Andorskej výlet

Když jsem viděl, kolik Čechů se přihlásilo letos do Andorry na šílenou stomílovku, neodolal jsem a přihlásil se taky. Dokonce jsem k tomu ukecal i Kristýnu se slovy: „Loni to nebylo tak hrozný, půjdem pomalu..to dáš..“ Ta dobrá duše mi na to skočila a přihlásila se taky. Vlastně jsem ani vědomě nějak moc nelhal, opravdu jsem si pamatoval, že to nebylo tak hrozný. Ono to doopravdy bylo hrozný, byl jsem zničenej, spálenej, přišel o oba nehty na palcích a roztrhal boty. Jenže lidská paměť už bohužel funguje tak, že si pamatuje hlavně to dobré a moje není výjimkou.

Cesta je nejrychlejší letadlem do Barcelony a pak půjčeným autem nebo busem dál do Andorry. My se rozhodli trochu pozdě a tak zbyla už jenom letenka z Katowic, protože z Prahy to stálo nehorázně hodně. Potom ještě napsal Petr Míl, že nepojede, takže nám odpadl i odvoz autem do Katowic a vypadalo to na hodně ranní vstávání. Naštěstí to zachránil Palonc, který od Pepra převzal letenku a i mě s Kristýnou jako pasažéry.  

Takže ráno do Katowic, kde potkáváme Michala Kolodziejczyka, pořadatele BUT s letos 251km trasou. Ten má jenom příruční zavazadlo, do kterého nechápu, jak se sbalil, a jde bez holí, protože ty mu do příručáku nedovolili vzít. 

Na letišti také zjišťujeme, že Palonc nemá letenku. Tohle mě ještě překvapuje, že si to nevytiskl, prostě ho ještě tak moc neznám. No, nakonec se mu to podaří nějak ukecat a bez příplatku se dostane taky na palubu. 

Tedy dostane se na palubu, až nás tam někdo pustí, zatím má letadlo hodinu zpoždění, my sedíme v letištní hale, venku šíleně prší a halou se šíří zvětšující se kaluž, kvůli které postupně měníme lavičky. Michal poznamenává, že to trochu připomíná film Final Destination, to jsem tak potřeboval slyšet.  

V Barceloně si jdem pro batohy a Michal oznamuje, že jde půjčit auto, ať pak dojdem. Bohužel ale nevíme kam, Palonc opět zachraňuje situaci, když Michala najde, na dohledávky je Palonc dobrej. Cesta dál je už v pohodě, jen mě překvapuje, že je každou chvíli potřeba vytáhnout nějaká €, aby se dalo projet placeným úsekem dál. 

V Andoře, než nás Michal vysadí u hotelu, dochází k celkem vtipnému momentu, když se zeptá, zda z Čech přijede i guy, který vyhrál Spine. Když zjistí realitu, je ohromen a říká: „wow, I was riding the guy that won the Spine“ a s bojácnou úctou si Palonce prohlíží.

Pak už jsme u hotelu, Palonc nemá bůklé ubytování, ale má štěstí, volné pokoje tu ještě jsou. Potkáváme další krajany odvážlivce a taky trochu blázny, kteří se přihlásili. Po odhození věcí na pokoji mizíme rychle směr picérka. Všichni se mě ptají jaký to loni bylo, na to mám jenom jednu odpověď: „vertikální“.

Martin Stárek, dále jen inženýr, přemýšlí, má-li si s sebou zítra brát hůlky anebo nemá-li si s sebou brát zítra hůlky. Ještě je nikdy nepoužil a tak prostě neví.

Ráno mě budí úžasný výhled z hotelu na východ slunce. 

Někteří ale spí docela dlouho (nebudu jmenovat, ale kdo viděl film Na samotě u lesa, tak je mu jasné, že to jsou ti z Prahy) a tak nečekám na odvoz do Ordina a říkám, že si tam dojdu sám. Bohužel jsem si spletl silnici a když vystoupám do vesničky Erst, je mi jasné, že tudy opravdu ne, takže seběh zas dolů a na druhý pokus jsem v Ordinu. Tady to už závodem žije, je tu oblouk, jsou tu vlaječky.

Postupně potkávám další české šílence.Martinu s Pavlínou samotného pana skyrunninga Sama, který tu bude letos dávat second servis.

