Ut4M – 100 mil kolem Grenoblu

Pomalu se vzpamatovávám a dokud si ještě alespoň něco pamatuji, je čas o tomto závodě něco hodit na papír. Už tak jsem někdy nevěděl, co se mi zdá a co je realita. A bude to horší.

Původně měl mít tento závod délku 165,7km s převýšením 10550m. Budu se víc věnovat této hlavní variantě, i když se běžela ještě zhruba poloviční délka (druhá část – 3. a 4. masiv), o které říká Honza Hanousek, který se nakonec s kamarády na ni přehlásil, že to je jen „dětské“ ultra. No, nechtěl bych být tím dítětem, co by rodiče do něčeho takového pustili.

Plány pořadatelů ale trochu zhatili lesáci. Asi to mají i ve Francii těžké. Nestihla se těžba, tak nám tam nelezte. Takže snad především na prvním a druhém masivu došlo k úpravám trati, kdy se možná vynechaly ty hezčí partie. Určitě to bylo ke škodě závodu. Ten sice získal změnou tratě něco na délce, říkalo se že měřil 168km a ubralo se podle pořadatelů 600m převýšení. Tak by to mělo být 9950m, ale jinde se objevuje údaj 9500m. Ale tím, jak se informace na různých místech a z různých zdrojů mírně lišily, to je potřeba brát s rezervou. Ostatně ono zase u takové délky na nějakém kilometru vzdálenosti nebo metru výšky tak nesejde. Každopádně asi i pro ty změny tratě mi první půlka závodu připadala méně zajímavá a ještě v neděli po závodě jsem z toho byl možná tak trochu otrávený. Ale postupně ze mě to „zklamání“ opadává a nahrazují ho ty lepší dojmy a pocity a těch nebylo zase tak málo.

Sice se mnou původně do Grenoblu měly jet mé holky, ale nakonec se Anka rozhodla na poslední chvíli běžet Matterhorn Ultraks a tak jsem musel v rychlosti přerezervovat hotel na single a o kousek dál od startu. Ale nelitoval jsem toho. Hotel Splendid, se mi zdálo, že řídí přímo majitel a bylo to znát na přístupu k hostům. Nějaké omezení, kdy na snídani před závodem ? Ne, proč ? V 5:30 ? Žádný problém. Auto zaparkované na dvoře hotelu vedle venkovního sezení a cena na maximálně 2/3 konkurence. Prostě jsem se trefil.

Do Grenoblu na závody je nás přihlášeno šest. Já, Vláďa Diatka a Lída Filopová na dlouhou trať a Honza Hanousek s Pavly Zámostným a Kotúčkem na půlku.Vláďa s Lídou se chtějí trochu aklimatizovat a jedou už v úterý. Honza s Pavly zase startují až v sobotu a stačí jim dorazit ve čtvrtek. Takže ani nespojím s nikým cestu a jedu ve středu sám.

Alespoň na bezvadnou večeři se vydáváme ve středu večer do malé restaurace s výborným jídlem (rybou) a vínem.

Setkání se zbylými Čechy z kratší trati již bylo jen takové mžitkové. Ve čtvrtek před večeří jedno pivko na terase jakési Braserie, pak jejich oběť, že vstali a kolem půl osmé ráno v pátek nám přišli ke startu popřát hodně štěstí. Naposledy jsem je pak všechny spatřil, ale to již s trochu rozostřeným vědomím v sobotním večeru a noci, kdy mě předbíhali, ještě na rozdíl ode mě dost čerství.

V pátek v osm ráno je tedy plánován start vedle atletické dráhy uprostřed centrálního Mistral Parku. Někde tam by měl být i cíl. Za dva dny.

Když mě vidí ještě sedět v hale na zemi Honza, ptá se mě, jestli mi nebudou vadit hadičky z lahví na pití, které mám hned vedle obličeje. Říkám mu, že určitě ne. Že jsem neodolal a ten pingl RaidLight Ultra Olmo 5, který navrhoval skvělý ultra běžec Marco Olmo (první, kdo přišel s lahvemi vepředu na ramenou), jsem koupil právě proto, jak je „vymakaný“ a že jsem si to v krámě zkoušel. Samozřejmě, že mi to vadilo. Přinejmenším do doby než jsem za běhu vymyslel a usadil si pingl a našteloval hadičky tak, aby mi při každém kroku nedřely krk nebo tváře. A trvalo mi to asi tak těch prvních 4-5km, co se běželo skrz Grenoble než se začalo stoupat konečně do kopců. Fakt jsem si už říkal, jestli si raději nechám rozedřít „ksicht“ do krve, nebo ty hadičky strhnu a vyhodím. Nakonec to bylo moc fajn a to, že člověk může pít z lahví a nevyndavat lahve z kapes je moc prima vychytávka, kterou jsem již u mnoha běžců viděl, ale sám vyzkoušel poprvé.

