Ve středu 13.5.2015 jsme se vydali na první hodně očekávané akci letošního roku. Tentokrát se spojilo Mistrovství Evropy (European Skyrunning Championship – SkyMarathon®) s věhlasným závodem Zegama-Aizkorri Maratóia, na který je obvykle velmi nesnadné nebo prakticky nemožné se vůbec dostat.
Nám se podařilo zde mít na startu pět chlapů a tři ženy. Kromě původně požadovaných pozic v počtu 4+2 se získalo číslo i pro Zuzku Krchovou (do té doby náhradnici) a Vítek Otevřel (v týmu obecně přezdívaný „klikař“) se dostal do závodu přes loterii.
Již brzy ráno vyrazila „moravská sekce“ z Beskyd, naložila cestou v Praze Jirku Šimka jako druhého řidiče a podporu týmu, Zuzku Krchovou a dále Tomáše Bystřického z Plzeňska.
Původně, jsem myslel, že bych mohl mít šanci je cestou dohnat, ale než jsem se s odjezdem po půl čtvrté odpoledne promotal okruhem a dostal na Plzeňskou dálnici, byli již skoro v Německu a do městečka Baikaku, kde jsme byli ubytováni dorazili brzy dopoledne ve čtvrtek.
Když jsme tedy já, Anka, naše dcera Leila, Honza Havlíček a Míša Mertová dojeli na místo i s nějakým nákupem po cestě kolem poledne, byl zbytek týmu již zabydlený a využíval jedny z mála chvil bez deště, které se v té lokalitě asi vyskytují. Kromě krásné kopcovité krajiny, která se před námi rozevřela po cestě od francouzských hranic, totiž člověka asi nejvíc upoutá ta nesmírná spousta různých odstínů jasných zelených barev, které jsou prosté jakékoli stopy šedi od možného prachu. Prostě vše vypadá tak šťavnatě, že by vláha mohla prýštit jen z toho pohledu.
Už si nevzpomínám, kolik dnů v roce zmiňoval Honza Bartas, že je bez deště v sousední Asturii, ale nemyslím, že by to zde bylo o mnoho jiné. Alespoň forma, jakou se nám Zegama a okolí představila za těch pár dnů našeho pobytu mě o ničem jiném nepřesvědčil.
Počasí se dá zjednodušeně popsat asi takto. Nejprve hustě mžilo, aby potom začal regulérní déšť, který se změnil na mlhu se 100% vlhkostí vzduchu, déšť, mžení, … v různých variacích, permutacích a intenzitách. Do toho jen velmi střídmě se vešlo pár okamžiků, kdy se všudepřítomná vlhkost vyskytovala jen na zemi a výjimečně nešla i z vrchu.
Do už tak přirozeně vlhkého prostředí se to promítlo jasně. Na trati bahno, bláto, podmáčená tráva, a zase bahno. A pokud ne bahno, tak pekelně kluzký bílý vápenec, nebo ostré skalky na hřebenech tratě. Jestli si Maky myslí, že dokáže udělat na Perunu těžkou trať, tak má pravdu, ale i přes menší převýšení Zegamy, na tuto Perun v obtížnosti zdaleka nemá.
Ale vraťme se o kousek zpět. Zegama a vůbec i dosažitelné okolí je jedna díra vedle druhé. Myslím, že tu chcípl pes a asi jen jednou do roka, právě na závod se sem sjede přeci jen víc lidí a oblast oživí. Chtít tady ubytovat pohromadě celý tým, s rezervou takových deset lidí to není jednoduché. V samotné Zegamě bez šance. Jediný hotýlek, který jsme tam viděli, hned u startu je asi na těch pár dní kolem závodu rezervovaný pořadatelem pro top elitu, ISF a možná pár VIP. Naštěstí se mi podařilo s velkým předstihem ještě bez jistoty, kolik míst na startu vlastně získáme, rezervovat celý dům asi 25km od Zegamy a autem přes serpentýny necelou půl hodinu. Snad to lidé z týmu budou hodnotit podobně pozitivně, ale já byl dost spokojený. Dům s pěti ložnicemi, záchody a koupelnami, obytnou místností a kuchyní, celý pěkně zařízený, čistý a s příjemnou majitelkou, která sice neuměla ani slovo anglicky, ale nedělala z toho problém. A za zhruba třetinovou cenu než je možné sehnat v Alpách. Dokonce nebyl problém kapacitu mírně přešvihnout naším doprovodem nebo přespáním na jednu noc Honzou Bartasem, vracejícím se do Česka z Madridu a evidentně potřebujícím ten splín trochu zapít.
