FULLY VK – strmější než si představíš

Vertikální kilometr ve švýcarském Fully (místní čtou fuji) na hranicích kantonů Valais a Vaud v blízkosti Martigny má parametry 1.92km/+1000m a vede převážně po trati staré kolejové lanovky. Důvody, proč mě napadlo se zúčastnit tohoto závodu, sama nechápu, ale bylo mi řečeno, že čtenáři tohoto webu by mohli a že se o to mám podělit.

Rozhodovat jsem se nemohla moc dlouho, protože otevření registrací bylo vypsáno na 1.září úderem sedmé večer s varováním, že po šesti stovkách startovních čísel se hned zapráší, i když závod je až 24.října.

Chvíli jsem se ještě přemlouvala, že bych na termín mohla zapomenout a registraci tak prošvihnout, ale nakonec 1.září sedím v 19:00 u kompu a snažím se dostat do systému. Stránky reagují se zpožděním a padají. Trvá hodinu, než se prokoušu celým procesem a než mi pohled do startovky potvrdí, že jsem tam. Mezi posledními, co to vůbec stihli. Zaplaceno. Takže se pojede do Fully.

Po krátkém průzkumu kupuju letenku do Ženevy a zároveň zahrnuju do závodního programu ještě desítku v rámci maratonu v Lausanne, když už tam budu. Takže v pátek ráno let tam, v sobotu Fully, v neděli Lausanne a v pondělí ráno domů.

S leteckou dopravou vyvstává otázka, co s holemi. Takhle prudké závody se běhají spíše s nimi než bez nich, jenže doprava holí vyjde skoro stejně, jako celá letenka, skládací se mi kvůli jednomu závodu nechce shánět, takže nakonec se rozhoduju běžet bez nich. Stejně s nimi netrénuju.

Od letoška je v povinné výbavě helma. Přemýšlím, co může být na běžeckém závodě tak extrémního, aby bylo potřeba běžet s helmou. Že by běžci cestou padali a kutáleli se dolů? Padlý na hlavu je už každý, kdo jde tohle běžet. V propozicích pak zjišťuju, že se probíhá tunelem a je tam zákaz předbíhání, tak asi hrozí náraz hlavou do skály.

Doma mám helmy dvě. Ta novější vypadá celkem normálně, ta starší je z dob, kdy se helmy na kolo vůbec začínaly nosit, je omlácená a červenočerná puntíčkovaná s ksichtíkem naštvané berušky. Jenže je lehčí. Vítězí závodní pragmatismus, beru berušku.

Z krabice vytahuju nové červené špuntovky Roclite a jdu si je rozběhat. Ty starší, co ještě pamatují Canazei 2013, už spíš připomínají silničky. Jestli na padesátiprocentní kopec zaprší, budou špunty velmi potřeba.

Večer před odletem se konečně na internetu objevuje intervalový rozpis startů. Ty probíhají od osmi ráno až do poledne. Dozvídám se, že běžím 11:37:20. Což je příjemné, v sobotu se nemusím hnát na start brzo ráno.

V pátek 23.10. za hluboké tmy jedu na letiště a dopoledne už jsem v Ženevě. Spojení odtamtud je snadné. Ženevské letiště má vlastní vlakovou stanici, odkud jede přímý vlak směr Brig, tedy i přes Lausanne a Martigny, odkud je to pár kilometrů místním autobusem do Fully. Budu ale nocovat v Lausanne, jednak v malém Fully bylo všechno vyprodáno, jednak je to lepší s ohledem na následující desítku a poté přesun zpět na letiště. Na hostel ale můžu nastoupit až v pátek odpoledne, chci proto předtím využít čas k rychlé prohlídce Ženevy. Letečtí pasažéři si mohou před východem z letiště vytisknout v automatu grátis jízdenku na ženevskou MHD s platností 80 min. Svezu se tedy do centra k jezeru s tím, že si prohlédnu okolí a později nastoupím v centrální stanici Cointrin na vlak do Lausanne.

