NEZMAR – Komorní beskydské ultra

Léto je definitivně za námi a podzim už klepe na dveře. Tak začínám pomalu rekapitulovat a říkám si, že už nebudu dělat unáhlená rozhodnutí, závody si budu pečlivě a po zralé úvaze vybírat a vše si pořádně promyslím. Nebyla jsem na Perunu ani na Čtyřlístku, ale po tom, co jsem si vyzkoušela pure skurunning se samosebou považuji za velkého profíka a dost mě tedy zajímalo, jak takový podnik s přízviskem sky bude vypadat doma, v Beskydech.

Přihlašuji na Nezmar SkyMarathon® trasu 44km, abych si to během dvou týdnů zase rozmyslela. Dlouho jsem nešla nebo vlastně nedošla nic delšího, tak to měním na trasu Ultra SkyMarathon® alias TransGoralia. 107km s převýšením +5875m na polské i slezské straně Beskyd, který je zařazen do české skyrunning series.

Víkend před závodem mě nenapadne nic lepšího než si v rámci tréninku zaběhnout 10km, trochu pochybný běh, Night run po pražské Letné. Kombinace přepáleného tempa a unaveného salátu, který jsem si dopřála k obědu, udělá své a já celý týden trpím v krajině břišní. Ve čtvrtek se ještě jednou kouknu do propozic a povinné výbavy. No jasně, mapu Jablunkovského průsmyku abych pohledala, tak se ji vydávám lovit do místního nákupního kolosu. Diskuze na fb ohledně značení trasy, limitů a uzavírání občerstvovaček mě na klidu nepřidává a začínám taky trochu panikařit při pohledu na profil trasy s podtitulkem “nejtěžší ultratrail v čr”.  No nikam se mi nechce, k celé akci jsem nějaká skeptická a nedůvěřivá, zachránit by mě mohl jedině deadline v práci, ale nic moc nehoří, tak  holt v pátek v podvečer vyrážím Regiojetem přímo do místa startu – Bystřice nad Olší.

Ve vlaku se potkávám s Petrem a Ladou Zrzaveckou a společně pak trénujeme noční orientaci při hledání místa prezentace, což se na druhý pokus povedlo. Do startu, který je naplánován na 00:0,1 zbývají necelé 3 hodiny. Dost času na to se převlíknout nachystat a projít si společně s Makym celou trasu takřka kilometr po kilometru. Jsme ujištěni, že nikdo bloudit nebude, ani hlady nezhyne, možná nás kopne kobyla a to je to nejhorší co by se nám mohlo stát. Dostáváme mapku s vyznačenou trasou a taky její stručný popis. Jedno je jisté bude to nahoru, bude to po sjezdovkách a hodně vertikální. S Petou se rozhlížíme po sálu a hledáme nějaké ženy, je jich tu 5 a půl, doslova.

Perun je slovanský bůh bouře hromu a blesku. Nezmar pak musí být jeho starší, zkušenější a vytrvalejší bratr. Nad Slezskými Beskydami se vznáší hutné šedé mraky, mlha a vůbec je dost hnusně, že by psa nevyhnal. Snažím se pozitivně naladit, noc nějak přežiji, předpovědi počasí na další den nevěřím a představuji si krásnou sobotu strávenou v horách. Pomaličku se přesouváme ven pod startovní oblouk. Jak jsem již zmínila, závodníků je tady snad míň něž organizátorů a tak se stavíme hned do první lajny vedle elity.

Tak a je tu start, běžíme, já jsem pořád nějak divně vepředu a ještě mám pocit, že běžíme strašně pomalu. Oni snad nechtějí stihnout limit? Traumata jsou strašná věc… Ten pocit mě brzy přejde a to hned v prvním stoupání, kde se v klidu nechávám předbíhat. Koukám pod nohy na černožluté pohybující se fleky, tolik mloků najednou jsem snad ještě neviděla. Trasa je opravdu značena moc dobře, jediný zádrhel je hustá mlha, která snižuje viditelnost na minimum. Naštěstí mám pořád někoho nadohled, tak stačí sledovat světla čelovek. Občerstvení na 8km, polknu vodu a běžím dál do tmy, do Polska.

Běžím, případně se drápu do kopce, oči na stopkách, sleduju značení. Motto celého závodu – hlavně se neztratit. A jsem poprvé na Velké Čantoryji, tady by se dalo jít krásně dál po hřebeni, ale ne tak my, musíme dolů. Kudrlinka na mapě – klasická Olafovina.  Sbíhám dlouhou svážnicovou cestou až do Ustroně. Člověk by čekal, že se poběží rovnou přes most do vesnice, ale ono zase ne. Pěkně hybaj ostře o 180° doprava mimo značku. Prodírat se křovím a lesem někam na kopec. Snad to má být zelená rytířská cesta – spouštím první nadávky, zatím jen v duchu.