Potkávám i Michala i Palonce, no prostě jsme tu všichni.

Může se jít na briefink, předstartovní povídání o tom, co dělat a co nedělat a tak. Loni jsme to prošvihli a nic se nestalo a jediné, co si pamatuju z letoška je často opakované slovo „montaňa montaňa montaňa…“. Jo a pak taky, že je tu 400 dobrovolníků, asi 10 masérů a 10 podiatrů a 1 provozovatel kvantového dotyku (quantum touch) ať už je to kdokoli/cokoli. 

No a pak už jenom společná fotka, pak dáme s Paloncem věci ostatním a seběhneme si to zpátky 3 kiláčky k hotelu, protože do auta bychom se už nevlezli. Z dneška mám dobrý pocit, nic moc mě nebolí naběhal jsem tak zhruba 12km a cítím se dobře. Pak večeře a rychle se sbalit a spát, protože zítra to začne.

Pozdě večer uprostřed balení nám ale někdo klepe na dveře a zjišťujeme, že Palonc nemá číslo. Prý už zkoušel všechny naše pokoje a nikdo tu jeho tašku se startovním číslem nemá. Na to, že nemá startovní číslo s čipem, bez kterého ho zítra nepustí ani do startovního koridoru, tak je podezřele klidný. Musím ho obdivovat, asi je vycvičený z adventure závodů, já bych už stresoval a brečel. Oznámíme mu, že jeho tašku jsme opravdu nebrali a tak zas odchází.

Ráno nás Michal bere autem na start, měl brát i Palonce, ale ten se nedostavil, tak asi ještě pořád hledá tašku s číslem. V Ordinu už panuje nervozita, takže si rychle odskočit a pak už na start, potkávám Palonce, který sehnal číslo. Prý došel ještě jednou k inženýrovi a Martinovi na pokoj a přesvědčil je, když řekl, že jsou dva a tašky mají tři. Na to nezbylo než se podívat do jedné z tašek a tam bylo na čísle napsané Pavel a tak mu tedy tašku vydali.  Pak už zbývá jen poslední problém – Palonc nemá připínáčky. Jeden mu dávám, i když pochybuji, že mu to vydrží až do konce stomílovky. (moje obavy byly zbytečné, protože, jak jsem se pak dozvěděl, tak se Palonc na 70.km převlékl do čistého, ale číslo s čipem nechal tam, kde bylo, takže zůstalo na triku v depu)

Potkáváme ještě velmi dobrého běžce dopisovatele Honzu Bartase, který nám jen potřese rukou, oznamí, že jde blinkat a zase se ztratí.

Prvních 70km – Ordino – Margineda

A pak už to začlo, všichni jsme se rozběhli, první kolečko po Ordinu a pak už šup šup nahoru na první kopec, pěkných 1400 výškových metrů na rozehřátí organismu. Tempo je celkem rychlé, ale zatím to stíhám, Honza s Paloncem jsou už někde v čudu, ale inženýra mám ještě na dohled.

Všichni tu visí na hůlkách a supí nahoru, jen inženýr si jde jako na procházku, pěkně vzpřímeně a hůlky drží složené v jedné ruce. Je mi jasné, že jde sice s hůlkami poprvé, ale je to přece inženýr, tak snad ví, jak se používají. I takhle je rychlejší než já a tak se mi brzo ztrácí z dohledu, což je jenom dobře, protože mě to deprimovalo, tenhle pohled.

Vylezeme nad les, začíná být horko a tak si sedám na kámen, sundávám dlouhé elasťáky, nasazuji pouštní čepku a mažu se krémem. Předběhlo mě za tu dobu asi 20 lidí, ale Kristýna pořád nikde a tak jdu dál. Cesta stále stoupá, a mně nějak dochází energie, možná jsem si měl do lahví natočit něco jiného než vodu. Musím do vydržet na první občerstvovačku, pak si dám colu a bude hej. 

Taky mě bolí hlava, nevím proč, začíná ve mně hlodat podezření, že to je tou výškou, nahlodali mě v hospodě, pořád o tom mluvili. Já tvrdil, že je to blbost, že jsem tu byl loni a žádná výška mi problémy nedělala, však to nejsou Himaláje. První občerstvovačka se blíží, už je pod námi, stačí seběhnout dolů.

