Bill Rodgers patří k velikánům běhu minulosti a je se svými čtyřmi vítězstvími legendou Boston Marathon. Ano, byl to predevším excelentní silniční běžec a vytvalec, ale některé jeho postřehy a zkušenosti jako i stručné a výstižné formulace jiných mohou být prospěšné i pro nás, co se hýbeme víc v terénu, v horách.

V roce 1980, tedy v roce, kdy dosáhl svého čtvrtého vítězství na Boston Marathon, publikoval Bill Rodgers svou knihu Marathoning. Bill měl intuitivní a neintelektuální přístup ke sportu, který tato kniha odráží. Věřil, že běh je jednoduchý sport, který se nejlépe provozuje jednoduchým způsobem.

Hned na první straně píše: „Sometimes people tend to make running too complicated.“ („Někteří lidé mají tendenci dělat běhání příliš komplikované.“

Podobné to je se stravou. Také zde lidé mají tendenci dělat ze stravy příliš komplikovanou věc. Nutriční odborník Michael Pollan to věděl a pro jednoduchost vytvořil nutriční filozofii skládající se ze sedmi slov: „Eat food. Not too much. Mostly plants.” (Jezte jídlo. Ne příliš mnoho. Většinou rostlinné.“

Inspirovaný Rodgersem a Pollanem zformuloval běžecký a nutriční odborník Matt Fitzgerald vše, co běžec potřebuje vědět o běhání opravdu minimalisticky. Vešlo se mu to do 14 slov:

„Build step by step. Push yourself, but not too hard. Learn. Keep it fun.“

(„Buduj postupně. Tlač na sebe, ale ne příliš tvrdě. Uč se. Ponech si zábavu.“)

Ostatní jsou detaily. Některé mohou být důležité, ale neměly by běžce odvracet od výše uvedených čtyř principů.

Buduj postupně

Základem je trpělivost a principem je postupný vývoj. Výkonnost běžce se zlepšuje postupně, ne skokem. Opravdu to chvíli trvá. Měli byste přidávat objem i přitvrzovat trénink vždy jen o trochu nad to, co jste zvyklí. Jakýkoli pokus to urychlit a měnit objem nebo intenzitu tréninku skokově vás dostane opět dolů. Nejčastěji zraněním.

Jsou v podstatě dva principy postupného vývoje výkonnosti, krátkodobý a dlouhodobý. Ten krátkodobý směřuje k nějakému konkrétnímu pro vás důležitému závodu s jasným datem a tedy dobou, kterou máte k dispozici. Pokud už za sebou nemáte roky běhání a v sobě určitou danou kvalitu, je nutné k takovému krátkodobému cíli přistupovat realisticky a postupnými kroky v daném čase zlepšit výkonnost jen tak, jak je možné. Nedávat si nereálné cíle a tedy i nereálné postupy.

Ten dlouhodobý pak je opravdu na roky a je o tom, jak se dostat k nějaké i delší dobu udržitelné vyšší výkonnosti.

Například výše zmiňovaný Bill Rodgers nikdy neběžel více než 35 mil týdně, když chodil na střední školu a ne o mnoho víc na vysoké. A nikdy nelitoval tohoto volnějšího začátku z hlediska dlouhodobého horizontu.

Tlač na sebe, ale ne příliš tvrdě

Zlepšování je odměnou za tvrdou práci, trénink. Ve skutečnosti, tvrdá práce je hlavní cestou k zlepšení. Mnoho běžců se snaží přesvědčit sami sebe, že se mohou zlepšit jinak než tvrdým tréninkem. Snaží se zlepšit změnou všeho kolem, jen ne přitvrdit na sebe. Věří, že i když toho v tréninku „odpracují“ méně, ale více „vědecky“, že se zrychlí, zlepší. Tento přístup je druhem vyhýbání se nepohodlí.

Bill Rodgers vůbec netrénoval „vědecky“. Jeho přátelé z Greater Boston Track Club mu říkali, že by měl trénovat v dané dny určité konkrétní tréninky, protože jemu nějaký systém nebyl vlastní. Pokud mu jeho styl tréninků přinášel zlepšování, bylo mu jedno, jaký má formát.

