V běhání po horách se stále považuji za začátečníka. Moje první zkušnost se skyrunningovým závodem byla přesně před rokem loňská účast na Lysohorském čtyřlístku, za kterou jsem byl odměněn několikadenní totální obrnou. Blahoslavení slabí duchem – toto lysohorské varování mě neodradilo. Do dalšího zrychleného zdolávání hor jsem se vrhl po hlavě účastí na nejprestižnějších českých i dostupnějších evropských akcích. Než rok od premiéry na L4L uběhl, absolvoval jsem B7, Nezmar maraton, Limone Extreme, Perun, Jeseníky ultratrail, Valašský hrb 50, Dolomity Extreme Trail, Dolomity Vertikal a Dolomity Skyrace.
To mě nabilo falešným dojmem, že už tuším, o čem ten skyrunning je. Jak velice jsem se mýlil mě měly přesvědčit přímo dvě největší současné hvězdy tohoto sportu Kilian Jornet a Emilie Forsberg. Ti na samém severu Evropy v severonorském Tromso organizují Tromso Skyrace, letos zařazený do SWS v kategorii ultra i přesto, že délka je spíš maratonských 45 km. Jelikož mě dlouho lákalo vidět severskou přírodu a zažít nekončící dny, seděl jsem 16. února ve 12:00 v době zahájení registrace u počítače a bleskové naklikal svoje údaje, přece jenom závod je omezen počtem 260 účastníků.
Proč je závod zařazen v kategorii ultra naznačí už prostudování základních informací. (Pozn. Skyrunning.cz: Podle nových pravidel ISF nerozhoduje o zařazení do kategorie Ultra SkyMarathon jen délka tratě nad 50km, ale také čas vítěze nad 5 hodin) Na 45 km nastoupáte 4,5 km a vítěz loňského „nultého“ ročníku potřeboval na zdolání trasy víc jak 6,5 hodiny. Popis trasy je také poměrně vtipný a lépe vyznívá v anglickém originále: 10 metres of road – 6 km trail – 25 km technical trail – 6 km off trail – 5 km technical ridge (III climbing degree). I toto mě nechávalo v klidu, moje dosavadní zkušenosti ze zahraničních závodů byly takové, že organizátoři mají často tendenci dost v popisu přehánět. Asi z důvodu vyšší atraktivity, nebo jako alibi při případných zraněních, označují svoje závody za ultra extrémní a mimořádně technické, a v reálu to znamená, že se setkáte s pár několikametrovými úseky, kde je dobré se trochu přidržet ocelových lan a někdy to pro jistotu zajišťují ještě natažená další lana a dohlíží záchranáři…ovšem Kilian to myslí vážně a jeho popis trasy je dost mírný.
Ještě větší nepatřičný klid jsem získal z příhody v den příletu do Tromsa. Let měl dost zpoždění a z letiště moje nohy poprvé vkročily na severskou půdu až kolem jedenácté večerní. Unesen ze zážitku světlé noci, jsem se rozhodl 5 km do centra Tromsa na hotel absolvovat pěšky. Na cestě z letiště jsem nečekaně potkal drobnou blondýnu s velkou krosnou, kterou jsou po celodenní komunikaci v angličtině pozdravil „háj“, nacož se mně dostalo odpovědi „nejsi náhodou z Čech?“. Brzy jsem se dozvěděl, že mám čest s loňskou ženskou vítězkou Hankou Krajníkovou. Samozřejmě jsem na naší společné půlnoční procházce do Tromso vyzvídal, jaká že ta trasa ve skutečnosti je a dozvěděl jsem se něco jako „pár kamenů a sutin tam je, ale jinak v pohodě“…ovšem Kilian to myslí vážně a nikdy nevěř ženským, co běhají po horách.
Druhý den se konal předzávodní brífink, na kterém sám Kilian popisoval detaily trasy. Z toho mně utkvěla jedna věta, kterou opakoval v průběhu popisu asi pětkrát „pokud vám to už tady bude připadat jako příliš technické, v žádném případě nechoďte dál“. Většina naslouchajících závodníků se u toho dobře bavila…ovšem Kilian to myslí vážně a tuto větu jsem si opakoval v průběhu závodu asi stokrát. Vzpomněl jsem si na svůj oblíbený rimrovský citát z Červeného trpaslíka: „Mě nemůžete vyděsit, já jsem zbabělec, já se bojím pořád“, a docela se už těšil. Ráno v den závodu nás vítalo dle brífingu „hezčí norské počasí“, rozuměj zima, déšť a mlha, a v půl deváté vyrážím mírným poklusem přes Tromso a most nad fjordem na okraj města ke stanici lanovky.
