Před měsícem se nám ozval na týmový facebook nějaký Francouz, že nás chce pozvat na svůj závod. Všichni tři (Adam Ondruch, Olda Kokošek a Andy Krstevová) byli z takové nabídky nadšení a hned se rozhodli jet. Já jsem byl taky natěšený, ale jen do té doby, než jsem se kouknul na datum závodu. Perun! Obhajovat medaili na MČR by měla být povinnost a čest. Ale kolikrát přijde člověku taková štědrá nabídka? Francie, Alpy, pravý skyrunning, nabušená konkurence, drsné seběhy, skály a lezení, víno a týmový zážitek. Na tohle jsme čekali, a když nám ještě náš sponzor Paul Lange Ostrava přispěl na cestovní náklady, abychom mohli pohodlně letět, bylo rozhodnuto.
Slovo dalo slovo, oželeli jsme Peruna i boj o mistrovské medaile a vydali se za dobrodružstvím i zkušenostmi do zahraničí, na první závod francouzské skyrunningové série – SkyRace des Matheysins 27km a 2000m+. Ředitel závodu Olivier Coudert nás vyzvedl na prosluněném letišti v Lyonu a po hodině závodní jízdy v jeho VW skrz serpentýny a nespuštění očí z okolních kopců jsme dorazili ke krásnému venkovskému ubytování s výhledem na nejvyšší vrchol závodu – Le Tabor 2389 mnm. Na start závodu jsme to měli pouze 300 metrů, před ubytováním lehátka, slunce, prostě nádhera. Dva dny před závodem jsme jen odpočívali, jedli, tipovali pořadí na Perunovi, sledovali mezičas, spali, plánovali, jestli vzít na závod batoh nebo jen flaštičku a trošku protáhli nohy v podhůří Táboru.
SkyRace des Matheysins se měl podle profilu skládat jen z jednoho kopce, prostě nahoru a dolů. První omyl. V průběhu závodu jsme se přesvědčili, že ty malé a prudké výběhy, které na první pohled v profilu trasy nenajdete, dají zabrat. Jelikož se jednalo o první ročník, který však navazoval na závod Trail des Matheysins, Olivier tipoval čas vítěze kolem 2h40min a zároveň sliboval francouzskou skyrunningovou elitu a několik kvalitních zahraničních závodníků. S Oldou jsme jako skoro jediní vyběhli bez batohu. Povinná výbava přikazovala mít u sebe láhev na 500ml, jinak nic a to i přes to, že nás čekaly úseky na sněhu a skalách, tak technické, že pořadatelé natáhli jistící lana a do jednoho kuloáru dokonce i záchrannou síť. Ještě týden před závodem totiž napadlo 40 cm sněhu a při obhlídce trasy potřebovali pořadatelé cepíny a helmy. Chtěli nás navnadit nebo vystrašit?!
Startujeme v 8:30, pořadatelé představují favority závodu, kvůli bezpečnosti museli omezit počet startujících pouze na 250 běžců. Z flinty se ozývá rána a vyrážíme hned po terénní cestě pod kopec, první kilometr je poklidný, Licháč by to asi nevydržel, ale tady nikdo neplaší. S Oldou se držíme v první skupině, jenže hned jak se cesta zvedne, tempo se zvyšuje a had závodníků natahuje. Moc mi to neběží, stehna mám tuhé, jako když vytáhnete máslo z ledničky, najednou se přede mne dostává i Olda a já se ho se zatnutými zuby nehodlám pustit. Týmová práce funguje a já si začínám závod užívat na šestém kilometru s prvními hlasitými fanoušky. Francouzsky umím pár slovíček, ale jakoby někdo v davu křičel „To jsou ti Češi“ a národní hrdost mě žene kupředu. Bok po boku s Oldou za sebou necháváme pár běžců a společně kolem 15. místa nabíháme do symbolu celého závodu, Devil´s Garden.
Serpentýnky v Ďáblově zahradě se klikatí až nad dva tisíce metrů, ale dají se cupitat. Nakonec je přejmenováváme na Rajskou zahradu, protože pravé peklíčko přichází až nahoře na hřebeni. Hřeben je zavátý zmrzlým sněhem, do kterého pořadatelé vysekaly schody. A že pěkně vysoké. Po téměř hodině a čtvrt si dávám první gel od Xenofitu, který se nemusí ani zapíjet, takže paráda. V krátkém seběhu po sněhu se s Oldou nadobro loučíme, já peláším vpřed k těm nejtechničtějším pasážím. Na koukání pod sebe není čas, dvakrát vydechnout a pouštím se do toho, instrukce od záchranáře na úvazku a v helmě mi znějí jako michelinský recept na lanýže, nejdřív se držím lana a prudký úsek dolů jdu horolezecky pozadu, pak popředu a pak prostě jen klouzám dolů.
