Obsessed by Travesera

13.6.2015 Travesera Integral Picos de Europa, 74km, D+ 6700m, čas 14:26, 16. místo

Ve Španělsku se říká, Zegama es Zegama, pro zdůraznění vyjímečnosti atmosféry tohoto závodu. Španělé také říkají: jsou horské závody a pak je Travesera. Travesera Integral Picos de Europa je závod na 74km s nastoupanými 6560m a trochu více metry sestoupanými. Startuje se v historické kolébce Španělska, pod jeskyní Covadonga, kde v roce 722 kníže Pelayo slavně porazil Araby a začala Reconquista. Pro 310 “šťastných” začal o půlnoci z 12. na 13. června úplně jiný boj. S pohodlností, očekávánou nepohodlností, strachem, horami, počasím, hladem, vyčerpáním, blátem, sněhem, sutí, touhou vzdát… Letos jsem měl štěstí a na tuto beznadějně vyprodanou oslavu pohybu v horách a lásky Asturů ke svým Picos se mohl podívat.

Profil pro sledování příběhu

Trasa závodu vede do téměř 2500m n.m., v pohoří, kde prší zhruba 700 dní v roce. Startuje se ve 155m a tak variant na deštivé počasí je nepočítaně. Pro Španěli se ze závodu stal mýtus, legenda, pro mnohé nedosažitelný sen. Svojí délkou respekt rozhodně nebudí, ale převýšení, přírodní podmínky a technická náročnost některých úseků dělá ze závodu určitě jeden z nejtěžších horských závodů vůbec.

CESTA

V pátek před závodem jsem si vzal dovolenou. Ne, nebyla na pořádnou přípravu, relax před závodem a 15 hodin spánku. Pátek byl ve znamení přesunu na start. Z Prahy do vesničky Arenas de Cabrales, plánované 3 hodiny letadlem a 5 hodin v autě. Pro zvýšení adrenalinu už letadlo má 30minut zpoždění a tím narušuje můj na minuty rozpočítaný plán. Ve 14:15 dosedám v Madridu, půjčuji Ferrari (Fiat 500) a závodím 460 km na sever. Nervozita stoupá spolu s rychlostí na tachoměru. Pojídám přichystané toasty, popíjím vodu. Za 7 hodin startuji!!! Ždímám fiátka stejně, jako budu za pár hodin ždímat sebe.

Do Arenas přijíždím 19:45, za 15 minut končí výdej čísel. Stihnu si ještě od Demoniona (speaker) půjčit crampons (mačky na běžecké boty, byly v povinné výbavě, bohužel eshop je nedodal tak rychle, jak mu Sam udělal reklamu) a valím do vedlejší vesnice na zápis. Španělských 20:00 neznamená 20:00. Uf, stihnu to. Nervozita opadá. První část závodu je vyhraná. Ve frontě pozoruji budoucí soupeře. Kolik těch ošlehaných horalů doběhne přede mnou? 20, 40? Veřejně doufám, že ne více než 9.

Převezmu chip, obálku s číslem a dalšími drobnostmi, tričko, sidru, povinnou mapu, spoustu letáků. Spěchám zpět do Arenas, najíst se, pozdravit s Bandoleros, vyslechnout si, že doběhnu určitě v top10, nervózně se tomu zasmát, napít se, zabalit se, na 10 minut se natáhnout a v 22:30 jsem připraven na odjezd na start.

Ne tak kamarádi, se kterými mám jet. Teprve se oblékají a mažou a připravují čísla. Sedám do jejich Californie a snažím se nepoblít z nervozity. Těším se jak malé děcko, zároveň se ale hrozivě hodně bojím. Zregeneroval jsem po Annecy dostatečně? Mám rovně čelenku? Mám natrénováno na takové převýšení? Bude mi stačit jídlo? Vypadám dost pěkně? Kam až se udržím Raúla? Nezmrznu? Jak mi půjde bobování po sněhu? Uaaaa, musím blinkat. Příliš mnoho otázek, příliš mnoho nejistoty. Joooo, chladná hlava a vyrovnaná psychika je opravdu má silná stránka.

