Pepr na MS Ultra Skyrunning 2014

Mount-Blanc Marathon

Někdo rád holky, jiný vdolky. A tahle holka mě se svými parametry rajcovala už dlouho před tím, než jsem ji vůbec spatřil. Těšil jsem se na ni, na její tvary, na její pohled a byl jsem zvědav, jestli mi dá nebo se mi vysměje, na co že si to troufám. Parametry měla nádherný, no řekněte sami. Na osmdesáti kilometrech 6000 m převýšení, ve výškách do 2500 m. Lokalita Chamonix dávala tušit, že pokud počasí dovolí, bude se určitě i na co dívat. A já se dívám rád. Dopadlo to tak, že mi dala (dokonce i horké počasí pro mne připravila, neboť věděla, že já to rád dělám v horku), bylo se i na co dívat (křivky byly nádherné), akorát já jsem stál za prd a nebyl schopen ji uspokojit tak, jak by náleželo.

Vše začalo již dva týdny před odjezdem, kdy jsem si při tréninku natáhl levé stehno tak, že jsem málem nedobelhal z Lysé dolů k autu. Snažil jsem se stehno opravit všemi dostupnými způsoby, které jsou možné. Trochu se to zlepšilo, ale věděl jsem, že ideální to asi nebude. No aby toho nebylo málo, tak mne v pondělí, dva dny před odjezdem, přepadla nejzákeřnější chlapská choroba – rýmička. Nebudu popisovat, jak jsem v pondělí vypadal, pohled to popravdě nebyl moc hezký a vůbec nevypovídal o tom, že bych za dva dny měl odjet na své první Mistrovství světa v Ultra Skyrunningu. V hlavě se mi střídaly pocity, že vše je v pytli a že mám volat Samovi (šéf České reprezentace), ať hledá náhradu, až po to, že do pátku je spousta času a že se prostě musím dát do kupy. Nakonec po nakapání všech možných sraček do nosu a použití všech zaručených babských rad jsem nakonec ve středu ráno odjel směr Chamonix. V Místku jsem naložil Honzu, v Příboře Kláru a hurá do Brna, kde máme scuka s Paloncem. Už za Jičínem ale volá Denisa, že jim zdechlo auto pár kiláků za Ostravou a ať pro ni dojedeme. Jedeme ji tedy zachránit a bereme do našeho auta. Po naložení Palonce v Brně naši rychlost přidusila pouze naše oblíbená D1 a pak už bez problémů svištíme skrz Dojčland a Švajc až do Chamonix. Na místě zjišťujeme, že Sam vybral parádní ubytko v protisvahu Mont Blancu, takže po celou dobu vidíme Blanc a Midi jako na dlani.

Na chatě už je většina českého týmu, takže se postupně seznamujeme. Já se snažím maskovat svůj zdravotní deficit, ale postupně zjišťuji, že každý druhý v týmu je taky tak trochu krypl. To už je asi úděl Ultramaratonců a všech bláznů co dělají podobné skopičiny. Ve čtvrtek je volno, takže program vypadá následovně. Pohoda, klídek, tabáček, hlavně se neunavit. Lehký 6 km výklus, no a odpoledne registrace, která měla být původně zajištěna Samem, ale Frantíci to prostě vymysleli jinak. Večer chystáme pingl s výbavou na závod. A jelikož při registraci nám sdělili, že není třeba voděodolná bunda (v překladu: zítra bude pěkně), tak se v týmu vzájemně trumfujeme, kdo že má nejlehčí bundičku. Zaleháme už po desáté, jelikož ve dvě hodiny nám již řve budíček. Narvu do sebe svůj banánový koktejl, obléknu se a ve třičtvrtě na tři již valíme autem na start do Chamonix.

Na startu se snažíme být velmi brzo, abychom se postavili do koridoru včas a nemuseli předbíhat stovky běžců vzápětí po startu. Když však pořadatel vidí moje startovní číslo, mele cosi jako elité elité a cpe nás do prvního koridoru. No tak to je paráda. Takhle bych si to nechal líbit vždycky. Pod dojmem toho, že mě již nezařadí někde dozadu, se jdu ještě výklusem zahřát, přičemž navštívím dvakrát kadibudku, abych maximalizoval svůj poměr Watt na kilogram váhy. Za pár minut již stojíme já, Radek, Honza (sorry Honzo ale dále v textu jen a prostě Honza), KiliJanek ( Honza Zemaník) , Palonc a Anička na startu a odpočítáváme poslední vteřiny. Jenom Klára se zapakovala někam dozadu, jelikož o žádném elité elité nevěděla.