V sobotu odpoledne jedeme všichni vyzvednout čísla. Náhoda nám přeje a trefujeme se do malého okna mezi deštěm a deštěm a dokonce si můžeme na kafe nebo pivo i sednout venku před kavárnu.
Čísla se vyzvedávají jakémsi zastřešeném prostoru, snad nějakém krytém hřišti. Aby ne. Jestli si tam chtějí cokoli zahrát, tak se bez střechy neobejdou. Pořadatelé jsou fajn a jednání s nimi je prostě takové „jižní“. Dlouhou dobu předem jsem se snažil získat IBAN a SWIFT pro platbu startovného. Po dlouhé době a pár připomenutích jsem dostal špatný IBAN a žádný SWIFT. S ředitelkou závodu jsem se domluvil, že to tedy srovnáme na místě. Mám připravenu hotovost na platbu, ale není nikdo, kdo by mi mohl napsat na cár papíru potvrzení o přijetí peněz pro naše účetnictví. Takže ředitelka závodu Ainhoa mávne rukou a říká, tak to srovnáme později, já se pokusím ty údaje nějak získat. Už vidím, jak mi na některých jiných závodech dají pro závodníky čísla bez zaplacení a věří, že později zaplatím :). Ne, ta důvěra fakt potěší a asi dokázala odhadnout, že bych si jistě nedělal ostudu nějakým problémem s úhradou startovného.
Jedeme zpět do Baikaku a nastane přetlak na kuchyni. Každý si zde připravuje různé energetické bomby pro doplnění sil před závodem. A jistě, zase začíná pršet a lije celou noc.
Na další den je dobrá předpověď a snad i trocha sluníčka by měla být. Ale to je v této oblasti asi jen přání meteorologů. Ráno sice jen mží a nelije, ale trochu slušně začne být až odpoledne.
Jsme domluvení, že Jirka s Tomášem (řidiči a podpora týmu) budou kousek za půlkou na vrcholu Aizkorri, kde vezmou hole holkám a Petrovi Královi. Ostatní je neberou. Já bych se s Leilou tak vysoko nedostal a plánuji se dostat níže na Sancti Spiritu, kde začíná ten pověstný divácký kotel.
Jirku vykládáme po cestě před Zegamou a on jde napřed, aby zaujal dobrou pozici. My ostatní frčíme do Zegamy a doufáme, že slušně zaparkujeme. Já mám větší kliku a stojím snad 100 metrů od startu na chodníku. Tomášovu dodávku vyhazují a odjíždí o kus dál.
Poslední přípravy, záchod, rozběhání, úprava výbavy a už musím kluky i holky hnát na start. Na rozdíl od předchozích mistrovství, zde nejsou čísla pro týmy odlišena a nemají tak garantovánu možnost vstupu do startovního pole zpředu. Není možné, aby uvízli vzadu, to by bylo vše ztraceno hned na startu. Anka mě překvapuje, protože si nechce pět minut před startem ještě jít měnit triko ani boty a tak jen změní repertoár předzávodních gagů na to, že má hroznou žízeň a nemá co pít. „Vysomruje“ od diváků půlku lahve ionťáku a je klid :).
Jdu si stoupnout kousek za zatáčku po startu. Závodnící tu poběží dvakrát. Po startu a ještě po 700m kolečku městečkem. Spíkři hecují atmosféru, před startovním polem tancují baskické tance za zvuku píšťal. Živě si představuji tu atmosféru ve startovním poli. Sám jsem ji zažil na mnoha závodech ale Zegama je Zegama. I mně při předstartovní hudbě jde mráz po zádech a už se počítá … diez, nueve, ocho, …, tres, dos, uno a celé pole běžců vyráží, jako by neměli před sebou náročný mnoha hodinový závod. Hned po pár metrech se zatáčí na levou ruku a i mezi běžci na čele dochází k strkanicím.