První seběh na trati a já zjištuji, že to nejde, bolí mě levé koleno, od Lazovky jsem toho moc nenaběhal a je to poznat. Směrem dolů mě předbíhá další desítka lidí, ale Kristýna pořád nikde. Nakonec se tam ale dostanu, dám colu, sednu na zem a přemlouvám, hladím, protahuju a zaříkávám koleno. Jestli se to nezlepší, tak to bude dost otrava, protože nebudu moci sbíhat dolů. Takže budu děsně pomalý a co hůř taky děsně deprimovaný. Však mě čeká minimálně ještě 12000 metrů seběhnout!

Čekám na Kristýnu a pořád nic, lidi přichází a odchází  a já mrznu, ale aspoň mám čas domlouvat kolenu. Nakonec se objevuje známá tvář ale Kristýna to není, je to Pavlína, tak to jsem překvapený. Ještě více jsem překvapený, když si jenom pípne kontrolu, něco do sebe hodí a valí dál. Pavlína mě ještě dnes (a zítra a pozítří) hodně překvapí.Kristýna se nakonec dostavila, to je dobře, už jsem zmrzlý a přežraný, ale něco do sebe ještě nacpu, však mi loni Mira říkal, že málo jím.

No a potom vyrážíme spolu, do kopce mi to stále nejde, ale stal se zázrak a koleno si dalo říci, přestalo bolet. Tak to je luxus, rozbíhám se dolů jako šílený, abych zjistil, co všecko si můžu dovolit. Po chvilce doháním Pavlínu a po další chvilce padám na zadek a jsem a celý od bláta. Nevadí nevadí, hlavně, že koleno je ok. Seběhnu dolů a než dojde Kristýna s Pavlínou, tak se umyju v potoku. Potoků tu jsou totiž stovky, jak taje sníh, je tu všude buď potok anebo podmáčená tráva. 

Přes kopce se pomalu suneme k další občerstvovačce u lanovky Arcalis. Tam si sednu, ale dává se do mě zima, takže sním, co se dá a pak už s Kristý zas valíme dál. Pavlína je samozřejmě už pryč, přišla po nás a odešla před námi, ta prostě vysedávání na občerstvovačkách neuznává.

Stoupáme sjezdovkou nahoru a mně to nejde, bolí mě hlava a nemám energii. Už asi 30km přemýšlím, proč jsem semka zase jezdil. Nojo, ta selektivní paměť, člověku zůstanou v paměti opravdu jenom ty kladné zážitky a tak jsem se prostě přihlásil znova. To je taky důvod, proč píšu tenhle report, abych si to mohl pak přečíst, jak hrozný to bylo, tenhle kopec a všecky ty další a znova se už nehlásil. Sedám si na kámen a už mě předbíhá i Kristýna, takhle to dál nejde. 

Vytahuji poslední záchranu, olejíček ze sopečné máty, pěkně se toho nafetuju a pak to i rozetřu na zátylek, prý je to proti bolesti hlavy. Přitom ale musím sundat čepici a zjišťuji, proč mě bolela hlava – utáhnul jsem si čepici moc natěsno a cvoky, které drží závoj, mě tlačily do spánků! Tak to je druhá dobrá zpráva dne, prostě žádná výškovka, jenom čepice!

Odteď už je to pohoda, doženu Kristýnu, vylezeme na kopec a hurá dolů. Otevře se mi nekonečně krásný výhled na údolí s horskými jezery. Děsně mě to dojímá, otázky, co tu dělám, jsou dávno zapomenuty. Právě naopak si teď říkám, kde jinde bych měl být, pro tohle jsem se narodil, taková krása, proč žiju v Olomouci?? Tohle je důvod, proč je ultratrail ten nejhezčí sport. Řítím se dolů k plesům, která mají takovou tu přesně dokonalou zelenomodrou barvu, něco podobného jsem zatím viděl jen na Korsice, ale tam bylo moc lidí, tady je ještě divočina, příroda, čistota.

Dokonce si cestou dolů i zpívám „dumky žalky a co jááá..“ nějak mi to uvízlo v hlavě. Asi si podvědomě myslím, že když si to budu zpívat, tak potom budu taky tak skvěle běhat psát, jako Honza.

