Kdo mně zná, tak ví, že jsem měl vždycky rád teplo. Hodně velké teplo. Čím víc tepla, tím líp. Není to o tom, že bych občas neměl problémy s horkem, ale vím, že ostatní budou vždycky trpět víc než já. Každý prostě máme to svoje. Například Palonc má rád, když je minimálně vítr o velikosti uragánu a on jediný při své postavě medvěda neodletí, do toho leje jak z konve a je kolem nuly… prostě totální maras. Takový Radek Brunner by asi nejradši horský Ultratrail, který by se běžel po rovinatém asfaltu. No a Honzík Bartasů, potřebuje kupu zážitků, aby měl o čem psát ty svoje vtipné kaše. Každý to svoje. To je důvod proč mně láká všechno, co je jižněji než Alpy a kde vím, že bych neměl klepat kosu. No a Gran Canaria vedle Afriky je toho zárukou.
Pepr při skvělém doběhu na 7:46:40 a 7:47:45.
Taky fotky ze scenérií ostrova jsou úchvatné….prostě exotika se vším všudy. Loňský plán na účast byl přebit esem v podobě rodinné dovolené, ale letos už jsem měl nejvyšší kartu já a tak letíme s Petrem Králem a jeho supportem, bráchou Rudolfem a jeho přítelkyní Adrianou po trase Berlín – Gran Canaria. Navečer přistáváme, půjčujeme auto a vychutnáváme si první teplý večer a přímořské klima. Bydlíme v hotelu asi 15 minut autem od Maspalomas, což je cílové město závodu.
Druhý den, ve čtvrtek, se jdeme akreditovat, fasujeme číslo a čip a po snídani vyrážíme na automobilové Transgrandcanaria, prostě občíhnout zajímavé místa z trati. Kanáry nabízejí fantastické asfaltové cesty šplhající se po vulkanických vyvřelinách do nitra ostrova, až do výšky kolem 1900 m. Prostě pro silniční cyklistiku parádní místečko. V centrální části ostrova, na náhorní plošině, se nachází asi nejznámější turistické místo, skála Roque Nublo, kolem které také v závodu poběžíme. Takže malý výlet, pár fotek s plechovou oblohou v pozadí. Teplota kolem 20 stupňů tady nahoře a kolem 28 dole dává tušit, že se mi tady bude líbit. Ostrov přejedeme až na sever a je vidět, že rozdíly ve flóře na jihu a severu ostrova jsou neuvěřitelné. Jih ostrova je v podstatě pustina, vyprahlé rozeklané kaňony plné kamenů a prachu (dokonce i malou poušť tady najdete) a sever ostrova je naopak posetý zelení a vlhkost je zde výrazně vyšší. Co je společné pro celý ostrov, je protivný vítr, který je prostě všude a který ukáže sílu hlavně během závodu. Na hotel se vracíme až pozdě odpoledne a jdeme na poslední pořádnou večeři před závodem.
V pátek ráno se jdeme s Petrem na hoďku proběhnout a pak už se snažíme den trávit mimo slunko, protože jsme se včera trochu připekli, a samozřejmě, nejsme tu přece na dovolené, že. Cílem dne je se moc neunavit, tzn. pohodička, kávička, vegáček… prostě se už maximálně šetřit na večerní start závodu. Já osobně se snažím maximálně zavodňovat a dotankovat do „nádrže“ co nejvíce sacharidů, což mně baví, protože sladké miluji. V závodě se to bude hodit. Kolem půl deváté večer vyrážíme autem, objedeme celý ostrov až na sever do Agaete, kde je místo startu.
Začíná finální příprava na závod, což v mém případě znamená namazat vazelínou všechny kritické části těla, abych minimalizoval opotřebení třecích ploch, vzít si 2 tabletky Imodia, doobléknout se (jelikož na severu ostrova je o 10 stupňů chladněji než na jihu a momentálně docela zběsile fučí), najít nejbližší vécko a provést finální odlehčení, nejlépe jenom spodem.
