Ronda dels Cims 2014 – První česká žena v cíli

FacebookTwitterGoogle+PocketEmailPrintShare

rondalogoPo loňském absolvování UTMB, který jsem šla ze zdravotních důvodů s minimem tréninku, vyvstala otázka – co dalšího? Volba byla šílená – ANDORRA ULTRA TRAIL (170 KM, 13.000 m převýšení). Ale co – je to ještě za dlouho (to natrénuji) a má to luxusní limit (62 hodin). Sice si neumím při nejlepší vůli představit to převýšení, ale třeba to nebude tak hrozný.

No, nenatrénovala jsem to (alespoň jsem o tréninku měla jinou představu). Přesto v pátek 11.7. v 7 hodin ráno stojím s ostatními 310 blázny na startu v Ordinu a připadá mi všechno okolo, že se mě to ani netýká. Když vše půjde dobře, tak mě čekají 3 dny a 2 noci perné práce…

andorra perfil

Ještě doma jsem si prohlížela trasu, spočítala 15 vrcholů (nebo vysokohorských sedel), trochu si pohrála s časovým plánem (ale ono se to fakt naplánovat nedalo) a stanovila si cíl přežít a pokud možno vše absolvovat za 61 hodin (hodinka rezerva – to je luxusní). Do cíle bych tak přišla ve 20 hodin v neděli.Je tu start a po startu následuje jeden z asi pěti úseků po silnici. Had se roztahuje, začíná stoupání po pěšině v lese. A už je tu klasika – do kopce se jde, po rovině a z kopce běží. Sápeme se na první vrchol COLLADA FERRERORES (2.532 m) a jde to dobře. Je to romantika – krásné rozhledy, potoky, vodopády a pasoucí se koně. Potkávám Kristýnu a moc mě těší, že můžu prohodit pár českých slov. Potom seběh a „už“ jsem na občerstvovačce u Refugi Sorteny (19 km, 4:06 hod., průměr 12.95 min/km od startu). Dávám čaj a nemám vůbec chuť k jídlu, takže jenom vysaju šťávu z kousku pomeranče. Honza Suchomel čeká na Kristýnu, už se mu nějak nechce pospíchat. Vyrážím před nimi, však oni mě v dalším seběhu doženou.

V následujícím stoupání na druhý vrchol PORTELLA DE RIALB (2.508 m) se mi to nejedení rozleží a rozhoduji se, že budu ukázněná a budu pravidelně baštit. Protože, když se nebaští, tak se zvrací :-/. Takže vytahuji kousek chleba namazaný arašídovou pomazánkou (ta mě sedla na ŠUTRu) a celý ho stlačím. A je mi dobře.
Trasa je teď nahoru, dolů a za podmáčenou loukou (těch ještě bude, chtělo by to goráče) je už vidět další občerstvovačka Coma d’Arcalís (32 km, 7:24 hod. od startu, průměr 15.23 min/km od předchozí občerstvovačky). Tady ještě bufetí Honza s Kristýnou, kteří mě samozřejmě předběhli. Dávám si vývar, připadá mi nedobrý, málo teplý a málo slaný. Ale dobře to dopadlo, vývar je v žaludku a drží. Z občerstvovačky opět vyrážím před Honzou a Kristýnou.

Andorra mapa
Pokračuji po sjezdovce nahoru na třetí vrchol PIC DEL CATAPERDIS (2.715 m), byly to jenom 2 km stoupání a po seběhu následuje čtvrtý vrchol PIC DEL CLOT DEL CAVALL (2.612 m). Tady je další čipová kontrola, takže znám údaje (39 km, 9:45 hod. od startu, průměr 20.14 min/km od předchozí občerstvovačky).
A jedeme dál – po seběhu, kde mě zase Honza s Kristýnou předbíhají, se krásným úsekem dostávám k další občerstvovačce Refugi Joan Canut Pla de l’Estany (44 km, 10:51 hod. od startu, průměr 13.20 min/km ze 4. vrcholu). Je to krásná chata pod nejvyšší horou Andorry. Baštím, co se dá – klobásky a vývar, na nic sladkého nemám ani pomyšlení. Honza s Kristýnou taky docházejí, Kristýna si stěžuje na žaludek, trochu si potřebuje odpočinout. Vyrážím zase sama. Tak, a teď mě čeká úsek 3 km dlouhý s 900 m stoupáním. Zdolávám ho za necelé 2 hodiny, to je slušný na 3 kiláky, ne? Je to vlastně strmé suťovisko. Na pátém vrcholu PICU COMAPEDROSA (2.942 m) mám 47 km od startu, jsem tady za 12:49 hod. a průměr od předchozí občerstvovačky je 39.33 min./km.