Někde tady za těmi jezery bylo super sněhové pole, po kterém se dalo sklouznout buď ve stoje nebo po zadku. Tady jsem zjistil, že ani Španělé ani Kristýna neumí vůbec plužit a že mi ještě ke všemu blokují cestu, protože neví, že na sjezdovce má přece vždycky přednost ten, který jede seshora.

No a potom přišly další kopce a další seběhy a doběhli jsme zase Pavlínu a spolu jsme došli až na občerstvovačku pod nejvyšší horu Andorry někam na 43.km. Když jsem se podíval nahoru, kam půjdeme, nebylo mi zrovna nejlíp. Čísly to je 880 výškových metrů na vzdálenosti 3km. To už je sklon závodu Vertical Kilometer. Připomnělo mi to cvičení Insanity, kde hlavní trenér Shaun T říká: „Hello everybody, this is Max Interval Circuit and it’s gonna kick your butt.“

Takže to mi znělo v hlavě, když jsem koukal nahoru: „Hello everybody, this is Comapedrosa (2942m) and it’s gonna kick your butt.“

Nahoru jsme lezli skoro dvě hodiny, první byla hlína, pak velký kameny, pak menší kameny, který se ale tak drolily, až jsem se bál, že nějakej shodím dolů a uvažoval, jestli když někoho takhle zabiju, tak jestli mě za to disknou.

Nakonec se ale povedlo ještě za světla a odměnou byl nádherný výhled a společná vrcholová fotka. Nahoru jsme vylezli v 8 hodin večer, to znamená, že jsme na cestě už 13 hodin a za tu dobu jsme dali 46km, prostě katastrofa. :-)

tímhle směrem se poběží dolů

Organizátoři měli nahoře postavený stan a budou čekat na další závodníky ještě několik hodin až do tmy.

A potom přišel celkem pohodový seběh dolů k ještě hodně zmrzlým ledovcovým jezerům a dál a dál na Refuge pod Comapedrosou.

Tam seděla Pavlína a byla tam zas spousta jídla, i když už mi to moc nejelo, protože to prostě pořád bylo to samé, není to jako Mátra, kde na vás na každé občerstovačce čekají nové nevídané pochutiny. Každopádně tam ale bylo trochu tepleji než venku, takže jsem byl rád.

Pavlína zas vyběhla napřed a my než se vypravili, tak se setmělo. Na oblohu vylezl nádherný kulatý úplňkový měsíc a já začal dostávat sluchové halucinace, protože francouzka za mnou na ten měsíc ukazovala a něco říkala a já ji slyšel, že říká: „ty brďo!“.

Šli jsme na další kopec, kde jsem mrknul na gps a ta ukazovala 51km a 4998m+ to mi neudělalo moc dobře, ale zase jsem chápal, proč jsme tak zoufale pomalí. Do Marginedy na 70.km, kde je pořádné zázemí a naše balíčky s věcmi, zbývalo ještě 20km, jenže jakých km. Nejprve jsme vylezli někam nahoru k lanovce, pak jsme seběhli dolů na občerstvovačku a tam nám řekli, že asi 15km do Marginedy a že prej „little up“ a pak „big down“. O tom jejich little up se mi bude asi ještě dlouho zdát. Tady někde jsem říkal Kristýně, že budem muset asi trochu zrychlit, protože limit se blíží.

Bohužel se stal ale pravý opak a my zpomalili, zpomalili jsme tak, že kdybychom zpomalili ještě víc, tak už začnem couvat. Kristýna dostala obrovskou krizi a když vylezla konečně to little up a sebíhali jsme dolů, s hrůzou v očích jsem pozoroval svit čelovek na druhé straně údolí, jak se pomalu sunou do dalšího strmého kopce. Nechtěl jsem tomu samozřejmě věřit, myslel jsem si, že to je třeba nějaká jiná trasa, třeba Mitic anebo Celestrail, ale byla to samozřejmě naše trasa. Nechtěl jsem věřit ani tomu, když Kristýna prohlásila, že tenhle kopec už prostě nevyleze. Jsem si myslel, že přehání. Nepřeháněla. Kdybych tušil, co ještě přijde, tak ji nechám v tom údolí organizátorce ve stanu a jdu dál sám.