Asi 45 minut před startem, se už s Petrem řadíme do startovního koridoru, abychom byli vepředu a nemuseli předbíhat stovky lidí. Atmoška je fantastická, to Španělé opravdu umí, to jo. Světelná šou, promítající obrazy na okolní skály, živá hudba plná rytmiky, všude plno bubnů. Na startu sice stojíme asi půl hodiny, ale je na co koukat a kapela s bubny dokáže rozhýbat mé, v této chvíli zmrzlé tělo. Teprve 15 minut před startem se před nás začíná stavět elita, což znamená, že pořadatel oslavně zařve jméno slavného závodníka a ten se řadí dopředu před nás. Celkem se tak před nás nasáčkuje asi 40 dalších běžců. Konečně taky vidím na živo legendu Antona Krupičku se svým minimalistickým přístupem k oblečení a výbavě, a překvapuje mně, že oproti ostatním skrčkům má docela normální výšku. Pak už jen odpočítávání a v 11 hodin večer je tu start závodu.
Samozřejmě, jak jinak, se po startu ihned propadávám dozadu, ale to mně nechává naprosto klidným, protože už jsem si za ty roky zvykl, že mi trvá cca 2 hodiny, než zahřeji své starší tělo na provozní podmínky. Na prvním kilometru je kolem trati spousta diváků, kteří fandí, bubnují, tleskají a dodávají startu závodu ten správný punc. První kopec, já jdu svoje tempo, stejně tak Petr, se kterým jdeme spolu. Udivuje mně ale, že už po pár kilácích vidím před sebou velmi dlouhý had čelovek, což znamená, že asi nebudeme zrovna nejrychlejší. Nahoře Petrovi trochu cukám, ale v prvním technickém seběhu vedle mě proletí jak gepard kolem chromého koně. Mhh, budu se šetřit, protože Honzík Bartasů mi před závodem v „tajné zprávě“ prozradil, že opravdový závod začíná až v Teroru, což je vesnice na 56 kilometru, takže času dost. V klidu secupitám dolů a už je tu druhý kopec, v jehož půlce se nachází už druhé depo. Do dalšího depa je to 15 km, takže bych si měl udělat zásobu, ale ejhle, jídelní lístek nabízí jen slané oříšky a jakési malé kostky nějaké musli tyčky. No což, naberu 6 kostiček, doplním vodu a jsem rád, že jsem si na startu do pinglu vzal jednu chalvu navíc. V kopci předbíhám Petra hned dvakrát, protože jsem jako super navigátor z Adventure Race a orientační běžec, minul odbočku, která minout nejde. Na 33 km se poprvé potkávám s Rudolfem, který původně dělal support Petrovi, a dozvídám se dvě smutné zprávy. Za prvé po mém dotazu na pořadí v závodě mi s upřímným pohledem do očí sděluje, že jsem 68 s 40 minutovou ztrátou na prvního. No, trochu se mi podlomily kolena, protože se mi běží fajn a viděl jsem se někde kolem 40. Hold tvrdá realita. Horší zpráva však byla, že Petr musel závod vzdát pro zranění s prošlápnutou klenbou. Doplňuji zásoby a běžím, teď už sám dál a myslím na Petra, jak to musí být těžké to zabalit, když očekávání byla tak vysoká.
Přicházejí první větší křeče do lýtka a stehen, zhruba ve stejné části závodu jako na MS v Chamoniix. Tentokrát se však nemohu spolehnout na kamaráda Bartase, který mi v Chamonix neváhal věnovat svou, beztak jedinou Magneslife kterou měl, a tím mi tam možná zachránil prdel. Tady však Honza není a já se musím spolehnout sám na sebe. Kdo je připraven, není překvapen a tak z pinglu vytahuji svou Magnesku kopnu ji do sebe a přidávám ještě Umeopastu. Je to zázrak a za 10 minut není po křečích ani památky. Přichází zvlněný terén, ale hlavně přibývá asfaltu a betonových cest. A to je něco, na co jsem silně alergický. Běhám Utratraily proto, že složenina tohoto slova dává podstatu toho“ vo čem to je“. Trail znamená česky stezka, pěšina, lesní cesta apod. ,prostě něco, po čem bude příjemné běžet, no a ultra říká, že těch pěšin bude prostě hóóódně moc. Snažím se to moc neřešit, ale moc mi to nejde. Nicméně běžím dál a jsem zvědav, co bude následovat. Postupně začínám zrychlovat a předbíhám více běžců. Při seběhu dolů po totální rozchrastané cestě uvažuji na který kaktus se Palonc loni mohl napíchnout. Místy jsem měl taky docela na mále a kaktusy míjím doslova o milimetry.
