MMT100 – Moje první stomílovka

Moje první stomílovka, krásná, těžká, plná bolesti. Nádherné pocity v cíli, míchající se s bolesti v koleni, otázka zněla: Dostanu se teď na hotel? Z cíle to je asi 500m a právě jsem pěšky ušla asi 80km, tak na hotel to už dám, hlavně, když mám po svém boku Honzu Suchomela :-) . Honzo, ještě jednou velké díky za těch posledních 5km, kdy jsi mi dělal společnost.

Prvních 80km jsem se snažila běžet, pak to už kvůli zranění postupně nešlo, tak jsem nahodila styl naší chodecké hvězdy Anežky Drahotové, i když mnohem pomalejší a šla jsem. Říkala jsem si, přece nemohu z prvního místa a náskoku několika hodin vzdát!

Ale pěkně od začátku. Rozhodnutí běžet sto mil bylo pro mě úplně spontánní, vlastně doteď nevím, kde se to ve mně vzalo. Určitě zde ale byla velká motivace od Sama, který už má za sebou těch stomílovek několik… Asi to ve mně někde hluboko dřímalo a nyní se to probudilo :-). Vím, jak Sam trénuje a říkám si, určitě na dokončení stomílovky nemají vliv jenom naběhané km, anebo trénink v horách. Podle mně minimálně 50 procent úspěchu je v hlavě a umění, jak dokážeme trpět, pak asi 30 procent ve schopnosti dobře jíst a mít v pohodě žaludek, no a ten zbytek to asi bude ten trénink :-)…a myslím tím nejenom trénink momentální, ale spíš celoživotní.

Takže myšlenka se probudila, závod tady byl, tak proč to nezkusit. Akorát v tom byl malý háček, jelikož poběží i Sam, kdo pohlídá naší malou běžkyni Leilu a velkou fenku Cymbu doma? Leilu nakonec pohlídala její velká ségra, která jela s námi, užily si hodně legrace v bazénu a okolí hotelu… S Cymbou pak zůstala Samova maminka. Takže vše vyšlo dokonale… Až na… Samozřejmě, skoro vždy se mi těsně před závody něco přihodí, tentokrát to bylo natažené tříslo a já někde hluboko ve své hlavě slyšela ten známý hlas s vykřičníkem, který určitě znáte i vy: Běžet sto mil se zraněným tříslem není moc dobrý nápad!!! Snažila jsem se něj zapomenout anebo jsem ho lépe řečeno ignorovala… Zkusím to a když to nepůjde, tak to zabalím… Bohužel moc dobře vím, že balit (závody) opravdu neumím a tahle stomílovka to jenom potvrdila.

Start byl v 18h a tak jsem celý ten den, vlastně dva před závodem akorát jedli a odpočívali, jenom Leila všude lítala a běhala za nás. Těsně před startem, tedy asi 45 minut předem, jsme se pěšky přesunuli z našeho vesnického hotelu do centra malé vesničky Vivara. Při chůzi na start, jsem cítila tříslo a moje nálada byla smíšená, nadšení střídaly pocity nejistoty, jak to vše dopadne. Asi 30min před startem jsem Samovi zahlásila, že se jdu rozběhat a on se tedy moc podivoval: Před stomílovkou se ani ti nejlepší nerozběhávají, seš blázen!… Já ale chtěla otestovat tříslo.

18 hodin – start, nikdo nevybíhá nějak moc rychle, tedy až na několik předních rychlíků i s Kubou Řídelem. Čelovky zatím nezapínáme, ještě asi dobrou hodinku se bude dát běžet bez nich. Prvních cca 12km se běží vyschlým řečištěm a kupodivu se mi běží hezky, je to víceméně rovina a my se pomalu blížíme k horám. Po první občerstvovačce začínáme stoupat, zapínáme čelovky. Tempo volím příjemné a dávám pozor na tříslo, které pobolívá, běží se mi pořád dobře, i když se ve tmě sama cítím trochu dobrodružně. Pořád stoupáme, nejdříve lesem, pak po loukách vysoce nad ním, běžíme hodně technické traverzy…někdy ztrácím stezku, ale kolem mě je několik fajn chlapů a ti mi poradí.