Proběhnou poslední závodníci a už se tu objevují po absolvování kolečka první běžci na špici. Je to fakt úprk. Snažím se zachytit naše běžce, některé zahlédnu a fotím, některé dostanu na fotky jen střílením naslepo.
Jsou pryč. Pádíme s Leilou a Tomášem k autu a jedeme nahoru pod Sancti Spiritu. Ještě v Zegamě nakládáme partnerku jednoho ze závodníků z Andorry, která nás prosí, jestli by se mohla svézt. Aut už před námi je dost, nebude snadné se tam dostat. Cesta od Otzaurte nahoru je úzká a již odspodu plná aut. Jak se přibližujeme po asi 6km pod San Spiritu hustota aut po kaji cesty roste, zbývá jen místo na opatrné projetí se sklopenými zrcátky. Blízko odbočky do kopce na Sancti Spiritu vyskakuje Tomáš a jde nahoru za Jirkou. My musíme ještě najít místo pro auto. To se povede asi po 1500m jízdy do kopce. Rychle dolů a pak hned do lesa bahnem do kopce na louky pod trať na Sancti Spiritu. Leila statečně šplhá do příkrého kopce a za chvíli jsme u trati. Rozkládáme se abych mohl fotit a dát informaci klukům a holkám vpředu, jak jsou na tom. Z našeho místa vidíme začátek stoupání nad občerstvovačkou nad Sancti Spiritu a ten prudký svah je již teď beznadějně plný. A odspoda stále proudí nekonečný had dalších diváků. Je to neuvěřitelné. Takový svátek běhu v kopcích se opravdu hned tak nevidí.
Trochu pro mě překvapivě přibíhá jako první s velkým náskokem Ionut Zinca z týmu Valetudo. Vím, že to je dobrý běžec, ale v té konkurenci jsme zde tipoval spíš jiné borce. Diváci bouří a neustane to po celou dobu, co se zde zdržíme. Podporu mají všichni ohromnou. Snad jen místní Baskové o trochu větší. Je to znát, když probíhá druhý Aritz Egea nebo na prvním místě Oihana Kortazar.
Z našich přibíhá první Honza Zemaník na 24. místě a vypadá dobře. Křičím na něj. Za chvíli toho křiku bude mít možná víc než by chtěl. To fandění ve stoupání ze Sancti Spiritu na Aizkorri je tak šílené a atmosféra tím tak vypjatá, že to závodníkům minimálně při první jejich takové zkušenosti svírá hrdlo a nedostává se jim dech. Dokáže je to vyšponovat k běhu do prudkého kopce, kam by jinak jen šli a dokáže je to i zničit pro další průběh závodu. Naštěstí alespoň to poslední se v Honzově případu nestalo.
Kousek za Honzou Zemaníkem přibíhá Honza Havlíček. Vypadá o poznání hůř, ale protože ho přeci jen znám a vím, že tak vypadá obvykle i když se cítí v pohodě, nedávám tomu důležitost. Povzbuzujeme ho a on odbíhá k občerstvení. Bohužel jsem v tu chvíli nevěděl, že se vlastně na to průběžné 25. místo již propadl, když v začátku závodu se mu šlo hodně dobře a vyskytoval se kolem 15. místa. Jeho krize se ještě prohloubí a nakonec dorazí do cíle za Honzou Zemaníkem skoro o 50 minut na 128. místě jako čtvrtý z našich. Cestou domů líčí své pocity. I přesto, že se snažil jíst před závodem, co to šlo a i během závodu něco snědl, došla mu energie a projevily se mu typické příznaky „hlaďáku“, kdy člověk není schopný udržet rozumné tempo.
Na mezičase před Sancti Spiritu dobíhá jako třetí z našich Tomáš Bystřický. Běží vyrovnaný závod bez větších výkyvů a končí pak na 65. místě před všemi ženami.