Na 56 km jsem v Teroru, průběžně již 35, ale časově mi to nesedí, protože podle plánu jsem tu měl být již za světla, nicméně je pořád tma jak v pytli. To je dobrý. Od Rudy beru jídlo a pití a těším se na slibovaný stoupák, ale cesta nahoru je opět hodně proložená betonovými cestami a asfaltem, a ani moc do kopce to není, protože je to prostě běhatelné. V půlce stoupání je občerstvovačka s colou co nebyla cola, ale jen její 10-ti procentní roztok a já si tady také procházím první fyzickou krizkou, což se odráží na tom, že se propadám o tři fleky. Nahoře je opět… asfalt. Konečně se ale objevuje výhled na dominantu středu ostrova – nádherný skalní útvar Roque Nublo. Míjím sanitku a v ní borec napíchnutý na kapačce…daň z tepla. Seběh dolů je opět v rozbitém terénu a dole zase dost dlouhýýý….asfalt…. pořád dolůů asfalt.
Ale každý asfalt má svůj konec a trasa odbočuje nahoru do oblasti, v jejíž vrcholové partii jsou nádherné borovicové porosty, no a na úplném vrcholu je Roque Nublo. Kromě spodku, kde většinou jdu, se mi daří kopec téměř celý vyběhnout a tím se posouvám na pro mě parádní 28 místo. Podvědomí mi hlásí, že kdyby tady končil závod, tak bych to v té chvíli bral všemi deseti. Nicméně cítím sílu, žádné křeče, počasí je parádní, a tak jsem zvědav, co bude dál. Z Roque Nublo se běží po, světe div se, nádherném trailu. V této části ostrova měli udělat celý závod, ale to by se nám asi motala šiška, kdyby těch 125 kiláků měli protočit pouze tady a pak by bylo asi hloupé to pojmenovat TransGranCanaria.
Mhh. Konec hloupých úvah a běžím dál do Garanonu. Tam je velká občerstvovačka, kde je také kontrola povinné výbavy, kterou zvládám za asi 30 vteřin. Po výběhu z Garanonu slyším ohromný řev z tlampačů, bouřlivou hudbu a bubny a..…. už mně míjí smečka dravců, kteří právě vybíhají do závodu na 44 km. Jo, právě tolik mi jich chybí do cíle a k naší trati se tady připojuje další závod na kratší vzdálenost, no a právě ve chvíli kdy kolem probíhám zrovna já. Začínám si připadat jako v lavině bez pípáku, protože mně míjí stovky nadupaných čerstvých běžců, kteří jsou na prvním kilometru… já již na 79 km. Šlapou po mně, po mých hůlkách, po mém seběvědomí, ale v prvním kopci, kde mně již předběhlo čelo asi dvouset běžců se tempo vyrovnává a já zase pomalu předbíhám je. No je to ale pakárna a říkám si, že mně to neustálé vzájemné předbíhání asi zpomalí. Nakonec se ale tempo vyrovná a já využívám toho, že mně běžci z kratší tratě mentálně táhnou.
