Vysoké učení Pyrenejské

Na jaře jsem hledal závod, který by posloužil jako náhrada za Lysohorský čtyřlístek. Kouknul jsem na stránky Spain Skyrunning Serie a mezi závody byl Buff Epic Trail. Pokračoval jsem na web a viděl jsem, že to je závod v části Pyrenejí, kde jsem ještě nebyl, měří přijatelných 100km a akumulované převýšení má 8000m. Z jiných španělských závodů vím, že je tu zvykem sčítat vyběhnuté a seběhnuté metry, dostanete vyšší číslo a závod vypadá drsněji. Počítal jsem tedy s plus minus 4000m nahoru a dolu.

Když mi napsala Zuzka, že se přihlásila taky. Chtěl jsem se znovu přesvědčit, jaká že to bude pohodička v krásných horách. Z profilu a popisu závodu ale tak nějak vyplynulo, že legrace bude víc než jsem si myslel. Organizátoři totiž těch 8000m mysleli jen nahoru. Po Rondě, na závodě v Asturias, mě kamarádi přesvědčovali, ať jedeme na závod Desafio Somiodo, který s necelými 90km a 4200m nahoru a následnou párty vypadal jako varianta více odpovídající představě o dovolené. Bohužel, Buff by nám nevrátil startovné a tak jedeme do Pyrenejí.

Takhle alespoň nejede Zuzka na nějaký pouťák, ale rovnou zkusit vyklepnout Nurii Picas, Francescu Canepu (vítězka Ronda dels Cims 2013) a Julii Bottger (poslední vítězka Ronda dels Cims). Na mě čekal Anton Krupicka (samozřejmě, že nepřijel), Iker Karrera a celý tým Buff.

Ubytováváme se ve Vall de Boí, údolí, které je známé vysokou koncentrací románských kostelů. Je jich 8 a protlačily údolí na seznam UNESCO. Kostely jsou opravdu pěkné a organizátoři závodu pro doprovod závodníků připravili jejich prohlídku.

Při registraci dostáváme číslo a GPS krabičku, aby nás mohli blízcí sledovat a možná taky, aby nás našli v případě problémů. Potom jsem dostal docela povedené bílé závodní tričko a pak i Zuzka. A začaly problémy. Velikost M jí byla moc velká. Handlujeme od pořadatelů velikost S jiné barvy. Ale to má jiný střih a vlastně je větší než bílé. Vracíme se a dostáváme původní bílé. Bohužel, ani jeden z nás nemá dost velké koule říct dobrovolnici v triku S, že závod zítra neběží, tak ať ho kouká navalit. Od Zuzky jsem dostal tričko s Billem Rodgersem (Radkem Brunnerem?), když jsme ti velcí kamarádi. Venčím ho ke startovnímu oblouku.

Jdeme na technický meeting před závodem. Na mém 8. závodě v horách můj první. Ale v pravidlech byla zmínka o snížení 10% z cílového času a nerozumíme proč, tak jsme zvědaví. Trasa vede 10km po územím Národního parku Aigüestortes i Estany of Saint Maurici a tam se prý nesmí pořádat sportovní podniky. Proto na jeho hranicích budou pořadatelé, my si sundáme číslo, prosvištíme parkem a oni nám v cíli 10% času odečtou, aby měli neprůstřelná data, že se v parku nezávodilo. Podle mě se nás jen snažili rozveselit před startem. Pak se ještě nějaký závodník snaží neúspěšně smlouvat povinnou výbavu. No jo, Pšonek.

Jdeme na předstartovní jídlo, při kterém nás vhání déšť z terasy do restaurace. Vybízím Zuzku, ať se ptá na nějaké rady a doporučení o závodech v takových horách. Já, mistr elitář, samozřejmě všechno vím, všechno znám a když na to přijde, tak i skáču. Skáču dobře, skáču rád. Když odjíždíme z večeře do hotelu, přijíždí první naše Pyrenejská bouřka. A již první Zuzčin dotaz je zákeřný: „Co mám dělat, až budu v 2700m n.m. a příjde bouřka.“ „Jo. Bouřka. V horách. Hm. S hůlkama, viď?“ Hraji o čas. „No, s hůlkama. Mám je zahodit?“ „Hm, bouřka.“ Pomoc, pomoc, šrotuji, hledám…. „No, to vlastně nevím.“ Moudrým slovem uklidňuji.

Připravujeme věci, maskuji nervozitu, chlubím se chemickou laboratoří mých gelů (je jich jen asi 8) a jdeme spát. Na svoji obranu bych rád uvedl, že společnost Overstims dělá gely převážně organické.

