Dlouhá cesta na UTMB

Nemám v úmyslu popisovat ani závod ani výkon svůj, natož výkony ostatních. Toto povídání bych chtěl věnovat především těm, kteří hledají svoji cestu, a to nejen běžeckou. Možná, že zde najdete pár postřehů, které se vám budou někdy hodit. Jsou to sice zkušenosti závodníka zadních pozic, ale snad o to víc si běhání a závodění v horách užívám.

Před pár dny jsem dokončil TDS trasu Ultratrailu du Mont Blanc. Můj čas není podstatný, ostatně každý si ho může najít ve výsledcích. Důležitá je právě ta cesta, moje cesta až do Chamonix. Kde začala?

Sportovní základ jsem získal na atletice, kde jsem běhal především „krátké“ překážky a k tomu buď skákal nebo házel. Cokoli bylo delší, než 200 m, znamenalo pro mě „smrt“! Dodnes si pamatuji svůj první půlmaratón, na který jsem jel s oddílem „za odměnu“ v roce 1987 až do francouzské Marseille. Z kraje své třetí životní desítky jsem sportu moc nedal, ale nevydržel jsem to dlouho. Ke konci 90. let minulého století jsem začal prohánět bika po lesích a záhy jsem skončil na Králi Šumavy. Snaha zlepšit se mě přivedla k silničnímu kolu a opět na Krále Šumavy; v roce 2002 jsem dal na Králi první silniční „250-ku“. O rok později jsem objel 5 dvoustovkých cyklomaratónů. V roce 2003 jsem zkusil první triatlon, kterému jsem věrný dodnes, i když trailové běhání poslední 3 sezóny převládá. V roce 2009 jsem pokořil v Otrokovicích na Moraviamanu „ironmanské“ vzdálenosti. Nutno podotknout, že až na druhý pokus.

Rok před Moraviamanem „to“ začalo. Ano, právě rok 2008 je důležitý pro moji cestu do Chamonix v srpnu 2014. Svedla mě jedna mladá dáma, která se jmenuje Jungfrau! Maraton z Interlakenu nahoru pod Eiger na Kleine Scheidegg bolel ukrutně. Bolest si už dnes nepamatuji, tu krásu ano! Ostatně vracím se tam rád. Další rok jsem objevil Tour de Tirol a mimo jiné se v Söllu seznámil se Samem. TdT jsem věrný doteď, i když mě Sam ukecává na jiné lahůdky.

Nesmím vynechat rok 2010, který byl dalším významným krokem směrem k Mont Blancu. Šel jsem, a to doslova, s kamarádem Jardou Kramešem nultý ročník Beskydské sedmičky. Cíle jsme se dočkali po 87 km a zhruba 4500 m převýšení za necelých 23 hodin. No a byli jsme „v tom“, až po uši! V roce 2011 „jsem přiložil pod kotlem“: Mělnický maraton pro zahřátí, LGT, Zermatt, Jungfrau a mezi tím Alp d‘ Huez triatlon (2,2-115-22 km) s více jak 2 kilometrovým převýšením a o pár týdnů později rakouský Wardviertel Eisennman triatlon (2,3-84-21 km). Co následovalo? Zugspitze (2012), Lavaredo (2013). To už je Mont Blanc na dohled…

Někdy v roce 2008, asi po Jungfrau maratonu, mi v práci vyprávěla kolegyně o příteli, který šel „něco“ kolem Mont Blancu. Přišlo mi to hezké, ale dost „ulítlé“ a rozhodně mimo moje fyzické možnosti a především choutky. No, jenže právě B7, Zugspitze a Lavaredo otevřely moji pandořinu skříňku, když mi ukázaly, že to jde. Párkrát jsem si na vyprávění kolegyně o UTMB na trati letošního TDS vzpomněl. Cesta na Place du Triangle de l’Amitié v Chamonix mi trvala 6 let 30 hodin a 20 minut!

Už vím, jak bolí kvadricepsy, jak pálí chodidla, jak je blbě po gelu na 20. kilometru ze sta! Stejně se vracím a stále pokouším své limity. Je úplně jedno, jestli to je stovka nebo padesátka, ultratrail nebo triatlon. Důležité je hledat, zkoušet a vnímat sebe a vše kolem sebe. Za pár dní bolest vždy přejde a zůstavají nádherné vzpomínky, zážitky, ale také lidé. „Té-Dé-eSko“ mě zase posunulo dál. Vaše TDS nemusí mít 119 km a nemusíte vylézt na sedmitisícovku, stačí oběhnout Krčák, Hvězdu, váš les nebo park.