Kolem 31km se dostáváme do výšky 1400m a pak už následuje mírné klesání až na první life base/base vita Piancavallo na 38.km Je to horská vesnička s menším lyžařským centrem. Před první life base trochu bloudím spolu s jedním pravděpodobně Američanem a zabíháme si asi 800m, naštěstí pak ale uvidíme osvícenou chatu a ostatní běžce a hurá do ní. Chata byla malá, v ní však bylo plno, jak lidiček tak jídla všeho druhu (od vajíček, přes těstoviny, čokolády, chléb, ovoce…) a krásně teplo.

Zde se poprvé potkávám s Lukášem Hůlkou, prohodíme pár slov a společně dobře občerstveni a naladěni vybíháme dál. Chvíli nám je zima, ale pak se zahřejeme. Ještě několik km mírně stoupáme po sjezdovkách, pak rovinaté úseky, Lukášovi utíkám…to ještě nevím, jak mi později v závodě pomůže :-) a že se několikrát potkáme. Když Lukášovi uteču, mě doběhne jeden moc fajn Ital, starší chlapík běhající ultra, později se dozvídám, že je šéfem Ultra trailu v Itálii. Ten mi dlouho, vlastně celou noc bude dělat společnost a nebýt mého zranění, možná by jsme spolu doběhli až do cíle.

Jezro Barcis

Asi na 48km nás čeká docela dlouhý prudký hodně technický prostě dobrodružný seběh, plný kamení, bahna, kořenů…to mám moc ráda a zatím je vše OK, tak si ho s chutí užívám. I můj společník to dobře pálí a tak jsme kvalitní dvojka, což je hlavně v noci a pro dámu k nezaplacení. Až ke druhé life base na Poffabro (vesnička ve výšce 400m) je to nahoru a dlouho dolů.

Poffabro

Při dalším dlouhém seběhu pro mě začíná „boj“ s bolestí kolena. Asi jak jsem podvědomě uhýbala bolesti třísla, odešly mi přední a pak i postranní kolenní vazy na pravém koleni a bolelo to hlavně v sebězích. Konečně dobíháme na Poffabro a já si přemýšlím plán, co dál! Zkouším přezout boty, ale bolesti to nepomáhá. Ptám se na doktora, ale toho tam nemají, že prý může přijet tak za půl hodiny. To mám jako na něj čekat? To určitě. Nakonec vyndávám z báglu obinadlo, které bylo v povinné výbavě a koleno zpevňuji. Tak se soustředím na koleno, že se skoro zapomenu najíst. Ale hlavní šéfkuchař mi udělá čerstvé těstoviny s rajčaty a já je do sebe soukám. Můj kamarád Ital mě přesvědčuje, že se mnou ještě ve tmě zůstane. Zatím na Poffabro přiběhl Lukáš a ptá se, co a jak. Já mu sdělím svůj problém a on mi velkoryse nabídne prášek na bolest. Ráda si ho vezmu.

Zatím co on ještě jí, já s mým parťákem vybíháme už do pološera a čelovky nezapínáme. Za chvíli sundávám obinadlo, je k ničemu a koleni nepomáhá. Po rovince a do kopce ještě můžu klusat, ale z kopce to už hodně bolí a tak nakonec Italovi říkám, ať se se mnou nezdržuje a ať běží, že to už zvládnu. A při tom se ptám sama sebe, opravdu to zvládnu? To jsem v tu chvíli nevěděla, ale z prvního místa s náskokem několika hodin se nevzdává a já budu bojovat dál. A tak jdu, někdy popoběhnu už sama.

Nahoru, dolů, po rovině, asfalt, terén, kameny až na občerstvovačku těsně před vloženým VK na 97km. Zde si ještě doplním pití, do kapes dám asi 2 malé snickers tyčky a začínám šlapat. Je to opravdu krpál, úzká stezka nikdy nekončící s úžasnými výhledy hlavně v horní části. Přede mnou v kopci ještě vidím svého parťáka Itala, zamávám mu a drápu se dál. Koleno bolí, ale drží. V hlavě mi však už vyvstává myšlenka, tohle budu muset pak i seběhnout! Vlastně ne seběhnout, ale sejít…bohužel :cry: . Je krásně, výhledy úžasné, prostě paráda.

