Silva Nortica Run 2009

Když se objevila na webu informace o novém běhu Silva Nortica Run, docela bez váhání a velkého přemýšlení jsem se přihlásil na trať ultra. Až s malým odstupem mi začalo docházet, co jsem to udělal. Maratonů mám sice odběháno dost, ale ultra je přeci jen něco trochu jiného a navíc ten profil …

V Nových Hradech

Naštěstí existují kamarádi, kteří dodají ztrácející se sebedůvěru, a tak jsem se s o to větší chutí začal chystat na tuto pro mě premiérovou ultra akci.

Kromě určitého zvýšení objemu jsem pak týden po PIMu a tři týdny před závodem zkusil tréninkově 50km s pinglem a to, že to bylo vcelku bezproblémové mi dodalo další optimismus.

Na cestě jsme domluveni s Vaškem a Dášou Kubrovými, které nakládám v pátek odpoledne v Praze a jedeme do Nových Hradů. Řekl bych, že páteční cesta z města a směrem na jih byla to nejhorší, co nás v následujícím víkendu potkalo. Vše ostatní již bylo jen pozitivní. (Včetně toho, že jsme asi byli v průměru nejúspěšnější auto na této akci. Všichni jsme vyhráli své kategorie a Dáša i celkově ženy. :) )

Před prvním občerstvením

Skvělé zázemí již nepoužívané celnice měli pořadatelé kolem Pavlíny Hanušové k dispozici nejen pro prezentaci, místo startu a cíle, ale i pro poskytnutí noclehu ve spacáku pro ultramaratonce resp. další včas přihlášené. Opravdu to bylo pro nás závodníky komfortní. Čisto, sprchy, záchody, kuchyňka, … co víc si přát.

Po příjezdu se nedalo přehlédnou a přeslechnout všudepřítomného Iva Domanského, který času a prostoru kolem prezentace dodával tu správnou předzávodní atmosféru. A nakonec se i lépe trefil do odhadu počasí na další den.

Podle předpovědí to nevypadalo moc optimisticky. Zima a déšť ve spojení s 78 kilometry tratě v kopcích nejsou zrovna to, co by si člověk toužebně přál. O to příjemnější bylo, když ráno před šestou byla teplota odhadem tak 7-8 stupňů, ale hlavně nepršelo a nefoukalo. To, že večer začalo pršet již asi vadilo málokomu.

První pořádný kopec

Na trať ultra se nakonec krátce po šesté hodině vydalo 38 závodníků a závodnic. To, že první běží Dan Orálek bylo natolik samozřejmé a natolik vzdálené tomu, co jsem potřeboval řešit, že jsem si ani nevšiml, kdy mi čelo závodu zmizelo z dohledu.

Hlavní, co jsem si stále opakoval, bylo, nepřepal to, neblbni, takovou vzdálenost jsi ještě neběžel, nevíš, co to s tebou provede. Postupně se vykrystalizovaly malé skupinky, které držely podobné tempo. Po průběhu Novými Hrady se zaběhlo opět do přírody a dá se říct, že první skutečné známky civilizace (to je větší osídlení, více lidí na jednom místě a podobně) jsem zaznamenal až v Rakousku.

Protože byl start v 6:00 a vstávat kvůli snídani doporučené tři hodiny před startem se mi opravdu nechtělo, trochu jsem se snídaní improvizoval a načasoval ji po páté hodině. Toto pro další příští budu muset ještě vychytat. Poprvé jsem si musel odskočit asi na 6.km, kdy jsem své spoluběžce ještě dohnal. Podruhé pak za dvacátým kilometrem jsem to již nestihl a běžel jsem v podstatě sám.

Když už jsem začal o stravě, pak je nutné začít i chválit organizátory za občerstvení na trati. Výběr byl bohatý a především bujon mě vždy postavil na nohy a srovnal žaludek.

Kolem 31. kilometru bylo občerstvení u kozí farmy. Sýry miluji obecně. Kozí mám rád pro jejich specifickou chuť a vůni. Jen asi 30.km ultra není pro degustaci ten pravý okamžik. Sotva jsem do sebe dostal za běhu jeden kousek sýra s kouskem chleba. Víc prostě nešlo. Takže víc než ochutnávka sýra mě v tu chvíli potěšila informace kluků na občerstvení, že jsem aktuálně devátý. Závodník, který zde v tu chvíli také byl, toho měl již nějak plné zuby a přes mé pobízení se ke mně nepřidal. Takže jsem pokračoval zase sám.

Cesta nádhernými zelenými lesy až podezřele pěkně utíkala. I přesto, že si člověk moc roviny neužil a bylo to spíš nahoru dolů, jak na houpačce, běželo se krásně. Do lahve, kterou jsem měl v ledvince jsem si zatím ani nemusel brát pití, protože občerstvení po cca 5km bylo ještě dostatečné.

Docela pustou vesnicí Leopoldov jsem se pomalu blížil k místu startu maratonu, k Baronovu mostu. Škoda, že jsem ho neviděl a musím si na to počkat do dalších ročníků.

