Tatranská šelma 2018 má vítěze z Beskyd

Ultra Šelma byl můj vysněný závod od té doby, co jsem začal pořádně běhat a co ten závod vznikl. To bylo zhruba ve stejný čas. Co mě vždycky přitahovalo? Myšlenka přeběhnout celé Tatry, jasná a logická linie po magistrále, těžký terén a skákání po žule, občas řetězy a taky skvělá organizace a afterka! Můj nejdelší závod do té doby trval 4h45′. Teď to mělo být ještě o hodinu více.

Vím, že v závodě se musím co nejvíce soustředit na sebe a ne na ostatní závodníky. Takže jsem si nakreslil plánek s loňskými mezičasy traťového rekordu, který zaběhl Ríša Zvolanek, přičemž mu sekundoval Jirka Čípa. Odvážný plán, ale věřil jsem si na něj. Letošní trasa byla o 1,5km kratší, takže jsem měl zhruba sedm minut k dobru.

Hned po startu se trháme ve třech, společně s Jan Mrázek a Jan Zemaník, který diktuje tempo ke Štrbskému plesu. Prý jsme prvních 500 metrů běželi tak pomalu, že mu nevycházel krok a proto zrychlil. Už na Štrbském máme dvě minuty náskok na traťák, hodím to klukům k diskuzi a Zeman na to reaguje ignorováním občerstvovačky a takovým zrychlením, že se mi ztrácí z dohledu.

Jsem klidný a nechávám ho běžet, turistů na úzkém chodníku přibývá a já se mazácky schovávám za Mrazáka, který je musí rozhánět. Ostrvu, první ostrý kopec napůl jdeme, napůl běžíme, je to pohoda, o to více mě překvapí náskok 5 minut na traťák! V technickém seběhu nechávám nohy běžet a testuju Mrazáka, jestli se udrží. Neudržel, takže kdyby došlo na cílový finiš v posledním seběhu, mám to vyhrané, haha.

Na Hrebienoku mám nejlepší support tým jako z formule 1 Marek Balcar a Hanka Přádková, ztrátu mám tři minuty a mazák z horské služby kroutí hlavou a kouká na hodinky: „To letos traťový rekord nebude, slunko, vela ludia na stezce a nesu tu tatranšti levi“. Slunce peče, kopec na Skalnaté pleso se nutím běžet, v potůčcích si chladím hlavu. Na Skalnatém plese mě neskutečně povzbudí a nahecuje beskydská banda, před sebou vidím motajícího se Zemana a za chvíli jsem u něj. Celý od bahna nevypadá vůbec dobře, chvilku mu dělám parťáka a dávám mu svůj gel, ať se spraví. Pak ale musím zaútočit a nohy se roztáčí. A nepřestaly se točit až do cíle, protože na těch posledních 15km si dělám náskok téměř dvaceti minut, ani sám nevím jak.

Takový nával energie a dynamit v nohách po čtyřech hodinách závodu jsem ještě nezažil, po kamenech skáču, dolů ze Svišťovky se ani nedržím řetězů, jen tančím po skále. Na posledním občerstvení na mě: „vypadáš nějak dobre, na to že jsi tu tak skoro“ a já odpovídám s úsměvem „však jo, je mi dobro“, protože tady jsem asi o 10 minut rychleji, než je traťák. Sice házím asi čtvrtého supermana, ale vždycky tam stihám dát ruce a tak z toho jsem jen ťuknutá kolena.

Vím, že vítězství je moje, vím, že traťák je taky můj, ale přesto mě to tak baví, že si ještě zrychluju, až mě skoro ani Lukáš Podolák, dvorní fotograf, nestíhá v cíli. Až teď, pár dní po závodě, kdy na mě dolehla únava a cítím se popravený♿, si uvědomuju, že tenhle čas může v tabulkách nějaký ten rok zůstat.

Díky moc Zdeněk Kříž, za to že je nejlepší kouč a kouzelník, který mi dokáže vyladit nohy na cokoliv, potom taky Matus Vnencak za skvělou organizaci, beskydské bandě za to, že jsme skvělá komunita, Hance s Balcim za podporu nejen na trati a klukům za skvělé závodění.

Za fotografie díky Lukáši Podolákovi.

Napsat komentář

Enter Captcha Here : *

Reload Image

Translate

BasqueCatalanCzechEnglishFrenchGermanItalianPolishPortugueseRussianSpanish

PŘIHLÁŠKA DO CZSA – PODPOŘ SKYRUNNING V ČESKU

PŘIHLÁŠKA DO CZSA – PODPOŘ SKYRUNNING V ČESKU