Každý běžec má nějaké své hranice. Závodníci často tyto meze překračují a výsledkem jsou zranění nebo únava z přetrénování. Rodgers si byl svých mezí intuitivně vědom. Často běhával 150 mil za týden, ale bral to s nadhledem a když cítil, že tělo potřebuje odpočinout, pak mu ten odpočinek dopřál.

V jednom příkladu píše: „Pokud bych měl například drobné zranění kvadricepsu, které by mě na týden nebo více odstavilo z tréninku, pak první den poté jdu jen 2-3 míle a pokud pocítím sebemenší problém v té postižené oblasti, klidně skončím.

Uč se

Existuje více či méně účinné způsoby, jak trénovat. Abyste se stali nejlepší běžcem, jakým můžete dosáhnout, musíte se naučit nejúčinnějších způsoby jak trénovat. Chcete-li například dosáhnout na svůj PB v maratonu, musíte také v tréninku mít dost rychlostních bloků. V počátku své kariéry, Bill Rodgers absolvoval několik maratonů, aniž by udělal v tréninku dostatek pro rychlost a to zničilo jeho výsledky. Poučil se a už nikdy neudělal stejnou chybu.

Princip učení zahrnuje dvě pravidla.

První z nich je: „Nevynalézejte znovu kolo.“ Prostřednictvím histori pokusů a omylů, se běžci naučili co funguje a co nefunguje vůbec. Existují určité formáty standardních tréninků, které by se měl každý běžec naučit a používat je při svém rozvoji, jak je to možné. (Například intervaly, fartlek, stupňovaný běh, výběhy kopců, dlouhý běh, setrvalý běh na hranici AP apod.) To samé platí pro základní postupy tréninku a střídání tvrdého, volného tréninku a regenerace v přípravě.

Druhé pravidlo je: „Zjistěte, co funguje nejlépe pro vás osobně.“ Každý běžec je jedinečný a proto každý běžec by měl volit svou vlastní cestu přípravy, tréninku. Nic jako dobrý univerzální tréninkový plán neexistuje a pokud vás někdo chce takto trénovat na dálku, aniž byste se alespoň občas setkali a vyhodnocovali tréninky, pryč od toho.

Skutečný pokrok v běhu přichází skrze individuální zkušenosti. Je třeba věnovat pozornost tomu, co vy jako běžci vidíte, že právě u vás funguje a co ne. A odpovídajícím způsobem pak měnit své postupy. V Marathoning Bill Rodgers toto téma zdůrazňuje: „Nejvíce se naučíte prostřednictvím své vlastní zkušenosti,“ píše. „Pořád to zdůrazňuji, ale je to pravda. Vy znáte své tělo lépe než kdokoliv jiný. Znáte ho lépe než jakýkoli ortopedický specialista, kardiovaskulární chirurg, podiatrista.“

Ponech si zábavu

Zážitek je nesmírně důležitý pro běh. Nejen že zážitek a požitek z běhu je příjemný, ale také to dává lepší výsledky. V Marathoning Bill Rodgers formuluje své přesvědčení, že dva klíče k úspěchu v maratonu jsou dědičnost (tedy genetické předpoklady) a motivace. Nemůžete změnit své genetické předpoklady, ale můžete ovládat motivaci. Čím více si můžete vychutnat svůj běh, tím více motivovaní budete tvrdě trénovat a tím více opět z běhu budete mít. Neměli byste se bát rozhodovat o svém tréninku i z hlediska toho, jak ovlivní váš požitek z něj, protože to pak bude mít i vliv na fyzické účinky tréninku.

Rodgers to tak dělal. V jeho nejlepších letech 1975 až 1979, které jsou ohniskem jeho knihy, Rodgers velmi často běhal přírodou mimo běžecké tratě, bez jakéhokoli plánu kam a kudy poběží, rychlostí, kterou cítil, že je fajn. Dělal to proto, že to bylo zábavné a připomínalo mu to, jak jako dítě honil na venkově v Connecticut motýly :).

A zde se vracíme kruhem k počátku: „Běh se stává příliš složitým pro mnoho lidí,“ píše Rodgers, „a oni zatrpknou vůči sportu, nebo ztratí své původní cíle.“