„Klikař“ Vítek Otevřel si také myslím svůj závod užil. V začátku běžel bok po boku s Emily Forsberg a nakonec se dostal do cíle na 83 místě celkově. Petr Král je na Sancti Spiritu z našich chlapů pátý a pátý i doběhne do cíle na 143. místě. Možná na něm byl trochu znát Perun dva týdny před, ale Petr bojoval a uvidíme, jak se z těch dvou závodů oklepe do konce května na MS v Annecy.
A pak jsme již čekali s napětím na naše holky, na jaké pozici doběhnou, jakou budou mít šanci na body.
První přibíhá Anka Straková na dvanáctém místě a to v té konkurenci mladých a rychlých holek, kvanta Španělek, Italek a dalších, které to mají s horami jednodušší než my, není vůbec špatné. Voláme na ni pořadí a povzbuzujeme dál do závodu.
Ani Zuzka Krchová neběží špatně. Je zde na průběžném 18. místě a to není bez šance na umístění do patnáctky a zisk bodů do SWS. Na naše povzbuzování reaguje úsměvem, jak je ostatně jejím zvykem velmi často.
Naše holky si od startu nesou hole. Zegama je trochu atypická tím, že na rozdíl od většiny ostatních závodů, které dovolují použití holí, pokud je závodník nese od startu do cíle, oni to zde neřeší. Tedy, co není zakázáno, je povoleno. Běžci silných týmů nebo místní, kteří mají velkou podporu, tak mohou dostávat hole vždy jen před většími stoupáními a nahoře je opět odkládat. To je jistě ohromná výhoda, stejně jako možnost dostat občerstvení od týmu za běhu a nezdržovat se na občerstvovačkách. Situaci, kdy vedle závodníka běží člověk, který mu podává lahve a gely a zase pak bere zpět, byly hodně časté. OK, není to sice nic, co bych na závodech tohoto typu vítal, ale budiž. Když ale vidím na videu, jak člen týmu při fandění běžci s ním běží do kopce a tlačí ho po zadku, tak to už je asi trochu moc.
Po Zuzce Krchové čekáme ještě asi 20 minut na Míšu Mertovou. Pak musíme již dolů, abychom stihli alespoň naše první kluky, když mám klíče od obou aut. Jinak by se nedostali k suchým věcem. A také si říkám, že jsme asi museli Míšu minout, že snad musela již proběhnout. Ale bohužel to tak nebylo a Míša zde již měla na Zuzku ztrátu kolem 25 minut a závod se jí moc nevyvedl. Tréninkové manko z doléčovaného zranění, kvůli kterému i vynechala Perun prostě bylo znát. Míša ale nevzdala a dokončila na 41. místě v ženách za 6:55:19.
Ale my mezitím padáme po strmém svahu dolů na cestu a za sebou stále slyšíme ten řev z kopce na Aizkorri. Občas z toho vynikne typické „venga“ a „animo“. Snažím se Leilu přesvědčit, že ty bolavé kvadricepsy jsou nejlepší trénink na její běhání a závody v dalším víkendu. Je ještě malá a všechno mi věří. Toto je sice docela pravda, ale trochu je mi jí líto, jak ji ženu. Dál svištíme bahnem dolů a pak těch asi 1500m nahoru k autu. Otočit auto na cestě, která je asi tak o 50cm širší než rozvor auta je docela legrace. Zvlášť když na jedné straně je bahnitý příkop, na druhé sráz lesem. Na nepočítanou řadu cuků dopředu dozadu se to povede a jedeme dolů, co to jde. Naštěstí to nikdo nezablokuje, takže jsme za chvíli na hlavní silnici a jedeme na Zegamu. Kontroluji hodinky a říkám si, je to OK. Chyba. Asi kilák a půl před Zegamou policie, kužely na silnici a všechna auta odklání do slepé cesty do kopce. Zegama ja zavřená. Průšvih. Leila je z toho výklusu nahoru na Sancti Spiritu a pak zpět k autu docela provařená, v autě mi usíná a představa víc než 2km do cíle v Zegamě je pro mě nemožná. Navíc by mě asi Anka nepochválila, kdyby z cíle musela dojít ještě tak daleko k autu. Začínám přesvědčovat policajta, že nutně potřebuji autem do Zegamy. Vidím, že z angličtiny nerozumí asi ani slovo. Nejdřív má cukání zkusit vydolovat z paměti nějaké to španělské