Padá chlápek z mrakodrapu a v každém patře si říká: „ Zatím dobrý“

Lépe bych nedokázal charakterizovat závod, kdy to pořád šlo a pak jsem prostě narazil do zdi.
Po dvou ročnících klasické TransGrancanarie, už jsem neměl motivaci se opět na ostrov vracet a závod s délkou 127 km znova běžet. Ve světě je přece tolik zajímavých akcí a život je příliš krátký. Člověk míní a organizátoři mění a na ostrově vymysleli nový závod, který dvojnásobnou délkou vůči klasické trati, chtějí obkroužit ostrov dokola, čímž se zrodil zcela nový projekt TransGrancanaria 360° s délkou 265 km a to bylo pro mne jako červený šátek pro býka. Africké podnebí a vegetace, super dlouhá trať v horách … to je prostě to, co mám rád. Navíc trať závodu není značená a to by také, vzhledem k navigačním zkušenostem z Adventure Race, mohla být moje výhoda. Na celé délce 265 km je pouze 5 občerstvovaček, což je žalostně málo a k tomu se přidává problém ostrova se zajištěním vody během závodu. To je už pořádná výzva a tak již v tréninku doma jsem si ověřoval, jak se mi poběží tzv. na těžko, tj. s Gore bundou, Gore kalhoty, žďárákem, náhradním oblečením, mapami, buzolou, výškoměrem, GPS-kou, dvěma čelovkama, sadou náhradních baterek, jídlem vždy na cca 40 až 60 km, vodou na cca 30 km (povinné tři litry vody) ,lékárničkou, GPS lokalizátorem a dalšími několika proprietami, které byly v povinné výbavě na závod. Věru, běželo se mi těžko už při 20 km tréningu a nedokázal jsem si moc představit, že s tou těžkou krysou poběžím 265 km a ještě mně to bude bavit.

Ale tyto dlouhé záležitosti mně vždy lákaly a expediční etapový závod Marathon de Sables je stále jeden z mých snů, takže by to mohlo být opět o sbírání zkušeností. Vlastní strategii postupu jsem si naplánoval stylem, že i když budu hodně pomalý, tak za 48 hod bych měl být v cíli. Byl jsem však mnohem rychlejší a tak jsem se v cíli objevil již po třiceti hodinách, když mě vyklopil bus v Maspalomas, avšak s velkou dírou na duši. Co se stalo? Nic tragického, jen jsem musel vzdát závod.

Několik dní před startem prší…nemám rád déšť, je tu relativně zima…nemám rád zimu. Jel jsem přece za teplem. V den startu je ale předpověď počasí relativně slušná, alespoň na jihu ostrova horko a slunko, ale na severu ostrova kosa a padají trakaře. Jak to ten nahoře naplánoval, tak to také v závodě i provedl.

Sto nadšenců s krysami na zádech včetně dalších dvou Čechů Pavla Paloncýho a Honzy Hanouska jsme odstartovali ráno v 9 hodin vstříc obrovskému dobrodružství, které nás mělo v dalších dnech čekat. Po startu z Maspalomas pohodové tempo a 20 km klusání téměř po rovině, jeden velký kopec nahoru a dolů nádhernou prosluněnou africkou savanou s táhlými širokými cestami a je tu na 30 km první možnost dobrat vodu v Tunte. Následovalo stoupání na nejvyšší bod ostrova Pico de las Nieves. Postup po trase bez stezky, podle toho co ti napovídá GPS, mezi travinami a kaktusy dával tušit věcem příštím – prostě občas tady jsou zarostlé stezky, občas nejsou žádné stezky a občas je to proložené dvojkovými horolezeckými úseky. Občas si vytahuješ trn z chodidla, a na odřená stehna ze sukulentů si je třeba zvykat.