Takže ten běh městem byl otrava. Prostě běžíte po rovině, po asfaltu, s pinglem, s holemi v rukách, jak nějaká maškara při PIMu.

První odměnou a hezkým zážitkem byl běh a výběh na první občerstvovačku, která byla na vrcholu starého skokanského můstku nad Grenoblem ještě z dob olympiády v ’68 roce. Jo to byly časy. To mi ještě bylo 10, starosti veskrze žádné a „Rusáci“ tu ještě nebyli.

V tu chvíli již docela pražilo slunce a po starých rozbitých a příkrých schodech nahoru to byla fakt procházka. Také fotografové věděli, kam si stoupnout, aby ulovili ty nejlepší záběry závodníků bez dechu a zbrocených potem.

To ještě šlo a i když jsem na občerstvovačce jen doplnil pití a nějak si nemohl vybrat, co si dát k jídlu, zatím jsem to neřešil. Občerstvovačkám se určitě nedá upřít, že by nebyly slušné a určitě tu byl dobrý výběr. Jen bych si opět nesměl přehrávat tu známou písničku, kdy na nic nemám chuť a skoro vše tuhé, co si vezmu do pusy se zvětší na dvojnásobek a nejde polknout. Při pomyšlení na pár gelů a nějaké tyčky, které jsme si nabalil do pinglu se mi obracel žaludek a ani jsme je nemusel otvírat. Na druhou stranu takhle se dá hodně ušetřit. Vše co jsme měl nabaleno v pinglu k jídlu jsem přinesl do cíle a to, co jsem měl připraveno na doplnění na dvou velkých občerstvovačkách, jsem z pytlů ani nevyndaval. Takhle to mohu tahat po závodech do konce trvanlivosti a když to nebudu jíst i pár let potom. Ale popravdě nebylo mi veselo. Na některých občerstveních měli polévku a tu jsem byl schopný vypít, moji záchranu a oblíbené melouny Francouzi nevedli, tak jsme je zkoušel nahradit pomeranči. Trochu to šlo, ale na meloun nic nemá. No a pak již jen asi na dvou místech trochu těstovin a v konci ze zoufalství jsem si máčel nějakou hnusnou buchtu s kandovaným ovocem a čokoládou v horkém kafi, abych to vůbec spolkl. Na odchodu jsme si většinou nacpal do jedné kapsy u šortek pár sušených švestek nebo meruněk a tím jsem zažehnával největší energetické krize. Aby mi nebylo tolik blbě, dával jsme si nalít do jedné z lahví hořký čaj, kde měli a kde neměli tak colu s vodou půl na půl. Potom, co se Lída na FB chlubila, že si bere na závod plato vařených vajec z hotelu, jsem také podlehl a ze snídaně si jedno vzal a oloupané hodil do pytlíku s trochou soli. V dresu v kapse vydrželo bez úhony až do druhé noci, kde jsem se ho v nouzi nejvyšší donutil sníst a neudusil se jen zázrakem. Fakt je, že něco energeticky hodnotného, co bych byl schopný spolehlivě sníst u takových závodů ještě nemám dořešeno. Moc se to neslučuje s možností transportovat takové jídlo v dostatečném množství po kapsách a za pohybu konzumovat.

Již za plného slunečního svitu jsme se dostávali na vrcholky prvního masivu a teprve zde byly k vidění nějaké pěkné výhledy. Navíc se zde tvořila jakási smyčka na vrchol a zpět, kde člověk mohl vidět ty za sebou, jak se teprve sápou nahoru. Nic tak člověka nepotěší, než pohled na někoho, kdo má před sebou ještě to, co já již absolvoval.

