Po dlouhé 3 leté přestávce v závodění jsem se rozhodla opět postavit na start závodu. Pro ME nám vypadla z týmu Alena Peterková a já jsem se rozhodla, že se ji na Sky Ultra pokusím nahradit. Byla to pro mě nová výzva, ultra závod v horách, nic podobného jsem předtím neběžela…malý problém byl ale v natrénovaných kilometrech, kterých bylo kvůli zdravotním potížím opravdu pramálo.
Ale řekla jsem si, že se umím zmáčknout a bojovat a tak jsem do toho šla. Můj výkon neodpovídá tréninku, s tím bych byla daleko vzadu, ale mé vůli, bojovnosti a asi i dlouholetým zkušenostem s klasickými vrchařskými závody.
Závod jsem si trošku pokazila sama svou nepřipraveností…hned po startu se mi vyvlékly úchyty batohu a málem jsem ho ztratila. Pak jsem chvíli po startu, kde si všichni užívali jeho začátku a euforie, zjistila, že mám málo dotažené tkaničky a musela jsem asi po 3km zastavit a převázat je. Bylo pro mě zcela nové, startovat v noci za tmy…a s čelovkou nemám téměř žádné zkušenosti. A tak jsem po startu asi moc nešetřila baterky a asi kolem 3:30h ráno jsem zjistila, že už toho moc nevidím…prostě baterky docházely. Ale co teď? Musím to přece nějak běžet…nejhorší byly seběhy. No a když jsem zůstala sama, musela jsem počkat na někoho, kdo mi zezadu anebo když jsem ho pustila před sebe zepředu na ty kameny posvítil. Byla jsem z toho hodně rozhozená, ale byla to moje chyba.
Naštěstí jsem to zvládla a byla hrozně ráda, když vyšlo slunce – moje záchrana. Nejvíc se mi líbil výběh na nejvyšší vrchol Cima Carega…jako nekonečný běh suťoviskem do nebe a k tomu pálivé slunce…No a pak jeho sbíhání, seběhy po rozkvetlých loukách s kravami a kozami. Můžu říct, že tak do 65.km jsem si závod užívala, i když mě všechno bolelo a měla jsem pořád žízeň, ale kdo neměl? Asi po 65.km mě začal bolet palec na levé noze a vazy na kotnících a musela jsem být opatrná.
A k tomu všemu mi docházely síly. Není se čemu divit, před závodem jsem absolvovala jenom krátký trénink v horách v Andoře, kde závodil Sam a pak ve Valgardeně, týden před závodem. Nejhorší část byl pro mě seběh z poslední občerstvovačky do cíle, nekonečných 15km v hrozném vedru, přes skalky a kořeny a v závěru i po silnici. U každého potoku jsem zastavila, napila se a zchladila si hlavu. Jednou jsem zastavila i u baráku, kde měli uzávěr s vodou a ostříkala se. Poslední 3km mě chytala i menší zimnice, příznak silné dehydratace. Hlavou se mi honilo: „Doběhnu to vůbec?“ Nakonec jsem ale doběhla a svým povzbuzením přiměla k běhu v závěru i dva mladé kluky, kteří už rezignovali a do cíle kráčeli. Povzbudila jsem je , oni se pak taky vzchopili a rozeběhli. Jinak jsem na trati 4x upadla a pěkně si rozbila kolena a lokty…naštěstí nic vážného. Jednou mě při pádu pomáhala soupeřka, která mě právě dobíhala…když jsem upadla, zastavila a pomohla mi vstát se slovy: „Are you OK?“. Moc jsem ji poděkovala. Později se dostala přede mě, ale nakonec jsem ji zase předběhla já. V horách je vždy na prvním místě zdraví…na soupeření je vždy dostatek času.
Pocit, když jsem dobíhala, se nedá popsat…vyčerpaná, ale přešťastná…bylo mi z dehydratace na zvracení…Nejvíc jsem se těšila na svého prcka Leilu a Míšu, která se o ní starala…a pak na Sama, kterého ještě čekaly hodiny dřiny a vedra na trati. Děkuji Míšo za hlídaní naší čertice, děkuji Same za vše!
Poznámka Sam: Já Anko, děkuji. Děkuji nejen za to, jak jsi zabojovala, za to, jak jsi ukázala, že ultra se dá běhat skutečně především hlavou. Ale především za spoustu dalšího, však víš …
Napsat komentář