Ruce mrznou, každé proboření nohou do sněhu bere strašně moc sil. Jako Lysacup v hangu od Bezruče v dvoumetrových závějích. Z analýzy na Stravě jde poznat, že právě tady v těchto sněhových a lezeckých pasážích na skalách ztrácím já i Olda nejvíce času proti místním. V těch téměř dvou a půl tisících už se mi taky nedýchá nejlépe, ale je tu seběh, kde to chci rozbalit. Serpentýnky dolů po měkkém trailu se snažím co nejvíce osekávat a zkracovat, jak mě to naučila Emily na Dolomites SkyRace, hlavně někde nezakufrovat, protože už asi pět kilometrů běžím sám. Lahvičku s ionťákem v zadní kapse jsem si rozsedl na sněhu, gel mi vypadl při jednom z dalšího tuctu pádů a tak se těším na poslední občerstvovačku na 17km. Francouzi nevedou kelímky, jsou ekologičtí. Nabízenou dvoulitrovku Coca Coly beru pořadateli z rukou a piju, co hrdlo ráčí, je to slast. Pořád na mě něco huláká francouzsky, tak mu dávám flaštičku, ať mi raději dolní vodu. Pak mi bere colu od pusy a podává hrníček, že si to do něj mám nalít. Naliju tak půl deci a další dvě a půl deci se napění, tohle nemá cenu, beru flaštičku a vydávám se dál, mezinárodní faux paux je na světě a tak jdu dohonit nějaké odpadlíky a přiblížit se desítce.
O tisíc metrů níž, než na hřebeni je pořádné horko, trošku mě překvapuje, že v celém seběhu nikoho nedobíhám, ale konečně před sebou vidím dva vlčáky na posledním vloženém dvoukilometrovém stoupání. Po cestě běžíme stejným tempem, na sto metrů od sebe, ale hned, jak se napojíme na prudký technický seběh, jsou moji. Oni brzdí, já letím, ale i tyhle rychlé seběhy si někdy vyberou svoji daň. Pravý kotník si v jednom kroku nepotykal s kamením a já si před pár fanoušky několikrát nahlas zakřičím bolestí, další půl kilometr trošku kulhám, ale můžu běžet dál.
Kouknu dolů, kotník tam pořád je, a mě čekají nekonečné tři kilometry po rovině do cíle, kde tempo 4min na km mi přijde jako úsilí o světový maratonský rekord. Cílová brána a celkové 12. místo s časem 2h56min, 16min za vítězem a minutu za top10. Sakra, to jsem mohl ještě zabrat! :) V cíli lehám na zem, cpu do sebe na slunci zteplanou colu a sedám si do řeky, berou mě křeče do vnitřních stehen, kotník natéká, ale jsem šťastný. Jen myslím na Andy, ať to tam nahoře přežije.
Celý tým zaběhl skvělý výkon. Olda Kokošek se mnou běžel celý první kopec a pak v seběhu ztratil 5 min, takže super 17. místo. Andy dostala u lan strach, na chvíli se zasekla, až ji vzal za ruku jeden gentlemanský Francouz a táhl ji za sebou. Skvělé 8. místo za 3h56min. Adam se konečně vypořádal s nepříjemnou nemocí a tenhle SkyRace pro něj bude určitě zlomový, teď už to půjde jen nahoru – 33. místo za 3h25min.
Francie nás poučila, konkurence ve světě je velká, terény náročnější, ale o to více motivace si domů přivážíme a těšíme se na „pohodové“ závody v Česku. Děkujeme především Olivierovi za pozvání a krásný zážitek, Paul Lange Ostrava za poskytnutí doplňků stravy Xenofit a oblečení a botů Pearl iZUMi, které obstálo i v tak extrémních podmínkách, a nakonec i českému skyrunningu, že jsme ho mohli reprezentovat ve světě.
Výsledky: http://perfevent.matsport.fr/
Strava obrázek: Nejvíce mi všichni utekli v technické pasáži na hřebenu. Černá linie JÁ, růžová vítěz Adrien Michaud, tmavě modrá 9. místo, oranžová 11. místo, světle modrá 13. místo, červená Olda Kokošek 17. místo.
Napsat komentář