Seběhem na zhruba 47.km končí úsek prvního masivu Vercors. Zde se na občerstvení moc nezdržuji. Vypít dva šálky polévky, doplnit pití a nabrat sušené ovoce do kapsy opravdu moc času nezabere a nemám důvod víc ztrácet čas. Další občerstvení má být asi na 61.km a čeká nás první kopec druhého masivu. Tady přichází první a největší krize závodu. Do kopce jsem slabý a každou chvíli zastavuji a lapám po dechu. Přitom to není ten nejhorší kopec závodu. Jednoduše mi v tu chvíli chybí jakákoli energie. Když mě krátce před občerstvovačkou na 60.km předbíhá Lída, zdravím ji, volám na ni, ale ani se nepodívá. Buď můj zoufalý hlas neslyší, nebo je v závodním „rauši“, kdy předbíhá a nevnímá cokoli jiného. Za chvíli mě doběhne Vláďa a ten se již dá do řeči. Když zjistím, že z předchozí občerstvovačky odcházeli půl hodiny po mně, uděláte si jasnou představu, jak to se mnou v tu chvíli vypadalo.

Zase jen nějaká polévka, pomeranče a švestky. Co také jiného. Ale nějak se oklepávám a vyrážím před Vláďou a Lídou. Stoupání pokračuje až na jeden z nejvyšších bodů trati masivu Tailefer a to vlastně ještě netuším, že tu lehčí část závodu mám již za sebou. Následuje již za tmy a s čelovkou nekonečný a pro mě nesmírně hnusný sestup lesem po kořenech, kamenech a především hrozně prudký. Zcela nečekaně však zde i získávám nějakou pozici, našli se zde i v sestupu pomalejší než já. Možnou příčinu vidím v tom, že jsme se poprvé na takovém závodě rozhodl vyzkoušet výměnu různých typů a značek bot na jednotlivé úseky. Začal jsem tedy s La Sportiva UltraRaptor, druhý úsek jsem šel v HOKA ONE ONE Rapa Nui a poslední do cíle v HOKA Stinson Evo Trail. A mám li tuto výměnu hodnotit, pak to byla pro mě úplně nová, příjemná a pozitivní zkušenost. Ty La Sportivy sice byly ze všech tří bot nejtěžší, ale to mi v první půli závodu, kdy jsem ještě měl nějakou sílu tolik nevadilo. Zato ale určitě nejlépe ze všech tří modelů držely na nejrůznějších površích včetně klouzající směsi hlíny a jemné šotoliny a kamenech. Takže i v tom jinak pro mě vražedném seběhu na 87.km kde byla první „BASE VITA“ jsem si dovolil jít rychleji, než obvykle.

Konečně bylo toto klesání u konce a já po standardním a chudém občerstvení si vzal nové ponožky a Rapa Nui a vyrazil dál na třetí masiv Belledonne. Následovalo asi nejtěžší stoupání závodu, ale paradoxně se mi tato část líbila možná nejvíce. Přezutím do výrazně lehčích Rapa Nui jakoby mi vjela nějaká síla do nohou. Také protože jsou více ohebné se v nich dá jít více do špičky a to v těch strmých úsecích někdy 30% a více se moc hodilo. A byl to opravdu kopec s parametry Vertical Kilometer. Francouz, se kterým jsem vycházel na jakýsi předvrchol mi trochu lámaně vysvětloval, že jsme právě na zhruba 3,5km překonali asi 1200 výškových metrů. A v dalších zhruba 4km jdeme ještě o víc než 500m výše na další občerstvení, kde se dochází po otevřené hoře a fučí. Ostatně to ráno, kdy jsem na vrchol toho VK docházel již za svítání, jsme vešli do mraků, takže vidět toho moc nebylo, zato byl člověk hned celý mokrý nejen od potu, ale i z toho hustého mžení. Do toho prudkého kopce jsem však ani nad ránem nebral větrovku, jen jsem vytáhl od zápěstí návleky na ruce. Ale popravdě, bylo to již dost na hraně a nahoře na chvíli zalézám dovnitř, kde ochotní pořadatelé obsluhují závodníky, aby ti ani nemuseli nic nikde hledat. K horké polévce do sebe liji ještě čaj, abych se trochu zahřál, navlékám větrovku a vyrážím dolů. Tato pasáž s kameny, jezery, vodopády a kamenitými „single tracky“ byla technicky těžká, krásná a i jen za ni ten závod stojí za to. Kdyby ještě nebyly ty mraky a mlha a svítilo v tu chvíli slunce, Byla by to pohádka. Ale i takto to mělo své kouzlo, když se vám z mraků pod nohama vynořovala jezírka a pokračování cesty. Jo, pro tyhle chvíle se dá vydržet i to mnohahodinové trápení.

Kousek níž se zase již trochu otepluje, tak opět shazuji větrovku a budu ji navlékat vlastně až skoro v samotném závěru závodu v neděli brzy ráno.