Přesun na start byl pak v mlze. Ne té obrazné, ale doopravdy. Všude hnus, vlhko, mokro, 15 stupňů. Ideální vyrazit na procházku po horách. Jenže nahoře to může být jinak. Safra, bude mi to jedno tričko stačit? Je to jistý, jestli mě nezabije to převýšení, zhebnu zimou. Vzpomínám na rodnou hroudu, kde se lidé potí v 30° stupňových vedrech.

START

Start o půlnoci není z mých oblíbených. Člověk z tratě nic nevidí a my, starší občané, jsme o půlnoci akorát tak ve stavu jít do postele. Adrenalin však rozhání myšlenky na spaní a prohání mě na malou ještě z pod startovního oblouku.

S novým dnem vyrážíme. První pár stovek metrů po silnici nutí do sprintu. Rád bych se vyhnul špuntu a tak se snažím běžet rychle. Bohužel, 300 lidí má stejný nápad a tak se špuntu nikdo nevyhne. Jdeme chvilku krokem, organizovaná procházka v lese, bleskne mi hlavou. Noříme se do lesa, do mlhy, světlo čelovky se nepříjemně rozptyluje bílou tmou.

Blátem namazané vápencové oblázky velikosti koních hlav demotivují každý pokus o běh a přispívají k frustraci již na začátku. Nadávám, zatímco kloužu zpátky kopcem dolů. Nohy si užívají bahenní koupele až pod zadek a já se sunu pomalu vpřed pelotonem. První stoupání je trochu jednotvárné, v prádělně, mokru, po lýtka v blátě. Dokloužeme k jezeru Enol (Lagos de Covadonga) a tam někde má být občerstvení, tedy jen k pití.

Je tam tolik lidí, že občerstvení nevidím a metelím dál. Obíháme jezero a další 4km vedou cestou, kde se musí běžet. Jak krásný to pohyb, metry ubíhají, srdce tepe. Dobíhá mě Raúl, prý zabloudil. Sakra, už jsem doufal, že nebudu muset makat, že jsem jej nadobro ztratil. Jeho přítomností se mění strategie závodu – nastupuje nařízení trenérky: “Drž se Raúla dokud to půjde a pak uvidíš.” Tak se zavěsím, vypínám přemýšlení a jdu.

Do druhé části prvního kopce začínáme jako pětičlenná skupinka. To jsou mé oblíbené části. Je to jako při Gran Tours – mlčky se šlape rychlé tempo, každý visí v hůlkách, oči upřené na kuželem čelovky osvětlená lýtka toho předchozího, nohy zatím odvádějí svojí práci, tak jak mají. Jako letos při výstupu na Mortirolo na Giru, tak i u nás se skupinka postupně tenčí, až zůstávám s Raúlem a Alejandrem.

Rozhlédnu se kolem. Už dlouho stoupáme nad mraky, neprší, hvězdy nám svítí na cestu. Hvězdy, nebo výše se pohybující spoluběžci? Horizont hor je vysoko, až to svírá hrdlo. Poprvé jsem se podivil nástrahám trasy. “Jakože cože? Tam se nemůžu nikdy vydrápat!”.

Drápeme se dál. Louky mizí a stále častěji křižujeme sníh. Krásně to chroupe a mě se vybavují slova Raúla, že si mám dát pozor při prvním seběhu. Že prý je sníh “mírně” strmý a když upadnu, tak by to nemuselo dobře dopadnout. Už ale máme za sebou první výškové kilometry. Přesněji dva, jsme 2113m vysoko a je mi zima. Přicháží ona pasáž, kde se vlaječky ztrácí v temné hlubině pode mnou. Nádech, výdech a už dělám první kroky do prázdna. Bylo to jako z pohádky: “První krok sedm mil, druhý krok deset mil, třetí čtyřicet a kroky se měnily v skoky a skoky v let.” (znáte?)