Tak fajn, konečně v Ustroni a kontrola spolu s občerstevním pod spodní stanicí lanovky Čantoryja (21km). Hlásím číslo 74 a kluk organizátor na mě houkne, že to už tady bylo před půl hodinou. To by bylo moc fajn, ale já tam jistojistě nebyla. Do pusy nacpu čokoládu a šup zapřít se do hůlek vzhůru sjezdovky. Ta je nekonečná, dochází mi dech, chce se mi spát a ještě k tomu se přede mě přežene Lada Mandlíková (pozdější vítězka). Valí jak tank a mám co dělat, abych ji uvisela. Teď už opravdu stojím na vrcholu Velké Čantoryje, trochu v mlze bloudíme obíháme rozhlednu, Přemkova GPS přijde vhod.

Na delších závodech se snažím neptat, nevědět, zapomenout, na kterém jsem kilometru, pokud to není ještě alespoň půlka. Tak se těším na ráno, bude krásně, vysvitne slunce, přestane pršet, jo, budu se kochat, bude to fajn. Jenže, nic z toho se nestalo. Nový den je tu a je pořád stejně odporně, ba co víc, světlo tu šedou deku ještě zvýrazňuje. A aby toho nebylo málo chce se mi fakt už hodně moc spát. Navíc mi Lada M. utekla v jednom kopci, morálka je na nule.

Nezáživnou svážnicovou cestou, v mlze, za drobného mrholení, sbíhám na občerstvovačku na bývalém hraničním přechodu Bukovec (48km). Něco jako galerie, u vchodu se leknu Radka Jaroše ve zlatém rámu, dost obskurní místo. Najíst, záchod a můžu pokračovat, zase zpátky do Čech na nejvýchodnější bod ČR – Hrčavu.

To, že přestává mrholit se mi opravdu jen zdálo, teď regulérně lije. Je mi zima a neskutečně mě to nebaví. Jasně potok, co jiného než jej přebrodit, ledová voda v botech, ještě že má čeština tolik krásných slov! A následuje další úder na mou oslabenou psychiku – podmáčená louka s bahnem a hnojem. Horší to už být nemůže!

V tomto 10km úseku není překvapivě žádné stoupání sjezdovkou, ani seběh. To má být skyrunning? Nic, jen bahno, mokro, šedo hnědý les a moje chmurné myšlenky. Nikde nikdo, jen za okny vidím lidi zabalené do dek jak sedí u kamen, jak já jim závidím.Lada M. je někde přede mnou, ale mě je to absolutně jedno. Nacházím se v absolutní apatii, sunu nohy silou vůle dopředu a proklínám rozhodnutí účastnit se této akce

Sbíhám k občerstvovačce na 58km v Mostech u Jablunkova. Na bahnité louce hážu profi parakotoul, perfektní načasování, zrovna před zraky objektivu. Svůj chic outfit ladím do hněda.

Polívka bodne a kafe mě snad i staví trochu na nohy. Jenže z nebe stále padají provazy vody a mě je zima. Přemýšlím, která z variant mokré triko či mokrá bunda je ta méně nepříjemná. Dneska rozhodně miss mokré tričko nevyhraji. Napadá mě skvělá myšlenka, od organizátorů vyžebrám krásně modrý igelitový pytel na odpadky a pár průstřihy si vyrábím apartní pláštěnku. Snažím se marně dovolat Jeníkovi, ale ten právě dospává spisovatelskou kocovinu, tak aspoň píšu útrpnou sms s posledním sbohem.

Už jsem na odchodu a zrovna přibíhá Lada Zrzavecká a vypadá nějak moc v pohodě! No dobře, půlka je za mnou, teď to můžu rozbalit. Je na čase začít závodit, nejsem tady na procházce.  A tak vybíhám podle instrukcí po červené. V hlavě prázdno, sem jak ovce, tak se ani nedivím, že sem odbočila na druhou stranu. Strejda se psem mě navádí na správný směr. Makám co to jde, protože Lada Z. si evidentně na kávičce neposeděla a už je v půlce kopce! Tak to ne, předběhnout se nenechám, na Skalce už jsem kousek před ní.

Nemůžu říct, že mě to začalo bavit, ale už nemám takový pocit zmaru a beznaděje jako před posledním občerstvením. Dokonce přestává pršet, tak svlékám svou provizorní pláštěnku. Les už najednou není jen šedo-hnědý, ale začíná se barvit do odstínů zelených a rezavých tónin. Světlý okamžik.

Dobíhám pod patu sjezdovky Severka. Jako děti jsme sem jezdili s našima. Pěkně do přezkáčů a šlapej do kopce s lyžema na rameni  od chaty až pod vlek. Vidím, že tatrapoma je stále v provozu. Na jednom místě skoro nahoře, byl vlek trochu z kopce, takže 40kg dítko sjelo do ďolíku a následně jej poma vymrštila dopředu. Hra na to, zda těch pár sekund letu ustojí nebo ne byla docela zábavná.

V  půlce stoupání vidím nahoře pozadí Lady M. a když se ohlídnu Lada Z. se právě opírá o hůlky a zahajuje výstup. Tak tohle bude ještě sranda.

