Na závěr sezóny by si závodník měl vybrat sladší ovoce k zakousnutí, než ochutnávku kyselého citrónu. Ale Limone nabídlo nádherné, i když hodně náročné vyvrcholení celoroční série ve Skyrunningu.
Docela malé městečko vtěsnané mezi vodní plochu jezera Lago di Garda a velmi strmé kopce Dolomitského masivu přivítalo téměř tisícovku šílenců běhajících po kopcích velmi vřele a přátelsky, řekl bych typicky italsky. Naštěstí celé vyvrcholení světové série typicky italsky (chaoticky) neprobíhalo, ba naopak (alespoň co já mohu soudit).
K pátečnímu večernímu Vertikal Kilometru toho moc napsat nemohu … neběžel jsem. Ale z pohledu diváka mě velice příjemně mrazilo po celém těle. Start až za tmy a běh úzkými starobylými uličkami byl velice elektrizující. A když se po 15-20 minutách začala v půlce prakticky kolmé stěny nad městem objevovat první světýlka, to jsme museli naše krky hodně zaklánět, abychom je spatřili.
Sobotní závod skutečně dostál svého názvu: „LIMONE XTREME – SkyRace“. Na startovní čáru se postavila téměř kompletní světová špička. Místní komentátor pár minut před startem pronesl: „V Chamonix bylo mistrovství světa, dnes v Limone máme olympijské hry ve skyrunningu“.
Následující řádky jsou jen moje osobní zážitky a pocity:
- 13:30 start (70mnm), následují přesně 2km úzkými uličkami podél jezera. I když jsem v Pamploně nikdy nebyl, ale tak nějak si představuji běh s býky. Hodně těsno, dost vysoké tempo, hned levá, hned pravá zatáčka, výběh, seběh, ale vše naprosto korektní bez ostrých býčích rohů.
- 13:38 jsem na 2km a začíná stoupání. Nasazuji své strojové tempo a pomocí hůlek se škrábu nahoru. Velké teplo a hlavně dusno okamžitě zalijí celé tělo potem. Tento pocit permanentní sluneční koupele mně vydrží cca hodinu. Prvotní obavy, že se budou závodníci na velmi úzké a strmě se klikatící pěšince divoce předbíhat či strkat, se absolutně nenaplňují. Za celou první hodinu výstupu měním pozici maximálně ± 10 míst.
- 14:30 právě míjím cedulku 6km (cca 1200mnm), přepínám GPS hodinky z módu měření vzdálenosti (v tak extrémním terénu to je naprosto nic neříkající údaj) na výškoměr, abych měl přehled, kolik ještě musím nastoupat metrů. Zjišťuji, že mám před sebou ještě 400m. Zde také začíná pěkně vyfukovat a vbíhám do mlhy (do mraků), takže se dost silně ochlazuje. Tady také začínají i běhavější úseky po úbočí, či po širších cestách. Poté následuje výstup na nejvyšší bod tratě.
- 15:10 v silné mlze, na cca 12km překonávám 1600mnm a hned následuje velmi strmé klesání, které poté přechází v mírnější klesání do sedla ve výšce cca 1200mnm. V této době se také přehání cca desetiminutový velmi silný déšť, který některé cestičky mění na bahenní peklo. V těchto úsecích mám značnou výhodu … hůlky. Náhon na všechny čtyři se opravdu hodí.
- 15:35 cca na 16km se přehupuji i přes druhý vrchol trasy cca 1400mnm a naivně si říkám: „Teď už jen 8km z kopce dolů“ … velká chyba. Tuto část jsem si pro sebe pojmenoval: „Kamzičí běh“. 100m dolů, 20m nahoru atd… ve velmi technicky náročném terénu (ostré skály, písek, kameny, suť, místy klouzavé bláto, kaňon vymletý od vody) a to vše hodně strmě. V této části ztrácím cca 15 pozic. Poslední 3km závodu jsou již pěkně běhavé, tak si zase pár míst beru zpět.
- 16:27 doběh dlouhým a silně povzbuzujícím špalírem diváků do cíle. GPS hodinky ukazují 22,9km s převýšením cca 2050m. Dle kilometrovníků na trase závod měří téměř 25km.
Pocity po závodě byly smíšené. Původně jsem chtěl být do 50.místa a zaběhnout cca o 10min rychleji, ale po desetidenním neběhání a boji s virózou po Nezmarovi jsem opravdu víc čekat nemohl. Byla to tvrdá, vysoká škola ve skyrunnu a jsem velmi rád, že jsem se zúčastnil.
Děkuji za možnost použít fotografie od Ian Corless (iancorless.org), Jordi Sarragosa, z webu skyrunning.com a z FB Limone Xtreme.
Napsat komentář