Jak tak běžím Leopoldovem, vpravo je odbočka krásné široké cesty nahoru do lesa. Periferně si všimnu bílých stužek na stromě, jak byla velmi dobře značena trať. Říkám si, ještě že sis toho všiml, vracím se a běžím nahoru do lesa. Když po zhruba kilometru nebo kilometru a půl nevidím žádné další značení a není ani na první další křižovatce, vím již, že jsem to podělal a běžím blbě. Ale opět volím špatné řešení. Místo návratu po stejné cestě, si říkám, silnice je vlevo, musíš se tam jen točit a někde se na ni opět připojíš. To je sice krásná idea, ale ne ve zcela neznámém lese, kde cesty zrovna jako naschvál nejdou tím směrem, který by jeden rád a za den tudy možná projde člověk a to kdoví jestli. Abych to nenatahoval, zkrátka nastal okamžik, kdy jsem nevěděl vůbec, kde jsem. Začal jsem se trochu orientovat podle prosvítajícího světla slunce přes mraky a stromy, abych nebyl úplně mimo, protože jsem se děsil seběhnutí do nějakého úplně opačného údolí a toho, že se při své premiéře na ultra mohu najednou octnout deset nebo víc kilometrů od tratě.

Naštěstí jsem po chvíli narazil na širokou rovnou cestu, která podle mé orientace nevedla sice úplně správným směrem, ale ze všech jiných alespoň ne tím úplně špatným. Mojí záchranou pak bylo, že jsem narazil na turistickou odpočívku s mapou a zakreslením aktuální pozice. Když jsem viděl, jak jsem daleko, nebylo mi sice do skoku, ale alespoň jsem nastudoval další postup. Když mi ho pak asi po kilometru potvrdil osamocený lesní dělník na traktoru, měl jsem vyhráno. Po nějaké chvíli jsem vyběhl na trať na začátku louky směrem k Pohoří. Na další pětikilometrové značce jsem pak zjistil, že jsem si zaběhl asi 34 minut, tedy v tom aktuálním tempu zhruba 6 kilometrů.

Moje startovní číslo 13 ale asi přineslo více smůly Kláře Jakešové, která od počátku závodu v ženách vedla. Ta sice běžela kousek přede mnou, ale někde kolem kozí farmy také trochu seběhla z cesty. Sice jen na chvilku, ale dostala se za mně a to se jí stalo osudným. Když totiž probíhala Leopoldovem, měla „štěstí“, že se měla koho zeptat na cestu. Ten dobrý člověk jí v dobré víře potvrdil, že tou cestou doprava do lesa před chvílí běžela třináctka. No, podle jejích slov si zaběhla ještě víc než já.

Já pak ve snaze něco dohnat jsem asi zrychlil zbytečně víc, než bylo vhodné, ale hlava si s tím prostě neporadila. Předběhl jsem asi tři běžce a dál jsem vlastně až na metu 20km do cíle běžel sám. Tady to již na rakouské straně začalo jít trochu ztuha. Zakufrování, seběhy a v druhé polovině závodu převažující asfalt mi daly vědět, že mám také nějaké stehenní svaly. Když to tak zpětně proberu, tak mě v průběhu závodu bolel vlastně jen žaludek a stehna (vlastně ještě krátce v sebězích po nerovném terénu pravá achilovka, ale to bylo jen takové připomenutí, že běžím něco jiného, než jsem zvyklý). Zde na občerstvovačce mě dorazil mladý kluk a nějakou dobu jsme to zkusili táhnout spolu. Nebo možná já s ním. On mi pak snad 12 kilometrů před cílem utekl a v té chvíli jsem neměl moc šancí se ho chytit.

Před cílem

Vlastně se mi začalo trochu lépe běžet zase až v posledních pěti kilometrech. Prostě ten cíl táhl. A kromě těch krásných výhledů, které mohl člověk pozorovat během závodu bych já osobně na první místo zařadil výhled přes údolí při seběhu do Pyhrabrucku. Nebyl opravdu krásnější pohled než na vyčnívající špičku štítu zastřešení celnice Nové Hrady. To i ten úsměv a zamávání dobrovolným rakouským hasičům na křižovatce bylo od srdce.

Co říci víc ? I přesto, že jsme byli v kategorii nad 50 let jen tři, potěšilo mě vítězství v kategorii (mimochodem první ve veteránech vůbec).

Dan Orálek nenechal nikoho na pochybách, kdo vyhraje. S obrovským hodinovým náskokem si doběhl pro jasné vítězství.

Sice až po mně a bez startovního čísla doběhl zřejmě po Danovi největší frajer závodu a toho dne. Černý osmiletý labrador Kaštan z Baronova mostu se na startu maratonu přidal k rakouské ultramaratonkyni a doběhl s ní až do cíle. Asi se na to nepřipravoval jako my, nedodržoval pitný a stravovací režim, prostě si šel zaběhat. Nedokáži říct, ale myslím, že ani na občerstvovačkách toho moc nedostal. V cíli pak byl docela „vysmátý“, asi plný endorfinů a evidentně hladový po tom výkonu. Sežral mi dva z mých čtyř rohlíků se sýrem málem i s rukama a bez poděkování odjel domů s majitelem, který si pro něho mezitím přijel.

Byl to fajn zážitek a zase úplně nová zkušenost. Rád se sem vrátím a pravděpodobně mi tento závod po maratonech otevřel cestu k těm delším tratím.

Velké díky Pavlíně Hanušové a lidem kolem ní. A díky těm, kdo mi drželi pěsti.