Start…. Jak já to nesnáším. Jak já to nemám rád. Ač stojím asi ve druhé řadě hned za pozdějšími medailisty, tak pár metrů po startu se již úspěšně propadám hlouběji, jako bych neuměl plavat a ostatní jeli naplno kraula. Frantíci na nás na začátek připravili 1500 výškových metrů na sedmi kilometrech. Tak to zas jó, to já můžu. Tam kde se nemusí běhat a může se jen chodit, aniž by to bylo v běžeckém závodě blbý, jsem vždy vynikal. Holt průprava z Lysé a Smrku, které chodíme pořád dokola jak magoři. Takže to jó, to já můžu…, ale asi ne dnes. Celé stoupání ze sebe vyhazuji tělesné sekrety z dutiny ústní a nosní – tímto se taky omlouvám všem ohozeným Frantíků, Španělům, Itošům a ostatním národům. Radek, KiliJanek a Palonc mi zdrhli hned zkraje stoupání a já trochu trhám Honzu. Nahoře jsme kolem půl šesté a já musím tiše ocenit nápad Frantíků startovat už v 4 hodiny v noci ( normálně cypovina). Východ slunce neuvěřitelně vykresluje celou konturu masívu Mont Blancu a já se snažím, když už nic, tak alespoň toto zafixovat do mé sklerotické šedé kůry mozkové. V následném prvním seběhu podvědomě šetřím stehno a toho nesportovně využívá Honza, který mně dotahuje. Následuje dlouhý táhlý traverz s mírným stoupáním a já Honzovi zase cukám a poprvé v závodě začínám předbíhat další běžce. Neodvažuji se odhadovat, kolikátý jsem a raději se ani neptám. Vím, že na bodech teď určitě nejsem (v závodě boduje prvních 40 běžců) a starám se sám o sebe.

Začíná první dlouhý seběh až do údolí a já cítím, že jsem v pytli. Stehno začíná stávkovat a zhruba v půlce klesání se objevují první křeče. Přepínám do nouzového módu a výrazně zpomaluji. O běhu už nemůže být ani řeč. Dole, těsně před hlavní cestou mně s úsměvem na rtech dobíhá skotačící Honza a já mu závidím jeho duševní rozpoložení. Když mu řeknu, že mám křeče tak bezelstně vytahuje svůj jediný Magneslife ( který jsem mu včera večer věnoval), dává mi ho a upaluje dál. Jsem dole, kde na nás čeká Sam, který fotí a vedle něho stojí opravdový Kilian a sleduje závodníky. No tak to je slušné obecenstvo. Na chvíli přestanu kulhat, aby si nepomyslel, že jsem nějaký krypl, ale za rohem ihned zvolňuji. Sbíháme ještě asi dva kiláky podél řeky na občerstvovačku a já se smiřuji s tím, že dnes hraju pouze kompars a přesvědčuji sama sebe, že si ten „výlet“ prostě jen tak užiju. Na občerstvovačce se míjím s Honzou, který říká, že Radek je kousek před námi. Doberu kolu, naberu sáček banánů, který postupně při výběhu z občerstvovačky vyjídám.

Přede mnou je nejvyšší kopec 2600 m a já si alespoň užívám teplého slunečného dne a pocitu, že stehno nejbližší hodinu nebude muset brzdit nárazy při seběhu. V půlce stupání postupně lesní porost slábne, krajina se otvírá a začíná se pěkně předvádět. Jo, jo, na to jsem se těšil, jen kdyby ten můj motor jel líp. Ve vrcholových partiích dotahuji Radka, pro kterého to asi není to pravý ořechový. Později tento vítěz M ČR v Ultra Silva Nortica charakterizoval tento závod jako MS v chůzi s občasným během. Nebo něco v tomto duchu. Když se Radka ptám, jak daleko před námi je Honza, tak on na to, že Honza ho prý ještě nedoběhl. To je divný, moc to nechápu, ale makám dál. Až v cíli Honza vysvětluje, že dole za občerstvovačkou si zaběhl, protože neodbočil a nechal se strhnout dalšími běžci.