RondaComapedrosa3
V následujícím sestupu čekají kamenité cestičky, strmá sněhová pole a krásná jezera. Po 3 kilometrech sestupu jsem u Refugi Comapedrosa (50 km od startu, 13:56 hod. od startu, průměr 22 min./km z Comapedrosy).

RondaComapedrosa2

Akorát jsem si tu roztrhla kompresní podkolenku, úplně cítím, jak mi lýtko povolilo. A aby toho nebylo málo, dostavuje se nechutenství. Na chatě si musím něco dát, ale nic se mi tu nelíbí. Jsem tady s Honzou a Kristýnou, ta je na tom podobně. Poroučím si horký čaj, zkusím vývar, ale ten neprošel, musel ho sníst Honza. Sezobnu trochu oříšků, dávám si tyčinku. Chtělo by to pořádné jídlo, cítím, jak mám stláskaný žaludek. Tak nic, nasadit čelovku a už se vydávám do dalšího stoupání. Po 2 kilometrech a 200 metrech stoupání mám šestý vrchol PORTELLA DE SAFONS (2.592 m).
Mám docela obavu z právě nadešlé noci, zatím je to fajn, protože neusínám. Díky těžkému terénu se daří udržet plnou pozornost. Na UTMB jsem usínala za chůze už první noc, a to se startovalo v 17 hodin! Tady musím dávat větší pozor. Sice mě každý kilometr připadá dlouhý aspoň kilák a půl, ale fakt se mi nechce spát. Něco za něco. Po 11. hodině večer jsem dorazila na občerstvovačku Coll de la Botella (57 km od startu, 16:09 hod. od startu, průměr 27,57 min./km od chaty Comapedrosa). Na to, že to bylo z kopce, jdu fakt strašně pomalu, ale přesto na svůj plán mám ještě asi 4 hodiny náskok. To je dobrý, jenom vydržet.
Myslím na Martinu, jak zvládá ten terén, myslím na Kristýnu s Honzou. Chybí mi, že už mě dlouho nepředběhli, to bylo strašně fajn. Vždycky jsem šla napřed a oni mě zanedlouho došli, já jsem je zase potkala na občerstvovačce, jak bufetí. Ale teď se nějak za mnou neobjevují. Jdu jako stroj, hlavně dávám pozor na to, abych nezakopla. Za přemýšlení o nesmrtelnosti chrousta přicházím na sedmý vrchol BONY DE LA PICA (2.406 m, 62 km od startu, 18:12 hod. od startu, průměr 24,6 min./km). Je po jedné hodině po půlnoci a moje rychlost je 5 kiláků za dvě hodiny, už nedávám ani 3 km za hodinu . Nějak se mi vytrácí pozitivní myšlení.
Ale co, teď mě čeká dlouhý seběh do Marginedy, tak snad něco naženu. Nejdřív to vypadá, že to půjde, ale pak se to zaseklo. Tohle jsou nejdelší skoro 3 hodiny, co mi tenhle sešup trval. Pořád posouvám očekávaný čas, kdy do Marginedy dorazím. Chci si tam chvilku lehnout, ale rezerva se krátí. Dokonce čekám každou chvíli, že se začne rozednívat, na hodinky jsem si zakázala koukat, je to silně depresivní. Pod řetězy, kde nás ještě přijišťují dobrovolníci, někdo asi upadl a strašně řve bolestí. Výborná atmosféra. Za chvilku řve někdo další, co se to tam děje? No, za chvilku už vím. Tráva je mokrá od rosy a klouže to, jak na ledě. Jdu po straně, pořád padám, krok sun krok…