Těsně pod vrcholem mě dobíhá Lukáš a zase si chvíli popovídáme. Společně ještě dorazíme na další super občerstvovačku v malé chatě na pěkném paloučku těsně za vrcholem. Zde nás moc hezky vítají, dají nám najíst, napít. Mě se však po delším stání koleno hodně špatně rozhýbává a tak jsem u jídla a pití přešlapovala ať mi úplně nezatuhne. Z chaty vybíháme s Lukášem ještě společně, ale po chvilce mi z kopce utíká…a já chudák, jak bych běžela!!!, ale prostě to nešlo. Tak jsem různě poskakovala používajíc holí anebo se snažila co nejrychleji jít.

Z kopce mě předběhlo ještě několik dalších běžců. Lukáš nakonec doběhl na výborném 11.místě! Tento dlouhý seběh až na cca 107km mi dal hodně zabrat, kdybych neměla hole, určitě bych ho nezvládla. Pak už jsme až do poslední 3. life base běželi po rovině anebo jenom mírně zvlněným terénem.

Obíhali jsme dvě krásné přehrady a mezi nimi i dva hodně mokré a studené tunely, každý dlouhý 1.5km. Byla v nich úplná tma a tak zapínám čelovku a snažím se vyhýbat dešti, který padá z jeho stěn a stropu. Nejprve se mi schlazení uvnitř líbí, ale v druhém tunelu mi už byla trochu zima a uhýbání loužím mě už přestalo bavit. V této části bylo na můj vkus asi až moc asfaltu. Po proběhnutí kolem druhé přehrady přichází opravdu hezká část tratě, kde běžíme po úbočí asi 20 metrů nad nádherně svěže blankytnou řekou s mnoha tůňkami.

Mladý pár jdoucí naproti mě mě vehementně povzbuzuje…a pak slyším: To je Češka! Do toho! Povzbuzení mi přišlo opravdu vhod, protože bolest kolenních vazů se nenápadně ale s jistotou zhoršovala. A já často při překonávání bolesti myslela na americké vojáky trpící střelnými zraněními ve válce v Tichomoří proti Japoncům, z knížky kterou právě čtu (Norman Mailer Nazí a mrtví). Co je mé koleno proti tomu…? To nebudu podrobněji rozebírat :-) .

Konečně přicházím po dlouhém asfaltovém úseku na poslední life base Tramonti di Sotto. Ve svých problémech úplně zapomínám na to, že zde jídlo servíruje sám vynikající ultra běžec Ivan Cudin. Přezouvám boty, skočím na toaletu, doplním do kapes gely, tyčku, sním 2 výborné polévky i s těstovinami přímo od Ivana. Na vrch si ještě dopřeji trs výborných hroznů. Občerstvení jak má být a každý si zde určitě našel to, na co měl chuť. Pocity mám smíšené…pořád jsem první, koleno špatné, ale já se cítím dobře…jak to vše dopadne? Pokusím se dojít do cíle, už je to jenom asi 40km. Na své pouti jsem už sama. Lukáš i můj parťák už jsou vepředu a mě ještě v tunelu předstihli 2 Slovinci, ty jsem ještě na life base zastihla, ale na trať se vydali přede mnou a já je už neviděla. Poslední úsek závodu už nebyl moc zajímavý, museli jsme se dostat zpátky do Vivara. Čekal nás ještě jeden závěrečný kopec na 129km měřící cca 4km a pak mírné klesání až do cíle. A brzy přišla tma.

Na poslední občerstvovačce ve vesničce Colle na 146. km mě všichni úžasně povzbuzují, že jsem první a mám velký náskok. Já se jim snažím říct, že už nemohu běžet a oni na to, že pokud jdu tak rychle, že je to stejně super. Všem poděkuji, jako vlastně na každé občerstvovačce, něco ukousnu, myslím, že banán a za tmy se vydávám na nekonečnou cestu vyschlým řečištěm a pak po asfaltu až do cíle. Asi 5km před cílem mě dobíhá Honza Suchomel, posílám ho dál, ať běží, ale on gentlemansky přechází do rychlé chůze, kterou provozuji já a dáváme se do debaty. Povídáme o všem možném a i o tom, jak Honza v průběhu závodu téměř každému z Čechů volal, jak jim to jde a že mu to lidi moc neberou. Dozvěděla jsem se, kdo zabalil…

Posledních 5km bylo hodně dlouhých, ale Honza se přičinil o to, že to uběhlo rychleji a v některých momentech jsem „skoro“ zapomněla na koleno. Asi 2km před cílem nás doběhl ještě jeden Ital a přidal se k nám. Konečně vidíme náš hotel a od něho je to už asi jenom 500m do cíle. Super! To už dám! A z cíle na hotel taky! Vždyť mám Honzu :-) .