Testovací model Inov8 Terra Claw mě podržel, ustál zmrzlý sníh a já už valil vstříc dalšímu sedlu. V něm následovalo další Jakože cože, protože byla vidět vesnička Cain. Dole. 1600m níže, jen 5km daleko. Až se mi zatmělo před očima. Raúl se kolem mihnul a já tedy za ním. “Divné, zatmění nějak neustoupilo.” Divím se a zkoumám co to. Čelovce se zima a vlhko líbí podstatně méně, než mě a dávala mi to najevo pomalým usínáním. Pokud hledáte způsob jak sbíhat rychleji, doporučuji. Zhasínající čelovka vás udrží v rychlejším rytmu.

CAIN

Do vesnice Cain, prvním občerstvením s jídlem, na 28.km, sbíháme kolem 4:40 ráno. Průměrná rychlost nedělní procházky s kočárkem a kocovinou. Jakože cože? Opět se divím. Co to je za občerstvení? Je jako od Michelina, od všeho, na co jen náhodou můžete mít chuť tu je. Ovoce, sladkosti, slanosti. Cuká mnou touha se na závod vykašlat a všechno ochutnat. Místo ochutnávek měním baterky, po vzoru Zdeňka sunu do tváře švestičku a běžím dál. Nechci ztratit Raúla z dohledu, čeká nás Stoupání – 1900m nahoru na 8 km. Při pohledu na profil jsem doufal v nějakou sérii tiskových chyb. Nasazuji tempo abych dohonil Raúla, když jsem zastaven organizátory.

Kontrola vybavení. Marně jim vysvětluji, že mám všechno, že musím stihnout kamaráda. Jsou neoblomní, že mi prý odečtou minutu v cíli. Snažím se jim vysvětlit, že o čas nejde. Pokud budu muset stoupat sám, určitě se na to někde vykašlu a zemřu. Potřebuji se zavěsit za Raúla. Nedbají mého španělského blekotání a chtějí celou krosnu vybalit. Tolik jsem toho neměl snad ani na Andoře. Vedle oblečení taky mapa, obinadlo a asi 5kg těžké nesmeky.

Naštěstí to zkontrolují rychle a já vybíhám do kopce. Další běžecké metry závodu. Už alespoň 150m jsem jich dneska běžel!! Na MS v Annecy mě Manuel Merillas varoval, ať se v průběhu druhého stoupání nedívám nahoru. Naštěstí byla kolem mlha a milosrdně zakryla vše děsivé. Přes drobné lezecké pasáže se dostávám na kraj lesa a docházím Raúla. Upozorní mě na poslední studánku. Mlčky to ženeme vzhůru. A tma pomalu ustupuje novému dni.

Stoupání-foto-Carlos-Ll-Fotografia

Míjíme další pasáž s nataženým lanem, klopýtáme po kamenech vzhůru při udržitelném tempu 20min/km. Mraky jsou již dávno pod námi, když se první ptáček osmělý a vnáší náznak života do království věčného ledu a kamení, kam jsme se bez pozvání vplížili. Využívám každou serpentýnu k rozhlédnutí. Vápencové vrcholy se barví z rudě červené přes oranžovou do bělostné. Stromy jsme nechali dole, stejně tak keře i kvítky. Tady vládne vítr, zima, mráz a Ogrové.

Ranní představení je velkým lákadlem to moc nehrotit a jen se kochat. Ona rychlost 20 minut na kilometr zas tak velkým pohybem není. Krásu okamžiku jde však vnímat i při marné snaze dokončit tento nelidský kopec v důstojném čase. Vyjdeme za ostroh, začíná foukat a dává se do mě zima. “Nebudu se přeci oblékat do bundy. Kdyby bylo snad ještě hůře, už bych neměl co na sebe.”