slovo, které mi tam ještě zůstalo, když jsem se zhruba před 30 lety španělštinu učil dva roky. Naštěstí jsme tomu cukání odolal. Když asi deset minut do něho hučím anglicky, spínám ruce, ukazuji k autu a tvářím se zoufale, rezignuje, mávne rukou a ukazuje ať jedu. Raději nečekám, až si to rozmyslí, běžím k autu, startuji, málem mu posrážím ty kužely, mávám mu a kámen ze srdce mi padá na podlahu auta. Mávám mu a děkuji štěstí. Tak a teď ještě zaparkovat. Když vidím, jak vypadá Zegama uvnitř, vůbec se nedivím, že ji zavřeli pro auta. Ta stojí všude. I tak, že skoro nejde projet. Říkám si, zkusím to tam, kde jsme stáli ráno, třeba budu mít kliku. Samosebou, že to místo již volné není, ale naproti před mostkem stavím auto na chodník. Moraváci by podle značky řekli, no Pražák :)
Budím Leilu a svištíme k cíli, kde to vře. Dobíhají první chlapi, ale to přes hradbu těl nevidíme. Říkám si to je v pytli, takhle neudělám nikomu ani fotku. Vchod do cílového prostoru, zázemí závodu a místa pro fotografy hlídá dost velký Bask, abych měl chuť se s ním přetlačovat a v přesvědčování jsme se vyčerpal na tom policajtovi. Naštěstí v tu chvíli vidím Marina Giacomettiho, jak odtud vychází. Zdravíme se a po pár větách ho prosím, aby mi pomohl se dostat dovnitř. Sláva, to pro presidenta ISF pochopitelně není problém a kdybych popustil uzdu mé fantazii, Bask by se ukláněl až ke kolenům.
Marino Giacometti (president ISF) spolu s vítězem (Tadei Pivk)
Tak a jsme hned za cílovou čárou, kam dobíhají běžci. Ideální místo na focení. Docela včas. Chytám ještě pár běžců z první desítky, počítám pořadí a čekám, kdy se objeví některý z Honzů, které tipuji, že by mohli být na body.
Na hranici dvacítky se v cílové rovince objevuje Honza Zemaník a podobně jako loni v Chamonix si dobíhá pro krásný výsledek (21. místo a čas 4:18:55), dnes možná ještě v silnější konkurenci.
Chvilku za ním proskakuje cílem Kilian, který se celou cílovou ulici zdravil s diváky a závěr hodně vypustil, když na kraji Zegamy byl někde na konci první desítky. Ještě mezi 23 a 28.km se pohyboval spolu s Tadei Pivkem na čelní pozici, ale žaludeční problémy mu nedovolily běžet, na co je zvyklý. Na toto vypuštění závěru závodu jsou různé pohledy. Jsou tací, kteří mu to vyčítají. Ano, jistým způsobem mají pravdu, že to je závod ME a že by se mělo bojovat až do konce. Ale musí zrovna Kilian někoho přesvědčovat o svých kvalitách, musí přesvědčovat někoho o své bojovnosti a vůli vítězit a posouvat hranice ? Asi ne. A mě určitě ne. Právě čtu před sazbou český překlad poslední Kilianovy knihy La Frontera Invisible. I když v úvodu je upozornění, že kniha je kombinací skutečnosti a fikce, přesto toho hodně odkrývá z Kilianova nitra, z jeho náhledu na život, sport, soupeření. Myslím, že jsem schopný Kiliana i toto jeho vypuštění závěru jinak jistě důležitého závodu v tuto chvíli docela dobře pochopit.
Postupně dobíhají další a další závodníci. Všichni mají obrovskou míru podpory a fandění, všichni si doběh tohoto atmosférou jedinečného závodu jednoznačně užívají. Také pro mnohé to je opravdový svátek. Větší než fiesta v nedaleké Pamploně. Již to dostat se na start je pro mnohé jako výhra první ceny v loterii. A doběhnout a vychutnat si cíl je pak výhra i s bonusem. Vždyť existuje chudák, který se již desetkrát zúčastnil loterie a ještě nebyl vylosován. Nevím, jak by dopadla konfrontace toho nešťastníka s „klikařem“ Vítkem. :) Emoce zde opravdu stříkají plným proudem. A je úplně jedno jestli vidíte plakat štěstím v cíli první ženu, dobíhat chlapy závod se svými dětmi, sledovat tu čirou radost z absolvování takového závodu, jakým je Zegama-Aizkorri.