K jezeru trefím bez problémů, známý jezerní vodotrysk je vidět zdaleka. Koukám se na něj mostu, Rhône vytékající zde z jezera je tu ještě mnoho metrů hluboká, průhledně modrozelená a při troše trpělivosti v ní lze vidět metrové ryby.

Na dalším mostě je ukotvená červená pontonová plovárna s bazénem ve tvaru helvétského kříže. Na ostrůvku je budova s nápisem Cité du Temps a v ní lze vidět zdarma výstavku na poctu malíře, který ve svojí umělecké přezdívce Friedensreich Hundertwasser zkombinoval Království klidu a Sto vod. Ten měl silné ekologické cítění a nejraději kreslil barevné domy, ze kterých vyrůstají stromy. V místě je vystavená Hundertwasserem navržená domácí latrína, kde se v kompostovacím vědru s odvětraným dnem výkaly prokládají domácím odpadem a zasypávají se lopatkou humusem přineseným z lesa, aby to doma nesmrdělo. Uzrálý kompost se využívá k hnojení stromu, který vyrůstá z mezipatra domu. Hundertwasser se později plavil po mořích a oceánech na plachetnici Deštivý den a maloval. Když někde zakotvil, vystavoval svá díla a propagoval ekologii a kompostování. O svém místě v koloběhu života měl Hundertwasser před smrtí jasno: „pohřběte mně nahého a bez rakve do hlíny pod stromem, který jsem sám zasadil. Chci se stát humusem, který bude živit strom. To je můj způsob reinkarnace.“

Vedlejší vchod zve na výstavu výtvarně nápaditých hodinek Swatch. V dobách gymnaziálních jsem na ně koukala zálibně za výlohou skejťáckého obchodu, akutnější byl ale tehdy nákup součástek na prkno. Paradoxně, letos jsem jedny Swatchky vyhrála na běhu v Čechách a teď jsem si je na zápěstí přivezla do Švýcarska.

Ještě dvě hodiny prohlížím okolí, podívám se do basiliky Notre Dame u nádraží a pak už mířím do Lausanne, ubytuji se, ještě stihám dokoupit něco k jídlu a jdu se rozběhat.

Doběhnu k Olympijskému muzeu, kde je osvětlené schodiště (VK bude jen o trochu víc do kopce):) a atletická dráha stovka, která je osvětlená jako runway. Když protnete fotobuňku, rozsvěcí se podél dráhy červená světýlka rychlostí, jako by tudy probíhal Usain Bolt. Dám si ze srandy pár rovinek a nepřipadám si ani jako Bolt, ani jako letadlo.

Ráno na nádraží v Martigny potkávám několik běžců a společně přijíždíme autobusem do Fully. Už dle letmého pohledu je trať ve svahu podstatně prudší, než slibovaly všechny fotky a videa.

Od zastávky stoupáme ke startu, odtud už od osmi od rána startuje každých dvacet vteřin běžec a další se řadí před časomírou. Vlevo je budova s prezentací a vedle obrovský jedlý kaštan, evidentně bohatý zdroj pro avizované pozávodní brisolée, tedy opékání kaštanů.

Jdu se podívat na spodní část trati. Ta stoupá mezi vinicemi a prvních asi dvě stě metrů k podchodu pod silnicí se dá snadno běžet. Tady stojí první hloučky místních fanoušků, jejichž pověst je už předchází a ani tentokrát fanděním nezklamou. Za můstkem už se trať zvedá a většina běžců přechází do chůze.

Jdu se rozběhat a fascinuje mě, v jaké rychlosti si někteří zvláště mladší běžci dávají na rozcvičení úseky do kopce. V prudkém svahu se pohybují úplně ladně a velmi rychle, někteří by s jejich výbušností určitě zvládli skvěle třeba i čtvrtku překážek. Ale i pomalejší běžec s výbornou silovou vytrvalostí se může uplatnit.

Můj čas se blíží, řadím se do zástupu před časomírou a za chvíli i já vyrážím na trať.

Tak, kvůli tomuhle tu jsem. Tak ať to stojí za to. Nemá ale smysl se zatavit, čtyřicetiminutový závod není sprint.