Z vrcholu to jde parádně, protože je to po sněhu a tudíž není třeba brzdit. Valím, co to jde a předbíhám dva běžce, což mi zvýší sebevědomí – možná to půjde. V nižších partiích, kde už sníh není, mně ti samí kluci zase smahnou a mé sebevědomí je tam kde, má být. Jo a taky mně předběhla první baba. Holky by neměly běhat, protože nám chlapům to kazí ego. Myslím, že by mohly fandit, nebo dělat roztleskávačky a ne takhle mi kazit závod. No první není, jelikož dvě nejlepší už byly od začátku přede mnou a vůbec jsem je neviděl. Sam už nám před startem říkal, ať se moc nestresujeme a že nejlepší chlap z našich bude v cíli pravděpodobně na úrovni nejlepších holek ze světa. KiliJanek nakonec byl pouze 12 minut před vítězkou Emelie Fosberg.

Když už jsem myslel, že to půjde jen dolů, objevila se občerstvovačka a já mrknul na můj tahák, kde jsem měl zafoliovaný profil tratě. Aha bude ještě nějaký traverz. Konečně se normálně rozběhneme. Prdlajs. Hned za občerstvovačkou začíná technický úsek, všelijakého přelízání s kramlemi a lany. SportTracker mi hlásí, že má rychlost spadla na 4km/hod. Po technické pasáži klesám nekonečnými serpentinami dolů k řece, k další občerstvovačce. Tam se snažím do svého sáčku nabrat co nejvíc banánů a když mne borka v depu svým přísným pohledem zhodnotí, že jsem asi pěknej hamoun a banánožrout, tak mi podává ještě jeden sáček a nakonec mi ochotně pomáhá s tím ho maximálně naládovat. Je to už takový můj zvyk, nacpat co nejvíc do kapes a jíst až za poklusu z občerstvovačky. Tady však hned od depa začíná docela slušná stojka a já tedy uspokojení svého žaludku musím nechat na později.

Dobíhám nějakého přičmoudlého Peruánce (v cíli jsem zjistil, že je to Španěl a tímto se mu tedy omlouvám) ,zdravím ho a snažím se navázat kontakt obvyklou přiblblou větou „Jak to jde ?“ Přičmoudlý Peruánec se na mne jen zamračí a já si říkám, že zdravit vesele někoho, koho předbíháte a on je celkem na šrot, asi není moc sportovní. Kopec není moc prudký a já se to snažím celé běžet a tím demoralizovat další tři běžce, včetně jedné holky. Na seběhu zase demoralizuje celá trojka mně, což taky není moc sportovní. Téměř dole mně dobíhá i přičmoudlý Peruánec a já se snažím podruhé navázat slovní kontakt. Peruánec na mně z vysoka ser… a bez jediného slova mi utíká. Vyhodnocuji si to opět jako vysoce nesportovní chování. Dole následuje, světe div se, kontrola povinné výbavy. Tak přece jen frantíci alespoň v něčem předčí organizátory jiných Ultratrailů. Ve všem ostatním to tak nějak pokulhává a to se bavíme o MS. Dost mi vadí, že na trati nejsou ukazatele s kilometráží a já musím tak nějak v paměti pátrat, kde že to vlastně jsem. Také chybí ukazatele s distancí, kolik mám na občerstvovačku. Když už o občerstvovačku skoro zakopnete a chcete se něco dozvědět, např. vaše pořadí v závodě, zjistíte, že pokud neumíte francouzsky, tak se na vás pořadatelé budou jen přiblble usmívat. Jednou jsem se na dotaz na pořadí dozvěděl, že jsem něco mezi 30 a 50 místem. Tak dík kámo, to jsem tak nějak tušil taky.

Nenechám si kazit náladu a v závodě se poprvé pořádně rozbíhám. Stehno začíná povolovat a já dobíhám další běžce, některé teda už potřetí a mezi nimi i přičmoudlého peruánce. Nesportovně ho nepozdravím a do kopce nasazuji zběsilé tempo, abych ho tímto definitivně demoralizoval. V další vesnici trochu bloudím, protože z křižovatky vedou tři regulérně označené cesty (frantíci si to už „chytře“ připravili na nedělní marathon). Naštěstí ztrácím asi jen minutu, protože další běžec (domácí frantík) ví, která cesta je ta správná. Před poslední velkou občerstvovačkou čeká Sam a klan Krejčiříkových a bouřlivě mně s českou vlajkou povzbuzují. Taky na mně zakřičí, že jsem druhý z Čechů. Tak další překvápko. Palonc je někde za mnou, ale moc mi to hlava nabere. Na chatě se pak dozvídám, že před Palonce jsme se dostali už v té skrumáži po startu na prvním stoupání. Pak si Palonc zaběhl asi 30 minut mimo trasu (ve stejném místě jako Honza) a následně si v seběhu po sněhu prolomil kolenu. A abychom mu věřili tak nám ukazuje koleno, které je velké asi jako jeho hlava. A Palonc má velkou hlavu – on je hodně chytrý.