Během noci nás Pyreneje uklidňují prezentací bouřek různých druhů a velikostí. Když jich je tolik během noci, tak žádná zítra nepřijde. Neprůstřelná logika. Ráno je obloha vymetená, nabývám zase odvahu a přesvědčení, že v horách je hlavně krásně. Nestíháme vyzkoušet džus a chia semínka a tak bude stačit kafe s mlékem. Před 7 jsme na startu spolu s více než stovkou borců a čekáme. Nebe potemnělo, nový den rozhodně nevypadá optimisticky, románský kostel přikresluje atmosféru.

Začíná se údolím podél hlavní silnice zvlněným krosem. Po 8km se točíme kolmo vzhůru na první sedlo. To už jsem sám. A tak vlastně na dalších 20 hodin. Vypínám budík v mobilu, který mě pobízí ať vstanu do práce, sundavám hůlky a začínám pojídat. Vzal jsem si k srdci mé energetické výkyvy na předchozích závodech, rady ostatních (díky Henry) a tento podnik pojmul jinak. Jíst po malých částech a často, hlavně dobře stravitelné ovoce (sušené švestky, krásně kloužou), prokládané gely. Neodpustil jsem si však nějaké dobré tyčinky. Bez pálení žáhy bych si závod neužil.

Vybíháme z lesa a já mám čelo na dohled. Zuzku za sebou nevidím, čemuž jsem rád, trochu jsem se děsil, že mě prožene. My se blížíme k sedlu z jihu, ze severu se pak blíží bouřka. Souboj, kdo dosáhne vrcholu dříve, vyhrává těsně bouřka a otázka: „Co dělat při závodě, když vás zastihne bouřka.“ No, co. Nic. Nandat bundu a běžet dolů.

První seběh slalomem mezi kravami, kameny, kravinci, potoky a bažinami. Boty čvachtají, na kapucu rozehrávají kapky deště své intermezzo, dole zrcadlí šedé nebe přehrada, z protější strany údolí na letní horskou poezii zhlíží nejvyšší masiv Pyrenejí – Maladeta. Zatím jistý krok, kontrolovaný dech, nohy přirozeně vedou běžce nejdříve sutí, horskou loukou, přes potoky do hustého lesa. Mokro a zima nevadí.

Sbíhám třetí a čtvrtou ženu. Musím říct, že bych si přál mít taková stehna a zadek jako Laia Fontanet. To by se běhalo.

Probíháme kolem místa, kde jsem před asi 14 lety přičichl k horskému trekování. S Michalem a Martinem jsme na louce těsně vedle závodu končili náš desetidenní trek po oblasti Pico de Posets a Aneta. S bouřkami. A 40kg těžkými batohy. To byly časy.

První občerstvení a setkání s realitou organizace tohoto závodu. Klasický scénář z jiných závodů: přiběhnu, vrazím lahve první kočce, křiknu „voda, ionťák“ a už dlabu co se namane, se změnil na Buff scénář: přiběhnu, hledám někoho komu bych vrazil lahve, nenacházím, otvírám lahev s vodou, plním svojí, otvírám lahev s ionťákem, plním svojí, hledám jídlo, nenacházím, běžím dál. Tahle to bylo po celý závod. Jen se měnilo to málo jídla, co bylo k dispozici. Na poslední občerstvení mě kluci odzbrojili dotazem, zda si dám gel, nebo tyčinku a natáhl ke mě ruce, kde v jedné měl gel a v druhé tyčinku. Věřím, že to nebyly ty poslední co měli k dispozici.

Po prvním občerstvení následoval již za sucha výběh na druhý kopec závodu. K jezerům a dolů. Ten mi zpestřil vrtulník z 10 metrů zabírající můj barevně sladěný kompletek a jemně zarostrlou, mužnou, horským sluncem a vichry ošlehanou tvář, orámovanou neposednými kudrlinami tmavých vlasů. Byl velmi dychtivý detailních záběrů borečka v horách a vůbec nedbal na to, že mi ničí pěčlivě přichystaný účes. Navíc budou jistě vidět kravince na mých zářivých podkolenkách.

Při seběhu k dalšímu občerstvení mám drobný konflikt s tříhlavým stádem ovcí a v zápalu boje ztrácím cestu. Přijdu o pozici, silné nohy nesou Laiu dopředu. Sbíhám za ní potokem a po štěrkové cestě. Na jejím začátku stojí pán v pořadatelském triku, ale s úsměvem z hororu Hory mají oči. Rychle pryč. Jsme na 36.km a před třetím kopcem by mělo být občerstvení. K samoobslužné dispozici voda, ionťák, gel, tyčinka a žužu. Ano, takové to pouťové. Je to tak absurdní, že po něm sahám.