Prostředkem trati vedou kolejnice s pražci, k běhu lze využít i prostor vně kolejnic. V méně prudkých částech se asi příjemněji běží mimo kolejnice a dá se tudíž snadno předbíhat, v prudších částech je zase lepší stoupat po pražcích, protože mimo dráhu to v prachu podjíždí.

Kousek po proběhnutí pod mostkem doběhnu jednu běžkyni, před tunelem stihnu předběhnout ještě jednu. Zatím se dalo pohodlně vyhnout mimo kolejnice. V prudkých částech bude potřeba se vyhnout na kolejích. Zatím se celé pole běžkyň pohybuje celkem vyrovnaně a v pravidelných rozestupech, na start nás přiřadili podle nahlášených cílových časů a před sebou i za sebou mám tedy vesměs ženskou elitu, kde všichni mají podobné tempo. Budou rozhodovat metry a vteřiny.

Po výběhu z tunelu kolem mne prolítne pěticentimetrový kámen, který někomu odlétl od nohy, takže rázem chápu pravidlo o nošení helmy.

Nad tunelem už vinice vystřídal les a stoupání přiostřilo. Každých několik desítek metrů je uprostřed dráhy železné kolo k vedení lana. Je třeba ho překročit, ale dá se od něj odrazit. Sklon svahu se definitivně stabilizoval na souvislé stoupání a to po nějaké době začíná bolet. Po většinu závodu je sice vidět prakticky celá trať až do cíle, ale koukat se nahoru, to se tady radši nedělá. Začínám být docela ráda, že mám na sobě helmu. Ta mi totiž zmenšuje zorné pole a při tomhle zápřahu je fakt lepší koukat se jenom na nejbližší metr a půl před sebe a nic kolem nevnímat. Značeno je každých sto výškových metrů. Vzhledem k tomu, že každá vertikální stovka trvá několik minut, může v běžci i cedule se značkou 500m vyvolávat lehké pochyby, jak se vůbec dostane nahoru.

Podle pravidel tohoto závodu musí doběhnutý běžec uhnout tomu, kdo ho dobíhá. V prudkých částech závodu nemá smysl hrabat se mimo kolejnice, protože tam půda podjíždí a ztrácíte tak mnoho energie. Ekonomičtější je nechat dobíhajícího běžce doběhnout až těsně za sebe, uhnout k jedné koleji, na pár vteřin zastavit (ta úleva!), nechat ho přeběhnout a hned se zařadit za něj.

Nechci se ale nechat předbíhat a tak bojuju ze všech sil, aby se to nestalo. Dostávám se přes několik běžkyň a občas hodím letmý pohled pod sebe, jestli se někdo neblíží natolik, abych musela uhnout. Běžkyně za mnou se na mě sápe, ale pořád držím odstup.

Bolí to víc a odpočinout si nelze, protože v tomhle sklonu svahu i chůze vyžaduje maximální intenzitu a ubrat znamená zastavit se. Celý závod se snažím držet těžiště před vertikálou a neohýbat se, ale v nejprudších částech je sklon takový, že tak jako tak mám hlavu půl metru nad zemí a rukama se občas potřebuju chytit kolejnic.

Blížíme se k mostu, přes který je třeba přelézt. Kolem něj stojí spousta fanoušků a dělají neuvěřitelný rámus. Sklon svahu se blíží hranici snesitelného. Co si vzpomínám, v propozicích jsem četla varování, že na mostě ještě není cíl. Že by u bílé budovy, která byla vidět už dlouho předtím? Trať do ní směřuje a koleje se v ní ztrácí, tak snad je tam konec a tím barákem nebudeme probíhat ještě někam dál? Bojím se začít finišovat, dokud nevím, kam běžím, protože v tomhle stoupání vzrůstá kyslíkový dluh velmi rychle. Zkušenosti s obvyklými běžeckými proporcemi vzdálenost versus čas berou za své. Ale probíhali už jsme poslední stovku, ne? Fanoušci řičí, stojí hned vedle kolejnic a mlátí zvonci běžcům těsně u hlavy. Začínám mít představu o legendární Zegamě. Bohužel zezadu se na mě ženou dvě běžkyně a já nemám síly na zrychlení. Jedné uhýbám a ta se během dvou vteřin protáhne kolem. Druhou se mi kupodivu podaří setřást a udělat si na ní opět náskok. Bílý domeček se blíží, kolejnice v něm opravu končí a před ním už bezpečně rozeznávám stolek s časomírou.