Následující úsek trasy znám ze Slezského maratonu a tak zhruba vím, co mě čeká a jak mám rozvrhnout síly. Taky nás varovali, že teď je 20km úsek bez občerstvovačky, k jídlu už toho moc nemám, ale kdo by se chtěl zdržovat návštěvou chaty. Sáhnu tedy po energy tyčince s příchutí pizza. Z čeho to vyrábějí – dehet s příchutí kečupu? Fuj, něco odpornějšího sem v životě nejedla.

Sbírám poslední zbytky sil a přes Muřinkový vrch mastím seběhy hlava nehlava až k další sjezdovce Přelač. A tady se opakuje situace ze Severky – jedna Lada přede mnou, druhá Lada za mnou. Pohodový seběh do Horní Lomné, kde je další občerstvení na 78km. Těším se na něco k jídlu, protože mi nebezpečně začíná kručet v břiše a to nevěstí nic dobrého. Láduji si kapsy čokoládou, mám takový hlad, že nepohrdnu ani salámem, jen se modlím, aby mi to neexplodovalo v žaludku.

Tak jo, tohle už doklepu. Aspoň už neprší, vím zhruba kam jdu a cíl je blízko. Tak si představuji co všechno mě čeká tam čeká, sprcha, jídlo, sednu si, prostě takové ty normální věci. Úsměv na tváři mi to ale nevykouzlí. Za Slavíčem si pro nás Maky přichystal super vychytávku, překážkovou dráhu přes popadané stromy. Mám co dělat, abych si o trčící větve nevypíchla oko.

Neskromně musím uznat, že mi seběhy začínají v poslední fázi docela jít. Bolest nohou ignoruji a před posledním občerstvením předbíhám Pavla a 3 další borce, kterým už to evidentně moc nechutná. Sorry, chlapci, tohle funguje vždycky, nějak se mi hned běží líp.

Jsem v Košařistka, poslední kontrola na 96km, poslední salám, pití a poslední výškové metry ve stoupání na Ostrý přede mnou. Kouknu na hodinky, je něco po 16:00, to snad vypadá, že bych to do těch 18hod. mohla stihnout! Prý 3,5km nahoru a pak už jen z kopce, celkem 10km. Zatnu zuby, vím, že nahoru už je to opravdu naposledy a poslední seběh, ten se přece nepočítá! V panice se neustále otáčím, jestli mi Lada Z. není v patách. Krosím to dolů, s tajným přáním, že třeba ještě první Ladu doženu.

Vybíhám z lesa na asfaltku, cítím civilizaci, koukám znova na hodinky 17:00! Panejo, jestli nekecali tak to tam budu i před 18 hodinami. Jenže mě čeká poslední peklo pekel. Nekonečná rovina podél potoka, pak přes pole, přes vesnici. Odporně dezurbanizovaný kraj, silnice hučí, ale nepřibližuje se. Ten cíl se snad vzdaluje!  A ještě ke všemu mě pronásleduje kameraman lačný záběrů belhající bahenní ženy.

Konečně se za 17:45 propotácím cílem! Jako 2. žena a 11. celkově. Lada Mandlíková mi nakonec nadělila 20 minut, musela v tom posledním úseku neskutečně zrychlit, tohle dohnat bylo nad moje možnosti.

Necítím nic než úlevu, že už je to za mnou. Byla to hrozná dřina a vlastně permanentní krize. Už z tak obtížného závodu udělalo počasí opravdovou zkoušku pro otrlé. Na jednu stranu jsem spokojena, cíl 18 hodin jsem splnila, ale na druhou stranu musím přiznat, že mě trochu štve, že to na první místo nestačilo. :)

Trasa byla značená opravdu luxusně, jen v noci, díky mlze byla orientace trochu horší  , le s tím se nedalo nic dělat. Občerstvovačky, servis na trati a ochota všech organizátorů byla odzbrojující. Vždyť jich bylo skoro víc než nás závodníků. Z celkového počtu 53 startujících to do cíle dobojovalo 36. V mužské kategorii zvížezilo duo Vít Otevřel a Marek Causidis s časem 15:20.

Uspořádat závod s parametry ultra SkyMarathonu je v našich podmínkách takřka nemožné a dlouhé táhlé stoupání to asi nenahradí. Nicméne je moc dobře, že se Maky a jeho tým pokusili vydolovat z místních kopců to nejtvrší co šlo a věřím, že své příznivce si Nezmar Ultra najde i v dalších ročnících. Tenhle závod může sloužit jako dobrý test a možná motivace, pro ty, kteří se chystají  absolvovat opravdový Ultra SkyMarathon nebo jiný závod ve velkých horách.

Po doběhu jsem sice prohlásila, že už nikdy, ale jak se znám, je dost možné, že za rok budu na startu stát znova, abych si mohla zase pořádně zanadávat.

 (foto: http://www.popieluch.cz)

Pokud se vám Nezmar nezdál běhací, přikládám porovnání s jediným ultra , co jsem zatím za našimi hranicemi běžela:

odkaz na web závodu: http://www.nezmarmaraton.cz/