Lantau 2 Peaks – skyrunning s tajfunem

Share

zavod5_mojeNa závod v Hong Kongu jsem se neuvěřitelně těšil. Jednak mám rád nové výzvy, chtěl jsem se podívat do té pravé Asie, ale především na příští rok plánuji účast na světové sérii ve Sky Runningu v závodech právě kolem 25 km. Bylo tedy načase si jeden ze závodů této série vyzkoušet a zjistit své limity a možnosti.

Vždyť na internetu to vypadalo docela „běžecky“. Délka 23 kilometrů s převýšením 1988 metrů a stejným součtem klesání. Říkal jsem si, že tam asi pár prudších míst bude, ale třeba to nebude tak hrozné. Týden před závodem mě pouze drobně znepokojila otázka od redaktorky časopisu Asia Trail v rámci interview přes email, zda mám rád na trati schody, protože tam prý nějaké budou. Odepsal jsem jen něco ve stylu, že schody zrovna nemiluji, ale občas i při závodech takové úseky nastanou a pár jich vždy dokážu bez úhony přeběhnout.

Do Hong Kongu jsem dorazil poměrně brzy, v úterý, tedy téměř šest dní před nedělním závodem. Díky mému letošnímu studijnímu pobytu ve Švédsku mám teď známé po celém světě a tak už jsem byl dopředu domluvený se skupinkou „starých známých“ z Hong Kongu, že se s nimi setkám a první dvě noci u nich přespím. Musím Yvonne, Michelle a Brianovi moc poděkovat (škoda, že si to česky nepřečtou), že se o mě postarali, a hlavně mě provedli Hong Kongem a vše mi vysvětlili. Úžasné to asijské město, které propojuje tradiční asijskou kulturu s tou západní. Bylo to také supr v rámci aklimatizace na místní tropické klima a především vysokou vlhkost vzduchu.


pruzkum_trati1_moje


Ve čtvrtek už jsem se potom stěhoval na hotel, kde mi pořadatel zajistil hotel společně s pozvanou elitou (za to mu také patří velký dík) a to na nádherném místě přímo v centru Hong Kongu mezi mrakodrapy. Mým spolubydlícím byl Ital Tadei Pivk, tedy přímo vedoucí muž SWS v kategorii Sky. To byla pro mě určitě inspirace, jen škoda, že Tadei mluví anglicky asi jako já italsky… No moc jsme si nepokecali, ale jinak fajn chlapík. Na pátek byla naplánovaná společná prohlídka trati na ostrově Lantau, kde se měl v neděli odehrát celý závod.


pruzkum_trati4_salomon


Ráno na srazu před hotelem jsem se potkal s většinou evropských závodníků bojujících o body do SWS. Mohl jsem tak poznat osobně Marca de Gasperiho, vycházející star Švýcara Remiho Bonneta, zkušeného Rumuna Ionuta Zincu nebo mladou (a krásnou) Norku Yngvild Kaspersen a mnoho dalších. Organizovaně jsme si byli proběhnout cca první třetinu trati, s výběhem na první (nižší) ze dvou vrcholů na ostrově Lantau. Panovalo klasické místní počasí, teplota kolem třiceti stupňů ve stínu a vysoká vlhkost. Pochopil jsem, že pouze dvě občerstvovačky budou málo a já si budu muset poprvé v životě nést vodu s sebou, abych nezdechl.


pruzkum_trati2_moje


Druhým šokem pro mě bylo, že téměř celý první výběh vedl po schodech! Na začátku první cca tři kilometry rovina a pak převýšení asi 700 metrů pouze do schodů. Seběh z druhé strany kopce to samé. Uff tak už vím, proč se mě ptali, jestli mám rád schody… No nic, náladu mi zase zlepšil krásný výhled, který se nám naskytl z vrcholu SunSet Peak a hurá po schodech zase dolů. Obrázek o trati jsem si udělal slušný. Borci jako Marco a další si trať proběhli dokonce celou. Představoval jsem si to trochu jinak, ale řekl jsem si, že to nemá cenu řešit. V neděli se postavím na start a předvedu v daných podmínkách to nejlepší, co dovedu. Tečka.


pruzkum_trati3_salomon



V sobotu jsme měli volný den a bohužel jsme začali pozorovat, jak se zhoršuje počasí. Tedy teplota stále stejná, ale začíná foukat silný vítr. Večer jsem od mých přátel dostal zprávu, že k Hong Kongu se blíží tropický cyklón, ať jsem opatrný. Předpověď slibovala silný déšť. To bude tedy něco…

Nicméně start byl naplánován už na 7:30 a tak ráno nebylo v polospánku moc nad čím přemýšlet. Asi po hodině jízdy autobusem jsme se dostali na místo startu. Lilo jako z konve a vítr sice foukal hodně, ale nezdálo se to tak strašné. Před deštěm ani nemělo cenu se schovávat, stejně byl člověk promoklý kompletně od shora dolů během pár sekund. Tři dva jedna start. Na 920 běžců vyrazilo vstříc dvěma vrcholům. Na prvních třech téměř rovinatých kilometrech jsem to trochu nakopl a zbytku startovního pole jsem malinko poodběhl, abych si před neoblíbenými schody udělal alespoň malý náskok a využil své rychlosti.