Další výstup byl nudně po cestě a tak se musel běžet. Naštěstí silnice končí u starého dolu a po starých, sotva znatelných pěšinách zakrytých hustou vegetací. Když je vedro k padnutí, tak není nic lepšího, než trochu přitopit zvýšením vlhkosti a ubráním kyslíku. Pak už jen krásný úsek po kamenech do sedla, nepopsatelný výhled na další a další kopce, honící se bouřky, desítky a desítky sluncí zrcadlící se v jezerech a rychle dolů. Dvě tři serpentinky a pak úsek kolmo dolů. Po vlajkách, bez cesty. Rychlostí invalidního kamzíka předbíhám běžce a rychlost potvrzuji po štěrkovce na další občerstvení.

Šlápnu psovi na ocas, to aby obsluha věděla, že je na řadě další zákazník. Tady jsou hodní a plní mi lahve, nabízí obložené bagety, fotí si mě a sdělují, že jsem 14. Hurá. To budu muset závodit. Následoval mírně lezecký výstup po kamenech, skalkách, skalách do menšího sedla a přes podobné obtíže a větší sedlo k nejlepšímu občerstvení. Mám za sebou další drobnou bouřku a klesám do údolí zalitého sluncem. Louky voní po dešti, mokrá žula krásně klouže, kameny něžně olíbávají lýtka, kotníky a kolena. Přes velká suťová pole se běží jedna báseň. Z dálky hraje muzika z Refugia Saboredo, vítá mě polévka a smích osazenstva. Tady je pohodička, letní odpoledne, čtenáři na zápraží, schnoucí lana horolezců. Polévku doprovodím domácím koláčkem asi od Scotta Jurka a přemýšlím, že si tu dám pivko a počkám na Zuzku.

Nakonec nečekám a běžím do kopce směr Národní park. Po sněhových políčkách k zeleným mužíkům, strážcům to parku. Musím si dát číslo do batohu. Asi, protože vůbec nevnímám. Z hranice parku je vidět údolí plné jezer, ostré štíty, do toho se blíží se bouřka. Sbíhám po úbočí, kochám se, padám, kochám se a padám. Nejde odtrhnout oči. Bouřkovými mraky prosvítá slunce a oranžově rozzáří žulové špičky věží. Paleta zelených svahů naproti se zrcadlí v jezerech, pomalu mizících v mracích. Do reality mě probudí cesta po které se musí přes 10km sbíhat až do Life Base v Espotu. Místy štěrk, kousek asfalt, někdy lesní cesta. Hodně turistů, žádné pití ani jídlo. Dobíhám Laiu. Konverzace ze slušnosti, po které jí dávám část své vody. Jsem přeci gentleman.

V Espotu máme poslané věci (Jak jsem se v cíli dozvěděl, tak ne všichni měli to štěstí. Klučina se kterým kus běžela Zuzka věci nedohledal. Ani jeho kamarád. To by se asi stávat nemělo.) a já přemáhám lenost a obouvám nové boty, ponožky i skoro sněhově bílé návleky. Jsme na 68.km a do cíle ani ne maraton. Pohodička. Popíjím nealko pivo, jím ovoce, laskavým slovem povzbuzuji rozsekaného běžce: „Pojď, teď přeci teprve začínáme závodit!!! Bude legrace“. Myslím, že se rozplakal.

Kdybych však znal profil a věděl, co mě čeká, pláču tam s ním dodnes. Osm kilometrů sjezdovkou, pak po kamenech a sutí o 1400m výše do 2720m n.m., nejvyššího bodu trati. Vybíhám do bouřky, předcházím čtvrtou ženu, třetí ženu, předchází mě třetí žena, čtvrtá žena, sundavám bundu, dávám Zlatou malinu nejhorší občerstvovačce dne – jeden chlapík, desítky barelů s vodou, chlapík naprostý nezájem o závod. Jedině Buff na triku ho usvědčil o příslušnosti k závodu. Vidím světlo, pak i sedlo. V hlavě mi tep srdce rozehrává kopákové variace řádně naštvané metalové kapely. Za sebou nikoho. V sedle mi kluci kamarádsky ukážou přes celé údolí do dalšího sedla, kam prý míříme.