Samotný start závodu není přímo v Tromso, ale na vyhlídkové chatě nad Tromso. Lanovka takto brzy sice výjimečně jezdí, ale svou kapacitu zvládne tak desetinu startovního pole, takže jako většina si pod dráty lanovky vyšlapu 450 výškových metrů po svých, jak lakonicky říkal Kilina „gút vormap“. Na startu už mám v nohách 5 km a 500 výškových metrů. Chvíli před startem potkávám ostatní české účastníky – česká skyrunningová elita, kromě Hanky ještě Honza Bartas, Zdeněk Kříž a Zuzka Urbancová. Stojím vedle Zdeňka už v druhé řadě a ptám se ho, jestli nejsme moc vpředu, když včera říkal, že to má jako výlet. „Aspoň na začátku jim z toho uděláme peklo. Aha, takže rozběhneme to 3:30 na kilák a pak zrychlíme, jo?“ Na rozdíl ode mě to Zdenda asi nepovažoval za vtip. I když stržen startovním polem letím jak na 10 km krosu, Zdeněk i s Honzem mizí vepředu hadu běžců. Naštěstí cítím, že nohy mám skvělé.
Prvních běžeckých 6 km si náramně užívám, až se divím, že podle záznamu jsme na nich nastoupali skoro 300m. I následující první výstup do 1200 m na Tromsdalstinden polknu jak sklenici vody a odhadem se v pohodě držím v první třetině startovního pole. Zde jsem měl naposledy pocit, že ještě závodím. Na hřebenu Tromsdalstindenu poprvé potkáváme nejoblíbenější norský typ horské cesty – sutinu s velkými balvany, podobnou těm ve Vysokých Tatrách, akorát tady chybí ty vyskládané cesty jako v Tatrách. Vzpomenu si na Hanku, že „pár kamenů tam je“ a zrovna v tu chvíli ji zahlédnu těsně za sebou. Skáče po těch balvanech jako kamzík, tak ji pouštím před sebe, a pro sebe si říkám „jen počkej děvče, až se bude dát zas dát trochu slušně běžet, tak si tě natřu“ a ještě netuším, že žádný „slušný běh“ už mě dneska nečeká a Hanka se bude už víc než hodinu nudit v cíli než já dorazím. Na samém vrcholu Tromsdalstindenu se trasy dělí, kratší odbočuje doleva dolů a zpět do cíle, na hlavní závod mě regulovčíci posílají doprava do…do nikam.
Hřeben přechází ve sněhové pole a za jeho ostrým horizontem vidím jen šedou oblohu. Ptám se regulovčíků: „Opravdu mám jít tam? Já neumím létat“, ti na to s úsměvem, „ano, to je cesta“. Když se odvážím naklonit přes horizont vidím sněhovou strž a v ní vyšlapané stopy a naštěstí i natažené lano. Zhluboka se nadechnu a za přidržování lana sjíždím po zadku dolů. Svůj zadek jsem dále na této trase používal ke kontaktu se zemí více či méně dobrovolně skoro stejně často jako běžecké boty. Pod sněhovým polem se sklon téměř nesnížil, zato povrch přešel v kamenitou suť obalenou klouzavým blátem. No aspoň těch skoro 1200m rychle zklesáme. Po asi desátem naražení zadní části, tentokrát na mimořádně špičatém kamenu vypouštím první hlasité české nadávky, a přesto to vypadá, že právě blízcí cizí závodníci mně dobře rozumí a s úsměvem přikyvují. Po takto pár set zklesaných metrech a čím dál jadrnějších nadávkách následuje trochu odpočinkovější pasáž, nejdříve „mírnější“ sněhové pole, která se dá slušně sklouzat po nohách, a pak celkem normální seběh následovaný kratší travnatou plošinou zpestřenou asi šesti brody ledových arktických říček.
Na dalším horizontu přechází říčky ve vodopád a my podél něho trochu menším než kolmým sklonem sklesáváme posledních 300 výškových metrů na dno údolí bahnitou cestičkou v arktickém lesíku. Aspoň, že se dá trochu přidržovat těch stromků, přesto zadek je opět v permanenci. Jsem šťastný, že už jsem dole a nějak jsem to přežil a naštěstí mně v tu chvíli nedochází, že mně to vše dnes čeká ještě jednou směrem nahoru. Na dně údolí je překvapivě široká šotolinová cesta. Hurá, zas se můžu chvíli rozběhnout. Asi po sto metrech se na mě usmívají dvě holčiny, tak zvesela běžím po cestě svižně dál a až za kilometr bez značení mně dojde, že to asi byli regulovčice a měl jsem tam odbočit. Když se vrátím zpět stále se usmívají a nesměle naznačí, že se má běžet z cesty doleva do volného lesního térénu opět zpestřeného několika brody, za kterými je už naštěstí občerstvení. Trochu demoralizován ze zakufrování to na občerstvovačce nehrotím a v klidu se cpu jabkama a snažím se z obsluhy vymámit kus masa, ale marně.