V tom se Raúl zastaví a začne oblékat bundu. Hmm. “Buena idea!!!” Beru na sebe větrovku a doufám, že to o moc horší nebude. Za dalším rohem dostáváme do obličeje pozdrav ze sněhových plání a trochu nesmyslně se snažíme dostat co nejrychleji co nejvýše a nejblíže mrazivým místům, jen ať to už máme za sebou. Mrznou mi ruce, ale přeci rukavice nandávat nebudu, ty nenosím ani v zimě.

Raúl se zastavuje u velkého kamene, u kterého se choulí dobrovolník. Chlapík má na sobě sedm péřovek a kouká na závodníky stoupající vzhůru. Čeká ho ještě dlouhá šichta, než se tam všichni vydrápou a rozhodně není teplo. Ten výhled mu ale závidím a oni on nevypadá, že by mu vadilo tam být. Raúl si nandavá rukavice, hmmm: “Buena idea, Raúl!!” Nandavám si je také.

Za dobrovolníkem nám už chybí jen kousek, po sněhu, do sedla. Tam mi Raúl cuká a už ho až do konce závodu nedotáhnu. Na jeho místo nastupuje Alejandro, 21 let “starý” místňák, se kterým budu zápolit až do konce. Mám hlad, až je mi špatně. Do tváře sunu kousek tyčinky. Na gely bude ještě čas později.

Ze sedla Horcada Cain ve výšce 2344m se nám otevřou skvostné výhledy na okolní kopce, které právě dokončují ranní koupel v klesajících mracích. Jsme v samém srdci Picos de Europa a dole pod námi se tyčí Pico Urriellu, hora, kterou v srdci nosí každý Astur. Monolit, který je vidět z hlubokého údolí a z druhé strany připomíná spíše obřího medvěda. V ranním slunci zbarven do oranžova, volá nás k úpatí své stěny, k chatě, kde je další občerstvení.

Výhledy (foto El Castañeu)

Polknu další Jakože cože, protože sněhový sráz je ještě strmější, ještě delší, než ten před 4 hodinami. Únava a soutěživost otupí pud sebezáchovi a letím tedy za mizejícím Raúlem. Seběhy mi jdou a chci trochu utéct Alejandrovi a ostatním, které jsme stáhli ve výstupu. Po sněhu to jde rychle. Kombinace sjezdu po botách, volného pádu a běhu mě rychle dostane k vytoužené chatě.

Před Refugio Urriellu (foto Jose Luis Lastra Vior)

URRIELLU

Je tu hodně lidí, povzbuzují, fotí, těší se na své výlety. Něco před 8 ráno, krásná sobota v horách, co lepšího, než být tady nahoře, daleko nad mraky. Koukám do stěny, hledám horolezce a snažím se nevrhnout se na všechny ty laskominy před sebou. Ozývá se hlad a tak beru do ruky švestky, do kapsy datle a pod jazyk kostku čokolády.

Výstup do Collada Bonita v podání mistra (foto Carlos Ll Fotografia)

Trochu dalšího seběhu a už je tu výstup na nejvyšší místo trati. Krásné sedlo – Collada Bonita 2382m. Stoupám s Alejandrem, jde nám to hrozivě pomalu. Poslední část výstupu je po zmrzlém sněhu. Visí tam lano. Když jsme téměř na vrchu, kluk pod námi vezme za lano a skoro nás podrazí. Tělo už je pěkně vymleté a tak se tomu ani nepodivím. Věrnost heslu “Bezpečnost především” by znamenala se sem vůbec nehlásit.

Vystoupáme do sedla a oněmíme. Jednak ty výhledy!! Potom ten seběh!!! Buď po ledovém žlabu, nebo vedle po skále, kde je přichystané lano. Díky Raulovi mám nandané rukavice, beru tedy lano a těch 30 výškových metrů sbíhámpo skále, křečovitě držíce lano. Když jsem skoro dole na sněhu, podívám se vzhůru a na tom samém laně visí Alejandro a další borec. Na prázdno polknu a děkuji únavě, že nedovoluje mozku podrobněji domýšlet důsledky.