Konečně. Překračuju cílovou čáru a pohybuju se dál, abych přelezla běžce, kteří se zhroutili hned za cílem a abych tu nepřekážela i já. „Hej, tady už je konec,“ volá na mě pomocník sundavající čipy. Nechám si sundat čip a pokračuju v pohybu vzhůru. Vím, že nejhorší je si v tuhle chvíli lehnout či kleknout na zem, byť to mnoho lidí dělá. Kyslíkový dluh je třeba rozklusat. Naštěstí nad námi vidím stezku směřující šikmo do lesa, tak po ní mířím vzhůru. Bezprostřední tělesné pocity po tomhle závodě jsou snad ještě horší než v jeho závěru. Dechová frekvence na maximu, bolí mě bránice, brní mě nohy, shodím z nich ještě nerozvázané boty, vezmu je do ruky a dalších deset minut se šinu bosa lesem a snažím se rozdýchat.

Dostávám se na vyhlídku, vykoukne na mě valiské údolí kolem Rhóny a na druhé straně vysoké prosluněné hory pocukrované sněhem. Začíná mi být krásně, na tváři se mi roztahuje široký úsměv a jsem ráda, že jsem tu.

Vzhůru láká k dalšímu výstupu stezka tradičního závodu Fully – Sorniot. Bylo by hezké se podívat až nahoru, ale to nechávám ji na jindy. Vracím se zpět k trati a davu diváků, hledám batoh s věcmi a občerstvovačku.

Ta kromě vody a koly nabízí výborný švýcarský sýr a rudé valiské víno. Nelze odolat. Účinek je okamžitý. Vmísím se do řinčícího a pulsujícího davu, nad hlavami někdo mává velkými vlajkami, rachot zvonců se přehlušuje s rockem z repráků. Užívám si atmosféru jak zamlada na fesťáku a konečně naplno obdivuju neuvěřitelnou trať i běžce, kteří ji zdolávají. Stojí to za to, být tady.

Hukot davu se zvětšuje, když v závěru probíhají ti nejlepší. I tentokrát vyhrává Urban Zemmer, tentokrát to dává kousek nad třicet. Za ním jsou další dva Italové, což zvyšuje nadšení početného italského fanclubu.

Nevím, kolikátá jsem, čas taky nevím. Ale běželo se mi dobře, vydala jsem ze sebe, co jsem mohla, tak doufám v dobré umístění.

Scházíme dolů po trati závodu Fully – Sorniot, která se v serpentýnách vine krásně lesem. Směřujeme k hale, kde má být vyhlášení. Na grilech u haly se pečou kaštany. Podávají se s máslem.

Kaštany nechávám na později, hledám výsledky. Devátá. To je velké zklamání, myslela jsem výš. V tuhle chvíli se cítím jako vyfouknutý balón. Jsem ráda, že jsem se výsledky nedozvěděla nahoře, protože by mi to asi zkazilo úžasné živelné nadšení ze závodu, neužila bych si bezprostředně krásy hor.

Utěšuju se, že aspoň ten čas je zatím můj nejrychlejší a pravděpodobně zároveň český rekord na tratích se startem do 1000 m n.m. Tak přeci jen jsem sem nejela úplně zbytečně? Čas 42:36 je o půl minuty lepší, než jsem běžela v Canazei 2013 při zisku bronzové medaile na ME. Což nic neznamená, tohle je rychlejší trať. Asi se nemůžu koukat dozadu na léta, kdy jsem tu mohla zaběhnout podstatně líp. To se ještě neběhaly vertikální kilometry. Buď už jsem měla dávno skončit, nebo musím brát, co je. A pokud už moje časy nebudou pro mě k překonání, tak doufám, že pro někoho mladšího ano.

