Ultra Montseny 2015 – Za teplem do Španěl

Je fajn spojit zábavu s prací. Je fajn mít obchodního partnera blízko hor. A je fajn když v těch horách se pořádá nějaké pěkné Ultra.

Jak tak sleduji informace o běhání v horách z různých zdrojů, dostávám občas i zprávy z FEDME (Federación Española de Deportes de Montaña y Escalada). V kalendáři jejich Ultra Serie mě zaujal hned název prvního závodu Ultra Montseny. Blesklo mi hlavou, že jsme kdysi ve firmě našeho obchodního partnera (SALICRU) mluvili o horách a kopcích a padlo jméno národního parku Montseny a pěkných terénech pro běhání.

Jasně je to ono. Vidím to hned. Jeden velký okruh v kopcích národního parku Montseny se startem vzdáleném dva a půl kilometru od firmy našeho partnera. Takovou náhodu nelze ignorovat a je potřeba ji naopak využít. Protože beztak je nutné se občas se Španěly osobně setkat a nekomunikovat jen telefonem a e-mailem, začnu hned plánovat na dobu závodu návštěvu, rezervuji pokoj v hotýlku skoro na půl cestě. Kilometr do firmy, o půl kilometru dál na start. Vueling létá do Barcelony také za rozumný peníz a tak je rozhodnuto.

Za poslední skutečné proběhnutí po horách mohu považovat MMT100 v Itálii v říjnu 2014, když nepočítám pár dní zimního běhání po vrškách během Vánoc v Rakousku poblíž Zell am See. Zbytek mého tréninku pak tvoří hodně „placaté“ běhy u nás při soutoku Labe a Jizery. A tak si říkám, že takový závod bude alespoň jistou formou tréninku a testu pro můj další pokud dokončit Ronda del Cims v Andoře.

Takže s nepříliš velkými očekáváními, zato s velkou mírou očekávání proběhnutí novými terény balím 80% běžeckých věcí a 20% pracovních a 9.dubna odlétám do Barcelony. Ta kombinace sportovní části s pracovní má výhodu v zajištěném transportu z letiště do hotelu, který nemusím řešit půjčením auta ani harcováním se hromadnou dopravou s několika přestupy. V městečku Santa Maria de Palaurtordera je na jediném hlavním náměstí a zároveň centrum všeho dění malý rodinný hotýlek Turó de L’Home.

Hotel Turo de l’Home

V přízemí bar a jídelna, v patře pár pokojů pro hosty. Poprvé získávám zkušenost, že ne vždy musí být rezervace přes Booking.com 100% spolehlivá. Majitel je trochu na rozpacích, když mu ukazuji svou rezervaci. Je pochopitelně plný, nakonec kousek odtud je závod, který má zhruba 350 lidí na startovce. A díky nějakému šumu mezi jím a Booking má rezervace nějak vypadla. Podruhé oceňuji, že jsem zde i pracovně. Můj obchodní partner a export manager největšího zaměstnavatele v tom malém sídle vše rychle domlouvá a než se naobědváme, je hotovo kompromisní řešení. První noc budu v jednom pokoji a pak po odchodu z hotelu mi přestěhují věci do druhého, takže se mě to jen minimálně dotkne.

Všichni jsou zde velmi příjemní a pokud to ještě jde, vztah se ještě vylepší, když se skamarádím s jejich dvěma psy, kteří mají pelíšky přímo v baru. Čistokrevný „voříšek“ a americký stafordšírský teriér jsou vděční za každé podrbání a druhý den jsme již ve vztahu, že si rovnou lehají na záda, když jdu kolem.

Prezentace

V pátek po páté hodině odpoledne začíná prezentace a výdej čísel ve sportovní hale v San Esteve de Palaurtordera. Zde na malém náměstíčku bude v sobotu ráno i start a následně cíl závodu. Vše funguje bez zádrhelů a na poměry srovnání s jinými závody dost v pohodě. Pro jistotu si pro číslo jdu s pinglem sbaleným s povinnou výbavou, protože někde ji při výdeji čísel kontrolují, tady je jim vše jedno a dokonce nechtějí ani medical certificate, který mám připravený a ani jakýkoli průkaz totožnosti. Dostanu obrovský vak, který je možné si nechat poslat na 49.km s věcmi. V něm číslo, funkční triko a krabici speciálního místního bujonu „Caldo“. Na trať si však nakonec nic neposílám. 89km není problém jít v jednom oblečení a jedněch botách. A ze zkušenosti vím, že když si vezmu nějaké malé jídlo (tyčky, gely) do pinglu, stejně toho víc jak půlku přinesu do cíle.

Cesta na start

Pořadatel pak překvapuje ještě jednou pozitivně, když vzhledem na pozitivní předpověď počasí s nulovou šancí na déšť, mění povinnost nepromokavé bundy na pouze bundě s ochranou proti větru. Tomu říkám rozumné uvažování a ne slepé lpění na předem daných pravidlech.