Mezitím doběhne Zuzka Urbancová, bleskově popadne dvě tyčinky, polkne kelímek vody, na mou otázku jak to jde, odpoví „hm“ a běží dál. Přes menší morální krizi jsem fyzicky stále plný sil a jsem odhodlán ze současných 50m na druhý kopec vražedný Hamperokken do 1404 m do toho trochu šlápnout a spravit si náladu. Asi po 200 výškových metrech dorážím Zuzku, její pohyb směrem vzhůru mně přijde poněkud malátný: „Jsi v pohodě, nevypadáš moc svěže? Pojď, pojď nahoru už to máme jenom 1200 metrů“. Odpoví mně něco o přežranosti, co jsem nepochopil, tak jdu dál. Stoupání na Hamperokken je zatím taková klasická choďárna rovně prudce vzhůru nejdříve arktický lesík pokřivených břízek, pak klasická tundra a na závěr balvanitá suť. Nahoru mně to jde, předcházím jednoho soupeře za druhým, za hodinu mám tisíc výškových metrů zdolaných. Tady začíná docela studeně foukat a začínám tušit zradu, tak poprvé oblékám bundu, rukavice a pokoušu Horalku. Z mlhy se proti mně vynoří borec s obrovským foťákem (asi Ian Corless?) a ptá se jak to jde, zmůžu se jenom na hluboký vzdech a dostanu odpověď, jak při vstupu do Mordoru: „THE RIDGE BEGINS, GOOD LUCK…“. A hned za pár metrů Mordor opravdu začíná. Asi bude ještě hodně napsáno o následujících pěti kilometrech tohoto závodu. Místy jen několik decimetrů široký skalnatý hřeben s nekonečnými propastmi na obou stranách. Navíc v neustálém drobném dešti není grip bot na skále kdovíjaký. Zbaběle proto volím na mnoha místech dnes osvědčený způsob pohybu vpřed posouváním po zadku. Tento asi není nejrychlejší, za chvíli mě doráží Zuzka se skupinkou chlapů.
Na dalším mimořádně úzkém místě, kde ještě navíc je potřeba udělat menší seskok už si potřebuji trochu ulevit: „Kiliane, ty …… to ses p….. v kině, jak si můžeš myslet, že se tady někdo nezabije?“ Docela to pomohlo a dál už to docela ubíhá. Po chvíli potkáváme bivakující záchranáře a není mně jasné, co by tady chtěli zahraňovat. Jeden chybný krok by znamenal jistou smrt. Aspoň se jich ptám: „Jak dlouho bude ještě tohle peklo? Už jenom asi půl hodiny, good luck“. Vůbec netuším jestli to byla pravda, naprosto jsem ztratil pojem o čase, ale nakonec jsme šťastně dorazili pod vrcholovou věž. Vylézt a slézt ji, už mně moc nechutnalo, tak skupinka ze Zuzkou mně mizí v mlze. Dolů je to nejdříve jen neskutečně prudká balvanitá suť, ale s pocitem, že už není se kam zřítit, je to docela úleva. Po chvíli přechází v několik set metrů dlouhé sněhové pole se sklonem černé sjezdovky možná větším. Vidím před sebou opatrně sestupovat soupeře krok po kroku. Vzpomenu si na Bartasovo „no tommorow“ a rozjíždím to v podřepu dolů naplno. Míjím tak několik lidí, někteří se smějí, někteří kroutí hlavou a já dost nabírám rychlost a začínám přemýšlet, jak to dole ubrzdím. Naštěstí padnutí na zadek a zarytí pat do sněhu to vyřešilo. Nejlepší část trasy! Sáňkařským výkonem opět doháním Zuzku, která si vytahuje kámen z boty, ale netrvá dlouho a v kamenito-bahnité suti mně opět mizí. Ze zbytku seběhu Hamperokkenu stojí za zmínku ještě asi půl kilometru dlouhé sněhové pole, které traverzujeme, a jehož celý spodní okraj je břehem horského jezera. Napadá mě, kdybych uklouzl, jak by se mně ta koupel zamlouvala.
