Úkol zněl jasně … neudělat ostudu

Takové předsevzetí jsem si dal před mistrovstvím Evropy v Ultra SkyMarathon® ve francouzském Val d’Isere. Asi před půl rokem jsem se dozvěděl, že právě zde budu poprvé v životě reprezentovat Českou Republiku. V tu chvíli se tento závod pro mě stal životní záležitostí. Přizpůsobil jsem tomu závodní kalendář, přitvrdil v tréninku a začal si hledat informace o tomto závodě. Zjistil jsem, že poběžím nejvýše položený závod v Evropě – 65 km s převýšením téměř 5 km, většina trasy nad 2500 metrů nad mořem s dvěma výstupy po ledovci do výšky 3653 m a 3386 m! To pro běžce z jižní Moravy není běžný běžecký terén.

Proto jsem také občas zavítal na trénink, či závod do Beskyd a před třemi týdny jsem strávil tréninkový týden v Alpách. Počátek sezóny se nevyvíjel moc pozitivně. Během zimní a jarní přípravy jsem byl třikrát nemocný, ale od půlky dubna už vše klapalo, jak bylo třeba. Perun maraton ještě rozhodně nevyšel dle mých představ, Valašský Hrb byl už trochu lepší a tak jsem byl před ME mírně optimisticky naladěn.

Do Val d’Isere jsem s rodinou a kamarádem Michalem dorazil ve čtvrtek odpoledne. Páteční dopoledne jsme sledovali závod světového poháru ve vertikal kilometru a odpoledne jsem si začal trochu zvykat na vysokou nadmořskou výšku při cca 15km běhu ve výšce kolem 2500 m. Sobotní den jsem již jen odpočíval při krátkých procházkách po Val d’Isere.

V neděli (den závodu) byl budíček v 2:30 ráno, snídaně a poté již přesun do centra městečka, kde byl start v 4:00 ráno. Měl jsem před tímto závodem veliký respekt, a tak jsem si naplánoval ho rozběhnout velice opatrně a nikam nespěchat. Prvních cca 10km bylo ještě za tmy po příjemných běhavých cestičkách, po kterých jsme se dostali do Tignes, odkud jsme z výšky 2093 m vystoupali až na nejvyšší bod závodu Grande Motte 3653 m. Od výšky cca 2800 m začínal výstup po ledovci.

Tento vrchol jsem zdolal více méně na „půl plynu“ v naprosté pohodě, což mě velice potěšilo. I následný seběh jsem bezproblémově zvládl a těšil se na následných cca 20 kilometrů, které měly být většinou příjemně běhavé. Roztočil jsem nohy a nechal jsem se unášet úžasnou krajinou alpských velikánů. Z letargie mě vytrhl až Michal Chadim, který byl na 30. km připraven mně poskytnout občerstvení. Zde jsem se také dozvěděl, že běžím na 36. místě, což byl pro mě naprostý, ale velice příjemný, šok.

V kombinaci s tím, že jsem byl v naprosté pohodě, to již naznačovalo velmi slušný výsledek. Další kilometry opět velmi rychle a příjemně ubíhaly až do momentu, kdy jsem se dostal do fronty závodníků běžících kratší trať a stoupajících po úzké cestičce do jednoho z mnohých přeběhů horského hřbetu. Naštěstí drtivá většina způsobně a ochotně uhýbala a posléze i povzbuzovala. Musím ale přiznat, že to od pořadatelů nebyl rozumný tah. Hodně to zpomalovalo a rozhazovalo z tempa.

Na následné občerstvovačce na 48. km, kde mi byla ku pomoci moje manželka Lenka. Zde jsem doplnil energii a pití a vyrazil zdolat druhou třítisícovku Aiguille Pers (3386 m). Zde opět nastal problém se závodníky běžícími kratší trať, kteří zhušťovali „provoz“ na ne příliš širokém a hodně rozeklaném hřebeni, kde se běžci pohybovali v obou směrech. Po posledním doplnění energie na 55. km a zdolání posledního přechodu hřebenu ve výšce 3000m následoval závěrečný seběh zpět do Val d’Isere.

Doběh do cíle jsem si skutečně neuvěřitelně užil, protože jsem věděl, že můj úkol nezklamat, jsem jednoznačně splnil. Doběhnout v dresu reprezentanta České republiky na 26. místě bylo pro mě naprosto úžasné a nečekané vyvrcholení moji celé sportovní kariéry.