Cíl, který jsem už neviděl

Nevím jak, ale ocitl jsem se na samém čele závodu a v podstatě navigoval skupinu pěti závodníků za mnou, až do první občerstvovačky na 38 km v Garaňonu, který je již za nejvyšším vrcholem. Svítí slunko, běží se mi super, nic mi nechybí. Takhle to mám rád, ty niterné, nepřenositelné dávky endorfinů vykoupené potem a solí si v Tescu nekoupíš. Na občerstvovačce, kde potkávám svůj první bag s náhradními věci a mým jídlem, jsem na čelo závodu ztratil víc než 10 minut, ale žádný stres, mám je na dohled. Následuje nádherná pasáž pod nejznámější skalním monumentem Roque Nublo a dále již v tajemné mlze a mírném mrholení po ikonických trailech mystickou krajinou dále na jihozápad až na 75 km do vesnice Mogán, kde dobíháme za tmy na 3 a 4 místě společně s Christophem Le Saux.

Úvodní kilometry

Dvojice na čele závodu má náskok asi 20 min, což je nic v tak dlouhém závodě, a my běžíme lehce a užíváme si to. Na Christopha mám posední dva roky vůbec štěstí, jelikož se potkáváme v podstatě na všech akcích v zahraničí. Je to běžec s fantastickými zkušenostmi a renomé, který byl, mimo jiné, 2x v TOP10 i na Marathon de Sables a já, přestože to je naprosto pohodový týpek, k němu cítím obrovský respekt. O to víc mně překvapuje, že běží pouze podle GPS, kterou má v mobilu a to není to pravé ořechové pro tento závod. Výdrž, kvalita navigace a mechanická odolnost mobilu při pádu totiž není zdaleka stoprocentní. Většinu trati tak běží v závěsu a navigaci trati nechává na mne. Když se zastavím, tak jde čůrat. Když o pár kiláků dál zase musím zastavit, opět močí. Neva, beru navigaci na sebe a dělá mi to v podstatě dobře.

A tak to jde až k seběhu na 75 km do Mogánu, kde beru litr vody a s tím si vystačím až do depa v La Aldea na 98 km, kde nás čeká druhý bag s našimi věcmi. Dle mého propočtu mám již zde náskok cca hod a půl na můj nejoptimističtější odhad, což je paráda. Tady jsem měl v plánu vyměnit boty za pevnější, ale nedělám to, pouze mažu vazelínou nohy, měním ponožky a beru hromadu jídla a plnou nádrž vody. To, že jsem nevyměnil boty, se později ukáže jako hrubá chyba. Běžím totiž v pohodlných Hoka One, což jsou super boty, když máte pod nohama stezku, ale dle mého, nejsou zcela ideální na velmi technický terén, který měl následovat. Z La Aldea po pěti kilometrech roviny na asfaltu odbočujeme do kopce. Již v depu a pak i na trati, kde potkávám místní nadšené domorodce, kteří neúnavně povzbuzují i kolem půlnoci, mi všichni „co ví“ několikrát potutelně vysvětlují, že doposavad to byla sranda, a že teď to teprve začne. Trochu o tom přemýšlím, ale nedokážu si představit, co by jako mělo začít. Přece normálně poběžím dál, ne. Ne, nepoběžím, kopec se začíná naklánět, pak silně utahovat jako by na vás chtěl spadnout a já z běhu přecházím do chůze a z chůze do boje o každý výškový metr.