Teď už to není legrace. Údolí, jak jinak než s blbým jezerem, jezírky a potůčkem, zatraceně mokré louky a ochotní pořadatelé u stanu kontrolují zda jsem v pořádku. Na dohled klopýtající čtvrté ženě se doklopýtám do dalšího sedla. Teď dolů do velké občerstvovačky, teplo,jídlo, pití. Seběhy mi jdou. Předbíhám Laiu, zase. Ale už je hezky prošitá. Taky se jí motá hlava a je jí na zvracení. Uf. Aspoň v tom nejsem sám. Jak víte z článku z Andorry, v této chvíli se soupeře ptáme, jak je a sosáme energii z cizího utrpení. Přetvařuji se tedy a ptám se, jak mohu pomoci. Posílá mě dolů, že jí není pomoci. Mizím tedy dolů, žádné čtení mezi řádky. Potkávám jejího přítele a tak ho uklidňuji, že jeho kočka je v pohodě a že ještě nezvrací.

S posledními momenty denního světla a s prvními momenty vlády mléčné mlhy dobíhám do restaurace. Není tam jiný závodník a tak jsem za hvězdu. Jsem usazen na židli, berou mi lahve, dávají mi polévku, kolu, ovoce. Povídají, že prý už jen pár hodin. Jo jasně a já jsem Brad Pitt. Jelikož jsem však po 90.km víc sexy a víc a ukecanější než on, tak přichází chlapík s kamerou a točí rozhovor. Hlavně nahlas a dívat se do kamery. Tak určitě, je to pohoda. Tak určitě, do cíle dojdu. Tak určitě, značený je to strašně, ale nejsme děcka. Rozdám autogramy nedočkavým dětem, pár fotek a jdu do mlhy dál.

Pohybuji se po úbočí do dalšího sedla. Teda myslím, že jsem se pohyboval, protože jsem tam došel. Ale přísahat na to nemohu. Mlha tak hustá, že by za ní nechtěl žít ani Rákosníček. To že jdu nahoru jsem poznal jen tak, že mě bolely nohy. Nakonec se bílá tma změnila v klasickou černou a já uviděl stan s pořadateli. Varují před mlhou. Způsobně poděkuji. Ukazují na sedlo v dálce, kde řádí blesky. Že tam jdu. Nebudu lhát. Někdy tehdy mě napadla myšlenka, jestli je tento sport normální. Pokud projdu mlhou, která by se dala mazat na chleba, a neztratím se, tak mě čeká výstup do sedla zase někam do stratosféry a souboj s Thorem, Perunem a Diem, kteří tam rozjíždí pořádný mejdan. Ty vole! Já nejsem žádnej Perseus.

Pořadatelka mě starostlivě upozorňuje, že by jako bylo lepší počkat na ty za mnou a jít ve třech. Hodil jsem na ní vražednej pohled, myslím, že plně vystihující mé rozpoložení po zbytek závodu: Lepší mrtvej, než druhej (respektive osmý). Rochním se mlhou, mrakem, prostě bílým hnusem. Sem tam zableskne vlaječka, sem tam náznak cesty. Jsem unavenej. Pro sebe si počítám. Za posledních 5 týdnů mám v nohách na závodech 410km a skoro 30 000m nahoru. Jo, jsem unavenej a chci spát.

Dole se z mlhy vynoří tři přízraky a dle zářících kombinéz je odhaduji buď na popeláře nebo zdravotníky. Jelikož se zajímají jak mi je a ne o mé odpadky, spíš to byli zdravotníci. Že prý čekají na Laiu, aby ji změřili hladinu cukru, že se nějak motá. A že mám mazat, než spadne ještě větší mlha. Jak větší? Jak jako větší? To už by mě přitiskla k zemi. Poklusem cupitám do sedla za Thorem, který tam právě s ostatními uzavírá svůj večírek.

Po chvilce vidím světlo čelovky, tak se raduji, jak to ani nebolelo a že už jsem tam. Bohužel se světlo přibližuje ke mě a ne já k němu. Jsou to dva pořadatelé, záchranáři. A spustili. Že prý já a jen dalších 6 lidí za mnou dokončí závod. Že je mlha a že to je nebezpečné. Vlajky jsou prý daleko od sebe a lidi by se ztratili. Jo no, kdo by čekal v horách blbý počasí, že jo. Důrazně mi doporučují počkat na ostatních 6 a s nimi dojít. Skoro vyprsknu smíchy. To nemůže myslet vážně, ne? Třináct kilometrů před cílem si tu sednu a počkám na soupeře. 13km!!! Po více než 95, kdy se snažím je naopak nechat za sebou. Řeknu, že počkám, když budou nějaké potíže. To mu stačí a já mažu pryč, než si to rozmyslí. Po dlouhé chvíli docházím pod 150m vysokou stěnu, kde nahoře tancuje čelovka a pořadatel na mě něco volá. Serpentiny jak na Petřínskou rozhlednu. Už to ale nepustím.