Do tý nešťastný Marginedy jsem dorazila těsně před 4. hodinou ranní (70 km od startu, 20:55 hodin od startu, průměr 23,29 min./km ze sedmého vrcholu). Velká hala, plno kraválu. Jedna žíněnka je volná, tak zaléhám, batoh pod hlavu. Jenže nejde usnout, ležím asi hodinu, ale spát fakt nejde. Takže zvednout se, musím dát něco k jídlu. Zjišťuji, že, jak jsem ležela, vylil se mi obsah camelbagu (byl tam hořký čaj). Protože jsem si spálila ruce, když jsem šla celý pátek v triku bez rukávů, toto triko sundavám a vytírám s ním louži čaje. Od teď musím jít v triku s dlouhým rukávem. Namažu ještě nohy, vyměním ponožky a jde se jíst. Jídla tu je dost, ale nic nevypadá, že bych mohla pozřít. Navíc přichází Honza s Kristýnou, chudák Kristý je prošitá, nejí a jde spát. Přeju jí, ať se žaludek uklidní a hlavně, aby mě zase došli. Já si vylovím müsli tyčinku a se Samem se v 5:30 vydáváme na další boj.
Čeká nás asi 1000 metru nahoru a potom zase dolů přes osmý vrchol COLL DE LA GALLINA (1.910 m). Rozednívá se, Sam trochu zaostává, jdu tedy napřed svým tempem. Snažím se do toho šlapat . Přichází mi SMSka od Aleše Zavorala, že to je dobrý a že to určitě dám. No, zrovna jsem hodně zdeptaná, když si uvědomím, že mě čeká ještě 100 kiláků! To snad ten Aleš ani nemyslí vážně, jenom mě chce utěšit. Začíná být teplo, přece jenom triko s dlouhým rukávem a ještě ke všemu z merina nebude to pravé. Docela se vařím, to nemůžu přes den vydržet. Při sestupu dělám časté zastávky, snažím se něco sníst a mažu nohy. Je mi strašný vedro.
V nejnižším místě trasy, v městečku Sant Julia de Lória čekají Míša Mertová s Aničkou Strakovou a Míša mě půjčuje svoje lehčí triko. Záchrana nemohla přijít ve vhodnější dobu! Díky, díky. Holky mě povzbudily, bylo to strašně milé setkání. Hned se mi jde líp. Teď na mě čeká stoupání, za 16 km budu výš o 1.755 metrů. Jdu pomalu, ale furt . Na 91. Km je občerstvovačka na chatě Coma Bella (27:38 hod. od startu, průměr z Marginedy 17:52 min./km). Dávám si tady rýži s tuňákem, to mi chutnalo. Super, bude síla. Vyrážím dál, ještě potkávám Honzu (už bez Kristýny, která zůstala v Marginedě). Stoupání pokračuje a na mě jde spaní. Je teplo, uléhám do stínu pod borovice, šišky mě trochu tlačí. Usnula jsem, ale vůbec nevím, na jak dlouho. Okolo mě nikdo, asi už jsem poslední. Musím pokračovat ve stoupání, jdu přes Refugi de Roca de Pimes. Je tady půjčovna všeho možnýho motorovýho, co potom potkávám v dalším stoupání na devátý vrchol PIC NEGRE (2.645 m). Je tu nádherný rozhled, ale není čas, šupu dolů. Teda fakt nevím, za 1 kilometr má být chata Claror, to přece musí být aspoň 2 km! Na chatě Claror jsem po 16. hodině (103km a 33:03 hodin od startu, průměr 27:08 min/km i se spaním). Potkávám tady Honzu, který si dává čočku a strašně se diví, že jsem za ním. No, holt mě neviděl, jak chrupu. Strašně ho ráda vidím, ale už je to naposled, protože evidentně usoudil, že už toho loudání bylo dost a kopne do vrtule. Dávám taky čočku, ale vůbec mi nechutná, ale co – hlavně, že je v žaludku.
