovaly protože „Light make me fast“. Děkuji tímto Adidasu za vybavení. Při závodě jsem také použil Aquastamina, voda sycená vodíkem který je skvěly antioxidant a chrání proti únavě díky za to iqauqa.cz. Samozdřejmě taky musím poděkovat rodině která to z dálky sledovala a všem co jste fandili a podporovali. Díky!!!
Na českou stopu, co tady Zdenda v předchozích letech zanechal, jsme pěkně navázali a prošlápli ji o kousek dál.
Napsat komentář