zavod1


Začátek schodů byl drsný a prakticky hned jsem přešel do chůze. Do chůze, která trvala ještě dalších cca 30 minut. Do toho déšť zesílil natolik, že voda byla najednou úplně všude. Valila se po schodech, ze svahů nad námi a v několika místech dokonce úplně odřízla cestu, že závodníci měli strach, aby je silný proud valící se vody nestrhl s sebou dolů. Tyto obrázky přímo z trati rychle oběhly internet. Já jsem nad tím moc nepřemýšlel a kolem desátého místa jsem se snažil stále držet stejné tempo. Vždy, když jsem viděl závodníky před sebou, že se dostali za kritické místo tak jsem usoudil, že je to bezpečné. Občas jsem ale i já byl docela vyděšený. Například z vodopádu v místě, kde dva dny předtím nebylo po vodě ani památky.


zavod2




Jak trať začala stoupat více nahoru, do otevřené krajiny, k lijáku se přidal ještě vítr. Ale tím myslím opravdový tajfun. Bylo těžké držet se úzké pěšiny a nějak rozumně rychle běžet. Silný déšť nás bičoval do tváře jako kroupy. Naštěstí trať začala rychle klesat a seběh po schodech už nebyl tolik vystaven větru. V sedle na občerstvovačce se asi víry větru setkávaly a tak to tam vypadalo, jak v někde v apokalypse. Vody jsem měl v batůžku dostatek a tak jsem tam neztrácel čas a pokračoval dále do bezpečí. Pohyboval jsem se stále velice nadějně na hranici první a druhé desítky.



Stoupání na druhý vrchol, nejvyšší horu Hong Kongu Lantau Peak ve výšce 935 metrů nad mořem bylo zpočátku velice mírné, ale postupně se začalo utahovat a končilo snad opět jedním kilometrem schodů. Z toho úseku si moc nepamatuji, měl jsem krizi, motal jsem se ve větru, lezl po čtyřech a několik soupeřů mě předstihlo a zmizeli mi v mlze. Nějak jsem se na vrchol vyškrábal, chvíli bojoval s větrem, ketrý na Lantau Peak dle čínské televize dosahoval dopoledne 150 km/h. Byl to asi stometrový úsek, kde jsme museli lézt doslova po čtyřech a držet se kamenů na zemi. Snad každého to několikrát odfouklo vedle do trávy. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Naštěstí druhý seběh byl v zákrytu za horizontem a tak bylo pro tentokrát peklo za námi. Stále však ještě zbývala jedna hodina do cíle v mém podání. Klátivým krokem jsem seběhl dalších 500 výškových metrů schodů a úplně prošitý doběhl/došel na druhou občerstvovačku.


zavod3


Zde jsem se trochu zmátořil a vydal se dál, naštěstí opět následovaly asi dva kilometry spíše krosovým profilem. Začala se mi vracet síla do nohou, a když jsem ucítil „rovinu“, vydal jsem se na stíhací jízdu. Na druhé občerstvovačce jsem byl na 16. místě (dle onlinu na 13., ale několika závodníkům odfoukl tajfun čísla s čipy). Následoval ještě nekonečný seběh po pro změnu dřevěných schodech, které měly v mokru povrch jako dobře uklouzaný led. Jednoho závodníka jsem dokonce pomáhal tahat zpět na schody, protože v nich v zatáčce vypadl a zřítil se asi jeden a půl metru dolů do křoví. Naštěstí mi síla v nohách vydržela a já se postupně propracoval až na 14. pozici. Poslední závodník, kterého jsem předběhl, byl Ionut Zinca, velice zkušený a výborný skyrunner. To mi dodalo energii ještě zafinišovat.


zavod4_scott


Posledních dva a půl kilometru po rovině zástavbou bylo doslova strašných a myslel jsem, že každou chvíli přejdu do chůze (v lepším případě). Ještě 800 m před cílem jsem lovil poslední tabletu, aby mě alespoň něco nakoplo. Nicméně jsem nezastavil a svou čtrnáctou pozici uhájil. Výsledný čas 2:38:55. V cíli jsem byl šťastný, především za to, že jsem to ve zdraví dokončil a ostudu jsem doufám neudělal. Musím však na sobě ještě tvrdě pracovat, první desítka nebyla nereálná…


zavod5_moje


Nakonec bych chtěl poznamenat, že na tento závod asi v životě nezapomenu a i ostatní eliťáci potom říkali, že v podobných podmínkách ještě nikdy nezávodili. Také se vedly živé debaty o tom, že závod měl být posunut nebo zrušen a že pořadatelé nezvládli dobře zabezpečení. Nemyslím si to a každý, kdo se vydá na skyrunningový závod by měl znát své možnosti, být maximálně trénovaný a především se řídit vlastním rozumem a pokud se objeví nějaké nebezpečné místo tak si sám vyhodnotit, jakým způsobem ho bezpečně překonat. Není to zkrátka procházka parkem. Na druhou stranu je také potřeba mít to nejlepší vybavení, tady už je to zkrátka důležité. Já jsem ho měl a jsem rád, že mě podrželo při náročných úsecích závodu a v opravdu extrémních podmínkách.

VÝSLEDKY


1 komentář u „Lantau 2 Peaks – skyrunning s tajfunem“

  1. Ondro velká gratulace a těším se na vyprávění, až se půjdeme proklusnout po horách :-). A neboj, s tréninkem v Kerkonošských brdkách ta desítka přijde sama!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*