Následující úsek je pestrý, krásný a hlavně za světla. Další občerstvovačka je za 12 km, je to strašně dlouhý, jdu přes desátý vrchol COLLADA DE LA MAIANA (2.424 m). Vyhlížím chatu Refugi de l’Illa už aspoň hodinu, pořád jí nevidím. Chce se mi spát. Takže, když tam konečně dorazím, mám 115 km od startu, 36:59 hodin a průměr od Claror 19,75 min./km. To je dobré, za 4 hodiny 12 kiláků. Tady jsem udělala strategickou chybu. Přestože je ještě světlo a měla bych ho využít, raději zaléhám na kavalec. Ležím asi hodinu, vedle kecaj (tedy spíš na sebe křičí) dva ležící Francouzi, takže navíc vůbec neusnu. Mám vztek a je mi hrozná zima. Zkouším tedy tu jejich polívku, ale je dost hnusná a studená, celou ji vyhazuji . V půl desáté nasazuji čelovku do pohotovostní polohy a vyrážím.
Cesta je z kopce, všude tečou potoky a je tady hrozně mokro. Fakt by to chtělo goráče. Po setmění bloudím, nevím, kudy překonávat tu spoustu vody. Jde mi to pomalu. Nikde nikdo. Nálada je na bodu mrazu. Je hluboká noc, mlha, a mně se v hlavě honí různé věci. Vybavují se mi všechny křivdy z poslední i dávné doby, začínám být lítostivá, chce se mi brečet. Hrozný stav. Tak jdu, mám knedlík v krku a v hlavě hrozný zmatek. To je stav, zajímalo by mě, jestli to mám jenom já, nebo i někdo jiný? Chtělo by to Chocholouška. Ale nakonec jsou za mnou další dva vrcholy – jedenáctý vrchol je PORT DE VALL CIVERA (2.540 m) a dvanáctý COLL DELS ISARDS (2.552 m). Málem jsem zašlápla krávu. Leží jich tady spousta, přežvykují a svítí jim oči. Její oči jsem si spletla s fáborkem a ji samotnou s balvanem. Na poslední chvíli jsem se probrala a šlápla vedle…
Další úsek a jsem pod sjezdovkou, tady by už měla být druhá velká občerstvovačka. Dole stojí chlap a povídá, že u modrýho světla mám zatočit doprava a tam to je. Jenže je to velké horské středisko a modrých světel je tu asi patnáct. Poté, co jsem několikrát zatočila, prošla se uvnitř nákupního centra (dveře se mi otevřely, bylo tu modré světlo), si začínám zoufat. Nikde nikdo. Nedá se nic dělat, musím zase nahoru k tomu chlapovi, aby mi znovu řekl, kde že to mám zatočit. Najednou mě dojíždí městská policie, co prej tady dělám. No, přece hledám občerstvovačku (jako kdyby to neviděli)! Nakonec zapínají maják a se slovy: „následuj nás“ mě, běžící, dovedou na kýžené místo. Takže jsem v Pas de la Casa (129 km, 43:21 hod. od startu, průměr 27,21 min/km). A tady je dobře. Hned si vybírám lehátko a 1,5 hodiny ležím, z toho tak půlku spím. Vůbec se mi nechce vstát, tady je druhé místo, kdy jsem neukázněná (), jenom se povaluji. Když vstanu a mažu si nohy, vidím, že přicházejí Monika s Petrem. Vidím je ráda, to nemůžu říct, ale přece jenom si trochu říkám, že jsem profrcala spoustu času tím povalováním a vůbec. Už jsem tu neměla být. Ale jsem. Nic k jídlu si nevyberu, tak si aspoň vyčistím zuby (kartáček mám s sebou), to je příjemný. Monika povídá, že Sam vzdal, Martina vzdala, Petr Fojtík jde na limit… A prý, že někdo povídal, že ty poslední 3 vrcholy nejsou zadarmo…
Myslím na všechny krajany  a asi v půl čtvrtý vyrážím dál. Zase mokrý úsek, bylo zbytečné měnit ponožky. Je to z kopce a potom zase do kopce přes třináctý vrchol PAS DE LES VAQUES (2.575 m). Přilepil se na mě nějaký mladý Francouz, evidentně mu vyhovuje moje tempo. Sice pochopil, že si se mnou moc nepokecá, ale posunky jsou taky možný. Když se zastavím, abych se odstrojila (zase začíná být vedro), zastaví se taky. Trochu mě to rozčiluje. Když se zastavím, abych si namazala nohy, zastaví se taky. Hodně mě to rozčiluje…