V seběhu po širší šotolinové cestě na druhou „BASE VITA“ v údolí mě začínají předbíhat první čerství závodníci z krátké tratě a především na čele jsou ohromné rozdíly. Na občerstvovačce následuje další přezutí do HOKA Stinson EVO Trail polévka, těstoviny, pití a pak zase dál. Docela mě překvapuje, že zde vidím polehávat nejen závodníky z naší tratě, ale dost mrtvě vypadají i někteří s modrými čísly z krátkého závodu. Jako třetí jsem boty Stinson zvolil proto, že jsem si říkal, budeš urvaný, nohy budou potřebovat úlevu. Fakt se musím pochválit, myslím, že jsem to trefil. Oproti Rapa Nui mají jinou stavbu, jinak se v nich noha cítí a namáhají se jiné partie a ty doposud namáhaně se naopak zase trochu odlehčí. Navíc ta maximální tlumivost mi umožnila jít dál bez nějakých problémů, nebo nějaké větší bolesti. Zde byl zase jeden trochu nudnější úsek, kdy se sbíhalo do údolí, aby se překonala řeka a dálnice směrem k poslednímu masivu Chartreuse. Ve stoupání z údolí mě předbíhá první český závodník na kratší trati Pavel Zámostný a míjí mě opět v krizi. Tentokrát na mě spíš doléhá nedostatek spánku, který se nejvíc projevuje právě teď, když se začíná smrákat. Když mě pak míjejí Honza Hanousek a Pavel Kotúček, je to již lepší. Jakmile rozsvítím čelovku jakoby ze mě ospalost spadla a zase to jde. Bohužel skoro celý tento poslední masiv překonávám za tmy a tak z těch krás, které jsem viděl na fotkách a upoutávkách k tomuto závodu, nevidím prakticky skoro nic. Jen občas hluboko pod sebou rozsvícený Grenoble nebo cosi jiného průrvou ve skále na druhé straně údolí.

Upřímně, mám toho již dost. Vždy se snažím odhadnout, jak rychle budu na dalším občerstvení, ale nikdy mi to nevyjde. Před občerstveními jsou cedule, že zbývají 3km. Buď jsou špatně umístěné, nebo již nejsem schopný odhadnout rychlost. Ještě v začátku noci mi připadá dost pohodlné dokončit do 45 hodin. Postupně to musím přehodnocovat. Navíc krize ze spánkového deficitu druhé noci je opravdu akutní. Nejhorší stav přichází po posledním občerstvení, podle pořadatele 11km před cílem. Tuto část si minimálně z poloviny moc nepamatuji nebo spíše nejsem ani dnes schopen zcela s určitostí odlišit, co se mi v té době zdálo a co byla realita. Docela běžně a dost často se mi stalo, že jsem se zapřel do obou holí v kopci soupaž a usnul jsem. Že to nebyl jen mžik vím s určitostí, protože minimálně jednou jsem byl široko daleko sám, nikde za mnou žádná čelovka a najednou mě vzbudí halekání nějakých Francouzů a Francouzek, jestli jsem OK. Jo, OK, ale do postele. Ale hlavně jsem zde zažil novou dimenzi halucinací. To, že člověk vidí v kamenech, stromech, stínech, kytkách a podobně všechno možné, co mu utahaný mozek naservíruje, to jsem si již zvykl z předchozích závodů, ale že se mi budou mísit sny se skutečností, že budu snít za pohybu a že to bude tak reálné, že opravdu nebudu schopný to rozlišit od skutečnosti, to se mi přihodilo poprvé. A zákoutí mozku jsou neskutečná. Podle profilu to mělo vypadat, že po poslední občerstvovačce 11km před cílem půjdeme jen kousek nahoru a pak jen dolů a po rovině do cíle. Když jsme ale již dvakrát seběhli někam do údolí, abychom se zase drápali nahoru, tak jsem to ve svých představách dával za vinu lidem naprosto nevinným, kteří ačkoli třeba tisíc kilometrů daleko, se toho „podvodu“ na mně osobně účastnili a já jim to také dal najevo včetně výčitek, že mi tím prodloužili a ztížili trať a připravili mě o lepší čas. Tímto se tedy na dálku omlouvám těm dvěma interesovaným Honzovi Suchomelovi a Aleně Peterkové. :)

Ale abych se jen neomlouval, musím i poděkovat a to Honzovi Bartasovi.

