Na webu se objevila informace, že jedna z ikon Skyrunningu Bruno Brunod se vrací do závodního pole a chce startovat na závodech Ultra Sky v World Skyrunner Series.
Pro ty, kdo snad nevědí, kdo Bruno Brunod je, přinášíme krátké seznámení.
Bruno Brunod se narodil v nemocnici v městečku Aosta 10.11.1962 do velmi chudých poměrů. Žil jen se svými čtyřmi bratry a matkou nad Châtillon pod vrcholem Mount Zerbion v domě s výplněmi oken jen z celofánu, protože sklo bylo moc drahé. Až do osmi let žili v domě bez elektřiny. Chodil do školy, ale více miloval být sám.
Po škole pracoval doma. Rád chodil v létě s kravami na pastvu. Pastviny byly asi půl hodiny od domova, ale vždy směrem k Mount Zerbion.
Také na nákupy a prodávat mléko musel do Châtillon a zpět. To vše mu pravděpodobně dalo základ jeho síly, se kterou potom vynikal ve sportu.
Jednou našel v trávě staré noviny, kde se psalo o rivalitě mezi cyklisty Coppim a Bartalim. Bylo to jako blesk a on se rozhodl, že se stane šampionem.
V údolí si koupil kolo, ale podvedli ho. Prodali mu staré a těžké kolo, ale na to přišel až později. Mezitím začal trénovat, i když o tom nic nevěděl. Jeho základním tréninkem byla jízda na kole s plným košem cihel na ramenou do Chatillon do míst, kde končila silnice.
Byl povolán na vojnu do Alp do Courmayeur do sportovního útvaru. Ale ne jako sportovec, ale jako obyčejný voják.
Jednoho dne dostal rozkaz, aby posekal trávu u generálova domu. Řekl svému seržantovi: „Když si budu moci zajet domů, pro svou kosu, budu pracovat tak, že generál bude určitě spokojený.“
„Jak se chceš dostat domů, když nemáš auto?“
„Na kole, seržante.“
„A kolik dní budeš potřebovat, než se dostaneš zpátky?“
„Pane, jestli mě necháte jet, jsem dnes večer zpátky.“
Seržant se zasmál, ale nechal mě jet, vypráví. Když jsem byl již v odpoledních hodinách, s kosou přes rameno a dvěma lahvemi vína pro seržanta v batohu zpět, byl ohromen a řekl: „Alpino Brunod, jsi přirozený talent. Za deset dnů proběhne cyklistický závod vyhrazený pro elitu. Chci, aby ses přihlásil a reprezentoval tam na svém kole.“
V den závodu jsem se na startu objevil se svým starým kolem. Lidé se smáli. Další kola vypadala nádherně, závodníci měli vyholené svalnaté nohy. Byl jsem zděšený, ale seržant na mně povzbudivě mrkl. Hned v počátku, plný vzrušení jsem spadl. Ostatní zmizeli za prvním rohem. Cítil jsem se plný hněvu. Možná proto, že jsem byl chudý, nebo možná proto, že se mi posmívali. Doskočil jsem peloton a v prvním výstupu již tahal vepředu. Vyhrál jsem o více než minutu.
Ten den začala má kariéra sportovce. Stal jsem se opravdovým cyklistou s opravdovým závodním kolem. Závodil jsem v týmu s Claudiem Chiappuccim, s nímž jsem sdílel i pokoj. Pak mě poslali do týmu v Lombardii, kde jsem viděl některé věci, které se mi vůbec nelíbily a tak jsme s cyklistikou skončil. Vrátil jsem se domů a na několik let se odmlčel. Pak jsem začal závodit v horách. Výstupy jsem měl vždy rád, protože se tak trochu podobaly mému životu. Postupně jsem začal běhat rychleji v horách a výškách. Jen normální horské závody mě již tolik neuspokojovaly a hledal jsme další výzvy.
V roce 1995 zlepšil o více než hodinu předchozí rekord běhu na Matterhorn a zpět, který držel Valerio Bertoglio. Směr nahoru absolvoval za 2:12:29 a dolů pak za 1:02:15. (Slavný Kilian Jornet, Brunův obdivovatel ohlásil pro letošní rok pokus o překonání tohoto 18 let starého a dosud nepřekonaného rekordu.)
Odtud se Bruno dostal do hor po celém světě: Malajsie, Spojené státy, Mexiko, Argentina, Tanzanie, Tibet, Nepál ….
Kromě rekordu na Matterhornu je stále držitelem rekordu na Aconcagua v Argentině, Mount Elbert v Coloradu, USA a cesty Gressoney-Monte Rosa.
Vyhrál World Skyrunning Serii v ’96 a World Skyrunning Championship v roce 1998.
Bruno v seběhu na Climbathonu
Ještě ve svých 42 letech zvítězil v roce 2004 na slavném Climbathonu, v roce, kdy zde Anna Straková (tehdy Pichrtová vytvořila dosud platný rekord) a kde porazil skvělého Ricarda Mejiu a Roberta Krupičku.