Legenda skyrunningu Ricardo Mejija
Čekáme na další naše. Tomáš to stíhá před všemi ženami na celkovém 65. místě v čase 4:40:40. Je vidět, že toho má dost, ale úsměv nechybí a to je důležité. Stejně jako u dalších našich chlapů, kteří sice již nedosáhli na body, ale popravdě v takové konkurenci je umístění v první čtyřicítce velmi cenné. Myslím, že obecně na závodech distance Sky je větší množství špičkových a výborných běžců, než se schází na Ultra distancích. Navíc tyto závody se běhají v takovém tempu, že zde se pro úspěch musí spojit nejen výborná kondice a schopnost takové tempo akceptovat do prudkých kopců, ale i umění pálit to v sebězích, které jsou často velmi technické, dlouhé a náročnější než ty výběhy. Tady se také u Sky mnohem více rozhoduje.
Vítek Otevřel je v cíli z našich třetí chvíli po Tomášovi na celkvém 83. místě s časem 4:47:19. Vítka jako jediného vedle Anky čekají ještě další mistrovské závody, když oba absolvovali Perun, nyní Zegamu, v konci května budou na MS v Ultratrailu v Annecy a v červenci na ME v Ultra Sky na ITT ve Val d’Isere. Snad jim forma a zdraví vydrží a nebo bude ještě lepší.
Již s větším odstupem pak dobíhá Honza Havlíček na 128. místě za 5:08:16 a je vidět, že toho má plné zuby. Škoda toho nezvládnutí doplnění dostatku energie před závodem a během něj. Honza to měl výborně rozběhnuté, je obrovský bojovník a takovéto závody umí. I přesto, že se mu během závodu ozvalo bolavé koleno, věřím, že to by dokázal skousnout a podobně jako loni v Chamonix si doběhnout pro výborný výsledek. Nyní Honzu čeká ME v Chamonix na distanci Vertical Kilometer®, který by měl být začátkem šňůry čtyř závodů VK pro hodnocení do SWS (Chamonix, Val d’Isere, Canazei, Limone). Protože věřím, že Honza je schopný na VK vždy bodovat a ne jen na konci čtyřicítky, mohlo by jeho celkové umístění v hodnocení VK být hodně zajímavé.
Petr Král je pak v cíli asi pět minut za Honzou na 143. místě v čase 5:13:49. Možná čekal lepší čas, lepší umístění, ale věřím, že na Ultra distancích, které ho teď čekají si zaběhne nějaký pěkný výsledek. Každopádně zážitky ze Zegamy mu už nikdo nevezme.
Mezitím dobíhají další holky. Že závod nebyl procházkou a že si některé dost „hrábly“ vidím při doběhu šesté Elisy Desco, mistryně světa z loňského roku. Už při doběhu k čáře je vidět, jak je totálně prošitá. Za cílem se skládá k zemi. Hned je u ní její partner Marco de Gasperi a následně zdravotníci. Není to pěkný pohled a nakonec ji do zdravotnického zázemí nesou na nosítkách.
Já si pak po doběhu několika dalších žen říkám, že by už mohla také doběhnout do cíle Anka. Murphy však funguje zcela neomylně. Leila musí jít čůrat na kanál a pochopitelně v tu chvíli probíhá Anka cílem a slyšíme jen hlášení spíkra a pak ji nacházíme za cílovou čarou.
Anka opět ukázala svou bojovnost. V cílovém seběhu ještě předběhla a utekla další běžkyni, která se před ni na trati dostala a podobně jako Honza Zemaník svým bodovým ziskem za 12. místo v čase 5:22:26 dala základ snad dobrému celkovému hodnocení v soutěži týmů. Před ní pak skončilo deset mladých holek, které pochopitelně mají stále svou rychlost. Jedině Uxue Fraile ji jako již veteránka dokázala porazit a tak jsme měli alespoň jedno podiové umístění za druhé místo v kategorii veteránek.