V sobotu je start v šest hodin ráno. Mám vyzkoušeno, že na těch 1500 metrů na start z hotelu mi bez problému stačí 15 minut a tak si nenechávám nijak velkou rezervu, ráno po lehčí snídani se obléknu rovnou do závodního (šortky, triko s krátkým rukávem a návleky na ruce) a jdu na start tak, abych tam byl maximálně 15 minut před startem. Je příjemně chladno asi 11°C. U startu ještě asi na pět minut zalézám do tepla otevřené hospody a pak se vmísím do startovního pole, kde je již plno a tedy i teplo. Při vstupu do startovního koridoru zaznamenávám jakési pokusy kontrolovat povinnou výbavu, ale protože je zhruba pět minut do startu, odbývá se jednoduše dotazem, jestli člověk má vše … :)

Je odstartováno a protože jsme přeci jen dost západně od Česka, je ještě tma a čelovka je potřebná skoro do sedmi hodin. Zpočátku se na můj vkus docela dost běží. Nechci to nijak přehánět, ale na druhou stranu se nechci propadnout úplně na poslední místa. Proto docela uvítám, když se konečně po šestém kilometru začne stoupat na první skutečný kopec s převýšením zhruba kilometr. Tady se to trochu srovnává a možná i občas někoho předejdu.

Stále ještě nepálí slunce, je příjemně chladno a jak stoupáme, otevírají se krásné výhledy do okolních údolí. Těch krásných výhledů je pak během dne opravdu spousta a po dlouhé zimě to je pohlazení pro mou duši vidět ty hory kolem ozářené sluncem, modrou oblohu, kopce porostlé zvláštním subtropickým lesním porostem i kopce zářící jasnou zelení s rozházenými vyčnívajícími skalkami a balvany nebo zcela kamenná úbočí a vrcholky. Vůbec to je asi věc, která na mě při tomto závodě nejvíc zapůsobila. Ta ohromná rozmanitost povahy okolní krajiny během celého bezmála devadesáti kilometrového okruhu a to, že občas mi okolí připomínalo úplně jiná místa, která jsem někdy navštívil. Například v první čtvrtině závodu jsem se občas cítil jako bych běžel kopcovitou krajinou israelské Galileje.

V povinné výbavě bylo minimálně půl litru pití. Vzal jsem pro jistotu 0,7l láhev od RaidLight a bohatě to stačilo. Prakticky nejdelší úsek k občerstvení byl hned na to první po startu na 11,5km, jinak byly občerstvovačky vzdálené od sebe kolem osmi kilometrů. Na danou délku a obtížnost závodu absolutně dostatečně vybavené se standardní nabídkou pití od vody přes ionťák po colu. Všude bylo ovoce, čokoláda, sušenky, gumoví medvídci. Na Coliformic a Montseny (29km a 72km) byly fajn sendviče z bílého chleba s rajčaty a sýrem, kousek za půlkou ve Viladrau na 49.km pak byla kromě toho všeho ještě pasta s rajčaty a sýrem.

Jak říkala předpověď počasí, nespadla ani kapka a většinu dne bylo krásně slunečno. Po poledni, kdy jsem šplhal do jednoho z řady kopců po prakticky holé skále se sluncem v zádech, to docela připékalo a jak jsme ještě v Česku toho tepla moc nepoznali, bylo to pro mě i jen v triku s hluboce rozepnutým výstřihem pěkné peklo. Trochu jsem se tedy obával, jak to bude vypadat v pozdějším odpoledni, jak se upečeme. Naštěstí se pak mírně zatáhlo, slunce se trochu schovávalo a na nejvyšším bodě tratě před Turó de L’Home jsem kousek pod sedlem na sebe ještě rád ve vichru navlékal lehkou větrovku od Crazy Idea a nesundal ji až do cíle.

Samozřejmě bych to ani nebyl já, abych si alespoň jednou za závod neustlal na zemi. Tentokrát jsem to v sebězích zvládl dvakrát. Musím myslet na to, víc zvedat nohy. Hory nejsou asfalt, kde lze nohy přenášet pár čísel nad povrchem. Poprvé jsem si jen trochu rozbil koleno, ale to mě nijak nelimitovalo, podruhé jsem vypadl mimo cestu a zastavil se o strom. Nízká rychlost a snad má tvrdá hlava způsobily, že bez následků. Tedy ani jeden z těch pádů mě nijak neomezil při závodě a vlastně jako by se nic nestalo. Jen když jsem se v neděli po závodě probudil, cítil jsem slušně naražená žebra a cítím je stále.