Další občetstvovačka je v Vall d’Incles, je to 142. km a mám 49:19 hod. od startu, průměr za posledních 13 km je asi 22:30 min./km bez spaní). Pořád s Francouzem v zádech se sápu na čtrnáctý, předposlední vrchol CRESTA DE CABANA SORDA (2.657 m). Je krásný den, v údolích je inverze a tady nahoře krásně jasno. Horko se střídá s kosou podle toho, na které světové straně úbočí se nacházíme. Na občerstvovačce Refugi Coms de Jan jsem po půl dvanáctý (149. Km a 52:32 hod. od startu, průměr 27.57 min/km za posledních 7 km). Francouz si tady našel kavalec a uléhá, takže už zase můžu jít sama, asi jsem ho uhnala .
Já to asi dám, to snad není možný! Přichází ohromná euforie, začínám si uvědomovat, že to možná dobře dopadne. Už jenom poslední vrchol a potom šup do Ordina… Jak je ta psychika zrádná. A ke všemu mám půjčené triko od Míši M., naší úspěšně reprezentantky ve SKY závodech, to přece nemůžu vzdát!
Poslední vrchol COLLADA DELS MENERS (2.719 m) taky není zadarmo, ale je poslední. Fandící dobrovolníci, paráda. Tak, a jsem tady. Kytky jsou tu nějak krásnější, větší a barevnější.. Nejraději bych si vzala pár kamenů na památku a kytiček taky. Tak seberu alespoň jeden kamínek pro Jáju, a co nejrychleji mažu dolů. Začíná mě chytat stihomam, mám dojem, že Petr s Monikou jsou mi těsně v patách. Pospíchám, aby mě nedojeli. Pořád se ohlížím, dokonce slyším jejich hlasy a češtinu (to byla blbost, ale zjistila jsem to, až v Ordinu). Seběh na poslední občerstvovačku Refugi Sorteny (1.962 m, 157 km a 55:32 hod. od startu, průměr za posledních 8 km 22,5 min./km). Je tedy půl třetí a zbývá posledních 13 km. Až na to, že je vedro, cesta je nekonečná a mám neodbytný pocit, že mě každou chvíli předběhnou Petr s Monikou (jako kdyby to nebylo jedno), je to super pocit. Snažím se jít hodně rychle a popobíhat, musí to být dost komický. Asi 3 km před cílem se mi obrací žaludek naruby, nic tam není, ale vydává to hrozný zvuky. Je tady nějaké parkoviště a lidi. Naštěstí místní říčka vše přehluší. Paráda. To je jenom malé připomenutí, jak by to mohlo být hrozné třeba půlku cesty. Tohle je jenom třešnička na dortu.

RondaDiplomPavlinaProchazkova
Tak jo, už je tady Ordino. Na kraji městečka potkávám auto se Samem, Aničkou a Míšou, beru si od nich kapesník, kdybych brečela… Kousek dál na mě čeká Martina, je to zlatá holka. Do cíle dokonce popoběhnu. To bylo dobré, protože doma se zrovna dívali Pavel s Pájou a normálně mě viděli . Je mi krásně, ani nebrečím… Jsem tady.

RondaPavlinaProchazkovaCil

(Celkový průměr byl 20,43 min/km včetně všech zastávek, tj. necelý 3 kiláčky za hodinu)

(Poznámka skyrunning.cz: Dodatek v titulku doplněn po zásluze. Pavlína se stala první ženou z Česka, která dokončila Ronda dels Cims)

3 komentáře u „Ronda dels Cims 2014 – První česká žena v cíli“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Doplň odpovídající ... *
Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.