Následuje ohraná písnička, sutiny z balvanů, ještě větších balvanu, největších balvanů, jen sporadicky vystřídané kouskem cestičky. Postupně se obloukem napojíme na trasu výstupu na Hamperokken a lesíkem sbíháme zpět k občerstvovačce. Opět se ptám na kus stejku. Zase nic, ale ukazují mně, že už na něj rozdělali oheň, ale prý jsem přiběhl moc rychle. Vtipálci, při pohledu na hodinky zjišťuji, že jsem na tomto bodě jen 45 minut před 8 hodinovým průchozím limitem. Vše je v životě jednou poprvé a mně se poprvé stalo, že začínám přemyšlet nad limitem závodu. Ten mě dává do cíle ještě skoro 5 hodin času, to přes ten jeden kopec musím dát, i kdyby Kilian na koze jezdil! Zpět na Tromsdalstinden stoupáme stejnou šílenou cestou, jak jsme před pár hodinami sbíhali. Nechápu jak je to možné, ale do stoupání mám pořád spoustu sil a znovu dávám spíše už jednu trosku za druhou. Zuzce to asi taky celkem jde, doháním ji na dohled až těsně před vrcholem na začátku sněhové stěny s lanem, ale jak se přehoupne přes vrchol, zmizí v dáli. Na vrcholu Tromsdalstindenu odbočujeme doprava a napojujeme se na trasu krátkého závodu.
Dolů opět hopsání po balvanech sutin, ale sklon už není takový masakr, tak by to docela odsýpalo kdyby…nějak přestávám mít nohy a kameny splývají v jednolitou šeď. Že by krizička? Proboha z čeho? Z necelých 40 km procházky? Vyštrachám poslední gel. Trochu zabere, začínám rozlišovat kameny, ale nohy se pořád moc neohýbají. Nějak to zbelhám dolů a kousek pod kopcem vidím v dáli dvě stojící lidské siluety a těším se na občerstvení. Chyba lávky, jsou to jenom regulovčíci, ukazují mně směr a občerstvovačka je prý za necelých 5km. Nechápu jak je to možné, když měla být na 38.km a Garmin mně ukazuje už lehce nad 40km. Další cesta už je celkem lidská, spousty bláta a pár brodů už mě nemůžou rozházet. S myšlenkami na okusování lišejníků se najednou občerstvovačka vynoří. Banán, gel a hřejivé lidské slovo mě neuvěřitelně vzpruží. Obsluha mně hlásí, že do cíle ještě 5 běhatelných km, že za hodinu tam budu. „5km? Za půl hodiny není co řešit!“ Smějí se mně, asi už vypadám dost blbě, ale naštěstí tentokrát pravda byla na mojí straně. Je to sice ještě na těch pěti kilometrech 200 metrů nahoru, ale z obrovské radosti, že si dneska konečně zaběhám, mně to letí a dávám to dokonce ještě 2 minuty pod půl hodiny.
Závěrečným sprintem do cíle dobíhám v čase 11 hodin a 1 minuta, který jsem si nedokázal představit v nejhorším snu. Za cílovou čarou ke mně přistupuje sám velký Kilian, blahopřeje k dokončení a pověsí mně účastnickou medaili na krk a posílá mě na jídlo. Po těch všech hrůzách, dojemný okamžik a v duchu se mu omlouvám, že všechny moje dnešní nadávky na jeho jméno. Po Kilianovi za mnou přiskakuje přítomný zdravotník: „Jsi OK? Můžu ti nějak pomoct?“ Nechápu proč: „Ne v pohodě, jsem OK.“, ale asi fakt vypadám hůř než jsem myslel, takže znovu se ptá: „Opravdu ti nemůžu pomoct?“ Ne, fakt jsem v pohodě, jestli mně nevěříš, rozběhnu se a dám si to ještě jednou.“ Vytřeštil oči a dal pokoj. Za chvíli přišly holky Zuzka s Hankou. „Tak jaký to bylo?“ Chvíli jsem se zamyslel: „Dobrý, jen jsem nepochopil, co to vlastně mělo být. Horolezecký trénink?“ Po převlečení zajdu do chaty prohodit pár slov s klukama. Oba předvedli neskutečný výkon. Zdenda Kříž doběhl jen hodinu a čtvrt za vítězem, celkově na 18. místě. Na to, že to měl „jako výlet“, nechtěl bych vidět, až bude závodit. Honza Bartas dorazil 22 minut za ním na 23. místě. Zdenda mně ještě položí otázku svojí soukromé ankety: „Bál ses na tom Hamperokkenu? Ty vole, tam jsem se poprvé dneska pořádně zpotil, hrůzou.“ Anketa prý měla 100% podobných odpovědí a polovina startujících dlouhé trasy závod nedokončila…Kilian to myslí vážně a má úplně jiná měřítka, než my obyčejní smrtelníci.
Napsat komentář