Myslí si, že to, co mu opravdu pomohlo k jeho úspěchům není jeho styl a způsob tréninku, ale to, že se již jako dítě naučil mít rád úsilí a oběti. Myslí si, že to pochází z života, jaký vedl. Je si jistý.
Vždy musel bojovat, aby dosáhl toho, co chtěl. Před rekordním pokusem na Matterhorn, vylezl na tu horu třicetkrát. Vždycky musel pracovat velmi tvrdě, takže si nikdy nemyslel, že by práce byla nějaká kletba, ale spíše naopak. Zvyknout si na to, ho dělalo ještě silnějším. V závodech si tak trochu odpočinul oproti tomu ostatnímu, co dělal. Někdo si stěžuje na tvrdosti tratí: „Závody se mi vždycky zdály spíš dovolenou.“
Sokrates řekl něco jako: „Nechte své děti, aby jim bylo vždy trochu zima a aby měly trochu hlad, pokud chcete, aby byly šťastné“ Bruno si to myslí také. Únava, oběti, mě naučily dávat věcem správnou hodnotu, říká.
I další jeho názory stojí za úvahu a pozornost:
„Dnes mám čtyři děti, které nemají těžký život, jaký jsem žil já. To se zdá být dobré, ale někdy si nejsem jistý. Nicméně, jsem plně odhodlán je netlačit k tomu, aby sportovaly. Ale chci je nechat dělat to, co se jim opravdu líbí, i když bych velmi rád, kdybych viděl, že milují sport. Nemůžu vystát rodiče, které „tlačí“ své děti do sportu. Domnívám se, že profesionální sport by měl být praktikován pouze tehdy, pokud se člověk v něm cítí jako doma a má po něm obrovskou touhou. Mnoho lidí se mě ptá, jak trénovat, ale já bych si přál, abychom začali u mladých lidí, včetně dětí. Naučit je milovat a respektovat hory, jako jsem to dělal a dělám já. Zbytek, v případě, že to má přijít, přijde sám od sebe.“
Styl života Bruna, jako těžce pracujícího syna horské vesnice, v lecčem připomíná jinou legendu italského horského běhu, bagristu Marca Olma, dvojnásobného vítěze UTMB v době, kdy mu bylo 58 resp. 59 let.
Bruno je ženatý, má čtyři děti a chodí trénovat v době, kterou mu dovoluje jeho práce. Především před východem a po západu slunce.
Dosud platné rekordy:
Jen nahoru:
Matterhorn, Cervinia, Italy, max.4478m, délka-12km, +2478m, 1190m/h 2h12’29“ 1995
Aconcagua Ascent Plaza, Mulas, Argentina, max.6959m +2800m 763m/h 3h40’20“ 1999
Závody:
Mount Elbert, Independence Pass, USA, max.4399m, 20km, +1500m, 1h54’48“ 1996
Nahoru i dolů:
Kilimanjaro, Marangu, Tanzania, max.5962m, 80km, +4000m, 8h34’52“, jen nahoru 5h38’00“ 2001 (pozn. Kilian Jornet zvolil jinou cestu při svém rekordu z roku 2010)
Matterhorn, Cervinia, Italy, max.4478m, 12km, +2478m, 3h14’44“, jen nahoru 2h12’29“ 1995
Monte Rosa, Gressoney, Italy, max.4559m, 25km, +2800m, 4h45’00“, jen nahoru 3h05’00“ 1997
Kromě účasti v dalších závodech Skyrunner World Serie 2013 se s největší pravděpodobností objeví i na závodě Trans d’Havet, který je letos mistrovstvím Evropy v Ultra SkyMarathonu a kam se chystá i první český reprezentační tým v Skyrunningu.
Tak jsem zjistil, že Bruno bude startovat na stomílovce v Istrii, tak ho uvidím naživo, než mi zdrhne. :-))
Honzo, hlavně se ho nesnaž držet v sebězích. Tam je mistr. :)
Právě jsem zvědavej jak mu to půjde, protože je určitě zvyklejší na mnohem kopcovitější profily. Istrie má jenom 5700m převýšení, což na stomílovku dost málo.
Jinak já v sebězích na dlouhých tratích spíš odpočívám. Ještě tak do 50ti km to můžu směrem dolů hnát, co to jde, ale na stovce nebo stomílovce je lepší si odpočinout a neodrovnat se. :-)
Já jsem na tom podobně, jen s tím rozdílem, že se může někomu zdát, že odpočívám celou trať :)
Jenže on Bruno právě bude chtít využít svoje přednosti a v sebězích dohnat to, co by třeba na druhé ztratil jinde. Bude mě zajímat, jak tam dopadne. Bude to i určitý náznak toho, jak se s ním bude muset počítat v Skyrunning World Serii.