Cíl, konečně, oznámí nám, že nám to trvalo 29 hodin, je mi to jedno, jsme první, žiji a jdu po svých. Od zdravotníka si ještě nechám ošetřit loket sedřený z pádu a pak přinést pytlík s ledem na mé koleno. Koleno nateklo a vlastně celé mé tělo taky…možná solné tablety způsobily zadržování vody.

Po zaledování kolena se pomalu s Honzou přesouváme na hotel, moc mu děkuji. Já jdu do sprchy a do postele, Honza do stanu (u hotelu totiž poskytovali také kempování). Přemýšlím, kdy pak asi dorazí „domů“ Sam a Honza Hanousek, kterého jsme přivezli. Do postele zalézám unavená, s bolavým kolenem, ale šťastná. Leila i Lucka se na chvíli probudí, prohodíme pár slov, dám Leile pusu a usínáme.

Sam přichází na pokoj až ráno a docela vyřízený…a já se mu nedivím :-). V neděli si pak naše česká výprava užívá vyhlášení, jedno vítězství, dvě druhá místa a nejpočetnější zahraniční účast.

Super! Akorát mi trochu dělá problémy vystoupat po schodech k předávání cen, naštěstí ale nemají žádné stupně vítězů. Uf. Sam pak ještě přebírá dárkový koš právě za ten počet účastníků z Česka…a zaslouženě, byla to jeho práce.

Na závěr:

Poděkování a gratulace:

Chtěla bych moc poděkovat Samovi za velkou motivaci a inspiraci a všechny ty super články na webu. Bez něho by hodně Čechů pravděpodobně nezažilo to, co zažilo na všech těch sky závodech, o kterých se píše. Dále děkuji Lucce Strakové, jak výborně zvládla naší rošťandu (v dobrém slova smyslu) Leilu a že si užily sluníčka i bazénu bez utopení. Děkuji Honzovi Hanouskovi za příjemnou společnost v autě a za trpělivé hraní s Leilou, při kterém lepili na skla oken auta přisosávácí zvířátka z Lídlu. Děkuji Lukášovi za prášky proti bolesti, společný běh a povzbuzení, děkuji italskému parťákovi za společnost a vyměnění baterek v čelovce. Děkuji Honzovi Suchomelovi za závěrečný společný „sprint“ do cíle, při kterém mě neopustil.

Gratuluji všem, co MMT dokončili, speciálně všem Čechům, Kubovi Řídelovi za krásný čas a 2.místo a Monice Vavrochové za neskutečný boj o 2.místo! Gratuluji i těm, co závod bohužel nedokončili, ale měli odvahu postavit se na startovní čáru. Určitě měli k DNF opravdu vážný důvod. Příště to určitě půjde lépe :-)!

Mé bloudivé myšlenky :-) :

Na stomílovce či jiných ultra se člověk učí poznávat sám sebe, učí se důležitosti základních potřeb, instinktů, učí se předpovídat události, odhadovat své tělo, jeho unavenost fyzickou i psychickou. Učí se naslouchat všem vjemům a stává se součástí příběhu :-). Příběhu s názvem 100 mil. Sám je jen jeho malou, ale přesto hodně důležitou živou částí, má své vyprávění, zážitky veselé i plné bolesti…někdy se šťastným jindy s trpkým koncem. Ale to nejdůležitější je, že mu „příběh“ zůstává navždy a posouvá ho dál v poznávaní samého sebe, ve vnímání krásy a hloubky citů, jak lidských, tak přírodních :-) .

A co mé koleno teď po 14 dnech? Daleko lepší a určitě budu zase brzy fit. Zatím to jde plavat a volně jezdit na kole, ale snad již brzy zase vyběhnu. Je to jenom otázka času.

Mějte se všichni krásně a užívejte si radostného podzimního běhání! Anka