Žádný další Palonc jako na Andoře. Prostě do cíle to dotlačím a už mě nikdo nepředběhne. V sedle vtipný dialog se záchranáři na téma velký výběr jídla. Thor je po večírku notně unavený, tak mě jen trochu pochčije. S radostí se naposledy nořím do bílé tmy. Běžím dolů s doslova slepou důvěrou, že trasa vede kolmo k vrstevnicím. Po trávě, kluzkých kamenech a lejnech se s velkou dávkou štěstí neztratím a vylétnu z mraku do klasické tmy.

Hledím vzhůru, hledám čelovky. Prý 4km na další občerstvení. Jo, čtyři kilometry. Já jim dám. Běžím o zlomvaz lesem, otáčím se, hledám čelovku, letím po kořenech, potokem, kameny. Vidím světlo, troubí na mě z občerstvení. Dobrý, zatím mě nemají. Ptám se o kolik později byl někdo na vrchu. Prý 15 minut. A sakra. Chybí 8km. To je menší náskok než jsem měl na Palonce na Andoře a stejně mě doběhnul. No pain Rocky, no pain.

Za dva km, u krásného kostela ve vesnici Taull čeká další občerstvení. Nezájem, já závodím. Jdi někam s ionťákem a radši vyklop jaký mám náskok! 12 minut. To kecáš!!! 6km do cíle. Ne, žádnej další Palonc a Ronda nebude.

Nebudu vás napínat, do cíle jsem doklopýtal za 20 hodin a nějaké drobné, 35 minut před pronásledovatelem. Posledních 6km jsem šel na hraně a možná ještě trochu dál. Ale stálo to za to. Málokdy jsem v cíli závodu dojatý. Většinou spíš naštvaný a zklamaný, že jsem tou prdelí nehnul pořádně a rychleji. Tady jsem byl rád, že cíl vidím. Bylo to poprvé, kdy počasí nebylo ideální a ukázalo, že v horách závodit není jen tak. V cíli jsem se dozvěděl, že nás opravdu dokončí jen 17 z více než 100 na startu.

Před startem mě Zuzka varovala, že na neděli nemám nic plánovat, že bude jen spát. Nakonec jsem neděli prospal já. A když jsem nespal, tak jsem jedl. A to vlastně až do středy. Takhle jsem unavený ještě nebyl. V neděli na vyhlášení gratuluji Julii k vítězství na Rondě a ptám se jak se jí Buff Epic líbil. Odvětila, že to bylo těžší než Ronda a čím víc o tom přemýšlím, tím víc musím souhlasit.

Kdyby organizátoři trať předčasně neukončili, Zuzka by určitě doběhla. V konkurenci, která byla skoro těžší než na MS by obsadila 6.místo. Před tím nezbývá než se poklonit a začít pořádně trénovat, protože by mě za rok opravdu mohla nepěkně prohnat. Myslím, že to nebyla nejlehčí premiéra – hlavně díky počasí a náročnosti terénu.

Pokud hledáte těžký závod, kde si pravděpodobně sáhnete na dno, musím doporučit Pyreneje. S mírnou nadsázkou řečeno, v Alpách pořádají závody pro rodiny s dětmi, kdežto v Pyrenejích, v Pyrenejích to není prdel. Čehož důkazem ať je zápis Anky z UTVA nebo tento můj z Buff Brutal Epic Trail. Věřím, že příští ročník se poučí a budou pro závodníky poskytovat daleko lepší servis, než tento rok. Protože letos to byl závod spíše bez podpory. Ať už jde o jídlo, nebo prostory po doběhu. Jedině snad Iker doběhl za světla, zbytek pole za tmy. Člověk nemusí být Alena Zárybnická, aby věděl, že v noci je v horách větší zima. Otevřené stany se studeným jídlem, vlažnou polévkou opravdu nebyly to, co bych po doběhu přivítal. Ale ty Pyreneje za trochu toho nepohodlí rozhodně stály a já se jistě na některý z Pyrenejských závodů vrátím. To je totiž jako pro pískaře lezení v Ádru, pro paraglaidistu přeletět Alpy, pro tenistu hrát Wimbledon, pro cyklistu trpět na Grand Tour. Pyreneje, to je vysoká škola ultra trailu.

Video ze závodu