První den

Začíná další úsek mimo stezky, kde je potřeba uprostřed černé noci neustále sledovat trasu v GPS jako Ariadninu nit, která vás provede přes dobré i zlé, ke Zlatému Grálu na konci cesty. Drápeme se s Christophem nahoru, a já pozvolna cítím, že noha v botě nesedí, jak by měla, a podvědomě vnímám, že zde dochází k tisícům nepatrným mikroposuvům nohy v botě, které mohou vyústit v totálně rozedrané chodidlo. Ve své minulosti v Adventure Race jsem viděl spousty chlapů silných jako skála, kteří měli po několika dnech závodu chodidlo pokryté obrovskými puchýři, strhnutou zkrvavenou kůží a seděli zdrceni jak trosečníci před potápějící se lodí, protože se na ty nohy už prostě nedokázali postavit. Zastavuji a utahuji tkaničky, ale mám blbý pocit, že moje rozmočené boty se zvětšily snad o dvě čísla. Následuje 15 km relativně pohodového seběhu, téměř na úroveň moře, do El Risco, kde jsme už podle mapy věděli, že v noci žádnou vodu neseženeme. S posledním půllitrem vody začínám stoupat, podle profilu, největší pilu závodu. Chůze záhy přechází v sápání po travkách a postupně v lezení. Začínáme lézt napříč skalní stěnou prorostlou kaktusy a sukulenty, uprostřed noci a moc se nám navigačně nevede, jelikož GPS tím, že jsme u kolmých skal, skáče doleva, doprava a my se vlečeme s naší krysou jako horolezci v Tatrách dobývající nástup lezecké cesty. Drápeme se pod skalní úžlabinu a nad námi se klene obrovská stěna, kde ve svitu čelovek není vidět konce.

S Christophem se jasně shodujeme, že musíme být mimo mísu, že tudy to přece nemůže v žádném případě vést. Odlézám tedy cca 50 m doprava a hledám logickou cestu, ale trasa v mé GPS mě nekompromisně vrací do původního místa. Teprve pak mi docvakne, že v Road booku k závodu se zmiňovali o postupu skalním zářezem přímo nahoru. Teď na místě se mi to jeví, jako popis z horolezeckého průvodce v Tatrách, ale jsme tu správně. Chvíli s Christophem diskutujeme a hledáme místo, kudy do toho zářezu nalezeme a již stoupáme skalním koutem vzhůru, kde se následně skalní rozsedlina trochu rozšiřuje a zase hledáme optimální směr. Hurá, vidím první značení v závodu, asi tři odrazky nad sebou ukazují linii výstupu. No to se organizátoři opravdu vytáhli. Jdeme po nich jak ohař po tofu a máme vnitřní jistotu, že postupujeme správně. Dál se to mírně pokládá, ke skále přibývají travky a sukulenty, a my stále držíme linii podle GPS. Ze skalního lezení přecházíme na lezení po čtyřech. Pokládá se to. Super. Sice je to nekonečný, ale suneme se dál nahoru. Každá stěna má svůj konec a já jsem na vrcholové pěšině, sám.

První stoupání

Někde hluboko pode mnou jsem ztratil Christopha, tak na něho hulákám, jestli je v pořádku a on volá, že je ok. Jsem opět na normálním trailu, který se sice ztrácí v silné noční difuzní mlze s viditelností na pět metrů, já tedy zkouším popoběhnout, ale v té mlze často ztrácím balanc, tak to musím prokládat chůzí. Začínám myslet na Honzu, jak se s tím lezením popere a mám silný vnitřní pocit, že ten lezecký úsek pode mnou, může být pro něho na hraně. Po asi 3 hod od El Risca jsem nahoře na Tamabadě. Ano tento kopec, který jsem si naplánoval na cca 1hod jsem dobýval přes tři hodiny. Teď začínám niterně vnímat, že jsem zcela prochcaný a začínám se klepat zimou. Beru si rukávky a Gore bundu a hledám vodu, která má podle Road booku za vrcholem být. Jsem podle GPS na přesné souřadnici vody, ale nacházím zde pouze tábořiště, popelnice, spousty poválených krámů, ale vodu žádnou. Dělám 10 minut soustředné kruhy, pak už se i dost motám, ale voda nikde. Tedy kromě rybníku, který mám v botách. Kašlu na všechnu vodu a začínám sbíhat do údolí. Promočené nohy si to užívají, chodidlo začíná trpět a pak…. převrácený kotník a já si stelu na zemi. Kur..,kur..,kur.. . Chvíli ležím, ohmatávám nohu, zkouším s tím hýbat a vstanu. Není to úplně křáplý, jako loni na Le Chapebbelle a tak zkouším jít. Trochu to píchá, ale jde to. Po pár minutách se přemáhám do klusu. Bolí to víc, ale jde to a nezhoršuje se to. Kopec je nekonečný a z 1400 m sbíhám opět téměř na úroveň moře.