Nechal jsem ji jít tedy pomalu nahoru a zatím si sedl a psal si smsky s Alešem Zavoralem a zjistil od něj čísla ostatní čechů, abych se pak na kontrole mohl zeptat, kde jsou, protože organizátoři jedou prostě podle čísel a na jména nereagují. Sice vždycky, než jsem dopsal smsku, tak mi skoro umrzly prsty, ale tak aspoň nějaké rozptýlení to bylo. Pak jsem se zvedl udělal pár kroků nahoru a došel Kristýnu, to se tedy za tu dobu teda moc daleko neposunula.

Kristýně prostě odešla všechna energie, vždycky asi po pěti vystoupaných výškových metrech se začala kácet na stranu. Která strana to byla, záleželo na tom, kterou nohou  zrovna udělala poslední kritický krok. Naštěstí měla hůlky a tak se vždy odpíchla a hodila sebou na tu správnou stranu do svahu. Potom se tam válela nebo seděla a odmítala se zvednout a říkala, že je jí zle a odmítala cokoli sníst a nechtěla se ani vyzvracet a jenom říkala, že je jí zima. Na mou moudrou myšlenku, že by se mohla zahřát pohybem, třeba chůzí do kopečka, vůbec nereagovala.

Postupně nás přebíhaly další desítky lidí, vždy jsem si na ně posvítil čelovkou, protože jsem už každou chvíli čekal Moniku s Petrem, jenže pořád nic. Až pak po nekonečné době konečně známá tvář, došel nás Sam. Vyměníme pár vět a pak valí dál, vypadá celkem v pohodě a moc se nezdržuje, však už je to boj s limitem. Začínám mít obavy, jestli vůbec do Marginedy, dojdem do limitu, který je v 8 hodin ráno. Chtěl jsem tam být tak max kolem druhé a loni jsme tam byli s Mirou Štropem ještě za světla večer.

Nakonec se mi podaří přesvědčit Kristýnu, aby se překonala a spořádala aspoň jeden gel, to jí dodá tu trochu energie, kterou potřebujeme, aby se zvedla a mohl jsem ji postupně vytlačit až nahoru na kopec Bony de la Pica. Tady si bláhově myslím, že už je vyhráno, protože odtud to má být jenom z kopce. Jenže z jakého kopce, začíná to skalnatou průrvou jištěnou řetězy, kde je každých pár metrů organizátor, který některým pomáhá s hůlkama a vždycky říká (kecá), že už jen 20metrů a pak to bude lepší. Když vidí Kristýnu jak visí na řetězu a nefungují jí nohy, tak jsou pěkně vyplašení. Vyplašený jsem i já, zrovna ten nejtechničtější a nejnebezpečnější sestup musí být tady. Loni to byla mnohem pohodovější cesta.

Po tomhle adrenalinu mi už přijdou následné serpentiny dolů do Marginedy sice nekonečné, ale přesto pohodové. Kristýna se sice pořád vleče, ale je to mnohem rychlejší, než předtím do kopce anebo dolů po řetězech. Dokonce jsme došli Sama Straku, to mě nemile překvapilo, protože jsem myslel, že už bude někde za Marginedou, vhledem k tomu, jak dávno nás předbíhal a jak jsme se do kopce vlekli. Však podle gps jsme posledních 5kilometrů šli přes 3 hodiny.

Ukazuje se, že Sam nemůže z kopce, má problémy se stehnem. Kristýna zas nemůže do kopce a tak když se zvlní profil, tak se takhle navzájem předbíhame, kdyby to nebylo tak tragické, bylo by to zábavné pozorovat. Nakonec ale přece jenom Sama trhnem, protože do Marginedy je to většinou z kopce dolů.

Dostali jsme se tam o páté hodině ráno, takže 22 hodin na 70km, to je rychlost (pomalost) míň jak 3km za hodinu, neuvěřitelné. Překonal jsem rekord ze 100MKMK, kde mi to na 80.km trvalo 18hodin a myslel jsem si, že je to dlouho. Loni jsem byl touhle dobou už někde kousek pod Pic Negre. Kristýna sebou hnedka sekla na zem a usnula, já si došel pro balíček s věcmi, kde jsem měl ručník a šel se osprchovat, však když už jdu na limit a nespěchám, tak toho aspoň takto využiju. Došel Sam, vzbudila se Pavlína a spolu asi v 5:30 odešli. Kristýna dala taky sprchu a zalehli jsme. V 6:00 přišel Petr s Monikou, vypadali celkem v pohodě, samozřejmě se diví, co tu děláme. Tak zase zaléhám a čekám, jestli se Kristýna vzpamatuje nebo ne. 