Jdu do sprch a zmáhá mě únava. Hrábla jsem si dnes dost. Spíš než kafe mě zpátky na nohy staví oslazený bylinkový čaj.

Po vyhlášení chytnu stopa do Aisle, tam si prohlížím pomalovaný vláček, brzy jede vlak do Lausanne.

Vstávat, zábava pokračuje. Lausanne už žije zítřejším maratonem. Všech běhů dohromady se účastní přes 14500 lidí. Mířím na loď Lausanne, kde se odehrává pasta párty. Vyhlížím několik Čechů, které jsem viděla ve startovce, ale míjíme se. Bavím se chvíli s několika místními běžci, jako všichni ale brzy odcházíme spát.

Moji desítku (20. žena, 40:17) okomentuji jako „taky běžela.“ Na elitu bych neměla ani čerstvá, takhle se můžu vymluvit na VK v nohách a hned za cílem konzumovat teplý bujón. V chladném počasí mi sedne líp než lepivý ionťák. Jako vzpomínku si všichni odnášíme funkční triko s dlouhým rukávem.

Ve většině závodů ten den vyhrávají afričtí běžci. Výjimkou je půlmaraton žen, kam tentokrát zahraniční konkurence nedorazila a prvních pět míst je zcela v režii místních běžkyň. První z nich, Švýcarka s českými předky Laura Hrebec, místním fanouškům dělá radost časem 1:15:14, kterým překonává o více než minutu švýcarský limit pro ME v atletice 2016 v Amsterdamu. Doma pak k ME zjišťuju podrobnosti. Vzhledem k termínové blízkosti ME před OH v Riu se na ME neběží maraton, ale půlmaraton. IAAF zde nevypisuje žádné limity a nominace běžců nechává zcela na národních federacích. Má zájem na tom, aby se silničních běhů v rámci OH/MS/ME účastnilo hodně běžců, podporuje i účast celých národních družstev, jejichž soupeření činí závod atraktivnějším než pouhý závod jednotlivců. Limit na úrovni toho švýcarského by mohl být pěknou motivací pro několik českých běžkyň a běžců. Dívám se, zda už byl vypsán limit na stránkách české atletiky. Bohužel ne. Počítám, že bude tak o dvě minuty tvrdší než švýcarský. I přes snahu IAAF se většině národních federací příliš nechce posílat běžce natož družstva, pokud lidi nemají výkonnost na přední část startovního pole. Co si budeme povídat, přední umístění chtějí diváci i sponzoři a běžce na chvostu vnímá mnoho lidí jako ostudu, i když jde o vysoce elitní závodní pole. V tomhle je Skyrunning milosrdnější, propadlý závoďák se prostě ztratí v davu.

Odpoledne stíhám návštěvu Olympijského muzea, jsem tam až do zavíračky. Poté sednu na metro (zubačka v tunelu) a vyjedu několik stanic. Jdu si prohlédnout katedrálu a okolí. Na blízkém náměstíčku se promítá na plátno ragbyový zápas, diváci se mohou posilnit rakletem a bílým vínem. Přenos ale zrovna končí. Ráda bych pokračovala v objevování města, ale chce se mi spát a ráno potřebuju vstát před pátou. O půlnoci přicházejí na pokoj další nocležníci, k ránu zase narušuju noční klid já. Vyklízím věci z vojenské skříňky na chodbě. Strašně tu smrdí uleželý Camembert. Jestli mi na letišti nějaký pes bude kontrolovat zavazadlo, tohle ho porazí.

Loučím se se Švýcarskem. Ráda bych se příští rok vrátila. Nutným předpokladem ale bude forma s nadějí na bednu, abych si výlet mohla dovolit. Výkon stejně staré Laury je motivací k tréninku, stejně tak, že ve Fully mě předběhly tři „holky“ starší než já.

CELKOVÉ VÝSLEDKY