Seběh z Collada Bonita (foto El Castañeu)

Místní kluci nandavají železa. Já jsem nešika a jistě bych se s nimi rozsekal a posekal. Běžím/lyžuji/padám sněhem dál sám a snažím se o co největší náskok. Ujištuji se, že na Ice Trail to bude větší pohodička. Nic nemůže být horší. Strach zapomínám a po sněhu běžím kolmo dolů, co to dá. Dělám si náskok a hlásí mi 10. místo. Vysněné umístění není daleko. Vydávám se na 1000 vertikálních metrů dolů na předposlední občerstvení. Po kamenech na louku a přes kravince na cestu, 49km za 9,5 hodiny. Jaká to rychlost.

Sotres, když by bylo hezky (foto El Castañeu)

Doplníme vodu a jde se na poslední kopec. Kopec, kde se jinak běhá vertikální kilometr. Hlavně se nedívej nahoru. Nedívej se tam!! Jen co opustím občerstvení, zase chtějí panáčci vidět povinnou výbavu. Zase vše ven z batůžku a pokračovat v cestě. Vedle sedí kluk se skleněným výrazem. Neprošel kontrolou, tedy DQ a to 24km do cíle. Stočím oči na svojí mapu, která je propocená, a roztrhaná na sto kousků. Tu mi uznali.

Stoupám s Alejandrem, “Alejandro.” “Jan,……En…can…ta…do.” Vedeme intelektuální debatu, zatímco stoupáme. Hlavní je se nezastavit. Ale potíže žádné necitím, chci se do toho opřít, mít to hlavně už za sebou. Už nám chybí jen 15minut do sedla, 14minut… 13….

KRIZE

Au. Bolí mě kvadriceps. Pořádně mě bolí. Křeč, že se mi udělalo zle od bolesti. Rychle sůl, rychle vodu. Jak jsem doposud běžel, ehm, se pohyboval směrem k cíli, tak mě nic nebolelo, žádné varovné signály, takže jsem nic preventivně nejedl. A přišla faktura. Do toho hlad a mdloba. “Já jsem takovej idiot!!! Jako jasně, 13 hodin je totiž stejná fuška jako 8. Na co jíst něco jiného než gely a trochu švestek?!” Motám se nahoru, a marně ostřím na konec stoupání.

Collau Valdominguero, 100% utrápenost (foto Jairo Garcia)

Z 10 minut se stává 15 a já se motám po skále, přidržuji lana a snažím neztratit hůlky do propasti. Kdybych měl sílu na se podivit, bylo by na místě. Mám sílu akorát tak na úsměv pro fotografa a doplazení se do sedla. Tam jsem se skoro rozplakal. Do cíle ještě půlmaraton a to 2000m dolů. Ujdu pár metrů za obzor, ať mě nevidí kluci z horské a rozpláču se.

Poslední seběh (foto Manuel S. Calvo)

Vyhrabu přeposlední gel, zapiju a běžím. Křeč nekřeč, bolest nebolest. To už jsem párkrát zažil. Nic nového, to mě přeci nerozhodí. V těžším terénu to ještě jde, tam se tolik běžet nedá. Nastupuje asi 6km po cestě, kde se bohužel běžet dá. Mít tak růžového šviháka, to by bylo po bolesti… Místo toho polykám slzy a kilometry. Fotografům na cestě se culím do kamer, uvnitř však bojuji o každý metr. Kilák pod 5 je malým vítězstvím. Další taky. Dobíhám Alejandra a hecuji ho, že to dáme pod 14. Křeč bolí, ale nestupňuje se.