Hřeben nad Artearou

Postupně skrz černočernou tmu se začíná na východě neznatelně rozednívat , vzduch se ohřívá v raní mlhavé polévce a já mám v hlavě smíšené pocity. Počasí jak v Anglii, prochcané boty, podvrtlý kotník, bez vody, sebevědomí ztratilo svoje vydobyté pozice a postupně se vplížila trudomyslnost. Jak se závod během chvilky dokáže změnit z pocitů „si to užívám“ v pocity, „to bude sakra boj“. Co jsem ale čekal od tak dlouhého závodu? Že to bude výklus na 80 kiláků a bude se ti všechno dařit? Tak na to zapomeň kámo. Ty slastné pocity je zapotřebí tvrdě vykoupit bolestí a nepohodlím, protože rovnice „má dáti, dal“ přesně takto v Ultra dlouhých závodech funguje. V dolní pasáži sestupu mě GPSka žene stezkou s křovinami a kaktusy a já se snažím na tuto pasáž rychle zapomenout, protože mučí jak mou nohu, tak mou mysl. Pak zase dolů po oslizlých šutrech a já kloužu jak na ledě. Doběhnu dolů do vesnice, cítím, jak kotník tuhne, nechce se mu z kopce spolupracovat a tak s povděkem přijímám následující stoupání po otevřených planinách. Slunce sice začíná lehce proskakovat mezi mraky, ale já mám v hlavě zataženo.

Vrcholové partie Pico de las Nieves

Vrchol, jímž je spíše náhorní planina, je po deštích pokrytý rozbahněným červeným jílem a já se v tom neobratně plácám. Planina začíná pozvolna padat dolů a já zkouším popoběhnout. Je to o morálu a pociťuji, že odlehčováním jedné nohy se bolest začíná řetězit v dalších částech těla. Pár šutrů v seběhu a kur.., kur.. , kur… Kácím se k zemi a se mnou i můj závod. Vydýchávám a mám v hlavě všechno a zároveň nic. Čumím do blba, i když ten tady právě sedí na prdeli. Zcela mechanicky se zvedám a přes tupou bolest jdu dál jako by se nic nestalo. Ale stalo a já to vím. Vypouštím veškerou energii a vůli jak páru nad hrncem, a vím, že je konec. Následuje, pro mne nekonečných 5 km do depa, kde mají radost, že konečně někoho vidí, jelikož po 2 hodinách, na 148 kilometru přibíhá třetí závodník pořadí. Nepřibíhá, belhá se. Nesměje se a je nějaký divný. Dosedl na židli a rukou, jako nožem, pod krkem naznačí, že je KO. Kdyby to do cíle bylo deset, dvacet kiláků, tak se kousne a nechá tam duši, ale protože je to dalších sto dvacet tak musí hodit ručník do ringu. Finíto amígo.

Roque Nublo loni, které se letos ztrácelo v mracích

Nestojí mi to za to. Proč to dělám. Doma by mi bylo tak dobře. Proč nejsem s mými milovanými holkami doma. Vždyť jsem mohl být právě teď s chlapy v Tatrách na Brnčále. To byl úplně pitomý nápad. Stálo to tolik peněz. Zabitý týden. Už nikdy. Ježíši ty nohy bolí.

Christoph přibíhá po 15 minutách, sice grogy, ale po krátké pauze běží dál. Poplácám ho po zádech, popřeji mu štěstí a neskutečně mu závidím.