Vyběhneme na nejvyšší bod závodu do výšky 1933 metrů, kde jsem již na 21 místě. Nechápu to a jsem v naprosté euforii, kterou mi kazí akorát vědomí, že teď už to bude neuvěřitelná pakárna pouze dolů a dolů až k moři… nekonečných 42 km s jedním 300 metrovým stoupáním. Opět si vzpomenu na Honzovy „tajné“ tipy … vypnout mozek a hrotit to dolů hlava nehlava…. Tak dík kámo, no to je přesně tip pro mě, starého dědka z Beskyd. Mozek nevypínám, ba naopak, veškerou kapacitu mozku alokuji na zpracování obrazu, jeho vyhodnocování a následným povelům mým nohám. Seběh je šílený, plný volných šutrů, kamínků, oblázků, balvánků, balvanů, a když už z dálky vypadá něco jako dlažba, pak se z toho vyklube chodník typu: hodně oblázků a kamínků nasázených vedle sebe. Dole, když vím, že seběh už mám za sebou, tak teprve tam mozek vypínám. Jo, teď se to bude lámat. Mám za sebou sto kiláků a před sebou třicet, z nichž 29 je mírně z kopce nebo po rovině. Snažím se maximálně uvolnit tělo, rozpohybovat pánev, naklonit se mírně dopředu a volně, bez energie běžet dolů. Jde to, cítím lehkost, kterou jsem v této fázi závodu ještě nikdy v minulosti necítil. Cítím, že pluji a běžím hodně, hodně rychle.
Kdybych rozuměl běžecké hantýrce, měl hodinky a byl trochu chytřejší, tak řeknu, že běžím tolik a tolik minut na kilák. Ale já tak chytrý nejsem, hodinky nemám, a tak mám jen pocit, že teď běžím dost rychle a že těch minut na kilák bude asi sakra málo. Většinou, když jste na stém kilometru, tak už vás i něco bolí, škrábe, nebo aspoň tlačí, ale mně není vůbec nic. Je mi fajn a užívám si to. Vybíhám do posledního kopce, kde předbíhám nejrychlejší ženskou, Španělku Nurii Picas. Následuje táhlé klesání po prašné šotolinové cestě a já opět maximálně uvolňuji všechny klouby a běžím samospádem volně dolů. Předposlední depo a já se při odběhu z depa ptám kluků, kolikátý jsem. Odpovědí je jen: „Ku.va, pi.o, jsi dvanáctý“. Tak krátká věta a tak sladká. Opět si vzpomenu na tajné rady od Honzy: „Tam už není na co se šetřit“. Běžím obrovským vyprahlým údolím po prašné široké cestě, která nemá konce. Už i mně začíná být horko, protože už to fakt peče, obloha plech a je naprosté bezvětří. Před posledním depem mi začíná docházet šťáva. Dávám malý gel a magnesku, víc už nevstřebám, a běžím v prachu dál. Vzápětí vidím Maspalomas, naše cílové město. V hlavě přemítám, jak nás asi povodí po městě a jak daleko to je asi ještě do cíle. Dodělávám. Začínám zapínat rezervní nádrž. Tělo už odmítá běžet, ale hlava ho vždycky překecá. Posledních 30 kilometrů už v kuse běžím. Mám skoro strach se zastavit, protože jsem si jistý, že už bych se nerozběhl.
Jsem ve městě a trať nás navede do vyschlého vodního kanálu, který je využit asi jen pár dnů v roce při jarních deštích. Ten kanál je docela dobré zpestření závodu. Kolem kanálu jsou diváci, tleskají a povzbuzují. Paráda. Snažím se z jejich povzbuzení vysát alespoň trochu energie. Pak se zadívám před sebe a nevidím konec. Nevidím konec toho kanálu. Končí ve fatamorgáně někde hóóódně daleko, kde není možné přes tetelící se vzduch dohlédnou. A taky vidím v dálce rozmazané postavy běžců, několik kilometrů před sebou. Rychle přehodnocuji názor: ten kanál je pěkná blbost. Když se pak někoho zeptám, jak je to daleko do cíle, tak odpověď mně lehce zmrazí… pět kiláků a jsi tam. Protože tuším kde má kanál ústí do moře a vím, že od tamtud je to asi kilák do cíle, tak to znamená že,…. Nééé… čtyři kiláky v tomto pitomém betonovém korytě. Oni už neví, čím by nám to znechutili. Je to poslední hřebíček do rakve, která je pobitá hřebíky jak ježek. Vypínám i části mozku, které normálně vypnout nejdou a prostě rezignuju. Běžím, už vůbec ne lehce, na dně pitomého kanálu, kde nic není vidět, oblbnutý sluncem, kanálem a ani se moc nedokáži radovat z toho, k jakému životnímu výsledku se blížím. Ale všechno má svůj konec a i tento pitomý kanál taky nakonec skončil. Dobíháme na pláž, kousek po písku, kousek po nábřeží a nakonec už slyším randál z cílového prostoru.