V 6:50 už tu Petr s Monikou nejsou, ale je tu Martin Fojtík! Ten vypadá spokojeně, říká, že se mu to moc líbí, tedy až na ten poslední sešup dolů, to prý neumí. Chvíli nás pozoruje, pak nás obdaruje každého jedním pivem a pak zjistí, že jsme nějací čistí a tak se jde taky osprchovat. Kristýna se nezvedá a tak se chystám dál na cestu sám. Je to škoda, ale bez fungujícího trávení by to stejně nedošla. Myslím, že teď by jí nepomohl už ani ten kvantový dotykáč. 

V 7:00 tam začal pořadatel vyhlašovat, že kdo jde Rondu, tedy hlavní závod a bude tu ještě v 8:00, tak že ho disknou. Tož to se mi teda ještě nestalo, pěkně mě to vyděsilo a tak jsem se sbalil a v 7:30 vypad.

Druhá část 70km až 130km z Marginedy do Pas de la Casa (už bez Kristýny a tím pádem i bez fotek)

Vypad jsem tak rychle, že mě ani moc nezpomalilo těch cca 900 výškových metrů na Coll de Gallina. Nahoře potkávám Moniku s Petrem, ti opravdu nespěchají. Vždyť odešli o hodinu dřív. Říkají, že se rozhodli, že nejrozumnější je jít prostě na limit, že by mohli běžet třeba 20km, ale co pak, že? Z hlediska taktiky mají pravdu, ale mě by to děsně nervovalo, mít pořád za zády limit. Krom toho ten profil závodu, co nám dali, je spíš orientační a může se stát, že se někde zaseknou a bude konec. Každopádně dolů jdou taky pomalu, takže jim mizím a za chvíli jsem zas o 900m výškových níž v Sant Julià, kousek předtím předbíhám Sama, který jde opravdu pomalu. Vycházel z Marginedy o dvě hodiny dříve, Pavlína je jako obvykle už dávno pryč. 

V Sant Julià čekají na Sama Anka s dcerou a Míšou Mertovou. Doplňuji vodu, chvilku s Ankou vykecávám, ale ona pořád říká ať už běžím. Nojo, tihle závodníci, už to mají v krvi, prostě čas na občerstovačkách je čas ztracený. Mě už ale pár minut moc nezachrání, gps ukazuje, že jsem zatím stál 7hodin a to jsem ji měl vypnutou, když jsme byli uvnitř, takže doopravdy jsem stál na místě tak 10 hodin. Mým cílem je teď už jenom dojít a potrénovat si tohle nevyčerpávající pomalé tempo, abych věděl, jak rychle mám jít Tor des Geánts, až se tam někdy přihlásím.

Potom začal nekonečný stoupák na Pica Negra, které jsme loni s Mirou přidali háček nad c. Aspoň, že loni jsme to šli v noci a dnes to jdu ve dne, tak je to trochu změna. Každopádně tahle hora si mě moc nezískala, v noci to tam bylo hezčí. Cestou je naštěstí občerstvovačka, kde mají oliváč, takže ho pár deci zhltám a taky se zeptám, kdy tu byl inženýr a prý před šesti hodinami. Jediné co mě na tomto úseku překvapilo, byl fakt, že jsem cestou nedohonil Pavlínu a že jsem potkal v protisměru jezdce na koních, kteří jeli tou strmou cestou dolů. Začal jsem uvažovat, jestli jde přepadnout koni přes uši, něco jako přepadnout na kole přes řidítka.