Poslední kopec. Snažím se do toho dát zbytky svých sil. Ale je to hlavně o morálu. Jít stále rychleji, než jsem normálně zvyklý běhat závody. Je třeba pořád držet tempo. Předbíhám dalšího borce. Nahoře, kde už vidím Petit Dru a ledovec Mer de Glace jsou výhledy nádherné. Následuje dlouhý traverz úbočím Midi a mně se běží perfektně. Sám se sebou, nikdo přede mnou, nikdo za mnou. Tak to mám rád. Začíná se mi to líbit, ale tady už to skoro končí. Poslední malá občerstvovačka s vodou a začínám klesat do cíle, do Chamonix. Taky se dozvídám, že jsem kolem 44 místa, ale netuším kolik holek mně předběhlo. Pokud by jich bylo více než 4, tak bych byl do 40 místa mezi muži a to by znamenalo alespoň bodík útěchy pro českou repre. Serpentina navazuje na serpentinu, až z toho začínám trochu blbnout. Poprvé v závodě závodím a ohlížím se, jestli mně někdo zezadu nestahuje. Je to tak trochu paranoia, kterou každý běžec zná. Každé šustnutí, ať už skutečné, nebo jen ve vaší hlavě, znamená panicky se otočit, jestli vás někdo nedobíhá. Šustnutí asi kilometr před Chamonix bylo opravdové a znamenalo, že se ke mně někdo blíží. Chvíli v hlavě kalkuluji a pak si říkám, že jestli by to byla ženská, tak si stále držím své pořadí v kategorii mužů. Když kolem mě probleskne Italka a gazelími pohyby se mi rychle vzdálí, tak jsem rád, že holky běhají, nefandí u trati a nedělají roztleskávačky.

Průběh přes Chamonix je za odměnu. Všude špalíry lidí, kteří fandí jako bych dobíhal v první desítce. Přece jen jsou ti frantíci prima národ. Anebo že by to všechno byli cizinci. Je mi to jedno. Dobíhám do cíle na 38. Místě mezi muži (7. v mé kategorii), dostanu pamětní medaili, finisherské triko a pak už se o tebe frantíci nestarají. Najít pozávodní občerstvení byl pro nás malý mapový problém, ale to už mně u frantíků vůbec nepřekvapuje. Potkávám se s Radkem a Honzou, kteří dobíhají nedlouho za mnou a nakonec se dočkáme i Palonce, který si to taky pořádně užil.

Za to, že jsem to celé přežil v čase 13:35 hod, vděčím i tomu, že jsem měl obuté Adidas Adizero xt4 a oblečené Adidas Techfit Power. Opět jsem dokončil bez jediného puchýře a jediné odřeniny na těle.

Pokud zhodnotím výsledek tohoto závodu, tak bych byl pokrytec, kdybych říkal, že jsem spokojený jak s výkonem, tak i s výsledkem. Prostě každý den není posvícení. Nakonec výkony všech českých sportovců vynesly Českou republiku na konečné 10. místo v hodnocení národů, což v kontextu, že náš nejvyšší vrchol je Sněžka, je více než slušný výsledek. Příští rok bude ME a v roce 2016 se bude konat další MS. V kuloárech se nahlas mluví o Soči, jelikož je v Rusku velký tlak nalákat do toho, co zbylo z olympijské vesnice, další sportovní události. Takže doufám, že v 45-ti letech mně zase osloví další, třeba ruská holka, která mně bude rajcovat, dá mi a já budu trochu schopnější než nyní.

Na závěr velký dík Samovi za to, že se chopil vesla českého Skyrunningu a doufám, že bude mít dost energie do dalších let. A třeba si za rok, nebo za dva si vzpomene i na mně.

Pepr