Když už jsme se dostávali k La Bastille nad Grenoblem, v seběhu mě předbíhali dva Francouzi a asi čtou pravidelně Honzovy články nebo jeho blog, protože se přesně podle jeho návodu pásli na tom, jak jsme vyřízený. Doslova přesně, jak si představuji Honzu, se mě ptají jestli jsem OK a vidím na nich jakou mají radost, že zařízli dalšího chudáka a že je na tom někod hůř než oni. Tak jsem se jich zkusil chytit a k Bastille i trochu cuknout. To mě úplně probudilo, přesto na schodech Bastilly jsme si netroufl jít tak rychle, takže mě dorazili, předběhli a tak „pěkně“ se usmívali, mrchy. Dál pokračovala taková klikatice dolů po širší šotolinové cestě, tak jsem zkusil, jestli mi Stinsony dovolí víc běžet na již bolavých nohách a ono jo. Koukám na hodinky a přehodnotil jsem možný cílový čas na pod 47. Ale problém byl, že jsem vůbec netušil, jak daleko to mám. Ale hnalo mě to, že každou zatáčku se můj náskok zvyšoval, pak jsem již měl náskok celé jedné rovinky a víc a pak jsme je již neviděl. Úroveň Grenoblu a řeky, přes kterou se muselo přejít se blížila hrozně pomalu. Nakonec vybíhám z toho možná parku pod Bastillou bránou k mostu a pořadatelé mi ukazují přes most a pořád podle řeky doleva. To bylo hodně dlouhé pořád. Od toho seběhu z Bastilly vůbec nepřecházím do chůze, i když by se mi občas chtělo. Nechce se mi ztrácet ani sekunda, abych ten čas stihl. Ještě po odbočení z mostu podél řeky se ohlížím, jestli někoho za sebou neuvidím, ale Frantíci asi rezignovali. Teď už jde jen o závod s časem. Mám strach abych na poslední chvíli nezabloudil. To by mě kleplo. Tak raději, i když už svítá nechávám zapnutou čelovku, lépe vidím reflexní pásky po cestě. Podél řeky a pořád dál a stále se rozhlížím, jestli neuvidím nějaký povědomý bod. Ani si nejsem jistý z jaké strany ke stadionu doběhneme a začínám si zoufat. Čas běží hrozně rychle a celý stomílový závod se mi smrskl do sólo závodu na možná 4-5km. Konečně vidím pořadatele, kteří mi ukazují přes silnici pryč od řeky, ale nevidím ani věž uprostřed parku, ani stadion. Najednou se stadion objevuje, ale ze stresu nevycházím, protože pokud park budu obíhat celý, tak to nestihnu. Ale najednou přes dva následující reflexní pásky vidím vzdálenou cílovou bránu a tam pořadatele a pár diváků. Také kdo jiný by tam byl před sedmou ráno. V tu chvíli už odhaduji, že běžím tempem na hranici nebo možná i slabě pod 5minut/km. Kde se to v člověku bere, že ? Dobíhám, mám radost, stihl jsem to o víc než 5 minut. Nakonec v cíli v čase 46:54:44 jako 173. z 244, kteří doběhli a dalších 144 nedokončilo. V kategorii V2H jsem skončil 28. z 46, kteří doběhli a dalších 26 nedokončilo.

Lída Filipová dokončila 217. v čase 50:29:14 a v kategorii byla šestá, Vláďa Diatka doběhl společně s Lídou na 218. místě v čase 50:29:16 a v kategorii V1H byl 89.

Kompletní výsledky 160

Kompletní výsledky 90

Na závěr:

• Po počátečním zklamání z občas nezajímavého kursu jsem to zklamání potlačil. Možná při originální trati by ta hluchá místa nebyla.
• Ve Francii je pro mě trochu problém jazyk. Francouzky neumím a hodně Francouzů zase neumí moc anglicky. Fakt je, že se ale vesměs snažili a nějak jsme si porozuměli.
• Pořadatelé i dobrovolníci byli ve většině případů moc milí a ochotní. Na občerstvovačkách byli občas připraveni člověku donést, o co si řekl a často se nemusel hnout z místa.
• Diváků kolem tratě přehnaně nebylo, spíše to byli lidé doprovázející závodníky a tak často mi fandili stejní lidé, kteří čekali na někoho za mnou a ke konci jsme se již dost srdečně zdravili.
• Upřímně řečeno mi sedí víc závody s centrem v opravdu horském středisku nebo nějakém menším sídle. Grenoble je na můj vkus moc velký. Ale to asi není v moci pořadatele změnit.