Jižní část ostrova

S odstupem několika dnů vím, že jsem v závodě udělal pár chyb, z kterých je potřeba se příště poučit, protože srdce mi říká, že nějaké příště, určitě bude.

  • Vzít si do báglu suché vložky do bot a suché ponožky, dle potřeby zastavit a vše vyměnit, tak aby noha v botě seděla a já bych byl v trailu daleko jistější a kotník bych snad nemusel zrušit.

  • Pokud běžím s těžkým báglem, musím mazat nohy dvojnásob víc, protože zatížení na chodidla je enormní.

  • Z následujícího progresu závodu se ukázalo, že se všichni neuvěřitelně zpomalovali a tudíž v první půlce závodu se mohlo více šetřit a jít do toho s větší rezervou.

  • Do depa bych si vzal více svého jídla, protože občerstvovačky organizátorů byly žalostný. Na druhou stranu jsem si ověřil, že by se mezi občerstvovačkami dalo běžet s ještě menším množstvím vody, samozřejmě pokud by se i na severu výrazně neoteplilo a více tak šetřit zatížení chodidel.

  • Obecně jsem zvyklý nosit lehce volnější boty, protože noha během závodu nateče a výrazně se zvětší, ovšem tady bylo od stého kilometru důležité mít perfektně sedlou obuv pro technicky velmi náročné úseky.

  • I když jsem závod plánoval na dvě noci bez spánku, tak teď už vím, že bych si do třetího depa poslal spacák. Vždyť vítěz to šel kolem 58 hodin a to už je efektivnější, dát si druhou noc 40 minut spánek a pak pokračovat dál.

  • Celkově bych byl mentálně připravený na úplně jiný charakter závodu a očekával bych neočekávané.

Takže: Stálo to za to. Baví mě to. Byla to dobrá zkušenost. Peníze si do hrobu nevezmu. Bolest časem pomine. Vrátím se.

Maspalomas

Mí dva kámoši z Čech, se kterými jsem sdílel celý týdenní pobyt, bohužel také nedokončili. Honza to zabalil na 120 km právě v lezecké části na Tamadabu, kdy se několikrát sesul svahem a pak neměl morál nalézt do skalní rozsedliny. Prakticky vzato se mu vůbec nedivím, jelikož je to velmi solidní běžec na stomílovkách, ale s lezením, navíc uprostřed noci, nemá žádnou praktickou zkušenost. Palonc skončil již na 75 km v Mogánu, protože před sestupem při pádu roztřískal obě své čelovky a v Mogánu v noci nebyl schopen nikoho ukecat, aby mu nějakou čelovku půjčil.

Zachráněný Christophe

A jak dopadl můj parťák Christophe, se kterým jsem strávil přes 100 km na trati? Po mém odstoupení ze závodu jsem další dva dny sledoval jeho postup na trase, ale třetí den ve mně hrklo, protože Christophův GPS lokátor byl v jižní pouštní části ostrova výrazně odchýlen od trasy, zhruba 20 km před cílem, a podle mapy to vypadalo, že stojí pod obrovským skalním masívem. Navíc zrovna v té době začal opakovaně z centra závodu vzlétat záchranářský vrtulník směrem do nitra ostrova. Hned jsem pochopil, co se stalo, a v hloubi duše rostla obava, jestli se tam navíc nezřítil. Christophovi došla šťáva v jeho mobilu s navigací, tudíž nevěděl, kam má jít a naprosto se ztratil, přičemž byl také evidentně již několik hodin bez vody pod pražícím sluncem. Naštěstí se tečka na GPS lokalizaci začala nepatrně hýbat a já věděl, že Christopher je živý. Trvalo pak ještě nějaký čas, než se k němu záchranáři s vrtulníkem dostali a Christopha z jeho pasti vysvobodili.

Díky za fotky Honzovi Hanouskovi.

Pepr