Ministr pohybové kultury (foto Manuel S. Calvo)

Jen z kopce do cíle. Přesvědčuji se. Jen jeden hupec nahoru. Jdu ho na poslední zbytky gelu. Motám se, klopítám. První kopeček vyklusávám. Jde to! Zase se to pěkně povede. Mozek se chytá stébla a já mám pár minut dobrou náladu. Další zákruta mění vše. Kopec se zdá prudký, nekonečně dlouhý a mě se podlamují kolena. Slabost, křeč, konec.

Hlavně se usmívej, ať neví v jakých jsi h…. (foto Pedro Pablo Heres)

Došourám se do sedla, valí se přeze mně stovky závodníků. Parodie na běžce, parodie na horského vytrvalce. Už jen jedno klesání – Calzada Caoru…ten název nezapomenu. Po 13 hodinách v Picos jsem se mocně těšil do údolí do Arenas, do cíle. V cestě stálo 800 výškových metrů po této stare římské cestě. Jelikož jsou celé Picos vápencové, tak i cesta je vyskládaná z vápencových kamenů. Ne, nezapadají do sebe jako zámková dlažba. Je to spíše jako nakloněná rovina z kočičích hlav potřených lojem.

Brečet do foťáku nebudu, 14km to go (foto: Pedro Pablo Heres)

Tato jistě věhlasná památka na římské stavitelské dovednosti mě dorazila, zlomila, zakopala. Nebylo kde brát, křeče se změnily v jehličky bodající při každém kroku hluboko v kvadricepsu, hůlky slouží jako opěrky pro opilého floutka. Stále více se propadám pořadím, už musím být poslední, ale rychleji prostě nemohu. Ty Římany bych hnal!!! Co to je? Po kiláku chytám jakýsi rytmus – hop, klouz, zásek, hop klouz, zásek. A jde to i rychleji, než 10 minut na kilák. Těsně.

Výhledy (foto El Castañeu)

Po nekonečné době přichází konec i tomuto psychickému a fyzickému mučení. Mysl se už těšila konečně na nějaký parádní výkon a má hloupost mě zradila a poslala o pár míst výše, tam kam patřím. Konec znám z minulého závodu – Trail de los Pastores. Přes schody na silnici a bolestivý běžecký silniční kilák do cíle. Lidé tleskají a povzbuzují tak nadšeně, že zapomínám na chmury a zase se usmívám.

Už dole (foto: Pedro Pablo Heres)

CÍL

Do cíle jsem se dostal za 14 hodin a 26 minut. O hodinu a půl pomaleji, než jsem plánoval a chtěl. Moc chtěl. Lépe to ale letos nešlo. Jak říká jeden z klasických hrdinů: “No co, aspoň jsem to zkusil.” Asi si ještě chvíli budu vyčítat špatné doplňování energie, podcenění oblečení, možná přepálení tempa, ale ne to, že jsem se o to pokusil. Holt letos bylo natrénováno jen na 50km.

Během závodu mi mnohokrát zatrnulo. S klukama v cíli jsme se shodli, že je velkým zázrakem, že se nikomu nic vážného nestalo. Traveseru rozhodně nemohu doporučit každému, nějaké zkušenosti z hor se opravdu hodí. A i když limit 21 hodin zní na 74 km velmi štědře, mírně bych varoval před jeho podceněním. Letos se do cíle dostalo 194 závodníků.

Úspěšnost Bandoleros byla přes 60%

Po závodě přijde na řadu pár porušení životosprávy v podobě pivních třetinek, velká večeře a koma v posteli. V neděli budíček v 6:30 a 5 hodin jízdy do Madridu se sirkami v očích a pak koma na palubě letadla.

Je mnoho závodů v horách a pak je tu Travesera. Ta věta platí beze zbytku a budu se snažit se za rok vrátit a vylepšit reputaci českým horalům z Polabí.

Výsledky: http://www.gmensidesa.com/traveserapicos/TRAVESERA_2015_PROVISIONAL.pdf

Stránky závodu: http://www.traveserapicos.com