Užívám si závěrečné metry po nataženém koberci, probíhajíce koridorem s malými tribunami diváků. Cíl. 12 místo celkově a 4 v kategorii. Konec. Mozek už jsem vypnul dávno. Teď vypínám i tělo. Díky za věrné služby.
Dovětek: S odstupem času rekognoskuji průběh závodu a hledám to, co se v závodě událo jinak a co byla příčina toho, že se mi závod povedl vysoko nad moje očekávání. Za prvé štěstí, štěstí, štěstí. Za druhé žádné zranění, žádný větší zdravotní problém, krom nataženého stehenního svalu před závodem, který jsem v prvním kopci zahřál a dál už mně netrápil. Ale kdo byl taky v ultratrailu někdy na startu bez bolístky, nebo rýmečky, že. Za třetí, výbava. Komfort noh a celého těla jistily lehoučké boty adidas Adizero XT, kdy po závodě na nohách nebyl jediný puchýřek, či otlačenina. A oblečen a zkompresován jsem byl v adidas Adizero elesťácích, nahoře adidas Techfit krátký rukáv a kompresní podkolenky a steheňáky od SLS.
Sam Straka nás běžce, kteří jsme v nominaci na MS, nedávno do jednoho článku požádal, abychom prozradili nějaké tipy z naší běžecké kuchyně. Já už jsem mu tenkrát napsal, že bez Imodia bych v Ultra nestartoval a za tím si pořád stojím. Teď přidám další tip, který jsem si nevědomky otestoval na Kanárech. Pít a jíst méně. Vím, zní to paradoxně proti tomu, co běžně člověk odevšad slyší, ale já jsem poprvé běžel Ultra s dvěma půllitrovými lahvičkami a stačilo mi to (i v tom vedru). Naučilo mně to pít s rozumem a nezatěžovat organizmus víc, než je třeba. Z kopce jsem nepil téměř vůbec. Totéž s jídlem. Jedl jsem výrazně méně, než jsem byl do nynějška zvyklý. Pouze banány, chalvy, rozinky a nějaký ten gel. Žádné rohlíky, sendviče apod. Žaludek tak nemusel zpracovat víc, než bylo třeba a energie šla pouze do běhu. V minulosti jsem fungoval spíš jako žrout a co se pití týče, tak bez velkého camelbacku jsem do závodu nešel. Raději samozřejmě vše na sobě otestujte v tréninku a ne až v závodě jako já. A taky je jasný, že někteří z vás už to znají, pak není co řešit.
Jo a na závěr velký dík Rudolfovi Královi, který jako správný manager zorganizoval vše, co se týkalo závodu. Dík za to, že po té, co jeho brácha Petr musel pro zranění skončit, se celý závod staral o mně a mezi jednotlivými depy si hrál na rallye závodníka, abych měl vždy připraveny svoje propriety. Dík Rudo.
Jo a třeba se mi to časem, jak říká Olaf, rozleží v hlavě, asfalt se mi časem začne líbit a já se tam vrátím. :-)
Pepr
(Poznámka skyrunning.cz: Velká gratulace za ten výborný výkon a pokud jste na začátku přelétli video z doběhu, máte druhou možnost)
Pepr při skvělém doběhu na 7:46:40 a 7:47:45
Napsat komentář