Přestože mé výkony jsou dost vzdálené těm, které podává například Honza Bartas a jiní skyrunningoví reprezentanti, rád bych se podělil o svoje zkušenosti. Jako poměrně slušně vytíženému manařerovi, který má úžasnou rodinu, mi na trénink zůstává jen omezené množství času. Již pár let si nevedu přesné záznamy o zhltnutých kilometrech, ale za rok dám něco kolem 2 tisíc kilometrů. Že to není moc, když pokouším „ultráče“? Asi není, ale na víc mi nezbýva čas! I s tímto objemem to ale zvládám bez zvláštní úhony a s chutí, asi je to fakt o té hlavě. Snažím se běhat spíš kvalitní tréninky, než extrémní objemy. V týdnu běhám spíš krátké tréniky, často intervaly a o víkendu delší laufy, ale málokdy přes 3 hodiny. Na běhání musím mít hezké okolí, a tak za výběhy vyjíždím někdy trochu dál za Prahu; miluji to v Kokořínském dole, kde jsou úžasné traily, nebo na Brdech. Ano, stojí mě to čas, který bych mohl věnovat tréninku, ale nebaví mě někde kroužit mezi baráky. Důležité jsou podle mě tyto aspekty tréninku:

• pravidelnost – není potřeba běhat denně, ale pravidelně, a to i když se vám nechce;

• odpočinek – pokud neodpočíváte, jdete vstříc zranění, kvůli kterému nebudete běhat vůbec, a navíc výkonnost roste, když odpočíváte po náročném tréninku;

• pestrost – neběhejte pořád stejně, je to ubíjející a nerozvíjí vás to;

• postupné a přiměřené zvyšování zátěže – jedině tak se budete zlepšovat.

Nedílnou součástí vytrvalostních závodů je „vychytaná“ strava. Na každý závod nakoupím nějaké gely a tyčinky. Z posledních dlouhých závodů je většinou všechny zase přivezu domů. Bylo tomu tak i letos na TDS. Dal jsem jeden gel kolem 15. kilometru a byl poslední. Absolvoval jsem „svůj Mont Blanc“ na bagetě, sýru a salámech, a také na vařených bramborách „na loupačku“. Vždycky jsem slupnul dvě, když šlo do tuhého a motor zase naskočil a jel dál. Na každé občerstvovačce jsem se vždy pořádně najedl: slané, sladké, bujón… Zkoušejte, co Vám vyhovuje a rozhodně není nutné utrácet tisíce za drahou sportovní výživu.

V souvislosti s přípravou na TDS ještě zmíním jednu „radu“: odpočinek a aklimatizace. Troufám si tvrdit, že mi pomohla týdenní dovolenková aklimatizace před TDS ve švýcarském Sv. Mořici (abych zamezil pomluvám: byla pod stanem v kempu, ne v hotelu Kempinski :-)). Mořic leží 1800 metrů nad mořem a při výletech až do výšek kolem 2500-2700 metrů se červené krvinky množily jedna radost!

Na závěr svého dlouhého povídání bych rád navázal na Samův článek o jeho „ultra-závodní“ výbavě. Boty jsem hledal dlouho, až jsem skončil u Inov-8. Naprosto mi vyhovují a nohy, resp. chodidla a prsty, jsou vždy bez problémů; např. jsem v „inovejtech“ neměl nikdy puchýře a černé nehty mám jen sporadicky. Pravda je, že jsem si na minimalismus těchto bot musel zvyknout a chvíli trpěly lýtka a achilovky protestovaly. TDS jsem šel v modelu X-talon 212 a v rozbahněném terénu alpských pastvin mě podržely a nezklamaly. Zugspitze a Lavaredo jsem šel v Inov-8 Roclite 243. Ještě mám model F-lite 230, ale ten není do drsného terénu, navíc dosluhují a tak je používám na hladkých trénincích nebo na triatlonech. Již léta běhám (jezdím na kole, triatloním a chodím po horách) v oblečení od rakouské firmy Skinfit, především v řadě Aero. Většinu produkce šijí v Rakousku a nikoli v Číně a použité funkční materiály fungují, jak mají. Narozdíl od „trenýrkových“ tréninků, závody běhám raději v triatlonových krátkých elasťácích; dobře sedí, a tak se nebojím vlka nic! Podlehl jsem kompresní módě a používám návleky od Compressportu na lýtka i stehna; také používám Compressport ponožky Run nebo Trail, ale na TDS jsem si koupil ponožky od švýcarské firmy X-Bionic (modely Marathon, Sky Run, Run Speed) a ty byly také skvělé. Z dalších „sportovních šperků“ používám čelovku Petzl Tikka RXP, brýle Rudy Project Rydon s nerozbitnými a samozabarvovacími skly ImpactX Photochromic, batoh nosím buď Salomon XA 20, který jsme dostali na Zugspitze nebo „něco malého“ od Berghausu; záleží na délce běhu a povinné výbavě. Hůlky mám hliníkové, stavitelné od Black Diamondu; na TDS jsem měl půjčené karbonové Z-Pole, také od Black Diamond, ale použil jsem je jen na seběh do Bourg St. Maurice.