Dostat se až nahoru byl fakt opruz a moc mě to nebavilo, slunce pálilo, bylo to dlouhý a nudný . To už byla lepší ta Comapedrosa. Taky mě začaly pálit chodidla a to tak, že jsem se zastavil u potoka, sundal boty a ponožky a začal si chladit nohy. Potok byl tak ledový, že jsem to vydržel vždycky jen pár desítek vteřin, pak to začalo nesnesitelně bolet. Na trať se napojili Mitičáci (účastníci závodu Ultra Mític) a jak probíhali kolem, celkem čuměli na mou vodní lázeň.

V dalším Refudžu jsem si dal něco, co vypadalo jako kříženec zrní a čočky, ale bylo to celkem dobrý. No a pak tam přišla Pavlína, jsem myslel, že je vpředu, ale prý někde lehla a já si jí nevšiml. Cpe do sebe taky čočkozrní, sice říká, že jí to nechutná, ale má disciplínu a ví, že jíst musí. Taky má disciplínu v tom, že se prostě nezdržuje a opouští Refudžo zase dřív než já.

Daleko mi ale neutekla, přišel kamenitý seběh, kde ji nechávám zase za sebou a pak výstup k další chajdě. Tam už se jenom převlíkám do teplejšího a valím dál směr Pas de la Casa, kam jsme si poslali druhý balíček s věcmi. Je to 130.km a je tam pořádné zázemí a teplo. 

Závěrečná cesta dolů je fakt šílená, pamatuju si z loňska, že se to dalo sjet po sněhu a pak seběhnout. Letos bez sněhu je to samý šutrák a chtěl bych vidět, jak to někdo běží. Bych se něčemu přiučil. Pravděpodobně tomu, jak se podává první pomoc. Zároveň padla tma a mrholí a je zima a hustá mlha, ale naštěstí jsou reflexní praporky od sebe tak daleko, že většinou dosvítím k dalšímu a tak se nakonec na občerstvovačku dostanu.

Tam hned obsazuji volnou postel a říkám si, že zkusím pospat. Je půlnoc, takže tak do dvou bych mohl, ať pak jdu spíš za světla. Pořadatelé to ale mají opravdu vymakané, postele nejsou moc pohodlné a pořád tleskají někomu kdo přijde, takže je hluk a ještě k tomu svítí na všechny zářivkami. Zajišťují tak, že kdo není opravdu k.o. tak prostě neusne a půjde dál. Po dvou hodinách převalování to vzdávám i já a chystám se na další cestu. Přichází Pavlína, která zalehne a spí! Nespravedlnost!! Ještě mě pobaví, jak si tu všichni převlekájí suché ponožky a nové suché boty, asi tu ještě nebyli a tak neví, co je čeká. Teď přijde ten správný akvapark nebo spíš bahenní lázně.

Poslední část 130km až 170km Pas de la Casa – Ordino

Pas de la Casa opouštím v neděli ve 2:30 ráno, ze začátku je to pěkný běhatelný traverz, sice se trochu vlní a sem tam je to samá voda a podmáčená tráva a bahno, ale proti kopcům je to pohoda. Pěkný čistý noční vzduch a dole šumí potůček, který jsem si pracovně pojmenoval Samova řeka. Potom se seběhne až dolů a jde se podél Samovy řeky vzhůru až se Samova řeka překročí. Letos na překročení stačil jeden krok, ani se nemuselo skákat. Trochu mě to mrzí, protože záhada Samovy řeky je opět nevyřešena, bude to muset rozluštit někdo jiný příště. Schválně jsem tu šel v noci, abych zjistil, jestli se třeba přes noc nerozvodňuje, ale vypadá to, že ne.

Pak se stoupá a stoupá a cestou vidím ležet nějakého člověka. Vypadá, že asi žije a slyším něco jako chrápání, tak ho nechávám být. Spát na čerstvém vzduchu je zdravé. Nahoře na kopci zrovna svítá a já si to běžím pěkně dolů pohodička až do občerstvovačky Incles, na kterou mám z loňska dost špatné vzpomínky, protože jsem tu totálně zmrznul a asi hodinu se rozmražoval, než jsem byl schopen pokračovat. Zima je tu i letos, takže něco pojím a víc se nezdržují a stoupám nahoru na předposlední kopec téhle šílenosti.