Jak mám ve zvyku, zkouším v průběhu trati odhadovat, jaký jsem schopný docílit čas a když už nejsem tolik schopný závodit se soupeři, závodím alespoň s časem. Jak se ale zde povaha a tedy i technický ráz trati měnil, nebyl jsem schopný dojít k rozumným výsledkům. V první části trati, kde bylo poměrně dost i pro mě běžeckých úseků to vypadalo, že bych se mohl dostat někam k patnácti hodinám. Ve druhé třetině došlo k takovému zpomalení díky hlavně dost těžkému terénu, že jsem si říkal že snad budu rád za čas pod dvacet hodin. Na nejvyšším bodě trati zhruba na 65km jsem začal být optimistický, že bych snad mohl doběhnout do půlnoci, tedy pod osmnáct hodin. Na poslední velké občerstvovačce v Montseny jsem se moc nezdržoval, doplnil pití, vzal do ruky sendvič a získal tím pár míst v pořadí. Věděl jsem, že mě čeká již jen jeden kopec a ne zvlášť hrozný. Dokonce jsem si ještě i zazávodil, když jsem dorazil čtveřici Španělů, běžících spolu a jak je u nich zvykem neustále a hlavně hrozně nahlas kecajících. V jednom ze seběhů, kde byl terén pro mě v pohodě, bez velkých kamenů a nerovností jsem se pokusil jim utéct a kupodivu za chvíli jsme již za sebou ani neviděl jejich čelovky a jejich halekání pomalu utichalo. Ale jasně, jsme v horách a pěkný povrch netrvá věčně. Přišlo zase kamení, cesta jak korytem vyschlé řeky a za chvíli mě ti čtyři zase převálcovali a nakonec byli v cíli něco přes minutu přede mnou.

Samozřejmě v tu chvíli jsme vůbec neměl představu, jak daleko to je do cíle. Sice jsem občas zahlédl dole nějaká světla, ale mám již své zkušenosti například z Lavareda, kde se sice doběhne dolů do Cortiny, ale pak se zde ještě naběhá pár kilometrů než se člověk dostane do cíle. Trochu jsem se tedy bál, abych ten „můj“ limit osmnácti hodin stihl. No, je to úsměvné říkat mému způsobu běhu pro skoro 90km, že jsem to „pral“, ale fakt jsem se snažil a měl jsme pocit, že neběžím zase tak pomalu. Nevím, kde se v člověku bere ta touha překonávat i třeba jen své malé soukromé cíle. Prostě po různých závodech, které jsem absolvoval a kde doběh do cíle není tak úplně jednoduchý a někdy je delší, než by člověk chtěl, byl jsem kvůli tomu času pořád vyplašený. :) O to větší paráda byla, když jsem vyběhl z lesíka namířil po značení k mostku přes řeku a na druhé straně už na mě svítila cílová brána. Naprosto nečekaný a naprosto skvělý pocit. Dobíhám s rezervou na „svůj“ čas za 17:41:35 a jsem překvapen, kolik lidí je ještě v cíli a povzbuzuje. Jsou zabaleni v dekách, volají, tleskají, gratulují. Je jasně vidět, že Španělé jsou sportovní národ. Vděčně všem za cílem děkuji, dávám na stojáka jedno malé pivo hned vedle cíle a s dalším se jdu najíst do sálu hned vedle cíle, kde je natřískáno těmi, co doběhli přede mnou. Vybere si každý. Mají hamburgry, dva druhy pasty a rizoto se sýrem, zeleninový a ovocný salát. Všichni jsou v pohodě, všichni se smějí, všichni hulákají jeden přes druhého, zdraví se, povídají si své zážitky. Bezva atmosféra. Nakonec se zvedám a jdu do hotelu. Venku se do mě trochu dává zima, ale během těch 1500 metrů se zase zahřeji a kolem jedné jsem osprchovaný v posteli. Spokojený, že mám další krásný zážitek v sobě.

Co v pár bodech říci ještě k závodu ?

• Je to myslím fajn příležitost si dát před hlavní sezonou něco ne úplně dlouhého, v kopcích, v teple a bez sněhu.

• Zpáteční letenka vyjde do Barcelony kolem 5 tisíc i se zavazadlem do 24kg. Jen s příručním do předepsaných rozměrů a 10kg ještě levněji. Tedy náklady na cestu nejsou až tak hrozné.

• S větším předstihem se dá rezervovat prima ubytování kousek od startu v rozumné ceně. Dvojlůžkový pokoj pro jednoho mě vyšel kolem 140Euro na čtyři noci.

• Bezproblémová a milá organizace. Nenašel jsem žádnou chybu, která by mi dojem ze závodu pokazila. Zajímavé bylo, že na rozdíl od jiných závodů, nebylo ani v úsecích, kde se dalo předpokládat, že lidé půjdou za tmy, použito reflexní značení. Celá trať ale byla značena bílými plastovými fábory s nápisem Buff a dodatečnými tyčkami se řvoucími oranžovými terčíky. To značení bylo neskutečné a mezery mezi jednotlivými značkami byly po celou trať maximálně 20-30 metrů. Takže i ve tmě ty bílé fábory byly neustále ve světle čelovky vidět. Museli spotřebovat kilometry té pásky a nechtěl bych to pak uklízet. :)

• Pěkná a ne extrémně těžká trať s opravdu velmi rozmanitým charakterem. Asfalt se zde místy vyskytuje pro průběhy vesničkami a městečky nebo nutné přeběhy. Jeho množství není velké a nevadil.

• Pro nás přijatelná nadmořská výška do 1650m, nevyžadující žádnou aklimatizaci nebo nesnižující výkon.