Tak je to hotovo, běžel jsem Zegamu! Jeden z top SkyMarathonů na světě a běžel jsem tak, že se za to nemusím stydět. Bylo to mokrý, bylo to těžký, bylo to nebezpečný a přitom krásný.
„Na prvním traverzu předbíhám Emelii Forsberg a doufám, že už se nepotkáme“
Ráno je v Zegamě uplně stejně jako poledních pár dní, takže drobně prší a mraky se válejí nad městěm, že nejsou vidět vrcholy okolních kopců. Jsme tam dost brzo a tak se povalujeme v autě, pak rozběhání a tlačenice v koridoru. Stojím tak v 5-6 řadě a furt do mě někdo strká, nad námi poletuje dron s kamerou. V devět vypálíme na sprinterské kolečko centrem, hlava nehlava se nacpat dopředu před prvním úzkým stoupáním z města. Před startem se utěšujem, že se nebudem nikam hnát a radši v klidu. Takže jdeme klasicky do plnejch hned od startu a do chůze přecházím až těsně, než se cesta srovná. Většinu toho kopce běžím s Emelií Forsberg, nahoru jí to šlape, ale na traverzu jí utíkám a doufám, že už se nepotkáme, abych nemusel sklopit uši.
„To hlavní ještě přijde“
Trať se vlní lesem a v prvním seběhu do Otzauerte si všímám, že to bude klouzat. Přeběhnem silnici po mostu z lešení a je tu první místo obsypané divákama, kteří nás hecujou do krátkého kopce k první občerstvovačce na 6km. Pak se trať vlní po kamenech a loukách, než začne hlavní část na první vrchol Aratz (1450m). Tam se jde po vápencové suti, fouká jak blázen a je vidět leda na 50m. Snažím se nikam nespěchat a nezničit se hned tady, protože to hlavní ještě přijde. Jak se překlopíme přes vrchol, začíná první prasácký seběh k jeskyni Sancti Spirit. Všude voda a volné kameny, které kloužou jak blázen. V rychlosti vletím do jeskyně a hodně musím brzdit, abych to uřídil. Krátký traverz a už je to slyšet. Před výstupem na Aizkori je občerstvovala obsypaná diváky, beru gely a jdu do toho špalíru. Stoupám serpentinou po louce a po obou stranách řvou lidi, vidím mezi nimi pouze úzkou uličku a všude neskutečný rámus. Křičí, zvoní, troubí a plácají nás po ramenou, mazec.
„Lezeme po skalách po všech čtyřech a chci, aby to už skončilo“
Vbíháme do lesa kde se plahočím bahnem už bez diváku, jakmile ale zmizí stromy, není přse mlhu zase vidět na víc než 50m. Je to ale slyšet – nade mnou je závěrečný výšvih na Aizkori (1540m) a další stovky fanoušků. Před nástupem do úzkého kamenného koryta předbíhám jednoho týpka, abych si to mohl užít. A jedem, zase mně hecujou, řvou na mě jménem. Rámus ještě větší než dole, totální tranz. Doplním gely od našeho supportu Jirky a Tomáše (posádka řidičů Tom – George naší závodní dodávky) a začíná traverz ke druhé špičce hřebene – Aitxuri. Stejně pomalu, jak mi trval poslední kilometr stoupání, mi trval i tento vrstevnicový. Lezeme totiž po skalách po všech čtyřech, každý krok je třeba dobře mířit. Po levé straně je prudká stěna s ostrými hranami skal. Lezu po nich a chci, aby to skončilo.
„Předbíhám Honzu Havlíčka a posouvám se na druhé místo z našich“
Traverz skončil, ale přišel brutální seběh, sjezdovka na Perunovi hadr. Nejdřív volné kamení a pak totálně vyklouzaná louka s bahnem a občas čumí šutr. Boty se absolutně nechytají a padám na zadek, sbírám se, abych pokračoval, ale vůbec. Lepší jít rovnou na zadek a občas to zastavit. Jednou nakopávám levým kolenem šutr a už mě to fakt nebaví (slušně řečeno). V tý prasečině předbíhám Honzu Havlíčka a tím se posouvám na druhé místo z našich. Honzovi krutě došlo. Dole stěží rozbíhám nohy a řikám si, že jsem se teda moc nepošetřil před posledním větším kopcem. K němu dobíháme po zvlněných loukách s občasným přelezem skalky. V každém zajímavějším místě jsou další a další diváci.
„Náročný doběh do cíle plný euforie jsem si užíval“
Na 29km začíná poslední velký výstup na Andraitz. Říká se, že právě tady se začíná závodit. No, tak že jo, lehce tuhnu a v kopci mě předchází několik chlapů. Těsně před vrcholem i první ženská. No paráda. V seběhu je ale moc opatrná a jdu před ní. Z vrcholu budeme víceméně klesat až do cíle. Seběhem rozuměj nejdřív zase poskakování mezi kameny, a pak v lese koryto plné bahna po kolena. Člověk se v tom brodí hůř než v rozoraným poli. Takový povrch byl tak nějak ve všech lesních sebězích, jen hloubka zaboření se malinko lišila. Když to není hluboký a měkký, tak to klouže, jak namydlený. Moc mi to v tom nejde a musím opatrně. Až od nějakého 35km začne mít cesta přijatelný sklon a můžu točit nohama, jak jsem zvyklý z Plzně. Pár jsem jich tady ještě zaříznul. Buď je to korytem potoka a nebo vodou tekoucí ze svahů. Vybíháme z lesa, smaží slunce a mě zatahají křeče za stehna. Čím blíž městu, tím více diváků. Poslední dva kilometry jsou po asfaltu a nohy už fakt nic moc. Je slyšet rámus, blíží se centrum a lidi řvou a chtěj si plácnout. Nádhera, užívám si, to nejde jinak. Euforie jako blázen, z těch lidí mrazí po zádech. Na MS v biatlonu jsem byl jako rozhodčí a řikal jsem si, jaký to je pocit, když ten dav řve na závodníka? V těch kopcích to bylo elektrizující, tep letí nahoru a chcete jen a jen přidat, vyskákat ty schody a se všema se zdravit. Skvělá atmosféra, která je pro tenhle závod typická a jedinečná!
Dobíhám tedy na 65.místě v čase 4:40:40 na ME. V cíli už čeká Sam Straka a Honza Zemaník. To zvíře to dalo za 4:18 a je dvacátý první, peklo. Já beru svůj výsledek všema deseti, je podle očekávání. Trať to byla technicky hodně hodně náročná, ale zdaleka nejsem tak zničenej jako po MČR.
Napsat komentář