Protože Zuzka Krchová běžela na Sancti Spiritu pěkně, čekal jsem, jestli se dokáže ještě posunout pořadím. Fakt smůla. Zuzka si v již snadném seběhu zhruba tři kilometry před cílem způsobí v pádu výron kotníku a hezky rozběhnutý závod nedokončí. Přitom ještě na dvou posledních mezičasech v Andraitz a v Oazurtza byla na pěkném 20. místě. I přes zranění, nemožnost dokončení, zůstává Zuzce na tváři všudypřítomný úsměv a snad ty zážitky z tratě jí ten nešťastný konec vynahradily.
Míša Mertová neměla svůj den. Již od začátku to nešlo a určitě si sama představovala lepší čas a umístění než 6:55:19 a 41. místo. Ale sezona teprve začíná a šancí na spravení chuti bude ještě dost.
Co říci závěrem ? Rozhodně bych přál každému, kdo miluje skyrunning, aby mohl jako závodník absolvovat Zegamu. A když na to nemá jako závodník, jako například já, tak alespoň jako divák. To, co se děje na trati Zegamy totiž opravdu nemůžete nikde jinde zažít. Ty tisíce diváků vytváří nenapodobitelnou kulisu. Já možná něco podobného zažil při svém prvním Bostonském maratonu kolem Wellesley High School. Tady to ale máte na trati na více místech a asi ve větším měřítku.
Výsledky
MUŽI
-
Tadei Pivk (NORTEC) — 3:51:11
-
Manuel Merillas (Mammut) — 3:51:47
-
Pere Rullán (FEEC-Catalan Team) — 3:52:50
-
Aritz Egea (EMF-Basque Team) — 3:59:27
-
Marco De Gasperi (Scott) — 3:59:48
-
Jessed Hernández (FEEC-Catalan Team) — 4:01:19
-
Michel Lanne (Salomon) — 4:01:36
-
Zaid Ait Malek (BUFF) — 4:02:01
-
Ionut Zinca (Valetudo) — 4:08:59
-
Hassan Ait Chaou (EMF-Basque Team) — 4:09:59
ŽENY
-
Azahara García — 4:41:23
-
Paula Cabrerizo — 4:43:44
-
Oihana Kortázar (Salomon) — 4:44:57
-
Emelie Forsberg (Salomon) — 4:49:38
-
Federica Boifava (Montura) — 4:51:32
-
Elisa Desco (Scott) — 4:57:08
-
Uxue Fraile (Vibram) — 4:57:21
-
Gemma Arenas — 4:59:23
-
Ragna Debats (FEEC-Catalan Team) — 5:09:51
-
Eva Moreda (AMI Garden Hotels) — 5:12:12
KOMPLETNÍ VÝSLEDKY
http://clasificaciones.kirolprobak.com/jquery/extras/Scroller/zegama2015.html
FOTOGRAFIE
https://plus.google.com/photos/114889421690109886166/albums/6150519356289134865
VIDEA
Parádní reportáž a krásné fotky!!! Díky.
Radku, nic nedokáže popsat tak dobře, co se na trati Zegamy děje, aby člověk, když to vidí a slyší na vlastní oči a uši nebyl tím zaskočen. Teď už plně chápu, co měl Kilian na mysli svým „Zegama es Zegama“ :)
Někdy bych to moc rád zkusil, určitě je to extra zážitek. Ale alespoň prozatím se musím spokojit jen s českými závody. Čas, volno v práci, peníze, i možnost registrace na poslední chvíli…. to vše hraje velkou roli. :-)
Radku, tak právě u tohoto závodu ti nepomůže, když budeš mít volno, peníze. Ten převis poptávky po číslech je tak obrovský, že existují nešťastníci, kteří se hlásí pravidelně již deset let a ještě zde nestartovali. To, že se nám letos na ME podařilo mít tým s osmi závodníky považuji za malý zázrak. Třeba Poláci zde neměli nikoho.