Tam je cesta ještě dlouhá ale i pěkná, jdu pěkně na pohodu, stoupám nahoru a dýchám jenom nosem, abych se moc nevyčerpal a rozhlížím se po kopcích a tipuji, který z nich to bude. Samozřejmě, že je to ten na který ještě není vůbec vidět a závěrečné stoupání je nepříjemně strmé. Potom zase seběh na poslední horské Refudžo a poslední stoupák nahoru do sedla 2700m. 

Zase celkem na pohodu, hlavně se nezadýchat a nevyčerpat, nezmrznout, stejně i touhle rychlostí předbíhám ostatní. Když jsem na sedle a zjišťuji podle gps, že je to jenom 2500m, je mi to trochu divné. No, samozřejmě to není to správné sedlo, jenom nějaká překážka na trati, takže přelezu sedlo, seběhnu zas nějakých 150m výškových dolů a pak zase znova na druhý pokus tentokrát už opravdu do 2700. 

Tohle mě na tom profilu, co nám dali, nejvíc iritovalo. Podle obrázku to vypadá, že se bude stoupat až nahoru a pak zas klesat až dolů, ale je to jen zjenodušený profil. Tyhle 100-200 metrové hopy nahoru dolů tam vůbec nejsou zakresleny. Po delší době, než by mi bylo příjemné se ale nahoru vyškrábu a pak už je to pohodovka nějakých 1500 výškových jen dolů a dolů. Ke konci je to už většinou po silnici.

Tam někde dole pak čeká Kristýna a udělá mi doprovod do cíle, kde mě fotí Palonc a já se vrhám rychle k pivu, kde mě Palonc fotí znovu.

Bylo to dlouhý, 55 a půl hodiny, opravdu šílený čas. Budiž mi tenhle report do příště varováním, abych se tam už víckrát nehlásil.

Po závodě

Pak už jenom jíme a jdeme si pro finišerské vesty a pak přiběhne Pavlína a pro tu mám jen ten největší respekt. Šla opravdu disciplinovaně a zodpovědně, nikde se nezdržovala, poctivě jedla. Když potřebovala, tak pospala, ale vždycky jen chvilku a pak vstala a šla dál a vyplatilo se jí to. Dokončila se slušným časem tenhle opravdu těžký závod, takže velká gratulace.

S Martinou a Pavlínou se rozloučíme, odjedem na hotel, kde usnu a pak se za hodinu zase vzbudím a že jdeme pro ostatní a to už je jenom tak hodina před limitem a přicházejí Petr s Monikou. Takže jim ta taktika vyšla, taky gratuluji, jsou to zkušení stovkaři.

A nakonec deset minut před uzavřením závodu přichází ten největší frajer Martin Fojtík. Ten si to rozvrhl fakt dokonale a ještě nafotil spoustu fotek.

Palonc nakonec došel dohromady s Honzou Bartasem na 35. místě a inženýr na 68. Všem z naší skupiny ale ukázal záda Michal Kolodziejczyk, který to dal bez hůlek za asi 38 hodin a skončil na úžasném 22. místě. Prostě, když máte letenku z Barcelony už na neděli a ještě si to tam musíte sami odřídit, tak vám nezbývá, než pořádně pohnout zadkem. :-)

Cestou zpátky se už nic překvapujícího nestalo. Nikoho už totiž nepřekvapí, že Palonc přespal na stole a pak nás zachránil tím, že stopnul nějaký lidi, co nás odvezli tam, odkud jede bus, což je prý těžký najít, jak nás vystrašil inženýr. Pak si taky nechal v Barceloně na letišti zabavit poslední Holbu a v Katowicích zas nechal v letadle svou kamizolku finišera a taky odvezl Kristýnu až do Brna na bus, i když tam vůbec neměl cestu. Cestování s Paloncem je prostě jedno velké adventure.

Co k tomu říct na závěr, organizace byla perfektní, vypiplaná do posledních nejmenších detailů. Značení trasy dokonalé, dobrovolníci a všichni ostatní se snažili to závodníkům ulehčit, jak jen to šlo. Jenže i tak to byl pěknej masakr, takže kdo by měl potřebu, jak říká jeden slovenský organizátor pochodů, „riadne sa rozjebať“, tak ten s touhle akcí určitě neprohloupí. :-)

profil závodu

odkaz na gps záznam na STRAVA – čas pohybu 33:47 to znamená, že asi 22 hodin jsem někde prostál, to je skoro celý den :-)