Do Španělska jsem se těšil, protože jsem tam v životě neběhal a taky proto, že to bylo mistrovství, od kterého jsem měl trochu očekávání. Ve čtvrtek jsme dorazili s týmem na místo a ubytovali jsme se v krásném apartmánu kousíček od místa startu.

Druhý den proběhlo rozběhání a naladění na sobotní závod s večerním vyzvednutím startovního balíčku s číslem. V sobotu jsme se nachystali a vyrazili klusem na start. První padesátka běžců měla rezervované místo před ostatními a byli vyvoláváni za potlesku nás všech ostatních.

Přesně v devět zaznělo odpočítání posledních vteřin a šlo se na to. První kilometr byl mírně do kopce po silnici, kde jsem se zapracoval za první skupinku kolem desátého místa a šlo se do „práce“. Prvních sedm kilometrů bylo pouze nahoru a to horší bylo, že už od 2. Kilometru se začalo objevovat bláto, které některým dělalo problémy.

Říkal jsem si, že první „kopec“ půjdu tak nějak volněji, abych měl síly na ten poslední a mohl to v dlouhém seběhu rozbalit. S pozicí jsem byl spokojený a šlo se mi celkem fajn. Slunko se probouzelo a v některých pasážích nebylo nic moc vidět, protože svítilo proti, ale celkově to byla nádhera. Na sedmém kilometru přišlo trochu uvolnění tepovky v mírném seběhu, občerstvení a šlo se zase vzhůru.

Zde jsme se už dostali nad hranici lesa a byla to paráda. Mírné vlnkování, společně s přelézáním španělského vápence a delší seběh dával tušit, že se začne stoupat na nejvyšší kopec Gorbeiu. Tady jsem už poprvé zahlédl Ondru, který se parádně držel v první skupině. Za sebou jsem měl pořád velkou skupinu s jedním z favoritů závodu, ale nijak se na mě netlačili, takže to vypadalo dobře. Výšlap na Gorbeiu byl super, protože zde fanoušci udělali špalír, který jsem viděl na videích ze známých závodů typu Zegama.

V seběhu jsem docvakl Ondru ještě s jedním Italem a šlo se zase stoupat na Aldamin. To měl být poslední kopec a potom hurá dolů. Do tohoto kopce už mi trochu scházela síla, ale nevnímal jsem to až jako takový velký problém, protože jsem věděl, že nás čeká „už jen“ 13km klesání a v sebězích jsem se cítil zatím dobře. Na vrcholek jsem se doškrábal a před námi se rozprostřely nádherné výhledy, které jsem si bohužel tentokrát moc nestíhal užívat. Konečně se to otočilo a nás čekal seběh! Už v traverzu mezi hlavními vrcholky závodu se objevovala nemilá skutečnost v podobě velkého množství bláta a při sbíhání se to začalo čím dál tím víc potvrzovat.

Chvilkami to bylo super, ale víceméně se šlo po kotníky v bahně a člověk musel dávat pořád pozor na to, aby neletěl. Naštěstí jsem lehnul pouze jednou a hned mě křeč do stehna ubezpečila v tom, že zadarmo to rozhodně nebude. Doběhl jsem Ondru a společně jsme se dali do stíhání dalších před námi. Bahenní lázně nabíraly na kvantitě i kvalitě a bylo mi už jasné, že budu rád, když spíš pozici neztratím, než že bych měl ještě někoho předstihnout. Chvilkami to bylo opravdu výživné, ale po posledním malém kopečku, kde přišly poslední 2 km po asfaltu, bylo rozhodnuto.

V cíli jsem byl rád, že to mám za sebou. Nakonec z toho vyšlo pro mě krásné 8. místo. Ondra doběhl ani ne minutu za mnou na 9. místě a s odstupem asi 4 minut doběhl dvanáctý Milan. Trochu jsem se osvěžil a počkal na další kluky. Pavel doběhl 26., Tomáš 35. a Jirka si vybral trochu smůly a nezkušenosti s podobným terénem v podobě křečí na 47. místě. Děvčata byla ještě úspěšnější a doběhla na místě 7. Zuzka, 12. Míša a Katka 18.

CELKOVÉ VÝSLEDKY

Vyhlášení nejlepších a příjemná atmosféra se nesla v duchu španělské srdečnosti a moc jsme si užili pozávodní odpočinek. Díky moc za možnost reprezentovat a podívat se do takovýchto krásných míst. Takže třeba někdy zase….

Chtěl bych poděkovat za podporu rodině, že to se mnou vydrží a taky mým sponzorům BehejBrno.com a Salmingu, bez kterých by to takhle dobře nešlo.